ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3455.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3455/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně AK cihelna s. r. o. , IČ 26885786, se sídlem v Boskovicích, Chrudichromská 3, zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti žalované R. K. , bytem v O. – L., zastoupené Mgr. Ondřejem Masopustem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 44, o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 298/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 6. 2010, č. j. 69 Co 89/2010-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 10.200,- Kč k rukám Mgr. Ondřeje Masopusta, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 150.000,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo na straně žalované vzniknout tím, že coby osoba vybavená dispozičním právem k účtu žalobkyně vybrala dne 29. 12. 2003 z tohoto účtu bez výslovného pokynu žalobkyně třemi výběry celkem částku 597.000,- Kč (požadováno je však pouze vydání částky 150.000,- Kč). Žalobkyni o těchto výběrech nijak neinformovala a peníze si bez jejího souhlasu ponechala. Mezi žalobkyní a manželem žalované byla sice uzavřena nájemní smlouva ohledně cihelny v katastrálním území B., avšak nájemné nebylo nikdy vyúčtováno, takže žalovaná a její manžel neměli vůči žalobkyni žádnou splatnou pohledávku.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 11. 2009, č. j. 24 C 298/2009-98, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Mezi stranami není pochyb, že k předmětným výběrům skutečně došlo, žalovaná však tvrdila a neúspěšně prokazovala, že je provedla s vědomím žalobkyně, peníze následně předala do pokladny účetní žalobkyně, přičemž poté měly být prostředky použity na uhrazení nájemného za užívání cihelny, již měla žalobkyně pronajatou od manželů K. Účetní žalobkyně, svědkyně Ž., ovšem převzetí peněz nepotvrdila. Nejpozději bylo žalobkyni známo, že došlo k bezdůvodnému obohacení, dne 30. 6. 2003 (zcela zjevně míněno 30. 6. 2004), kdy byla žalobkyně povinna podat dodatečné daňové přiznání k dani z příjmu za rok 2003. Navíc v roce 2007 podal jednatel žalobkyně Ing. Ch. trestní oznámení, z nějž mimo jiné vyplývá, že jednatel žalobkyně se o předmětných výběrech dozvěděl v průběhu roku 2004, takže již v této době bylo žalobkyni zřejmé, že se na její úkor žalovaná bezdůvodné obohatila. Vědomost žalobkyně o provedených výběrech z účtu potvrdila i svědkyně Ž. Soud prvního stupně se zevrubně zabýval skutkovým stavem věci a dospěl k závěru, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, a to v subjektivní promlčecí době ve smyslu ust. §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), když ta uplynula dne 30. 6. 2006, avšak žaloba byla podána teprve dne 15. 6. 2009 (v trestním řízení nárok uplatnila dne 29. 6. 2007).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 6. 2010, č. j. 69 Co 89/2010-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Konstatoval, že soud prvního stupně přijal správná skutková zjištění a rovněž je třeba považovat za správné jeho závěry ohledně marného uplynutí subjektivní promlčecí doby. Pro počátek běhu desetileté objektivní promlčecí doby (žalovaná se jednání dopustila úmyslně) je rozhodující den 29. 12. 2003, tedy den, kdy došlo k předmětným výběrům. Ze žalobních tvrzení nelze dovodit, že by žalovaná jednala v okamžiku výběru dle příkazu žalobkyně (ust. §724 a násl. obč. zák.). Mezi účastnicemi neexistoval žádný relevantní smluvní vztah, takže se v daném případě jedná o majetkový prospěch žalované získaný bez právního důvodu (ust. §451 odst. 2 obč. zák.). Podstatné však je posouzení běhu subjektivní promlčecí doby. Den, od nějž nejpozději je třeba počítat běh subjektivní promlčecí doby, je 30. 6. 2004, neboť nejpozději tohoto dne měl jednatel žalobkyně takové množství informací, na jejichž základě si mohl učinit dostatečně pravděpodobný závěr o tom, že došlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení. Navíc odvolací soud konstatoval, že i kdyby mělo bezdůvodné obohacení vzniknout později (což však neodpovídá žalobním tvrzením), na běhu subjektivní promlčecí doby, jak byla vymezena shora, by to nemohlo nic změnit a znamenalo by to pouze pozdější počátek běhu objektivní promlčecí doby. Jednání žalované ani nelze posuzovat jako jednatelství bez příkazu (ust. §742 a násl. obč. zák.), což bylo jednateli žalobkyně známo nejpozději dne 31. 12. 2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Otázka, zdali „osoba, která oprávněně získá do své moci majetek či finanční prostředky třetí osoby a následně tyto prostředky použije pro svou osobní potřebu, získává bezdůvodné obohacení již tím okamžikem, kdy se jí prostředky dostanou do její moci nebo až okamžikem, kdy se rozhodne naložit s těmito jako s vlastními nebo až okamžikem, kdy s těmito jako s vlastními naloží“, stejně jako otázka, zdali „osoba, která se na úkor jiné osoby úmyslně bezdůvodně obohatí a vznik takovéhoto úmyslného bezdůvodné obohacení zastírá lživými a účelovými tvrzeními, čímž prodlužuje běh promlčecí lhůty, je oprávněna domáhat se přihlédnutí k uplynutí promlčecí doby, a to i s ohledem na výkon takovéhoto práva v rozporu s dobrými mravy“ (v této souvislosti bylo též zdůrazněno, že žalovaná nemohla být v dobré víře), má podle názoru dovolatelky zásadní právní význam. Žalobkyně zrekapitulovala skutkový a právní stav věci a prezentovala svůj názor, že pro posouzení vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované je možno použít analogie posuzování trestného činu zpronevěry (žalovaná se obohatila teprve v okamžiku, kdy se rozhodla peníze si ponechat, resp. použít je pro vlastní potřebu). Žalobkyně není schopna rozeznat (vzhledem k měnícím se tvrzením žalované), kdo se na její úkor bezdůvodně obohatil, zda žalovaná nebo L. Ž. Žalovaná své bezdůvodné obohacení neustále popírala, a nikomu tak nemohlo být jasné, že se skutečně bezdůvodně obohatila; to vyšlo najevo teprve v tomto soudním řízení. Odvolací soud měl provést navržené důkazy, na jejichž základě by bylo zjištěno, jak žalovaná s vybranými prostředky naložila, což bylo zcela zásadní pro běh promlčecí doby. Závěr odvolacího soudu o tom, kdy se žalobkyně o bezdůvodném obohacení dozvěděla, je nesprávný. Dovolatelka se domnívá, že „je vyloučené slučovat okamžik výběru z účtu žalobkyní žalovanou za okamžik bezdůvodného obohacení“. Ing. Ch. podával trestní oznámení v situaci, kdy nedokázal rozlišit, v případě kterých výběrů se jednalo o bezdůvodné obohacení a kdy naopak o jednatelství bez příkazu (raději tedy do trestního oznámení uvedl, že v případě všech žalovanou uskutečněných výběrů se jednalo o bezdůvodné obohacení). Pokud by žalovaná s vybranými finančními prostředky nakládala tak, že by je použila, resp. započetla na svoji pohledávku, např. z tvrzeného důvodu nájmu, znamenalo by to, že pohledávku žalobkyně uznává co do důvodu i výše a „promlčení takovéto pohledávky by se stavělo“. Podle názoru dovolatelky by na běh promlčecí doby mělo vliv, pokud by žalovaná peníze vybrala a teprve následně pojala úmysl si je ponechat. Dovolatelka na podporu svých argumentů citovala některá rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom směru, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný, když právo dovolatelky na vydání bezdůvodného obohacení se promlčelo v subjektivní promlčecí době.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, spatřuje v ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Úvodem dovolací soud předesílá, že žalobkyní formulované otázky (či její další námitky) nemohou činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným, když na ně v převážné části bylo již odpovězeno, a to v usnesení dovolacího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4545/2010. Dovolací soud nemá důvod pro to, aby se odchýlil od závěrů v tomto rozhodnutí vyslovených. Citované rozhodnutí se týkalo týchž účastnic a obdobného nároku, žalobkyně pouze požadovala vydání jiné části peněz, jež žalovaná vybrala z jejího účtu dne 29. 12. 2003; ve zkratce tak dovolací soud shrnuje to, co již bylo řečeno v uvedeném rozhodnutí.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že mezi účastnicemi vznikl závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení (ust. §451 odst. 2 obč. zák.), a to již okamžikem, kdy žalovaná (dle tvrzení žalobkyně neoprávněně) vybrala peníze z bankovního účtu. Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby (ust. §107 odst. 1 obč. zák.) pokládal odvolací soud za rozhodující, kdy se o výběru částek žalovanou prokazatelně dověděl jednatel žalobkyně.
Odvolací soud vycházel nikoliv z předpokládané, nýbrž z prokázané vědomosti jednatele (statutárního orgánu) žalobkyně, jak vyplývá z výsledků provedeného dokazování, zejména pak z protokolu o trestním oznámení sepsaném policejním orgánem dne 29. 6. 2007; z jeho obsahu se podává, že o výběrech peněz z bankovního účtu žalobkyně byl jednatel informován nejpozději k 31. 12. 2004 (tehdy musel vědět, že nešlo o jednatelství bez příkazu), a měl i vědomost o osobě, jež výběry učinila. Námitky žalobkyně proti uvedenému závěru jsou nikoliv námitkami směřujícími proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, ačkoli dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalobkyni k dispozici není. Není tak namístě námitka žalobkyně, že její jednatel po celou dobu nevěděl, kdo se vlastně bezdůvodně obohatil. Odkazy žalobkyně na judikaturu dovolacího soudu, zabývající se počátkem běhu subjektivní promlčecí doby, se tedy míjí účinkem, neboť Nejvyšší soud v tomto řízení nemůže přezkoumávat závěry soudů nižších stupňů ohledně vědomosti žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení a osobě, která se obohatila.
Nepřichází v úvahu ani přetržení promlčecí doby (slovy dovolatelky „stavění“), neboť k platnosti uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. je třeba písemné formy tohoto právního úkonu, jehož obsahem musí být vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1065, svazek 15). Skutečnost, že žalovaná v předepsané formě učinila takový hmotněprávní úkon, žalobkyně netvrdí a nelze za něj pokládat ani obranu žalované o použití vybraných peněžních prostředků ke splnění jiného závazku žalobkyně.
Judikatorně řešena je i otázka výkladu a aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k promlčení. Nejvyšší soud opakovaně (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 308, svazek 3, usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004, či ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi. Uplatnění námitky promlčení by se navíc příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99). Takové okolnosti žalobkyně v dané věci netvrdí.
Jestliže v posuzované věci žalobkyně od počátku řízení tvrdila, že s žalovanou nebyla v žádném právním vztahu a žalovaná nebyla zmocněna (ani jinak oprávněna) k výběrům částek z bankovního účtu žalobkyně (a tedy že již tímto okamžikem vznikl žalované majetkový prospěch), je z hlediska aplikovaných právních norem o bezdůvodném obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.) a o promlčení práva na jeho vydání (§107 odst. 1 obč. zák.) nadbytečné zjišťovat, jak žalovaná se získanými penězi později naložila, a nebylo tedy ani třeba provádět navržené důkazy v tomto směru. Uvedenou námitkou má být navíc naplněn dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který zásadně vzhledem k ust. §237 odst. 3 o. s. ř. není žalobkyni za dané procesní situace při absenci sporné otázky výkladu procesního práva k dispozici. K otázce, jak žalovaná s vybranými penězi naložila, se upíná i námitka dovolatelky, že měla být při právním posouzení věci užita analogie s trestným činem zpronevěry, neboť ta touto námitkou zjevně směřuje k problematice vzniku bezdůvodného obohacení v souvislosti s počátkem běhu objektivní promlčecí doby. V situaci, kdy se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčelo v subjektivní promlčecí době, jak bylo popsáno shora (včetně mezí dovolacího přezkumu), je nerozhodné, byla-li zachována též objektivní promlčecí doba. Dovolací soud se tak touto námitkou nezabýval, neboť, i kdyby v tomto směru dospěl k jinému závěru než odvolací soud, na výsledku sporu by to nemohlo nic změnit.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 8.200,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 10.200,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. srpna 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu