ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1615.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1615/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: J. R., zastoupen JUDr. Sylvou Ševčíkovou, advokátkou v Brně, Štefánikova č. 1, proti žalované: M. K. , zastoupena Mgr. Leošem Janouchem, advokátem v Praze 1, Králodvorská 16, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 23/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2008, č. j. 20 Co 302/2007-419, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2008, č. j. 20 Co 302/2007-419, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2006, č. j. 46 C 23/92-380, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byly ve výroku I. potvrzeny výroky rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2006, č. j. 46 C 23/92-380, kterými soud rozhodl o povinnosti žalované uzavřít s žalobcem dohodu, na základě které mu budou vydány nemovitosti (pozn.: v textu uváděno označení „nemovitosti“, popř. dům, pokud se bude jednat o otázku stavebně-technického zhodnocení) zapsané na LV č. 749 pro obec a kat. úz. K., a to dům č. p. 242 se stavební plochou parc. č. 165, zahrada parc. č. 166/1 a ostatní plocha parc. č. 166/2 (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně); ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně byla žalované uložena povinnost zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně na nákladech řízení částku 35.527,30 Kč. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu bylo určeno, že žalobci se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
Dne 8. 4. 2008 bylo soudem prvního stupně vydáno opravné usnesení č. j. 46 C 23/92-423, kterým byl opraven odst. V. dohody, vymezené ve výroku I. rozsudku tohoto soudu tak, že „Předmětné nemovitosti se vydávají ve stavu, v jakém se nacházejí ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osob, tj. ke dni 31. 8. 1991.“ Dne 6. 6. 2008 bylo soudem prvního stupně vydáno opravné usnesení pod č. j. 46 C 23/92-441, kterým byla do výroku III. rozsudku soudu prvního stupně doplněna lhůta k plnění. Věc napadla (poprvé) dovolacímu soudu dne 25. 5. 2012.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal uzavření dohody o vydání věci, jejíž obsah je specifikován ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 4. 2008. Předmětné nemovitosti nabyl žalobce společně se svou manželkou do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní SJM) na základě kupní smlouvy ze dne 27. 2. 1978, registrované u Státního notářství Brno-město pod č. j. 1RI 35/78. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 1981, sp. zn. 5P 238/81, byl i žalobce i jeho manželka odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky a byl jim uložen trest propadnutí majetku státu (zastoupen Obvodním národním výborem Brno I.). Dne 27. 8. 1991 bylo trestní stíhání na základě usnesení č. j. 4Rt 1286/91 téhož soudu pravomocně zastaveno s tím, že žalobce s manželkou jsou účastni soudní rehabilitace. Předmětné nemovitosti však v mezidobí dne 1. 4. 1982 ONV Brno I. převedl hospodářskou smlouvou pod č. j. ONV I-PFO č. 255/82 přev. 603 na Obvodní podnik bytového hospodářství Brno I. Ten je kupní smlouvou ze dne 21. 4. 1983, registrovanou u Státního notářství Brno město č. j. RI 81/82, převedl manželům Musilovým za kupní cenu 71.769,- Kčs stanovenou znaleckým posudkem znalce B. B. ke dni 12. 1. 1982. Ti je darovací smlouvou ze dne 10. 2. 1986 převedli na žalovanou. Žalobce dne 30. 8. 1991 žalovanou jako povinnou osobu ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyzval k vydání předmětných nemovitostí; žalovaná jejich vydání odmítla.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 4. 1994 žalobu zamítl s tím, že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., protože neprokázal existenci trvalého pobytu na území ČR. Navíc předmětné nemovitosti byly v bezpodílovém spoluvlastnictví, tudíž nebyl sám žalobce oprávněn k podání výzvy, a navíc v řízení neprokázal, že by právní předchůdci žalované získali předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy na základě protiprávního zvýhodnění. Odvolací soud tento rozsudek dne 11. 12. 1995 potvrdil, protože dospěl k závěru, že žalovaná není povinnou osobou ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Na základě ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. II. ÚS 83/96 rozsudek Krajského soudu zrušil. Uvedl, že odkaz §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění na ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona zahrnuje v sobě jako povinné osoby všechny osoby, které uvádí citovaný zákon v §4 odst. 2, včetně osob blízkých, na které bylo vlastnictví převedeno těmi, kteří je získali přímo od státu. Jiný výklad je v rozporu s principem rovnosti v právech, vyjádřeným v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud poté, co mu věc byla vrácena k dalšímu řízení, zrušil rozsudek soudu prvního stupně (usnesení ze dne 22. 6. 1998) s právním názorem, podle něhož bylo v řízení dostatečně prokázáno, že žalobce je oprávněnou osobou a žalovaná je v postavení osoby povinné podle příslušných právních předpisů.
Soud prvního stupně v dalším řízení rozsudkem ze dne 27. 4. 2001 žalobě vyhověl. Po doplnění dokazování uvedl, že kupní cena byla stanovena v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, neboť ze znaleckého posudku soudního znalce, zpracovaného ve dvou variantách, byla v první variantě stanova cena domu bez garáže částkou 88.925,- Kčs a v druhé variantě s garáží částkou 115.891,- Kčs. Při rozhodování soud vycházel z druhé varianty, když z potvrzení ÚMČ Brno – Kohoutovice, odboru výstavby a územního plánovaní z 10. 5. 2001, č. j. SU3147/00/298-240/00, zjistil, že suterénní místnost v domě byla od roku 1938 užívána jako garáž, což dokládala též čestná prohlášení J. K., J. S. a M. P. K nabytí nemovitostí v důsledku protiprávního zvýhodnění z hlediska tehdy platných předpisů naopak dojít nemohlo, protože J. M. (první z nabyvatelů) sice byl pracovníkem Jihomoravského krajského národního výboru, ale pracoval na odboru školství a při zabezpečování majetku a při prozatímní správě majetku nabytého státem nespolupracoval. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2003 byl tento rozsudek zrušen a soudu prvního stupně bylo uloženo v dalším řízení doplnit dokazování, které mělo být zaměřeno ke zjištění účelu sporné suterénní místnosti, a dále k objasnění otázky, zda po převzetí nemovitostí státem došlo ke změně stavebně-technického charakteru předmětného domu.
Soud prvního stupně v dalším řízení vydal dne 13. 9. 2006 rozsudek, kterým uložil žalované uzavřít s žalobcem dohodu o vydání předmětných nemovitostí specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku. Vázán pokyny soudu odvolacího, doplnil dokazování znaleckým posudkem i výslechem znalce a dalších svědků. Poté vzal za prokázané, že sporná suterénní místnost byla užívána a sloužila jako garáž v době přechodu nemovitostí na stát, a takto byla užívána bez závad. Z výpovědí svědků vyplynulo, že v místnosti bylo garážováno auto, před ní byl vybudován vjezd a v místnosti byla zavedena elektřina. Ze znaleckého posudku soudního znalce Ing. Patočky soud dále zjistil, že stavebními úpravami spojenými s nadstavbou došlo k prodloužení životnosti prvků dlouhodobé životnosti, zejména stropů, schodiště a částečně krovu, průměrný nárůst objemu prvků dlouhodobé životnosti nepřesáhl 30 % a ke změně stavebně-technického charakteru předmětného domu nedošlo.
Odvolací soud posledně uváděný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to v meritorním výroku I. a výroku III. o povinnosti zaplatit náklady řízení. Uvedl, že soud prvního stupně dospěl ke zcela správnému závěru ohledně stavebně-technického charakteru domu. V otázce posouzení funkce suterénní místnosti odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že odvolací soud v podstatě nemá možnost provedené důkazy před soudem prvního stupně opakovat, odchylně tyto důkazy vyhodnocovat a dospět tak k odlišným skutkovým závěrům. Dodal však, že pokud byly nemovitosti prodány za 71.769,- Kčs a varianta ocenění domu bez garáže představuje 88.925,- Kčs, i tato pro žalovanou bezesporu příznivější varianta by mohla v souladu s konstantní judikaturou představovat situaci, kterou lze sankcionovat podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. I v tomto případě totiž cenový rozdíl představuje přibližně 24 % a již tato skutečnost představuje podle odvolacího soudu naplnění ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Uvedl, že cenovou diskrepanci v rozsahu 24 % není možné považovat za zanedbatelnou. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl ohledně náhrady nákladů řízení k závěru, že přiznat žalobci náhradu nákladů řízení by bylo plně v rozporu s principem spravedlnosti; pokud stát provedl ocenění nemovitostí znalcem a toto ocenění bylo nesprávné, nelze žalované klást k tíži, že vůči ní byla uplatněna žaloba. Proto rozhodl ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. tak, že se náhrada nákladů žalobci nepřiznává, a to ani v případě odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozovala ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jako důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Jako otázky zásadního právního významu uvedla:
1) zda převod nemovitostí ze státu na rodiče žalované byl proveden v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy za situace, kdy:
a) v řízení nebylo prokázáno, že by tito nabyvatelé byli při koupi předmětné nemovitosti neoprávněně zvýhodněni pro své politické nebo jiné ideové důvody oproti jiným zájemcům ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,
b) z ocenění nemovitostí učiněného ke dni převodu znaleckým posudkem vyplývá, že rozdíl mezi takto zjištěnou hodnotou nemovitostí podle cenového předpisu platného v době převodu, a skutečně zaplacenou cenou nemovitostí, který je vyšší než 20 %, je dán nesprávnou klasifikací garáže jako sklepního prostoru či kotelny v původním ocenění,
c) nabyvatelům nebyla poskytnuta žádná sleva,
d) nebylo prokázáno, že by zpracování původního znaleckého posudku z roku 1982 bylo rodiči žalované nějak ovlivněno v jejich prospěch;
2) právní posouzení charakteru místnosti nacházející se v suterénu domu, tj. posouzení, zda jde o garáž či o sklepní prostor.
V textu dovolání žalovaná dále uvádí, že není možné spravedlivě přenést odpovědnost za chybný znalecký posudek ze státu jako zadavatele posudku na tehdejší nabyvatele nemovitostí tím, že je v režimu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. učiněn závěr, že převod nemovitostí ze státu na tyto nabyvatele byl proveden v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. Striktní setrvávání na vymezení limitu 20% rozdílu mezi cenami považuje žalovaná za nesprávné a rovněž necitlivé, když navíc kritérium stanovení rozporu s cenovými předpisy není v daném případě kritériem jediným. Na závěr navrhla zrušení rozsudků obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení; navrhla též odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. v tomtéž znění, má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 tohoto zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 555/03, obecné soudy v podmínkách právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) nemohou při aplikaci zákona o mimosoudních rehabilitacích zcela přehlížet jeho účel tak, že bez dalšího odkážou na hodnotovou orientaci tehdejších orgánů, jež ve věci nabývání předmětných nemovitostí rozhodovaly, aniž by se zabývaly skutečností, do jaké míry tato orientace na straně jedné a tehdejší společenské postavení a postoje žadatele na straně druhé bezprostředně ovlivnily výsledek výběrového řízení.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1468/07, Ústavní soud považoval za vhodné zdůraznit, že proces navracení majetku původním vlastníkům je součástí vyrovnávání se s minulostí, v níž tehdejší režim neváhal využívat i těch nejtvrdších (a mnohdy s lidským životem neslučitelných) represivních opatření, aby si udržel svoji totalitní nedemokratickou povahu. Ústavní soud nikdy netvrdil, že toto vyrovnávání nebude spjato se zásahy do sféry těch, kteří měli z existence komunistického režimu výhody. Z tohoto pohledu demokratický zákonodárce přikročil alespoň k částečnému zmírnění majetkových a ostatních křivd, přičemž okruh povinných osob rozšířil i na osoby fyzické v minimálním rozsahu, nezbytném k obnovení elementárních zásad spravedlivého vypořádání. Je proto logické, že ti, jimž se mělo dostat neoprávněných a nespravedlivých výhod a majetkových hodnot, pak musejí v okamžiku, kdy se správa věcí veřejných navrátí zástupcům, zvoleným v demokratickém a právním státě, vydat nabytý prospěch a majetek těm, kterým byl prostřednictvím totalitárního státu uzmut a konfiskován; považovat tento spravedlnost nastolující proces za neslučitelný s obecnými principy morálky je projevem nedostatečné reflexe časů jen nedávno minulých. Je zřejmé, že existuje skupina povinných osob, které nesou alespoň morální odpovědnost za trvání komunistického režimu a svým způsobem i za bezpráví, kterého se jeho představitelé dopouštěli. Tato odpovědnost může přecházet napříč generacemi, mezi rodiči a dospělými dětmi, neboť každý rodič je od přirozenosti vybaven mravním zákonem, pomocí něhož umí v mezních situacích zvážit, zda rozhodnutí, jež hodlá učinit, je způsobilé zatížit i osud jeho vlastních dětí; a jedině vědomí nemožnosti úniku před spravedlností je skutečně účinným prostředkem k tomu, aby se totalitou a násilím provázená historie neopakovala. Odvolávat se na možnost způsobení nových křivd nemohou všechny povinné osoby apriorně a generálně - zvláště pak nikoli ty z nich, které vědomě opomíjejí deklarovanou vůli demokraticky zvoleného zákonodárce, jenž jim uložil odčinit způsobené bezpráví, kteréžto splnění z povahy věci nemůže vyvolat oprávněné pocity újmy, natož pak nespravedlivý zásah do právní sféry povinných osob.
Smyslem restitučních zákonů bylo zmírnění následků některých majetkových křivd, ke kterým došlo v rozhodném období. Současně bylo od počátku jasné, že dojde k nápravě jen některých křivd, neboť odstranění všech křivd je nereálné. Nebylo však možno připustit, aby výklad restitučních předpisů de facto zakládal vůči některým osobám křivdy nové. V této souvislosti bývá citován rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) Pincová a Pinc proti ČR (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., s. 308-309.).
Soud v obecné rovině uznal, že majetkové restituce představují zásah do pokojného užívání majetku (a to v rámci druhé věty čl. 1 Protokolu č. 1, neboť zbavují nové vlastníky jejich majetku). Stejně tak uznal, že tyto zásahy sledují legitimní cíl (veřejný zájem), kterým je zmírnění některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem v minulosti. Klíčovou otázkou v tomto typu kauz se nicméně stalo právě nastolení „spravedlivé rovnováhy“ v podobném typu případů a snaha, aby jednotlivci, kteří byli nuceni svůj majetek vydat, nenesli „nepřiměřené břemeno“ (srov. publikace citovaná výše, s. 1291.).
Příkladem kauzy, kde byl Soud toho názoru, že k porušení evropské Úmluvy o lidských právech nedošlo, byla věc Tesař a další proti České republice (rozsudek ze dne 9. 6. 2011, č. 37400/06). Zásadní odlišnost tu představovaly okolnosti, za kterých stěžovatelé nemovitosti v roce 1977 nabyli: v mezidobí zesnulý otec (a manžel) současných stěžovatelů, na kterého stát nemovitosti převedl, zastával v tehdejší době významné funkce v komunistické straně a dům mu byl prodán přednostně; tehdejší uživatelé jej chtěli odkoupit, jejich žádost o odkoupení však byla zamítnuta (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1293.).
Podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. 7 Cdo 81/93, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 1997, nelze protiprávní zvýhodnění nabyvatele (§8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) bez dalšího spatřovat pouze v tom, že nabyl věc za cenu nižší než odpovídající ceně podle cenového předpisu, která je cenou maximální. Význam pojmu "zvýhodnění" ve smyslu výhodné koupě (za výhodnou cenu, tj. levně) totiž nezahrnuje protiprávnost výhody. Předpoklad protiprávního zvýhodnění nabyvatele, který nabyl za nižší cenu než podle cenového předpisu, by byl naplněn v případě (zpravidla vedle rozporu kupní smlouvy s tehdy platnými předpisy), kdyby právě pro osobu nabyvatele (např. s ohledem na jeho společenskopolitické postavení) a ve vztahu jen k němu a pro ten účel (převod na jeho osobu) byla sjednána cena nižší.
Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, se v rámci právního posouzení věci zaměřovaly zejména na zodpovězení otázky, zda právní předchůdci žalované nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. V tomto směru dospěly nižší instance k závěru, že žalovaná, resp. její právní předchůdci nemovitosti nabyli za cenu nižší, než byla podle tehdejších cenových předpisů jejich cena. Soud prvního stupně ve věci nařídil provést revizní znalecký posudek, kterým by byla zpětně stanovena cena nemovitostí k datu 12. 1. 1982. Posudek znalce z roku 1982 stanovil cenu nemovitostí na 71.769,- Kčs s tím, že místnost v prvním podzemním podlaží byla oceněna jako sklep, jelikož její přestavba na garáž nebyla příslušnými úřady povolena a nebylo ji možné do ocenění takto započíst. Revizní znalecký posudek stanovil cenu nemovitostí na 88.925,- Kčs za předpokladu, kdy by místnost v prvním podzemním podlaží sloužila v době prodeje jako sklep, resp. 115.891,- Kčs, pokud by se jednalo o garáž. Došlo tak k cenovému rozdílu minimálně ve výši 24 % a tato skutečnost podle odvolacího soudu představovala naplnění ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soudy též posuzovaly, zda po převzetí nemovitostí státem došlo ke změně stavebně technického charakteru předmětného domu. Ze znaleckého posudku soudního znalce Ing. Patočky dovodil soud prvního stupně, že ke změně stavebně technického charakteru domu nedošlo, protože průměrný nárůst objemu prvků dlouhodobé životnosti nepřesáhl 30 %.
Nejvyšší soud však v tomto ohledu upozorňuje na jednu nikoliv zanedbatelnou skutečnost. Soudy své závěry opírají o judikaturní zvykovou 20% hranici cenového rozdílu a přitom berou v úvahu porovnání částky 71.769,- Kčs s 88.925,- Kčs a 115.891,- Kčs. V pořadí první uvedená částka však na rozdíl od dvou zbývajících neobsahuje ohodnocení práva osobního užívání pozemků, které s nemovitostí nebyly kupní smlouvou v r. 1982 převedeny na nabyvatele – právní předchůdce žalované. Jedná se o částku 8.085,- Kčs (srov. str. 46 znaleckého posudku Ing. Patočky, č. l. 130), celkem tedy byly nemovitosti zakoupeny právními předchůdci žalované za částku 79.854,- Kčs.
Navíc podle dovolací instance ve věci nehraje natolik významnou roli ta skutečnost, zda místnost v suterénu domu byla v okamžiku převodu garáží či nikoliv. Znalecký posudek v r. 1982 cenu nemovitostí stanovil tak, že místnost posoudil jako sklep a tento svůj závěr v posudku i zdůvodnil. Proto není podle dovolací instance namístě porovnávat stanovení ceny posudku „bez garáže“ s posudkem „s garáží“ a své závěry striktně opírat o 20% rozdíl v cenách, jenž ostatně není součástí zákonného textu. Stručně řečeno, jde o poměr cen za stejných podmínek, nikoli o variantní kritéria.
Dovolací soud konstatuje, že v obdobných věcech není zanedbatelné posouzení procesu prodeje nemovitostí tak, jak je uvedeno výše v nálezech Ústavního soudu sp zn. I. ÚS 1468/07 a II. ÚS 555/03. Hledisko protiprávního zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí je v zákoně o mimosoudních rehabilitacích rovněž výslovně uvedeno, a není tomu jistě náhodou. Přestože se Nejvyšší soud na základě dostupných skutkových zjištění nemá důvod domnívat, že by byli nabyvatelé nemovitostí v roce 1982 protiprávně zvýhodnění s ohledem na profesi či postavení K. Musila, nabyvatele nemovitostí, je tuto otázku nutné zkoumat se stejnou pečlivostí, jako to soudy učinily ve vztahu ke kupní ceně nemovitostí.
Podle Nejvyššího soudu je nutné, aby soud prvního stupně poté, co mu bude věc vrácena k dalšímu řízení, zodpověděl také otázku, zda ve věci došlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí, a tyto své závěry náležitě zdůvodnil. Též se znovu vypořádá s výší kupní ceny nemovitostí, resp. odchylkou cen podle znaleckých posudků. Přitom zohlední výše uvedené závěry a principy uváděné v nyní citované judikatuře.
Soud prvního stupně zodpoví také otázku, zda je v projednávané věci s ohledem na všechny relevantní okolnosti případu namístě, aby naplnění jen jedné z podmínek zakotvených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. mělo bezpodmínečně za následek uložení povinnosti nemovitosti vydat. Podmínky vydání nemovitostí, jak jsou uvedeny v tomto ustanovení, je nutné posuzovat komplexně a s ohledem na konkrétní okolnosti případu, jež nebyly v rozsudcích nižších instancí v dostatečné šíři zhodnoceny a posouzeny.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovodil jak přípustnost dovolání, tak i jeho důvodnost. Proto zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud odkazuje, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná v dovolání navrhovala vydání rozhodnutí, kterým by byla odložena vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Předložení věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání se však uskutečnilo až dne 25. 5. 2012, tedy téměř čtyři roky poté, co bylo dovolání podáno u soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu dovolací soud vydání usnesení o odložení vykonatelnosti považuje za bezpředmětné.
Soud prvního stupně, kterému je věc vrácena k opětovnému projednání, bude postupovat v návaznosti na výše uvedené závazné právní názory Nejvyššího soudu (§243d odst. 1 a §226 o. s. ř.).
O nákladech řízení o dovolání bude rozhodnuto v dalším průběhu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu