ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2100.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2100/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: I. K. , zastoupen JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 19, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení částky 423.000,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 532/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010, č. j. 19 Co 459/2010-195, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. června 2010, č. j. 9 C 532/2008-165, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 423.000,- Kč (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že rozhodnutím ze dne 18. 1. 2002 Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) zamítla žalobcovu žádost o přiznání starobního důchodu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Cad 24/2005-75, bylo označené rozhodnutí ČSSZ zrušeno a dne 27. 1. 2006 ČSSZ vydala rozhodnutí nové, jímž žalobci přiznala starobní důchod od 20. 3. 1998 ve výši 3.599,- Kč a od 1. 5. 2004 ve výši 4.439,- Kč, s tím, že za dobu od 20. 3. 1998 do 19. 3. 2000 mu výplata důchodu nenáleží. Vůči státu se žalobce domáhá náhrady škody, o níž tvrdí, že mu byla způsobena nezákonným rozhodování ČSSZ o jeho důchodových nárocích. Věc proto odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). K jednotlivým uplatněným nárokům uzavřel, že odškodnění za nevyplacený důchod za dobu od 20. 3. 1998 do 19. 3. 2000 (celkem ve výši 93.000,- Kč) žalobci nenáleží, neboť jde o důsledek rozhodnutí ČSSZ ze dne 27. 1. 2006, jež nebylo změněno ani zrušeno. V příčinné souvislosti se zrušeným rozhodnutím ČSSZ ze dne 18. 1. 2002 není ani žalobcem tvrzená újma na zdraví, kterou žalobce ohodnotil částkou 220.000,- Kč a odůvodnil tím, že po negativním rozhodnutí ČSSZ nastoupil v pokročilém věku znovu do zaměstnání, v něm pak došlo k poškození jeho zdraví; ani zde nejde o následek označeného správního rozhodnutí. Domáhá-li se pak žalobce i náhrady nákladů řízení (ve výši 110.000,- Kč), jde o náklady, které mohl uplatnit již v předchozím řízení (§31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů (podle obsahu dovolání – §41 odst. 2 o. s. ř.) má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje závěr odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím ČSSZ ze dne 18. 1. 2002 a jím uplatněnou škodou na zdraví. Tvrdí totiž, že v důsledku negativního rozhodnutí ČSSZ ze dne 18. 1. 2002 se dostal do existenčních potíží, které řešil tím, že nastoupil do zaměstnání; v němž pak došlo k poškození jeho zdraví. Vadu řízení spatřuje v tom, že se odvolací soud nevyslovil k jeho námitkám o nerovném zacházení (diskriminaci) na základě jeho národnosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu v dovolatelem napadené části na závěrech, že mezi (nezákonným) rozhodnutím ČSSZ ze dne 18. 1. 2002 a žalobcem tvrzenou škodou není vztah příčiny a následku a není proto splněna jedna ze zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci.
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatel uplatňuje (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odpovědnost státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím (§5 písm. a/, §8 zákona č. 82/1998 Sb.) – jež je odpovědností objektivní a nelze se jí zprostit (§2 cit. zákona) – předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nezákonné rozhodnutí, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 5; rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu; nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006).
I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je tedy nezbytnou podmínkou jejího vzniku příčinná souvislost mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nezákonným rozhodnutím), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Samotná existence nezákonného rozhodnutí se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002). Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je přitom zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Zpochybňuje-li proto žalobce závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a okolnostmi, z nichž usuzuje na vznik majetkové újmy (tedy závěr soudu, že příčinou poškození jeho zdraví je jiná skutečnost než nezákonné rozhodnutí), jde o polemiku se skutkovými zjištěními v konkrétní věci, která rozhodnutí po právní stránce zásadně významným nečiní. Tato zjištění žalobce úspěšně zpochybnit ani nemůže, již proto, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. mu zde k dispozici není.
K jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Argumentace žalobce vadou řízení spočívající v tom, že odvolací soud nepostupoval podle ustanovení §133a o. s. ř., nemůže být důvodná již proto, že neúspěch žalobce ve věci je zde předurčen jednoznačným (v řízení prokázaným) zjištěním o chybějící příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem majetkové újmy, do něhož se žalobcem tvrzené skutečnosti o (údajné) diskriminaci nepromítají.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání – se zřetelem k otázkám v něm označeným – směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu