ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3212.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3212/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc, a Mgr. Petra Krause vydanému v právní věci žalobců: 1. Ing. K. P., K., 2. J. P., S., 3. Z. P., M., 4. J. P., M. a 5. H. Ž., P., proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 11a, zastoupenému JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Na Příkopě 22, o náhradu za mrtvý inventář a zásoby, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3C 5/2004 o dovolání dovolatelů: 1. Ing. K. P., K., 2. J. P., S., 3. Z. P., M., 4. J. P., M., a 5. H. Ž., P., zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Mezibranská 19, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z 3. 5. 2012, sp. zn. 15 Co 253/2012, takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově z 9. 12. 2011, č. j. 3C 5/2004-685. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo poskytnout žalobcům (v podílech po jedné čtvrtině J. P., Z. P. a J. P. a po jedné dvanáctině Ing. K. P. a H. Ž.) náhradu za mrtvý inventář a zásoby z pily a bednárny v L. v celkové výši 20,655.166,80 Kč s 26% úrokem z prodlení od 27. 5. 1997 do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z 3. 5. 2012, sp. zn. 15Co 253/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově z 9. 12. 2011, č. j. 3C 5/2004-685 potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal podle ustanovení §212 písm. b) občanského soudního řádu na základě podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že tato odvolání jsou nedůvodná.
Odvolací soud poukazoval na to, že v daném případě bylo soudem prvního stupně zjištěno, že tu došlo k převzetí dvoru L. (v němž byly mrtvý inventář a zásoby uváděné žalobci) od právních předchůdců žalobců, jako osob hospodařících tu podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a došlo k převzetí objektu do Správy státních lesů – právnické osoby, která mrtvý inventář spolu se zásobami převzala. V průběhu tohoto řízení nebylo již prokázáno, že by právním nástupcem uvedeného podniku SSL bylo Dřevozpracující družstvo L. Od padesátých let 20. století pak v rámci lesního hospodářství, řízeného státem, existovaly různé organizace na krajské úrovni (krajské správy lesů, národní podniky) a postupem doby docházelo k jejich reorganizaci. Nový subjekt – Lesy České republiky, státní podnik, vznikl až 1. 1. 1992; tento podnik lze, podle názoru odvolacího soudu, považovat za univerzálního nástupce jednotlivých krajských organizací a národních podniků v oblasti lesního hospodářství. Odvolací soud dovozoval, že jsou-li Lesy České republiky, vzniklé k 1. 1. 1992, univerzálním nástupcem předchozích jednotlivých lesních podniků na úrovni krajského uspořádání (existujících rovněž ke dni účinnosti zákona o půdě, t. j. k 24. 6. 1991) staly se dnem 1. 1. 1992 namísto původních podniků rovněž povinnou osobou k poskytnutí náhrad podle ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pokládal proto odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně o existenci právnické osoby, která původní odňatý mrtvý inventář a zásoby převzala, t. j. státního podniku Lesy České republiky. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že žalovaný Pozemkový fond ČR není v tomto soudním řízení pasívně legitimován a není tak povinen k poskytnutí náhrady za žalobci uváděný odňatý majetek.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 25. 6. 2012 doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 3. 8. 2012 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 3. 5. 2012 (sp. zn. 15Co 253/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích) i rozsudek soudu prvního stupně z 9. 12. 2011, č. j. 3C 5/2004 Okresního soudu v Pelhřimově, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelé co do přípustnosti svého dovolání poukazovali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a také že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelé především vytýkali odvolacímu soudu porušení ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu, spočívající v tom, že odvolací soud označil za nepřípustné novoty, uplatněné žalobci v odvolacím řízení právní a skutkové okolnosti, které však žalobci opakovali v průběhu celého tohoto řízení a namítali je ve svých podáních před soudy všech stupňů (což dovolatelé přičítají „nedostatečnému seznámení se odvolacím soudem s obsahem soudního spisu“). Návrhy na provedení dokazování odvolacím soudem i soudem prvního stupně akceptovány nebyly a proto rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou, podle názoru dovolatelů, řádně a přesvědčivě odůvodněnými rozhodnutími. Dovolatelé dále namítali, že soudy obou stupňů žalobce postavily do role, že veškeré důkazy a uváděné skutečnosti musí prokazovat výlučně oni, aniž by přihlédly k tomu, že namítal-li žalovaný Pozemkový fond ČR nedostatek své pasívní legitimace v tomto sporu (třebaže jeho pasívní legitimace je dána zákonem č. 229/1991 Sb.) musí žalobci přesto i tuto okolnost prokazovat a tvrzení žalovaného vyvracet.
Pokud odvolací soud aplikoval v odvolacím řízení ustanovení §205a občanského soudního řádu, pak pouze na toto ustanovení odkázal, aniž by blíže specifikoval důvody, které ho vedly k aplikaci tohoto ustanovení bez vyložení jednotlivostí, které vyplývají z ustanovení §205a odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) občanského soudního řádu.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že odvolací soud řešil otázku pasívní legitimace Pozemkového fondu ČR v této právní věci v rozporu s hmotným právem, zejména s ustanovením §20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ale i s ustanovením §530 a násl. občanského zákoníku i vládního nařízení č. 124/1951 Sb., a to v tom smyslu, že „v důsledku rozhodnutí ministra zemědělství o založení státního podniku Lesy České republiky, které bylo (podle názoru dovolatelů) absolutně neplatné a protiprávní, nemohlo dojít k automatickému přechodu majetku ze státu na státní podnik, když k takovému postupu bylo třeba schválení vládou ČR ve smyslu schváleného privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, jakož i následné delimitace majetku“.
Ke svému právnímu závěru dospěly soudy v daném případě, dovozovali dovolatelé, jen na základě nepostačujícího dokazování, a to pouze vyžádáním si výpisu z obchodního rejstříku v Hradci Králové ohledně Lesů ČR, státního podniku, a zprávy Ministerstva zemědělství ČR, jakož i stanoviska Lesů ČR, třebaže v řízení nebylo bezpečně prokázáno, zda majetek, o nějž šlo v tomto řízení, skutečně přešel posléze na Lesy ČR, státní podnik se sídlem v Hradci Králové; přitom soud kladl důraz jen na to „kdo odňaté věci převzal jako první v řadě“. Nebyl proveden žalobci navrhovaný důkaz delimitačními protokoly, ze kterých bylo možno zjistit, zda pohledávka žalobců přešla na Lesy ČR, a ani nebyl proveden navrhovaný znalecký posudek o tom, zda Lesy ČR, s. p., jsou nástupci Československých státních lesů, n. p., zrušených v roce 1951. Dovolatelé jsou na rozdíl od odvolacího soudu přesvědčeni o tom, že v důsledku nesprávného postupu při dokazování v této právní věci nebylo objasněno, že v daném případě Lesy České republiky nebyly povinnou osobou v tomto sporu, ale „naopak byly touto osobou podniky, jejichž jmění se pokusil ministr zemědělství vložit do Lesů České republiky“.
Při aplikaci zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) na daný případ, zejména pokud šlo o jeho blokační ustanovení (jmenovitě ustanovení §5 tohoto zákona) bylo, podle názoru dovolatelů, zcela pominuto, že žádný privatizační projekt, ani opatření ministerstva či ministra, nemohly porušit blokační ustanovení zákona o půdě; nikdo nesměl se zemědělským majetkem nakládat s výjimkou toho, že na základě zákona o půdě přešel nemovitý majetek do vlastnictví Pozemkového fondu ČR, na nějž tento majetek přešel ke dni 24. 6. 1991; podle názoru dovolatelů tedy žádná právnická osoba se tu nemohla stát „právním nástupcem co do povinnosti vydání jakéhokoliv majetku, který byl předmětem restituce; zákon o půdě v ustanovení §20 pregnantně hovoří o tom, kdo je povinnou osobou k vydání živého a mrtvého inventáře. Podle názoru dovolatelů spočívá základní pochybení rozhodnutí odvolacího soudu z 3. 5. 2012 v tom, že dospěl k právnímu závěru, že v daném případě jsou Lesy České republiky zjištěným nástupcem povinné osoby a tedy že tu není dána pasívní legitimace Pozemkového fondu ČR.
Dovolatelé v závěru svého dovolání znovu rekapitulovali svůj právní názor na tuto právní věc, že je tu zcela nepochybné, že na základě vládního nařízení č. 315/1948 Sb. ke dni 1. 1. 1949 byl zřízen podnik Československé státní lesy, národní podnik se sídlem v Praze, který byl ke dni 1. 1. 1950 vyhláškou ministra průmyslu č. 614/1950 Sb. začleněn z majetkové podstaty bývalých Československých státních lesů, n. p., do Horácké pily, národní podnik, majetek, který je předmětem žaloby žalobců o poskytnutí náhrady mrtvého inventáře a zásob. Horácké pily, národní podnik, zanikly bez právního nástupce. Jak vyplývá z potvrzení Ministerstva spotřebního průmyslu z 8. 8. 1956 Československé státní lesy, národní podnik se sídlem v Praze, zanikly bez likvidace k 31. 12. 1951. Tato skutečnost vyplývá i z vládního nařízení č. 124/1951 Sb., z jehož ustanovení §5 se, podle názoru dovolatelů, podává, že československé státní lesy, n. p., byly zrušeny dnem 31. 12. 1951 bez likvidace; vyplývá to i z úplného výpisu z obchodního rejstříku. V řízení bylo také prokázáno, dovozovali dovolatelé, a to rozhodnutím Ministerstva spotřebního průmyslu z 8. 8. 1956, že vyhláškou ministra průmyslu č. 614/1950 Úředního listu II ze dne 1. 3. 1950 byla začleněna ke dni 1. 1. 1950 z majetkové podstaty bývalých československých státních lesů, n. p., do Horáckých pil, n. p., Jihlava, také pila L. Uvedený majetek nemohl přejít na právního předchůdce dnešních Lesů ČR, s. p., protože ještě před tím přešel do majetku Horáckých pil. Původní vlastník tedy zanikl bez likvidace a nelze určit jeho právní nástupce.
Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání žalobců bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalovaného fondu je třeba mít na zřeteli, že v tomto řízení soudy obou stupňů postupovaly v soulady s názorem dovolacího soudu, vyjádřeným v usnesení sp. zn. 28Cdo 2117/2005 Nejvyššího soudu (vydaném v této právní věci a navazujícím i na právní názor Ústavního soudu ČR v nálezu II.ÚS 289/06), že totiž v dalším řízení bylo jen třeba objasnit, zda tu lze nebo nelze zjistit právnickou osobu, která věci, o něž jde v tomto řízení převzala, nebo právního nástupce této právnické osoby, anebo zda tato právnická osoba zanikla či nezanikla, takže šlo pouze o pokyny po procesní stránce ke zjištění sporných skutečností, které byly v dalším řízení v této právní věci splněny. Soud si vyžádal rejstříkový spis Lesů ČR i delimitující protokoly k němu. Podle názoru žalovaného tedy dovolání žalobců směřuje jen proti výsledkům skutkových zjištění a proti hodnocení provedených důkazů. Podle názoru žalovaného už soud prvního stupně provedl veškeré návrhy účastníků řízení na provedení dokazování, listiny, jimiž byl prováděn důkaz, byly v řízení přečteny a účastníci řízení měli možnost do nich nahlédnout a seznámit se s nimi. Z provedeného dokazování vyplynulo zejména, že podnik Státní lesy a statky převzal do národní správy celý velkostatek L., tedy i předmětný inventář; majetková podstata uvedeného podniku byla rozdělena mezi dva jeho právní nástupce – nově zřízené národní podniky, a to Československé státní lesy a Československé státní statky (oba tyto subjekty byly zřízeny na základě nařízení vlády č. 315/1958 Sb.). Povinnou osobou jsou v daném případě Lesy ČR (jako právní nástupce národního podniku Československé státní lesy), které toto své právní nástupnictví nepopírají a náhrady oprávněným osobám v analogických případech také poskytovaly (lze tu poukázat na vyjádření státního podniku Lesy ČR z 18. 7. 2011, které měl soud k dispozici). Žalobci se se svou žádostí na Lesy ČR neobrátily. Pozemkový fond ČR není v této právní věci povinnou osobou k poskytnutí náhrad za odňatý inventář pily L. a není tudíž v dané právní věci pasívně legitimován.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dospěje k závěru, že rozhodnutí, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 3C 5/2004 Okresního soudu v Pelhřimově), že by dovolací soud svým rozsudkem z 3. 5. 2012, sp. zn. 15Co 253/2012 (Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře) řešil některou právní otázku, která je konkrétně rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem z 3. 5. 2004 řešil některou právní otázku způsobem uvedeným ve shora uvedeném ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. má povinnost poskytnout náhradu živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, odňatných v období 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (§20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) právnická osoba, která tyto věci převzala, nebo její právní nástupce. Nelze-li zjistit právnickou osobu, která věci převzala, nebo jejího právního nástupce, anebo jestliže tato právnická osoba zanikla, poskytne náhradu podle §229 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pozemkový fond způsobem uvedeným v §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. náhrada spočívá v poskytnutí nemovitostí ve správě pozemkového fondu nebo v poskytnutí hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem, popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů.
Podle ustanovení §18a odst. 1, věta třetí, zákona č. 229/1991 Sb. Pozemkový fond mohl použít zásoby povinných osob na poskytnutí náhrad podle §14 až §16 a §20 uvedeného zákona tam, kde je povinnou osobou státní podnik nebo právnická osoba, jejímž zakladatelem je stát, v tom případě, kdy před privatizací nebo likvidací této právnické osoby nebyly tyto nároky vypořádány.
Náhradu za živý a mrtvý inventář poskytuje právnická osoba, která převzala odňaté věci, nebo její právní nástupce (viz č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 125/259/).
Právním nástupcem ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. může být výjimečně i fyzická osoba, která věc získala od právnické osoby, jež věc držela (viz č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 54/132/).
Pro založení povinnosti právního nástupce právnické osoby, která převzala živý a mrtvý inventář (§20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) je nerozhodné, že povinnost poskytovat náhradu původní přebírající právnická osoba v době svého vzniku neměla. Pro určení povinné osoby podle §20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je rozhodující to, kdo byl prvním v řadě, kdo věci odňaté převzal (k tomuto závěru dospěl např. Vrchní soud v Praze v evidovaném rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 6A 181/93).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 6. 2009, II. ÚS 289/06 (uveřejněném pod č. 138 ve svazku 53 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), jež se týkal této právní věci (sp. zn. 3C 5/2004 Okresního soudu v Pelhřimově) bylo pro další rozhodování v této právní věci po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR a po zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 19. 5. 2010, 28 Cdo 4602/2009, zdůrazněno (viz na str. 726 uvedené Sbírky nálezů a usnesení), že tu v dalším řízení není třeba extenzívního výkladu, ale uvedení stručných důvodů, o které soud své rozhodnutí opře, včetně citace judikátů, které věc řeší a pro jejichž změnu a odchýlení se od nich neshledal soud důvodu.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezu Ústavního soudu ČR, vydaného ohledně téže právní věci, z nichž dovolací soud vychází v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 3. 5. 2012 (sp. zn. 15Co 253/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.) nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nepřípustného podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů.
U dovolání nepřípustného již nenáleží dovolacímu soudu (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné .....“) posoudit v dovolání uplatněné dovolací důvody. Vzhledem však k výtkám dovolatelů, obsažených v jejich dovolání, týkajících se vadných nebo nesprávných skutkových zjištění v tomto řízení, nesprávného hodnocení důkazů, vycházení soudu ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v dokazování, jakož i vad řízení, dovolací soud připojuje jen odkaz na uveřejněná rozhodnutí dovolacího soudu (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), zabývajících se posouzením výtek tohoto druhu v dovolacím řízení: např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly zaujaty právní závěry, že ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v občanském soudním řádu, dále že dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem, a také že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jde jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, právně významnou, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Lze také poukázat např. na rozhodnutí uveřejněná pod č. 49/1998 a č. 59/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dospívající k závěrům, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže k nesprávnému postupu došlo už v průběhu řízení, nikoliv až při rozhodování, a zejména tehdy, jestliže nesprávný postup soudu vedl k odnětí možnosti účastníku řízení (jmenovitě dovolateli) jednat před soudem.
Pokud jde o náklady tohoto řízení o dovolání, dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovaným Pozemkovým fondem ČR na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto žalovaným vynaložených nákladů žalovanému fondu nepřiznal; dovolací soud vycházel jednak z právní povahy projednávané právní věci a jednak i z obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo žalovaným uplatněno v řízení před soudy obou stupňů v této právní věci, trvajícího již od roku 1996.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu