ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3588.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3588/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a b) Bytového družstva U Beránky v Praze 6 v likvidaci, se sídlem v Praze 6, U Beránky 2033/7, žalobce ad b) zastoupen JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem v Praze 1, V Jirchářích 4, za účasti: 1) Ing. K. P., bytem K., zastoupen JUDr. Miloslavem Moravcem, advokátem v Praze 5, Dienzenhoferovy sady 2, 2) H. Ž., bytem P., zastoupena JUDr. Miloslavem Moravcem, advokátem v Praze 5, Dienzenhoferovy sady 2, 3) Ing. A. P., bytem P., zastoupen Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem v Praze 4, Bohuslava ze Švamberka 1284/12, adresou pro doručování: Praha 2, Římská 104/14, 4) Technická správa komunikací hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770, zastoupena JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou v Praze 7, Schnirchova 1449/19, 5) Pozemkový fond České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví dle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 235/2004, o dovolání žalobce ad b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2010, č. j. 24 Co 78/2010-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce ad b) je povinen zaplatit účastníkovi ad 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.860,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta Mgr. Ing. Jindřicha Hrocha.
III. Ve vztahu mezi ostatními účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 12. 2008, č. j. 7 C 235/2004-86, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci domáhali určení, že Ing. K. P., H. Ž. a Ing. A. P. nejsou vlastníky (každý v poměru ideální 1/3) pozemků parc., nacházejících se v kat. úz. D. a obci P., a aby bylo v tomto rozsahu nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 28. 6. 2004, č. j. PÚ 7169/92. Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II., III.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba podle části páté občanského soudního řádu není důvodná, neboť napadené rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) je věcně správné. V posuzované věci byl dán restituční titul pro vydání majetku podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jako „zákon o půdě“) – sporné pozemky trvale neslouží účelu vyvlastnění. Nižší instance přitom v daném případě neshledaly překážku pro vydání nemovitostí v podobě zastavěnosti pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce ad b) dovolání. S odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu namítal nesprávnost výkladu, jenž byl proveden ze strany odvolací instance ohledně restitučního důvodu vymezeného v §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. Žalobce ad b) poukazoval na existenci funkčního celku předmětných pozemků s přilehlým bytovým domem (nachází se na nich stavba pro úschovu popelnic, pískoviště, zeleň se zahrádkami uživatelů bytových jednotek apod.), což je podle jeho názoru třeba hodnotit z pohledu naplnění účelu vyvlastnění pozitivně, tedy jako faktor nasvědčující nesplnění podmínky pro restituci nemovitostí ve smyslu výše citovaného restitučního ustanovení. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastník ad 3) se k dovolání písemně vyjádřil. Nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolání žalobce ad b) nebylo vyhověno. Vyjádření k dovolání podal také žalobce ad a), který se s argumentací dovolatele plně ztotožnil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce ad b), zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Otázku existence restitučního titulu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., tedy skutečnost, zdali nemovitý majetek trvale slouží účelu vyvlastnění či nikoli , je třeba vnímat odlišně od institutu překážek pro vydání pozemků, jenž je vymezen v §11 odst. 1 písm. c) citovaného předpisu (tento závěr se podává i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu – srov. usnesení sp. zn. 28 Cdo 2030/2006).
Pokud jde o samotný účel vyvlastnění , jehož naplnění u sporných pozemků nebylo odvolacím soudem shledáno, je třeba zdůraznit opakovaně proklamovanou tezi, že při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba mít na zřeteli jejich účel a předmět úpravy . Restitučními zákony se demokratický právní stát snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových křivd, přičemž státní orgány jsou povinny postupovat podle příslušného restitučního předpisu v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována. Proto otázku naplnění účelu vyvlastnění není možné při rozhodování o restituci nemovitostí a v rámci posuzování (ne)existence restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. pojmout příliš extenzivně. Rozhodné je přitom vytyčení účelu vyvlastnění ve vyvlastňovacím rozhodnutí a fakt, zda byl tento účel realizován. Byl-li v daném případě vymezen účel vyvlastnění (provedeného v roce 1964) tak, že zahrnoval „výstavbu bytových jednotek Stavebního družstva zaměstnanců Strojní fakulty“, není adekvátní a v souladu s principem proporcionality jej interpretovat rozšiřujícím způsobem i na další okolní pozemky, byť sloužící obyvatelům bytového domu (využití: zeleň se zahrádkami uživatelů bytových jednotek, drobná stavba pro úschovu popelnic a ukládání odpadu, asfaltová plocha včetně parkovacích míst apod.). Přístup k obytné budově je zajištěn, neboť pozemky bezprostředně s bytovým domem související – veřejné pozemní komunikace – vydány nebyly (viz výrok II. správního rozhodnutí pozemkového úřadu). Je tedy třeba primárně akcentovat účel restitučního předpisu , kterým je zmírnění křivdy, jež se vůči tehdejším vlastníkům nemovitého majetku odehrála. Restituční titul ve smyslu §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. byl v posuzované věci naplněn (předmětné pozemky trvale neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny).
Kromě toho je třeba připomenout, že námitky dovolatele, jimiž zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, která tyto vedla k závěru o existenci restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, mu v dané věci s ohledem na uvažovanou přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou k dispozici a nelze k nim přihlížet. Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93).
Jde-li o posouzení překážky pro vydání věci v restituci ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, Nejvyšší soud shodně s nižšími instancemi usuzuje na její neexistenci. V nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 123), bylo konstatováno, že restituční zákon o půdě sleduje v první řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v ustanovení §11, pozemky vydat nelze. Byl-li pozemek po převodu nebo přechodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn, uvádí zákon v §11 odst. 1 písm. c) celkem šest samostatných výjimek, za jejichž splnění lze i zastavěný pozemek vydat. Za zastavěnou část pozemku se přitom považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jsou to zejména otázky bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti, které musí být v každém jednotlivém případě vždy pečlivě a odpovědně, s primárním účelem zákona č. 229/1991 Sb., zkoumány a vyloženy. Podle názoru Ústavního soudu nelze totiž dané ustanovení interpretovat příliš extenzivně a dovozovat, že jde-li například o „ucelený“ rekreační areál, nelze jej vydat, ať je jakkoliv rozsáhlý, a zahrnout sem veškeré plochy jej tvořící, včetně (mj.) volného prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětského hřiště. Co se pak týče asfaltové (parkovací) plochy, je namístě – s odvoláním na závěry vyslovené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 2 Cdon 1414/97 – odkázat na argumentaci Ústavního soudu, užitou např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/01 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 26, č. 48), podle které nelze v restitučních věcech zpevněnou asfaltovou plochu považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb.
Nutno je rovněž z obecného hlediska poznamenat, že podle zákona č. 229/1991 Sb. lze oprávněné osobě vydat i pozemky, na nichž se nacházejí stavby bránící zemědělskému nebo lesnímu využití takového pozemku, pokud se jedná z hlediska stavebně technického o některou ze staveb uvedených v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona (stavba movitá, dočasná, jednoduchá, drobná nebo umístěná pod povrchem země). Dále je třeba podotknout, že zákon č. 229/1991 Sb. sice počítá se zajištěním zemědělského využití pozemku, z jeho preambule však nicméně vyplývá, že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd tím, že zlepšení péče o půdu spojuje s obnovením původních vlastnických vztahů k ní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 26, č. 63).
Vhodné je také dodat, že spatřuje-li dovolatel veřejný zájem na tom, aby byly předmětné pozemky považovány za jeden funkční celek s bytovým domem a aby bylo zachováno jejich stávající využití, lze připomenout, že změnou vlastníka se bez dalšího nezmění způsob využití těchto pozemků, jenž je regulován předpisy veřejného práva.
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce ad b) podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
Účastník ad 3) má podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci ad b) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Výchozí sazba odměny za zastupování tu činí 5.000,- Kč, a to podle §11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění. Tuto výchozí částku je však nutno dvakrát krátit o polovinu, poněvadž v řízení byl účastníkem ad 3) učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představuje definitivní výše odměny za úkon částku 1.250,- Kč, a po přičtení 300,- Kč režijního paušálu a 20 % DPH činí konečná výše nákladů řízení o dovolání přiznaných účastníku ad 3) 1.860,- Kč.
Žalobce ad b) nebyl v dovolacím řízení úspěšný a ostatním účastníkům žádné prokazatelné náklady v tomto řízení nevznikly. Bylo proto ve vztahu ke zbývajícím účastníkům vysloveno, že žádný z nich nemá ve vzájemném poměru právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. srpna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu