ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2234.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2234/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně PROPERTY CORPORATION, s. r. o., IČ 26806070, se sídlem v Praze 3, Řehořova 908/4, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody 954.936,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 351/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2009, č. j. 51 Co 410/2008-65, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2009, č. j. 51 Co 410/2008-65, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2007, č. j. 30 C 351/2006-37, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 2. 4. 2009, č. j. 30 C 351/2006-58, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 10. 2007, č. j. 30 C 351/2006-37, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 2. 4. 2009, č. j. 30 C 351/2006-58, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 954.936,60 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky shora uvedené s odůvodněním, že je vlastnicí obytných domů, v nichž jsou nájemní byty . Podle žalobkyně vyhláška o nájemném č. 176/1993 Sb. byla ke dni 1. 1. 2002 zrušena nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. Od tohoto data do účinnosti změny ustanovení §696 o. z., t.j. do 31. 3. 2006, byly žalovanou vydány cenové výměry zrušené posléze Ústavním soudem a žalobkyně tak nemohla jednostranně zvýšit nájemné . V tomto postupu spatřovala žalobkyně nesprávný úřední postup státu a v důsledku tohoto postupu jí vznikla škoda, která je vyčíslena rozdílem mezi regulovaným a tržním nájemným. Podle tvrzení žaloby šlo o období od
Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí v žalobě označených nemovitostí. Dále vzal za prokázáno, že ohledně sedmi bytů v domech, jež vlastní, byly uzavřeny nájemní smlouvy před účinností zákona č. 107/2006 Sb. Ostatní navrhované důkazy neprovedl, neboť měl zjištěný skutkový stav za postačující k právnímu posouzení věci. Při právním posouzení vyšel z nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 231/2000 Sb., kterým byla ke dni 31. 12. 2001 zrušena vyhláška Ministerstva financí č. 176/93 Sb. Ústavní soud zde dovodil, že uvedenou vyhláškou provedená regulace nájemného je protiústavní pro nepřiměřenost jejího rozsahu. Dále vyšel z nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 528/2002 Sb., kterým byla stanovena maximální výše nájemného z bytů, maximální ceny služeb poskytovaných s užíváním bytu a pravidla pro věcně usměrňované nájemné v bytě. Ústavní soud v tomto případě dovodil, že Ministerstvo financí překročilo vydáním uvedeného výměru své zákonné zmocnění a sjednání nápravy je možné jen přijetím odpovídající zákonné úpravy. Nálezem publikovaným pod č. 84/2003 Sb. Ústavní soud zrušil ke dni 20. 3. 2003 nařízení vlády č. 547/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytu. Ústavní soud zdůraznil, že ačkoli došlo ke zrušení regulačních opatření, protiústavní stav odstraněn nebyl, neboť nájemné bylo i nadále fixováno v takové výši, která byla shledána protiústavní. Poukázal na nutnost přijetí ústavně souladné úpravy, avšak zákonodárný sbor zůstal nečinný.
Dovodil, že pokud žalobkyně tvrdí v dané věci nesprávný úřední postup, bylo na ní, aby prokázala kumulativní splnění tří předpokladů, a to 1) existenci nesprávného úředního potupu státního orgánu, 2) vzniklou škodu a 3) existenci příčinné souvislosti mezi těmito dvěma náležitostmi. V souvislosti s ustanovením §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyslovil, že nemůže být jednáním státu v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou stav, kdy stát zafixoval nájemní smlouvy v protiústavním stavu regulace nájemného, neboť vztahy vzniklé na základě později zrušených právních předpisů nelze pouze z důvodu takového zrušení prohlásit za protizákonné či neústavní. Dále dovodil, že stát měl po zrušení regulačních předpisů po výzvě Ústavního soudu možnost změnit protiústavní stav přijetím zákona ve smyslu ustanovení §696 o. z. Konstatoval, že pokud stát prostřednictvím legitimních orgánů činí kroky směřující k přijetí zákona podáním návrhu k jeho projednání a k přijetí zákona nedojde pro absenci konsenzu politických stran zastoupených v parlamentu, je tento stav výrazem zastupitelské demokracie a nejde o stav protiprávní či dokonce protiústavní. V této souvislosti poukázal na legislativní iniciativy vlády, která několikrát předložila Poslanecké sněmovně návrh zákona o nájemném, avšak tento schválen nebyl. Dospěl k závěru, že nepřijetí zákona není nesprávným úředním postupem státního orgánu. Uzavřel, že nárok žalobkyně nelze posuzovat ani podle obecného ustanovení o náhradě škody ve smyslu ustanovení §420 o. z., neboť vztah mezi občanem a státem ve státoprávní rovině není občanskoprávním vztahem ve smyslu ustanovení §1 o. z.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 5. 2009, č. j. 51 Co 410/2008-65, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud podotkl, že spory obdobného typu byly již judikovány.
Poukazoval na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 18 C 111/2005 a na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 13 Co 376/2006 s tím, že Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1861/2007 dovolání odmítl, přičemž dospěl k závěru, že samotné přijímání zákonů zákonodárným sborem nelze považovat za úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“).
Podle odvolacího soudu obdobnou problematikou se Nejvyšší soud ČR zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 31. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 a ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005. Dodal, že ani rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a I. ÚS 489/05 nemají z hlediska odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. význam, neboť se zde nevyjadřoval Ústavní soud k otázce, zda je legislativní činnost či nečinnost Parlamentu ČR nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž dovodil, že obecné soudy musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedošlo k diskriminaci. Považoval v dané věci za správný názor soudu prvního stupně o tom, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci. Podotkl, že se nelze ztotožnit s argumentací žalobkyně o tom, že nesprávný úřední postup státního orgánu lze spatřovat v nečinnosti příslušného ministerstva a nikoli pouze v nečinnosti Parlamentu ČR. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 2224/07, z něhož vyplývá, že obecné soudy i přes absenci úpravy předvídané v ustanovení §696 odst. 1 o. z. musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci různých skupin právních subjektů. Z toho plyne, že je oprávněním pronajímatele, který je vázán dřívější smlouvou o nájmu bytu s tzv. regulovaným nájemným, obrátit se na soud s návrhem na rozhodnutí o zvýšení nájemného. V této souvislosti poukazoval rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. 611/05.
Podle odvolacího soudu je tedy zřejmé, že k pochybení došlo na straně žalobkyně, pokud se s takovým návrhem neobrátila na obecné soudy a v žádném případě nemůže být po právu její žaloba na náhradu škody vůči státu z důvodu, že nebyl vydán zvláštní právní předpis ve smyslu §696 o. z. Konstatoval, že stejně tak jako nelze přimět Parlament ČR k přijetí zákona, neexistují právní prostředky přimět jakékoli ministerstvo k vydání vyhlášky. Dovodil, že je tedy na pronajímatelích, aby se svého práva na zvýšení nájemného domohli žalobou na určení výše nájemného, o které musí soud rozhodnout cestou dotvoření soudcovského práva. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v dané věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu státu. Zaujal názor, že bylo tedy již nadbytečné zkoumat, zda žalobkyni vznikla škoda, event. v jakém rozsahu, neboť je zřejmé, že i kdyby žalobkyni škoda vznikla, nemůže být v příčinné souvislosti s jednáním státu, na jehož straně k žádnému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadané rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdila, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Vytýkala soudu prvního stupně, že se nezabýval výší nájemného a výší vzniklé škody. Rozhodnutí soudu obou stupňů bylo tedy založeno pouze na právním posouzení věci. Dovolatelka předmět sporu shrnula na posouzení těchto základních právních otázek : a) zda lze nárok žalobkyně posuzovat pouze z hlediska nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., b) zda zvláštním právním předpisem, na který odkazuje ustanovení §696 odst. 1 o. z. je pouze zákon, c) zda lze odpovědnost státu v daném případě zúžit pouze na neumožnění jednostranného zvyšování nájemného a d) zda je podmínkou uplatnění nároku vůči státu podání žalob o zvýšení nájemného soudem vůči nájemcům bytů.
Poukazovala na skutečnost, že existují nejméně 4 právní tituly odpovědnosti státu za nárok žalobkyně. Za prvé se jedná o odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Za druhé o odpovědnost z titulu porušení článku 11 Listiny základních práv a svobod. Za třetí o odpovědnost stanovenou v několika rozhodnutích Ústavního soudu a za čtvrté o odpovědnost z titulu porušení článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle dovolatelky odpovědnost je v daném případě jednoznačně stanovena a je nepodstatné, zda stát své odpovědnosti měl zabránit přijetím nového zákona nebo vydáním zvláštního právního předpisu, na který odkazuje ustanovení §696 odst. 1 o. z. či jinak. V dovolání zdůrazňovala, že Ústavní soud ve svém závazném právním názoru vysloveném ve stanovisku pléna Ústavního soudu č. 27/09 ze dne 28. 4. 2009, jakož i ve svém nálezu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 680/08 konstatoval, že její nárok měl být posouzen z hlediska práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu jí měl být poskytnut procesní prostor, aby se mohla vyjádřit k uvedené změně právního posouzení, což soudy neučinily. Namítala, že předmětný nárok nelze posuzovat výlučně pouze z hlediska nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb. Nárok žalobkyně mohl být posuzován mimo jiné jako nárok vůči státu za nucené omezení vlastnického práva. Dovozovala, že zvláštním právním předpisem, na který odkazuje §696 odst. 1 o. z., není pouze zákon, ale např. i vyhláška ministerstva a tudíž, že předmětnou úpravu týkající se regulace nájemného šlo změnit i jinak něž pouze formou zákona. V dovolání zdůrazňovala, že odpovědnost státu za nárok vzniklý vlastníkovi nemovitosti v důsledku regulace nájemních vztahů nelze zúžit pouze na neumožnění jednostranného zvyšování nájemného, ale je nutno jej posuzovat jako celek, jako systémový problém, též s ohledem na skutečnost, že pronajímatel nemá v podstatě možnost jednostranně ukončit nájemní vztah a za omezení svého vlastnického práva pronajímatel nedostává jakoukoliv náhradu.
Podle dovolatelky je nutno rozlišovat období, za které je nárok způsobený regulací nájemného po státu požadován, a to na období do vydání nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 20/05, resp. nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05, a na období po vydání těchto nálezů. V dovolání upozorňovala, že Ústavní soud ve svém závazném právním názoru vysloveném ve stanovisku pléna Ústavního soudu č. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 konstatoval, že nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby, a že za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo. Podle dovolatelky v bodu 20. uvedeného stanoviska pak Ústavní soud konkrétně konstatoval, že v období let 2002 až 2005 pronajímatel právo na zvýšení nájemného za tuto dobu neměl. Dovolatelka tvrdila, že podmínkou uplatnění nároku vzniklého regulací nájemních vztahů vůči státu za období do vydání nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a sp. zn. I. ÚS 489/05 není předchozí podání žalob o určení nájemného soudem vůči nájemcům bytů. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzované věci rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že nečinnost zákonodárného orgánu státu nemůže být považována za nesprávný úřední postup podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. a že zde není ani jiný právní předpis, který by zakládal právo na náhradu majetkové újmy, jež měla žalobkyni vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu ČR spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu o jednostranném zvyšování nájemného z bytu.
Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem ČR v dané oblasti nezakládá nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě vyřešena, s poukazem na články 15, 23 odst. 3 a 26 Ústavy České republiky. Nejvyšší soud při jejím řešení vyslovil závěr, že „proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu Parlamentu České republiky není úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3305/2007; rozsudek ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3792/2009; nebo rozsudek ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2660/2009). Na řečeném nic nezměnil ani nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 231/2000 Sb., v jehož odůvodnění in fine se uvádí, že „Ústavní soud dospěl k závěru, že vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. je v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny a čl. 1 Ústavy; proto ji podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušil dnem 31. prosince 2001, aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu“ (obdobně v nálezech č. 528/2002 Sb. a č. 84/2003 Sb.). Nelze totiž dovozovat, že by tímto Ústavní soud stanovil zákonodárnému sboru závazně lhůtu k přijetí nového právního předpisu, a to už z toho důvodu, že takovou pravomocí Ústavní soud nadán není (podle článku 87 odst. 1 písm. a/ a b/ Ústavy Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem). Jelikož nepřijetí zákona Parlamentem České republiky není nesprávným úředním postupem, nelze uvažovat ani o případném narušení dělby moci vydáním soudního rozhodnutí, které by toto jednání za nesprávný úřední postup označilo (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2953/2008).
Právní názor odvolacího soudu, podle nějž nebyl pro vznik odpovědnosti státu za škodu splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci, je tedy správný a ostatně vyplývá i z posléze vydaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, publikovaného pod č. 136/2009 Sb. V něm ovšem Ústavní soud dospěl k závěru, že „žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu (opírající se o zákon č. 82/1998 Sb.), jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu ČR spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska práva vlastníka na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V tomto smyslu jsou obecné soudy povinny účastníkům řízení poskytnou procesní prostor, aby se tito mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo “.
Dovolací soud nemohl přehlédnout okolnost spočívající v judikatorním vývoji, ke kterému v mezidobí došlo. Závěr vyslovený Ústavním soudem ČR ve shora citovaném rozhodnutí byl reflektován též v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 196/2009, v němž dospěl k závěru, že nárok proti státu za dobu před podáním žaloby lze uplatnit přímo a je třeba jej posoudit z hlediska náhrady za nucené omezení vlastnického práva. Shodný závěr zaujal Nejvyšší soud ČR rovněž v dalším rozhodnutí, a to ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3491/2009. Ke stejné problematice bylo zaujato stanovisko v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2953/2008, v rozhodnutí ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4078/2008 a rovněž ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1409/2009.
S přihlédnutím k citované judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, s níž se právní posouzení věci odvolacím soudem zřetelně rozchází, shledal Nejvyšší soud v posuzované věci dovolání žalobců přípustným (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a současně –neshledávaje důvod k opuštění ustálené judikatury – i opodstatněným; proto rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl tento rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu