ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3614.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3614/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce Skoma-Lux s.r.o. , IČ: 253 83 591, se sídlem v Olomouci, Polská 553/25, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem v Olomouci, Koželužská 5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 255.129,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 182/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2010, č. j. 23 Co 259/2010-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. února 2010, č. j. 15 C 182/2009-60, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 259.129,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Předmětem řízení je žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody v částce 259.129,- Kč, jež mu měla vzniknout zaplacením daně v uvedené výši na základě /označených/ rozhodnutí Celního úřadu v Olomouci ze dne 8. září 2004. Tato rozhodnutí, jimiž byla žalobci doměřena spotřební daň, byla vydána na podkladě přímo aplikovatelného právního předpisu Evropských společenství, Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, jímž se vydává Celní kodex Společenství (který však v dané době nebyl publikován v Úředním věstníku Evropské unie v českém jazyce).
Za daného stavu odvolací soud uzavřel, že nejde o případ nesprávného úředního postupu (odpovědnostní titul dle §5 písm. b/, §13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jelikož žalobcem zpochybňovaný postup celního úřadu se projevil v obsahu vydaných rozhodnutí. Žalobce nemá právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím (§5 odst. 1 písm. a/ cit. zákona), neboť pravomocná rozhodnutí celního úřadu, proti nimž nebrojil opravnými prostředky, nebyla pro nyní tvrzenou nezákonnost změněna ani zrušena (§8 odst. 1 cit. zákona). Jelikož jde o rozhodnutí konečná, vydaná před 11. 12. 2007, jež nebyla předmětem revize ve správním či soudním řízení, jejich účinky nelze zpochybnit ani poukazem na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 11. prosince 2007, vydaný ve věci C-161/06, jež současně stanoví omezené temporální dopady v něm vyslovených závěrů na již dříve vydaná rozhodnutí. Proto v dané věci nelze odpovědnost státu za škodu dovozovat ani z porušení unijního práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že odpovědnost žalované měly soudy kvalifikovat jako odpovědnost za škodu způsobnou nesprávným úředním postupem dle §13 zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv jako odpovědnost za nezákonné rozhodnutí (§8 odst. 1 cit. zákona). Dovozuje, že rozhodnutí celního úřadu o doměření daně jsou vůči němu neúčinná, a to i s ohledem na závěry, které vyslovil Evropský soudní dvůr ve shora označeném rozsudku ve věci C-161/06. Interpretaci tohoto rozsudku provedenou odvolacím soudem pokládá žalobce za nesprávnou a nesouhlasí zejména se závěrem o vyloučení účinků rozsudku na již dříve vydaná rozhodnutí. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná pokládá napadený rozsudek za správný a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
K žalobcem označeným právním otázkám se Nejvyšší soud takřka bezezbytku vyslovil již v rozsudku ze dne 12. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 599/2012, vydaném ve skutkově obdobné věci těchže účastníků. Neshledává důvody, pro které by se měl od již dříve přijatého řešení odchýlit právě v nyní posuzované věci. K žalobcovým námitkám proto pouze opakuje, že je-li vznik odpovědnosti státu za škodu dovozován z porušení unijního práva – z předčasné aplikace unijního právního předpisu, který v rozhodné době ještě nebyl vnitrostátně účinný v důsledku chybějící publikace v Úředním věstníku EU v jazyce členského státu, jak konstatoval Evropský soudní dvůr v rozsudku ve věci C-161/06, je třeba přihlédnout i bodům 71 až 73 tohoto rozsudku, z nichž vyplývá omezený časový dopad rozhodnutí na věci, o nichž v době vynesení rozsudku (tj. k 11. 12. 2007) probíhalo správní nebo soudní řízení. Požadavky právní jistoty vyžadují, aby i protiprávní akt mohl mít za určité situace legálně některé právní důsledky a aby totéž platilo i pro vnitrostátní rozhodnutí přijatá na základě právních předpisů Společenství, které na území některých členských států nelze uplatňovat vůči jednotlivcům z toho důvodu, že nebyly řádně vyhlášeny v Úředním věstníku Evropské unie v úředním jazyce dotyčných států, s výjimkou těch rozhodnutí, která byla k datu tohoto rozsudku (11. prosince 2004) napadena opravným prostředkem v rámci správního nebo soudního řízení (bod 71 rozsudku ESD). Dotyčné členské státy tak na základě práva Společenství nejsou povinny zpochybnit správní nebo soudního rozhodnutí přijatý na základě takových pravidel, pokud jsou rozhodnutí podle příslušných vnitrostátních pravidel již konečná (bod 72 rozsudku ESD).
Takovými konečnými rozhodnutími jsou bezpochyby i rozhodnutí, jimiž byla kompetentním orgánem dne 8. 9. 2004 uložena žalobci povinnost zaplatit daň ve vyměřené výši. Proti žádnému z označených rozhodnutí žalobce nebrojil opravným prostředkem, rozhodnutí nabyla právní moci a k 11. 12. 2007 nebyla předmětem správního nebo soudního řízení.
Ve shora zmíněném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 599/2012 Nejvyšší soud současně vysvětluje, že zjištěný skutkový stav (který je i nyní posuzované věci obdobný) nezakládá ani oprávnění k aplikaci výjimky uvedené v čl. 73 rozsudku ESD, jelikož rozhodnutí o uložení daňové povinnosti není rozhodnutím represívní povahy a v dané věci jej nelze pokládat ani za rozhodnutí jinak zásadně zasahující do základních práv.
V rovině odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. sluší se pak připomenout, že o nejde o případ odpovědnosti státu způsobenou nesprávným úředním postupem (§5 písm. b/, §13 odst. 1 cit. zákona) tam, kde se zpochybňovaný postup orgánu státu přímo projevil v obsahu rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise soudní judikatura, č. 5, ročník 2000). Podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím pak je, aby dané pravomocné rozhodnutí bylo po nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (§8 odst. 1 zákona č. 82/1992 Sb.). Soud, který rozhoduje o žalobě na náhradu škody proti státu, není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1353, nebo rozhodnutí ze dne 2. února 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, uveřejněné tamtéž pod C 4030).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu