ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1224.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1224/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. Josefa Oubrechta , advokáta se sídlem v Hradci Králové, Na Hrázce 241, jako správce konkursní podstaty úpadkyně TEXLEN a.s., IČ: 150 37 045, se sídlem v Trutnově, Horská 52, zastoupeného JUDr. Daliborem Pluskalem, advokátem se sídlem v Trutnově, Horská 634, proti žalovanému M. F. , bytem W., zastoupenému JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, ul. 28. října 1001/3, o zaplacení 6.848.497,45 Kč, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 369/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. ledna 2012, č. j. 26 Co 241/2011-240, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 104.022,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Jablonského, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále jen jako „odvolací soud“) změnil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. října 2010, č. j. 5 C 369/2008-155, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 6.848.497,45 Kč (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů státu (výrok II), jakož i o náhradě nákladů vzniklých účastníkům řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Předmětem řízení je žalobcem uplatněné právo na náhradu za zhodnocení nemovitostí, jež byly vydány předchůdkyni žalovaného jako oprávněné osobě (§7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Odvolací soud zjistil, že k obnovení vlastnictví oprávněné osoby došlo na základě rozhodnutí soudu, jímž bylo uloženo TEXLEN – LENA, a. s. (povinná osoba) uzavřít s předchůdkyní žalovaného L. F. (zemř.) dohodu o vydání nemovitostí (§5 zákona č. 87/1991 Sb.); toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 11. 2003. Osoba povinná (od 1. 7. 2006 úpadkyně jako její právní nástupkyně) však nemovitosti nevyklidila a bez dohody s oprávněnou osobou (jejím právním nástupcem) je užívala nejméně do 15. 3. 2007, kdy byl na majetek úpadkyně prohlášen konkurs. Právo na náhradu za zhodnocení nemovitostí pak žalobce jako správce konkursní podstaty úpadkyně uplatnil u soudu až 14. 11. 2008.
Za daného stavu shledal odvolací soud uplatněné právo promlčeným. Řídil se přitom názorem, že jde o právo majetkové, které se promlčuje uplynutím obecné tříleté promlčecí doby, jež běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), a že právo na náhradu dle §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. může být vůči oprávněné osobě uplatněno okamžikem vydání nemovitostí, jímž se však – dle závěru odvolacího soudu – rozumí vydání „právní“, nikoliv „faktické“. K němu v dané věci došlo již právní mocí rozsudku ukládající povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitostí, tj. dne 26. 11. 2003. Od toho okamžiku úpadkyně (její předchůdkyně) nemohla být ani v dobré víře, že jí nemovitosti patří. Z hlediska počátku promlčecí doby není pak významné, kdy úpadkyně nemovitosti vyklidila a její protiprávní jednání – pokračující užívání nemovitostí, které se navrátily do vlastnictví oprávněné osoby, bez dohody s touto osobou, nemůže mít za následek posunutí počátku promlčecí doby. Jelikož se žalovaný promlčení dovolal, nelze žalobci promlčené právo přiznat (§100 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za ně pokládá řešení otázky promlčení práva povinné osoby na náhradu za zhodnocení nemovitostí. Dovozuje, že počátkem běhu promlčecí doby je až faktické vydání nemovitostí oprávněné osobě, jímž má být restituční proces dovršen, tedy nikoliv již rozhodnutí soudu o dané restituci. Teprve tímto okamžikem se – dle žalobcova názoru – zmenšuje majetek povinné osoby a vzniká jí nárok na vrácení toho, ač byl vydávaný majetek v minulosti zhodnocen. Zastávaný názor žalobce opírá i závěry, které Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 17. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3187/2006, nebo v rozsudku ze dne 17. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 1806/98, jímž řešil otázku promlčení práva na náhradu nákladů vynaložených na věc oprávněným držitelem. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovolání namítány a tyto se nepodávají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalobcem v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v označené otázce promlčení práva povinné osoby na náhradu za zhodnocení nemovitosti dle §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. Jde-li o vydání movité věci, prokáže-li též, kde se věc nalézá. Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle odstavce 2 jen některé z nich, vydá se jim věc celá.
Podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak její nárok zanikne.
Podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2. Je-li předmětem dohody o vydání nemovitost, použije se §133 odst. 2 občanského zákoníku.
Podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odstavce 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.
Podle §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě.
Podle §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. jde-li o nemovitost zhodnocenou tak, že její cena určená ke dni podání písemné výzvy oprávněnou osobou podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat finanční náhradu podle §13 nebo zda bude požadovat vydání nemovitosti. Pokud bude trvat na vydání nemovitosti, oprávněná osoba nahradí povinné osobě rozdíl mezi cenami uvedenými v předchozí větě. Obě ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti tohoto zákona.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §100 odst. 2 obč. zák. promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení §105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že vydání nemovité věci oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb. se realizuje buď mimosoudně na základě písemné dohody, uzavřené mezi oprávněnou osobou a povinou osobou o vydání nemovité věci (§5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), jež podléhá vkladu do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 obč. zák.), nebo – neuspokojí-li povinná osoba nárok dobrovolně (tj. nevyhoví-li výzvě oprávněné osoby k uzavření takovéto písemné dohody) – výrokem rozsudku soudu o vydání věci (o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření dohody), jenž je postačujícím podkladem pro záznam do katastru nemovitostí (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. července 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí, jímž soud uloží povinné osobě, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., je titulem, jenž (bez dalšího) navrací vlastnictví oprávněné osobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009).
Dnem nabytí právní moci rozhodnutí o vydání věci dochází tudíž současně k zásahu do majetkové sféry povinné osoby, která vlastnictví k nemovité věci, kterou je povinna vydat oprávněné osobě, ztrácí. S touto skutečností je spojen též vznik povinnosti oprávněné osoby nahradit povinné osobě rozdíl mezi cenou nemovité věci určenou ke dni podání písemné výzvy oprávněnou osobou a cenou původní, došlo-li k podstatnému zhodnocení nemovitosti (§7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.). Této povinnosti pak koresponduje majetkové právo povinné osoby žádat po oprávněné osobě takto stanovenou náhradu, které může povinná osoba uplatnit i u soudu, s čímž je spojen počátek tříleté promlčecí doby (§101 obč. zák.). Tak je třeba rozumět i závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil např. i v dovolatelem zmiňovaném rozsudku ze dne 17. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3187/2006, v němž uzavírá, že „nárok na zaplacení rozdílu mezi cenami je vázán na vydání nemovitosti, nikoliv na podání výzvy k vydání věci“. S tímto závěrem právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu není.
Pro posouzení otázky vzniku práva na náhradu dle §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a tedy ani pro určení počátku běhu promlčecí doby dle §101 odst. 1 obč. zák. není významné, zda povinná osoba – jež vlastnické právo pozbyla již rozhodnutím soudu o restituci – nemovitou věc užívala i po ztrátě titulu, zasahujíc tím neoprávněně do vlastnictví oprávněné osoby (jak se stalo i v nyní posuzované věci), případně zda a kdy takto neoprávněně okupované nemovitosti vyklidila a předala oprávněné osobě jako jejich vlastníku.
Závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 1806/98, jichž se žalobce dovolává, se v dané věci prosadit nemohou. Nejenom proto, že postavení žalobce nelze připodobnit postavení oprávněného držitele, ale i z důvodu, že předmětem tohoto řízení je jiné právo než na náhradu nákladů vynaložených na věc držitelem po dobu držby (jehož výši by bylo možno určit až v okamžiku vrácení věci, jak rozhodnutí uvádí), nýbrž právo na náhradu za zhodnocení nemovitých věcí ke dni podání výzvy oprávněnou osobou dle §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; na jeho vznik a výši skutečnosti později nastalé žádný vliv neměly.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem v dovolatelem označených otázkách je správné. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
V dovolacím řízení plně řízení úspěšný žalovaný má vůči žalobci právo na náhradu nákladů tohoto řízení v plné výši (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). K jím účelně vynaloženým nákladům patří odměna advokáta stanovená paušální částkou 172.770,- Kč (§3 odst. 1, bod 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená dále o 50% na částku 86.385,- Kč, neboť zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby (§18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 17.337,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 104.022,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu