ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.319.2012.2
sp. zn. 28 Cdo 319/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Z. H., zastoupené JUDr. Olgou Knoblochovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pod Křížem 188/4, proti žalovanému L. G. , okres Nymburk, zastoupenému JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 3, Křivá 1/2612, o 73.057,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 262/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2011, č. j. 18 Co 265/2011-179, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2011, č. j. 18 Co 165/2011-179, se zrušuje.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2011, č. j. 14 C 262/2008-159, se ve výrocích II., III. a IV. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 30. 3. 2007, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit jí částku 73.057,50 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že je vlastnicí pozemků p.č. 1388 (zastavěná plocha a nádvoří) a 1389 (zahrada, zemědělský půdní fond) v k.ú. D. (dále jen „pozemky“). Původní žalovaná M. G. užívala pozemky od 24. 6. 2002 do své smrti dne 12. 7. 2008 bez právního důvodu. Na pozemku p.č. 1388 stál zahradní domek ve vlastnictví původní žalované. Za užívání pozemků požadovala žalobkyně náhradu ve výši tržního nájemného.
Žalovaný jednak namítal, že jde o pozemek zastavěný zahrádkářskou chatou a pozemek s ním funkčně spojený, a proto by náhrada neměla překročit regulované nájemné podle příslušných výměrů Ministerstva financí, a dále namítl promlčení části nároku.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, č. j. 14 C 262/2008-159, zastavil řízení v částce 19.924,50 Kč a 2.318,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 50.815,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.), o vrácení složené zálohy na znalecký posudek (výrok V.) a přeplatku soudního poplatku (výrok VI.). Předmětné pozemky v souladu se závěry znalce považoval za pozemky stavební, na něž se regulace nájemného nevztahuje, a proto výši bezdůvodného obohacení určil na základě znaleckého posudku sazbou 22,50 Kč/m2 ročně. Námitku promlčení posoudil jako nedůvodnou, neboť původní žalovaná se obohacovala úmyslně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, č. j. 18 Co 165/2011-179, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. K otázce povahy stavby uvedl, že žalobkyně na pozemcích postavila stavbu přesahující povolené rozměry zahradnické chatky, navíc šlo o stavbu neoprávněnou, která je zapsána v katastru nemovitostí jako objekt bydlení. Za této situace podle názoru odvolacího soudu původní žalované nepříslušela ochrana podle výměrů Ministerstva financí. Odvolací soud se ztotožnil i s názorem soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitky promlčení.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřoval v §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Konkrétně namítal, že:
a) soudy nižších stupňů měly na projednávanou věc aplikovat výměr Ministerstva financí č. 06/2006, podle něhož regulovaná cena pro nájem předmětných pozemků činí 11 Kč/m2. Soudy navíc rozhodly jinak, než Krajský soud v Praze v obdobné věci sp. zn. 28 Co 458/2010 a Městský soud v Praze ve věci sp. zn. 25 Co 346/2011;
b) nesouhlasí s tím, že se by se původní žalovaná obohatila úmyslně.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry napadeného rozhodnutí a uvedla, že žalovaný již dlužnou částku uhradil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalovaného je podáno včas, oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o.s.ř.
V projednávané věci může být přípustnost dovolání založena jedině podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci odvolací soud při posouzení otázky promlčení nároku z bezdůvodného obohacení postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Otázku vymezení pojmu „pozemek zastavěný zahrádkářskou chatou“ ve smyslu výměru Ministerstva financí č. 01/2006, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, Nejvyšší soud ve své judikatuře dosud neřešil. Dovolací soud proto shledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud si při posuzování přípustnosti dovolání byl vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
D. Důvodnost
1. K námitce sub a/ - otázka výše bezdůvodného obohacení
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „[v] ýši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; na případy bezdůvodného obohacení užíváním pozemků pak Nejvyšší soud uvedený právní názor aplikoval např. v rozsudku ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009).
Nájemné z pozemků zastavěných zahrádkářskými chatami a z pozemků s nimi funkčně spojených (resp. za plochy užívané v zahrádkářských osadách) podléhalo v žalovaném období cenové regulaci podle §10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Podle výměrů Ministerstva financí č. 01/2002, 01/2003, 01/2004, 01/2005, 01/2006 činilo nájemné za uvedené nemovitosti v obcích nad 100 000 obyvatel nejvýše částku 7 Kč/m2 ročně, podle výměru č. 01/2007 se jednalo o 11 Kč/m2 ročně.
Podle §9 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, pro účely oceňování se pozemky člení na stavební pozemky, kterými jsou […] pozemky evidované v katastru nemovitostí v druhu pozemku zastavěné plochy a nádvoří, v druhu pozemku ostatní plochy - staveniště nebo ostatní plochy, které jsou již zastavěny, a v druhu pozemku zahrady a ostatní plochy, které tvoří jednotný funkční celek se stavbou a pozemkem evidovaným v katastru nemovitostí v druhu pozemku zastavěná plocha a nádvoří za účelem jejich společného využití a jsou ve vlastnictví stejného subjektu […].
Podle názoru dovolacího soudu skutečnost, že stavba na pozemku p.č. 1388 přesáhla povolené rozměry zahrádkářské chatky a byla postavena neoprávněně, nemá za následek, že by předmětný pozemek pozbyl charakteru pozemku v zahrádkářské osadě, a to zejména za situace, kdy podle výpisu z katastru nemovitostí, provedeného k důkazu soudem prvního stupně, pozemek p.č. 1389 (zahrada) podléhá ochraně jako součást zemědělského půdního fondu a jeho přeměna na stavební pozemek by podléhala souhlasu orgánu ochrany zemědělského půdního fondu (§9 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu). Jednou z výjimek, kdy takového souhlasu není třeba, je podle odst. 2 písm. a) bodu 4 cit. ustanovení právě výstavba zahrádkářské nebo rekreační chaty. Důsledky neoprávněnosti stavby z hlediska stavebních předpisů je třeba řešit v příslušném řízení – z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 12. 2010, č.j. 9 C 271/2009-79, který nabyl právní moci dne 5. 4. 2011 a jímž provedl důkaz soud prvního stupně (dále jen „rozsudek o odstranění chaty“) je zřejmé, že nepovolenou přístavbu nařídil Magistrát hlavního města Prahy odstranit již v roce 1997. Nerespektování uvedeného rozhodnutí ze strany původní žalobkyně však nemá za následek změnu charakteru pozemku na pozemek stavební.
Z rozsudku o odstranění chaty, který nabyl právní moci přede dnem rozhodování odvolacího soudu a v němž je stavba přímo ve výroku označena jako zahrádkářská chata, ani ze znaleckého posudku Ing. Jana Duška, vyžádaného odvolacím soudem v tomto řízení, nelze dovodit, že by neoprávněnou přístavbou stavba ztratila charakter zahrádkářské chaty. Na tom nic nemění skutečnost, že pro účely oceňování by předmětné pozemky spadaly do kategorie pozemků stavebních podle §9 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Do této kategorie by totiž předmětný pozemek spadal i v případě, že by stavba svými rozměry nepřesahovala velikost zahrádkářské chaty – citovaný zákon totiž kategorii pozemků zastavěných zahrádkářskými chatami nezná. Z uvedeného plyne, že kategorie pozemků zastavených zahrádkářskými chatami podle výměrů Ministerstva financí se navzájem nevylučuje s kategorií stavebních pozemků podle zákona o oceňování majetku, nýbrž naopak je její součástí.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož posouzení předmětných pozemků jako stavebních (ve smyslu předpisů o oceňování majetku) vylučuje uplatnění předpisů o regulaci nájemného z pozemků zastavěných zahrádkářskými chatami a pozemků s nimi spojených, je proto nesprávný a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn.
2. K námitce dovolatele sub b/ - otázka promlčení nároku.
Podle §107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).
Odborná literatura i ustálená judikatura se shodují v tom, že „[u] práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je specielně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá (resp. desetiletá). […] Počátek promlčecích dob podle §107 odst. 1 a 2 obč. zák. je upraven odlišně. Počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve. Zatímco pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení fakticky vzniklo, počátek subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. se váže k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; vyžaduje se přitom skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného. V tomto smyslu subjektivní promlčecí doba počíná běžet od okamžiku, kdy oprávněný zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik bezdůvodného obohacení a odpovědný subjekt, který bezdůvodné obohacení získal.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2284/2010, v literatuře Švestka, J. in: Švestka, Spáčil, Škárová. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 2. vyd. Praha: C.H. Beck 2009, s. 609).
Otázka, zda se původní žalovaná obohatila úmyslně, je proto rozhodná jedině pro běh objektivní promlčecí doby podle §107 odst. 2 obč. zák. Naopak subjektivní promlčecí doba podle odst. 1 citovaného ustanovení zůstává dvouletá bez ohledu na to, zda bylo bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně (srov. shora citovaná rozhodnutí).
V projednávané věci přitom z provedeného dokazování zjevně plyne, že žalobkyně v době, za niž požaduje vydání bezdůvodného obohacení, věděla, že původní žalovaná užívá pozemky v jejím vlastnictví. Uvedený závěr lze dovodit již jen z toho, že dne 15. 7. 2002 podala proti původní žalované žalobu o vyklizení předmětných pozemků a odstranění zahrádkářské chaty (srov. rozsudek o odstranění chaty).
Otázka úmyslu původní žalované bezdůvodně se obohatit je tak pro projednávanou věc – za současné důkazní situace – nerozhodná, právní posouzení věci v nastíněné otázce nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. i zde naplněn. Stejně nepřípadný je pro projednávanou věc rovněž odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08, který se zabývá právě otázkou posuzování úmyslu při aplikaci §107 odst. 2 obč. zák.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v rozsahu napadeném odvoláním i jeho rozsudek (§243b odst. 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. listopadu 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu