ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3063.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3063/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a) F. H., b) J. H., zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, za účasti 1) Statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánská 1, adresa pro doručování: Magistrát města Brna, odbor vodního a lesního hospodářství a zemědělství, Kounicova 67, 601 67 Brno, 2) Stavebního bytového družstva MÍR, se sídlem v Brně, Bedřichovická 1199/21 a 3) Pozemkového fondu ČR, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství ČR, Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím ze dne 29. 4. 2008, č. j. 110/91/3-RNP, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 153/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2012, č. j. 18 Co 87/2012-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě na určení vlastnictví, rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 11. 2011, č. j. 15 C 153/2008-151. Ve výroku sub I. zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobci jsou vlastníky nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem sub. III. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu žalobci se domáhají určení vlastnictví k části pozemků, o nichž bylo rozhodnuto správním orgánem a které tvořily předmět nároku uplatněného ve správním řízení, které podle nich zastavěny nejsou, a to k části parcely č. 281 zahrada v k. ú. S., která je nyní tvořena částmi parcel blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že v projednávané věci je dána překážka vydání předmětného pozemku podle §11 odst. 1 písm. c) č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon o půdě“). V souladu s judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu ČR uvedl, že překážku vydání v dané věci netvoří ,,komplexní stavba obytného prostoru B.“, neboť tato sama o osobě není věcí v občanskoprávním smyslu, nýbrž budovy a s nimi související plochy nutné k provozu budovy. Podle odvolacího soudu pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, však nelze odhlédnout od charakteru zastavěnosti, tedy v konkrétním případě, že se na původním pozemku nachází obytný soubor (sídliště), sestávající z bytových objektů, komunikací, inženýrských sítí, veřejného osvětlení a drobné architektury, které z hlediska svých funkcí brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemků. Zaujal názor, že vydáním předmětných pozemků by nebylo naplněno ani hledisko zlepšení péče o půdu, neboť plochy přímo nezastavěné (nacházející se mezi bloky domů) jsou z hlediska územního plánu pozemky v režimu obecného užívání a jejich vlastník by tak mohl realizovat jejich užívání jen v rámci uvedeného institutu. Vyslovil, že žádný z předmětných pozemků se nenachází vně obytného souboru.
Dospěl k závěru, že ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě současně respektuje proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku žalobců na vydání původního pozemku a prosazením veřejného zájmu, týkajícího se vlastnických poměrů v již vybudovaném a dokončeném sídlišti v B.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, zda stavby vybudované v rámci stavby sídliště tvoří překážku vydání věcí podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. V této souvislosti poukazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 821/2007, který obdobnou otázku řešil rozdílně a podle něhož pozemky nacházející se v areálu sídlišť nepatří mezi pozemky, které osoba povinná podle zákona o půdě nemusí vydat oprávněnému. Namítali, že odvolací soud se od názoru dovolacího soudu odchyluje v tom, že pojem stavba pojímá jinak, tedy nikoli ve smyslu statickém a občanskoprávním, nýbrž ve smyslu funkce stavebního souboru. Tvrdili, že řízení trpělo vadou spočívající v nedostatku tvrzení zúčastněných osob, neboť na zúčastněné osobě jako osobě povinné ve smyslu zákona o půdě leží břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence překážky vydání pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. V dovolání odkazovali na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 754/01 a II. ÚS 747/2000, z nichž vyplývá, že zemědělské využití pozemků má být podřazeno požadavku zmírnění majetkových křivd. Namítali, že zařazení konkrétního pozemku do určitého územního plánu pak nemůže být důvodem pro nevydání pozemku již z toho důvodu, že není v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě uveden. Podle dovolatelů by tedy o možnosti či nemožnosti vydání pozemku rozhodovaly správní orgány, které schvalují územní plán, nikoli pozemkové úřady či soudy. Dovolatelé navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Účastníci 1), 2) navrhli odmítnutí dovolání a účastník 3) ve vyjádření ponechal rozhodnutí na úvaze soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobci, zastoupeni advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011).
Dovolací soud poznamenává, že s ohledem na důsledky plynoucí z citovaného ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. nelze předně přihlížet k námitce uplatněné v dovolání nesoucí se k údajné vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se pro restituční účely nevydávají pozemky, jež byly po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu či jiné právnické osoby zastavěny; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, dočasnou, jednoduchou, drobnou nebo je-li umístěna stavba pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje též část pozemku, na níž stojí stavba zahájená před 24. 6. 1991, a část pozemků s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Odvolací soud v této věci - po vydání předchozího zrušovacího rozsudku - se ztotožnil předně se skutkovými zjištěními, učiněnými soudem prvního stupně, mj. na základě výsledků místního šetření konaném dne 11. 8. 2011.
Poté učinil závěr, že vydání požadovaných pozemků, resp. jejich částí, brání překážka spočívající v tom, že jsou součástí sídlištního celku, a to včetně zelených ploch, které jsou obecně přístupné a plní funkci v souladu s územním rozhodnutím - plánem, proto tyto pozemky již nelze využívat k zemědělským nebo lesním účelům podle zákona o půdě. Požadované pozemky jsou umístěny mezi bloky bytových domů, kde je nutno zajistit přístup k těmto bytovým domům za účelem jejich údržby nebo jsou umístěny souběžně (podélně) s bytovými domy a z hlediska širšího využití souvisí s užíváním bytových domů.
Dovolatelé v dovolání namítají - s odkazem na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 754/01, sp. zn. II. ÚS 747/2000 a v dovolání uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 821/2007, že není rozhodující, zda pozemek lze zemědělsky využívat, nýbrž za rozhodující je třeba považovat, zda vydávané pozemky nejsou zcela či zčásti zastavěny stavbou nebo na nich nejsou zřízena parkoviště, hřiště atd.
Podle dovolacího soudu odkaz na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je třeba považovat za nepřípadný, neboť v projednávané věci jde buď o pozemky funkčně související s bytovým domem nebo o pozemky, které tvoří součást veřejné zeleně, zejména se jedná o veřejnou zeleň, ostatní plochy, parkové plochy, části parkovišť a chodníku. Nelze je proto považovat za pozemky zemědělsky obdělávatelnými podle zákona o půdě.
Dovolací soud dodává, že v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 Nejvyšší soud vymezil kritéria, která blíže interpretují text §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v těch směrech, které mohou být právní překážkou pro vydání pozemků. Jsou jimi - a to nikoli kumulativně - jednak funkční spojení předmětných pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim , jemuž pozemky podléhají a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbu či provozem, a konečně zda je výměra pozemků , jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu.
Na základě shora uvedeného dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci je dána překážka vydání pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Dovolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že se jedná o pozemky, jejichž vydáním by nebylo naplněno ani hledisko zlepšení péče o půdu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy nevybočuje z ustálené judikatury dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci; nejde proto o rozhodnutí, které by mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) - dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání dovolatelů, když dalším účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu