ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1901.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1901/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Helmuta Guichena , podnikatele s místem podnikání ve Vyšším Brodě, Studánecká 272, IČ: 102 87 370, zastoupeného Mgr. Petrem Pokorným, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15/525, o zaplacení 2.199.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 49/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2011, č.j. 11 Co 200/2011-225, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „soud odvolací“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. listopadu 2010, č.j. 25 C 49/2009-201, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 2.199.500,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu v Českém Krumlově ze dne 5. 10. 1998 a ze dne 26. 10. 1998, byla žalobci doměřena daň z příjmu fyzických osob za kalendářní rok 1995 ve výši 531.245,- Kč a silniční daň za stejné zdaňovací období ve výši 20.850,- Kč; obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 7. 12. 1998 a nebyla později změněna ani zrušena. Důvodnými nebyla shledána ani žalobcova žádost o povolení přezkumu obou platebních výměrů podle §55 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (viz negativní rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 15. 8. 2000, č.j. 2220/140/2000, a ze dne 6. 8. 2001, č.j. 2151/110/2001), ba ani žaloba podaná u soudu podle části páté občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2002), neboť řízení o ni bylo pro žalobcem neodstraněné vady zastaveno (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. února 2002, č.j. 10 Ca 306/2001-41).
Shora označené (dodatečné) platební výměry pokládá žalobce za nezákonná rozhodnutí a za nesprávný má i postup správce daně, jenž jejich vydání předcházel a v jehož důsledku – jak tvrdí – mu vznikla škoda ve výši žalobou požadované částky.
Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Z okruhu žalobcem tvrzených (v řízení prokázaných) skutečností – jimiž žalobce brojil proti rozhodnutím, dodatečným platebním výměrům vydaným příslušným správcem daně – odvolací soud dovodil, že žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím vydaným ve správním (daňovém) řízení (§5 písm. a/, §8 zákona č. 82/1998 Sb.). Dospěl však k závěru, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou majetkovou újmu naplněny nejsou, neboť žádné z označených rozhodnutí správce daně nebylo pro domnělou nezákonnost změněno či zrušeno (§8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Dodal, že nemůže jít ani o případ nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/ 1998 Sb., neboť postup finančního úřadu se zde projevil v jeho rozhodnutích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že majetková újma, jíž náhrady se domáhá, mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a nikoliv – jak dovodily soudy nižších stupňů – nezákonným rozhodnutím. Avšak i v případě, že se jím kritizovaný postup finančního úřadu projevil v obsahu vydaných rozhodnutí (platebních výměrů, proti nimž taktéž brojí), je dle jeho názoru povinností soudu v řízení o náhradu škody přezkoumat i zákonnost těchto pravomocných rozhodnutí. Jiný závěr pokládá za porušení ústavně zaručených práv. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání přípustné není.
Právní otázky, na jejich řešení dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou /nerozpornou/ judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, že toto pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Soud, který rozhoduje o žalobě na náhradu škody proti státu, není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1353, nebo rozhodnutí ze dne 2. února 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, uveřejněné tamtéž pod C 4030).
Ustálené judikatuře odpovídá i závěr odvolacího soudu, že nejde o případ odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§5 písm. b/, §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) tam, kde orgán státu shromažďuje podklady pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., tedy v případě činností přímo směřujících k vydání rozhodnutí, v jehož obsahu se tento postup (a jeho případné nesprávnosti či vady) projeví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, č. 5, ročník 2000; usnesení ze dne 28. července 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2823; nebo usnesení ze dne 16. srpna 2006, sp. zn. 25 Co 3029/2005, uveřejněné tamtéž pod C 4477). O takový případ jde i ve věci nyní posuzované, v níž právě žalobcem zpochybňovaný postup finančního úřadu vedl k vydání oněch dvou dodatečných platebních výměrů a projevil se v obsahu těchto rozhodnutí, která posléze nabyla právní moci a nebyla dosud změněna ani zrušena.
K námitkám žalobce zpochybňujícím ústavní konformitu shora citovaných závěrů obecných soudů sluší se pak odkázat na judikaturu Ústavního soudu – srov. např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 606/11, IV. ÚS 2662/10, III. ÚS 2565/11, II. ÚS 1173/2010 – kterou je uvedený výklad aprobován.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, jež by jinak měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu