ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2242.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2242/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně PNP Praha, a.s. , IČ 15891151, se sídlem v Praze 1, Pštrossova 189/16, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská 2137/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, o 615.714,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 118/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011, č. j. 70 Co 60/2011-63, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 11. 2010, č. j. 26 C 118/2010-45, kterým byla žaloba o zaplacení částky 615.714,80 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků.
Předmětem řízení byla žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení výše uvedené částky jako náhrady škody ve formě ušlého zisku v důsledku nepřiměřené doby trvání konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. K 1/94, v němž vystupovala jako jeden z konkursních věřitelů. Škodu chápe jako ušlý zisk vyčíslený dvojím způsobem, a to jako ušlé nájemné, které by inkasovala v případě, že by částku získanou v rámci konkursního řízení použila na nákup nemovitosti, kterou by následně pronajímala, a dále jako ušlé úroky z této částky ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb. za dobu, o kterou trvání konkursního řízení překračovalo dobu přiměřenou. Žalovaná se bránila tvrzením, že délku trvání konkursního řízení je sice možné hodnotit jako nepřiměřenou, avšak tvrzená škoda žalobkyni v důsledku postupu soudu vzniknout nemohla.
Soud prvního stupně provedl přehledný výčet relevantních skutečností a úkonů soudu v průběhu konkursního řízení. Při právním zhodnocení věci se opíral o judikaturu Nejvyššího soudu a uvedl, že ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku protiprávního jednání (škodné události) k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. V řízení o náhradu škody musí poškozený prokázat, že by v takovém případě získal určitý prospěch a nepostačuje jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského či jiného výdělečného záměru v případě, kdy není plánovaný majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodné události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Pokud tedy žalobkyně tvrdí, že by finanční prostředky investovala do koupi nemovitosti a z jejího pronájmu by měla zisk, jedná se podle soudu o pouhé hypotetické tvrzení, které není podepřeno důkazními prostředky (např. smlouva o koupi nemovitosti, smlouva o smlouvě budoucí či nájemní smlouva). Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně souhlasil a dodal, že žalobkyně v řízení netvrdila, že by měla v úmyslu koupit konkrétní nemovitost v konkrétním čase a následně ji za konkrétních podmínek pronajmout konkrétnímu zájemci; záměr žalobkyně tak neměl žádnou konkrétní podobu. Poukaz žalobkyně na „cenu peněz“ a její pokus konstruovat vzniklou škodu jako ušlé úroky z opožděně vyplacené částky soud posoudil jako ryzí spekulaci. Úrok z prodlení představuje majetkovou sankci dlužníka za prodlení s plněním dluhu a nelze jej chápat jako paušalizaci hypoteticky vzniklé škody. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nelze též považovat ani vliv inflace na hodnotu pohledávky za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000). Odvolací soud uzavřel, že za stavu, kdy žalobkyně netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na vznik škody v podobě ušlého zisku v důsledku nepřiměřené doby trvání konkursního řízení, není splněn ani základní předpoklad pro odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., a tím je samotný vznik škody. Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu první instance jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolací instance podala žalobkyně dovolání. Dovodila přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu označila objasnění pojmu ušlého zisku, neboť nebyl podle jejího názoru dosud judikatorně řešen případ, kdy existence ušlého zisku spočívá v ušlé příležitosti koupě nemovitosti a v ušlých výnosech z užívání takové nemovitosti, a to i za situace, že by taková příležitost byla hypotetická. V rámci vylíčení dovolacího důvodu žalobkyně polemizovala s rozhodnutími soudů obou nižších instancí, přičemž dále uvedla tvrzení obsažená již v jejích dřívějších podáních. Žalobkyně též uvedla, že „v rámci odvolacího řízení nebylo postupováno v souladu s judikatuou Nejvyššího soudu; věc je rozhodována rozdílně viz (§237 odst. 3 o. s. ř.).“ V dalším textu již tuto svou námitku neobjasnila; současně tvrdila porušení poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. soudem. Na závěr dovolání navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl – jak vyplývá z textu dovolání – uplatněn podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci nespočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 604/2000, či ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou odvolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal celkovou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Žalobkyně v podaném dovolání otázku, pro kterou by dovolací soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, vymezuje, avšak Nejvyšší soud neshledal potřebný judikatorní přesah napadeného rozhodnutí. Dovolání proto neshledal přípustným.
Žalobkyně v dovolání na podporu své argumentace uvedla několik rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jedná se o stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1294/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006. Podle posledně jmenovaného rozhodnutí může mít charakter ušlého zisku i majetková újma spočívající v tom, že nedošlo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem, jež měly být převedeny budoucí kupní smlouvou, neboť mohl jedné ze smluvních stran ujít majetkový přínos v hodnotě rozdílu mezi smluvenou kupní cenou a hodnotou nemovitostí. V posuzovaném případě však žalobkyně netvrdila existenci jakékoliv smlouvy, z níž by dovozovala ušlý zisk, jako tomu bylo v citovaném rozhodnutí. Předmětem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1294/2001 byla náhrada ušlého zisku v souvislosti s vadou závěti při vypořádání dědiců; tento případ je tudíž v projednávané věci irelevantní.
Podle výše uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 87/70 se za škodu v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlý zisk je pak v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události
– důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.
Z uvedeného je zřejmé, že již žalobkyní vypočtená rozhodnutí Nejvyššího soudu provádějí výklad pojmu ušlého zisku. Žalobkyně ovšem otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí dále rozvádí v tom smyslu, že tento pojem nebyl řešen v rovině hypoteticky ušlého zisku . Ušlým ziskem je jedině takový ušlý majetkový prospěch, který by bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí . Takovým důvodným předpokladem pak může jednoznačně být existence kupní smlouvy či jiné dohody, přesné označení předmětu koupě či přesné označení budoucích nájemců. Tyto závěry Nejvyšší soud opírá též o ustálenou judikaturu – srov. např. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005. Podle něj v řízení o náhradu škody musí poškozený prokázat , že by získal určitý prospěch, a nepostačuje jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského či jiného výdělečného záměru v případě, kdy není plánovaný majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodné události.
Pokud jde o tvrzení žalobkyně ohledně rozpornosti judikatury Nejvyššího soudu a postupu soudu nižší instance v rozporu s jeho judikaturou, dovolací soud dodává, že sama žalobkyně v dovolání netvrdí, která rozhodnutí považuje za rozporná. Soudy nižších instancí věc posoudily správně, v souladu s citovanou relevantní judikaturou, jejíž závěry nejsou ve vzájemném rozporu.
Namítá-li dovolatelka, že nebyla poučena ve smyslu ust. §118a o. s. ř., uplatňuje tak dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k němuž však vzhledem k ust. §237 odst. 3 o. s. ř. za daných okolností s ohledem na absenci otázky sporného výkladu procesního práva nemůže být přihlédnuto.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
Úspěšné žalované vzniká podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalované však žádné náklady v rámci dovolacího řízení nevznikly a proto o nich bylo rozhodnuto tak, jak je shora uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu