ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.161.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 161/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně H. H. , bytem P. 3, R. 923/10, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 1215/32, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , IČ 66002222, se sídlem Praha 1, Staroměstské náměstí 6, o náhradu škody ve výši 219 132 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 45/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, č. j. 16 Co 207/2011-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Žalobkyně se žalobou podanou dne 2. 8. 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala zaplacení částky 219 132 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedla, že je vlastnicí domu č. p. 923 v k. ú. Ž., v obci P. (dále jen „předmětný dům“ ). Odbor bytového hospodářství Okresního národního výboru Praha 3 rozhodnutím ze dne 27. 6. 1988 (dále také „ONV“ a „rozhodnutí ONV o přidělení bytu“ ) přidělil manželům V. byt ve 4. poschodí předmětného domu (dále jen „předmětné prostory“ ). ONV dle žalobkyně pochybil, neboť si při rozhodování o přidělení bytu neobstaral stavební dokumentaci a manželům V. v rozporu s právními předpisy přidělil prostory, jež nebyly kolaudovány jako byt (jednalo se o nebytové prostory – svobodárnu). V důsledku rozhodnutí ONV nemůže žalobkyně předmětné prostory pronajímat jako nebytové prostory za obvyklé nájemné ve výši 7 035 Kč měsíčně. Žalovaná částka pak představuje rozdíl mezi tímto obvyklým nájemným a nájemným hrazeným manžely V. za období od července 2002 do června 2005.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 11. 2008 č. j. 22 C 45/2006-44, žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2009, č. j. 16 Co 262/2009-58, zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost. Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2011, č. j. 22 C 45/2006-85, nárok žalobkyně opětovně zamítl. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, č. j. 16 Co 207/2011-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vycházel v posuzované věci především z následujících skutečností. Dne 27. 6. 1988 přidělil ONV manželům V. byt ve 4. poschodí předmětného domu. Na počátku 90. let byl předmětný dům v restituci vrácen babičce žalobkyně; již tehdy se tato právní předchůdkyně žalobkyně dozvěděla o vydání rozhodnutí ONV o přidělení bytu. Babička žalobkyně následně předmětný dům darovala své dceři (tj. matce žalobkyně), od které žalobkyně na konci roku 1996 předmětný dům zdědila. Pokud si ONV v rozporu s právními předpisy nevyžádal stavební dokumentaci, projevilo se toto jeho pochybení v samotném rozhodnutí o přidělení bytu, a odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“ ) je proto vyloučena. V posuzované věci nejsou splněny ani požadavky pro odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím – rozhodnutí ONV o přidělení bytu jednak nebylo zrušeno příslušným orgánem pro nezákonnost (§4 zákona č. 58/1969 Sb.), a dále žalobkyně ani její právní předchůdkyně nebyla účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnutí ONV o přidělení bytu vydáno (§2 zákona č. 58/1969 Sb.). V posuzované věci dle odvolacího soudu navíc uběhla jak objektivní, tak i subjektivní promlčecí doba, přičemž vznesení námitky promlčení nelze shledat jako rozporné s dobrými mravy. Nárok žalobkyně nelze dle odvolacího soudu dovodit ani z obecné úpravy odpovědnosti za škodu obsažené v občanském zákoníku; i takový nárok by navíc byl promlčen
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“ ) řádně zastoupená advokátem dne 26. 10. 2011 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka v dovolání konkrétně namítala, že:
a) odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) pochybil, když vyloučil odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem; tento jeho závěr je navíc nepřezkoumatelný,
b) odvolací soud posoudil nesprávně jak běh objektivní, tak i subjektivní promlčecí doby (ať již podle zákona č. 58/1969 Sb., tak i podle občanského zákoníku); námitku promlčení je navíc v posuzované věci nutno posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, a
c) v posuzované věci nelze formalisticky lpět na liteře zákona a nárok za škodu způsobenou rozhodnutím ONV o přidělení bytu podmiňovat zrušením tohoto rozhodnutí nebo účastenstvím dovolatelky v řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno.
Žalovaná se k dovolání dovolatelky nevyjádřila.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není ani rozhodnutím měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“ ) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží . Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a naopak je zásadně vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§241a odst. 3 o. s. ř.) nebo namítanou vadou řízení [§241a odst. 2 písm. b)].
1. K námitce ad a) týkající se odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem
Podle §1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb . stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen "státní orgán"). Stát odpovídá rovněž za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu společenské organizace, vydaným při plnění úkolů státního orgánu, které na tuto organizaci přešly.
Podle §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb . stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v §1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní .
Jak plyne z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nesprávným úředním postupem ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb. se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí, anebo naopak jde o takový postup řízení směřující sice k vydání rozhodnutí, který se však bezprostředně v obsahu rozhodnutí neodrazí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000) . Jinými slovy, nesprávný úřední postup ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb. nemůže spočívat v pochybeních a nedostatcích, kvůli nimž státní orgán nesprávně vyhodnotil podmínky pro vydání svého rozhodnutí, v důsledku čehož je jím vydané rozhodnutí nesprávné, nemělo být vydáno, příp. mělo být vydáno později, v jiné podobě či za jiných okolností. Je přitom zřejmé, že namítané pochybení ONV spočívající v tom, že si ONV neobstaral stavební dokumentaci k předmětným prostorám, se následně odrazilo v jeho rozhodnutí o přidělení bytu (bez příslušné stavební dokumentace nemohl ONV řádně rozhodnout – kdyby si ji vyžádal, bylo by mu známo, že předmětné prostory jsou kolaudovány jako nebytový prostor, a nemohl by je svým rozhodnutím ze dne 27. 6. 1988 přidělit manželům V. jako byt). Lze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že dovolatelkou namítané pochybení ONV nemůže v posuzované věci založit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb. (a že v úvahu připadá toliko odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím). Odvolací soud tento svůj závěr řádně a srozumitelně odůvodnil a za nepřezkoumatelný ho proto dle přesvědčení dovolacího soudu považovat nelze.
2. K námitce ad b) týkající se promlčení nároku
Podle §22 zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí . (odstavec 1). Nejpozději se toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví . (odstavec 2).
U práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní. Účel těchto dvou promlčecích dob se liší – zatímco účelem kratší subjektivní promlčecí doby je (především) stimulovat subjekty k včasnému vykonání subjektivních občanských práv, účelem objektivní promlčecí doby je zamezit dlouhotrvající právní nejistotě. Tyto dvě promlčecí doby tedy počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na běh druhé promlčecí doby. V konkrétní věci pak není vyloučeno, že objektivní promlčecí doba skončí ještě před počátkem běhu subjektivní promlčecí doby (což neplatí pro škodu na zdraví, srov. §22 odst. 2, větu za středníkem zákona č. 58/1969 Sb.). V posuzované věci bylo přitom rozhodnutí, z něhož dovolatelka dovozuje svou škodu, vydáno již 27. 6. 1988, tedy více než 17 let před podáním žaloby. Současně je zřejmé, že před rokem 1989 se žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) náhrady škody domáhat nemohla. I kdyby však byl běh desetileté objektivní promlčecí doby zakotvené v §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. počítán až od chvíle, kdy byl právní předchůdkyni žalobkyně předmětný dům vrácen v restituci a kdy se tato dozvěděla o vydání rozhodnutí ONV o přidělení bytu, tj. od počátku 90. let (ze spisu plyne, že to bylo nejpozději v roce 1993, srov. např. str. 3 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 7 C 252/2002), bylo by nutno dospět k závěru, že podala-li dovolatelka žalobu v roce 2005, podala ji několik let po uplynutí objektivní promlčecí doby. Za této situace je nadbytečné zabývat se otázkou běhu tříleté subjektivní promlčecí doby.
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004; z poslední doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011). S ohledem na skutečnost, že podání žaloby v posuzované věci předcházelo devět let nečinnosti ze strany dovolatelky, dospěl dovolací soud shodně se závěrem odvolacího soudu, že vznesenou námitku promlčení v posuzované věci jako rozpornou s dobrými mravy posoudit nelze.
S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že v posuzované věci nelze nárok žalobkyně dovodit ani z obecné úpravy náhrady škody zakotvené v §420 an. obč. zák. Tato ustanovení totiž upravují odpovědnost za škodu v občanskoprávních vztazích, tedy ve vztazích, ve kterých žádný z jejich subjektů nevystupuje v pozici nositele autoritativně vykonávané svrchované veřejné moci, ale naopak hmotněprávní postavení těchto subjektů je rovné. Vystupuje-li však stát ve vrchnostenské pozici (tak jak tomu bylo v posuzované věci), není subjektem občanskoprávního vztahu a nemůže proto ani odpovídat na základě obecných ustanovení občanského zákoníku, která upravují odpovědnost za škodu v občanskoprávních (rovnoprávných) vztazích (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010, uveřejněný pod č. 36/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za této situace jsou veškeré úvahy o aplikaci promlčecích lhůt vážících se k obecné odpovědnosti za škodu v posuzované věci bezpředmětné.
3. K námitce ad c) týkající se otázky, zda lze v posuzované věci nárok dovolatelky podmiňovat zrušením rozhodnutí ONV nebo účastenstvím dovolatelky v řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno
Jak plyne z výše uvedeného, i pokud by nárok dovolatelky na náhradu škody existoval, byl by promlčený, a dovolací soud se proto v souladu se zásadou procesní ekonomie námitkou, dle které v posuzované věci nelze formalisticky lpět na liteře zákona a nárok za škodu způsobenou rozhodnutím ONV o přidělení bytu podmiňovat zrušením tohoto rozhodnutí nebo účastenstvím dovolatelky v řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno , nezabýval. I kdyby totiž tato námitka dovolatelky byla důvodná, v projednávané věci by se to nemohlo nijak projevit, a přípustnost dovolání proto touto námitkou být založena nemůže.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání dovolatelky jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení tohoto ustanovení uplynutím dne 31. prosince 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 25 – 28).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz nalus.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu