ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4236.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4236/2011 - 547
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Angelia Invest, s.r.o. , IČ 27186504, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 377/141, zastoupené Mgr. (et) MUDr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 5, proti žalovanému Ing. L. N. , bytem v Ú., zastoupenému JUDr. Šárkou Toulovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, o zaplacení částky 198.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 314/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2010, č. j. 23 Co 465/2010-454, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010, č. j. 23 Co 465/2010-454, se zrušuje , vyjma části výroku I. tohoto rozsudku, jíž byl co do části příslušenství potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 30. 4. 2010, č. j. 3 C 314/2007-391, a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ poté, co jeho původní zamítavý rozsudek ze dne 5. 12. 2002, č. j. 12 C 217/2000-137, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 22. 5. 2003, č. j. 12 C 217/2000-155, společně s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005, č. j. 23 Co 560, 561/2004-176, toto rozhodnutí okresního soudu potvrzujícím, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Odo 1689/2005, z důvodu nesprávného posouzení běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák., rozsudkem ze dne 30. 4. 2010, č. j. 3 C 314/2007-391, opětovně rozhodl o žalovaném nároku. Tímto rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit jí částku 198.000,- Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nárok na žalovanou částku žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně INTERNATIONAL FLEX-TEX, spol. s r. o. – dále též jen „původní žalobkyně“, „žalobkyně“ či „společnost“ – jež posléze žalovanou pohledávku postoupila dalšímu subjektu, jenž ji postoupil nynější žalobkyni, k čemuž bylo soudem přihlédnuto v usneseních ze dne 16. 10. 2007, č. j. 3 C 314/2007-219, a ze dne 2. 11. 2009, č. j. 3 C 314/2007-290, jímž bylo rozhodnuto o právním nástupnictví žalobkyně) dovozovala z následujících skutečností. Žalovaný jako zaměstnanec původní žalobkyně zastávající od 1. 11. 1993 funkci manažera a od 9. 12. 1994 do 5. 3. 1996 funkci ředitele s ní uzavřel jako pronajímatel nájemní smlouvu (datovanou ke dni 5. 1. 1993) na skladové prostory, jež jí nikdy nebyly využity pro jejich nezpůsobilost s ohledem na sortiment zboží, s nímž původní žalobkyně obchodovala. Tuto smlouvu žalobkyně označila za fiktivní, s nemožným plněním, sloužící pouze k účelovému odčerpání peněz ze společnosti; plněním na základě této smlouvy v období od 10. 11. 1994 do 28. 11. 1995 pak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, jehož vydání se nyní žalobkyně domáhá. Okresní soud se nejdříve zabýval námitkou promlčení, uvedl, že podáním žaloby dne 7. 9. 1998 došlo ke stavení promlčecí doby. Při posouzení běhu subjektivní promlčecí doby pak vycházel ze závěrů dovolacího soudu a vzal za prokázané, že žalobkyně nabyla pozitivní znalost o neplatnosti smlouvy až na základě vyjádření Mgr. P. H. a současně nebyl prokázán dřívější počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Důvodnost žaloby pak soud vyloučil s ohledem na závěr, že došlo k uzavření řádné smlouvy, jejímž předmětem byl nájem prostor o stanovené výměře. Projev vůle smluvních stran byl jasný a určitý. Smlouvu je přitom třeba posoudit jako nájemní, řídící se ustanoveními §663 a násl. obč. zák., z jejího obsahu nevyplývá, že by byla pronajata nemovitost jako celek, ale pouze vymezené nebytové prostory. Jelikož předmětné prostory nelze podřadit pod ustanovení §1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, není na věc tento zákon aplikovatelný, a není nutné, aby nájemní smlouva dostála požadavkům jím kladeným. Okolnost, zda byly předmětné prostory způsobilé ke skladování zboží a zda byly či nebyly žalobkyní fakticky užívány, není rozhodná, neboť s ohledem na druh obchodní činnosti žalobkyně mohly být užívány i ke skladování jiného zboží než ve smlouvě uvedené textilní metráže. Nelze tedy přisvědčit tvrzení žalobkyně, že smlouva byla fiktivní či s faktickou nemožností plnění. Tyto úvahy vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 21. 12. 2010, č. j. 23 Co 465/2010-454, změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 198.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení z 96.000,- Kč od 10. 10. 1999 do zaplacení a 19% úrokem z prodlení ze 102.000,- Kč od 10. 10. 1999 do zaplacení, ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud ve svém právním posouzení nejdříve zpřesnil a blíže rozvedl nejasné úvahy soudu prvního stupně ohledně promlčení žalované pohledávky. Konstatoval, že soud prvního stupně správně dovodil, že žalobkyně nenabyla skutečné vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného na její úkor dříve, než v době dvou let před podáním žaloby v této věci. Odvolací soud se dále zabýval správností dalších závěrů soudu prvního stupně, od nichž se odchýlil především v následujících bodech. Nájemní smlouvě vytknul, že ač se měla vztahovat na skladové prostory, v objektu uvedeném ve smlouvě se žádné takové prostory nenacházely, neboť celý prostor domu zabíraly byty a jejich příslušenství. Byly-li tedy pronajímané prostory ve smlouvě označeny pouze výměrou a přívlastkem „skladové“, pak je třeba smlouvu považovat za neurčitou a z tohoto důvodu v souladu s ustanovením §37 obč. zák. za absolutně neplatnou. Neplatnost smlouvy je pak dána i nemožností sjednaného plnění, přičemž je bezvýznamné, zda si účastníci byli vědomi počáteční nemožnosti plnění, neboť smlouva nabízela k pronájmu neexistující skladové prostory. Navíc by dlouhodobé užívání, respektive pronájem obytného domu ke skladování zboží bez ohlášení stavebnímu úřadu a jeho rozhodnutí o změně užívání stavby (dle §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 1998) bylo v rozporu se zákonem. Právní úkon, kterým byl takový zákonu odporující způsob užívání nemovitosti sjednán, je třeba považovat za neplatný i ve smyslu §39 obč. zák. Je-li tedy smlouva o pronájmu ze dne 5. 1. 1993 neplatná, pak je zřejmé, že plněním z této smlouvy vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení, jež je povinen vydat žalobkyni. Žalovaný si přitom byl jako vlastník předmětné nemovitosti nepochybně vědom toho, že se v tomto objektu žádné skladové ani jiné prostory umožňující skladování textilní metráže nenacházejí. Odvolací soud zdůraznil, že neuvěřil tvrzení žalovaného, že se o to jako vlastník nemovitosti nestaral, popřípadě, že se to nedozvěděl ani poté, co se v listopadu 1993 stal zaměstnancem žalobkyně, a to ve funkci nikterak bezvýznamné. Pokud tedy na podzim roku 1994 na základě zmíněné smlouvy začal vystavovat žalobkyni faktury, na jejichž podkladě mu byla vyplacena žalovaná částka, je zřejmé, že i když nebyla prokázána úmyslnost jeho jednání v době uzavření smlouvy, v době vystavování faktur si toho již musel být vědom. Za těchto okolností je tedy na žalovaný nárok třeba aplikovat objektivní desetiletou promlčecí dobu ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. Tyto úvahy vedly odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvého stupně a vyhovění žalobě mimo části uplatňovaného příslušenství. Ač byla žaloba podána 7. 9. 1998, úroku z prodlení se žalobkyně začala domáhat až podáním ze dne 10. 10. 2001. Odvolací soud po posouzení námitky promlčení práva na požadované příslušenství dospěl k závěru, že právo na úrok z prodlení za období předcházející dobu dvou let před uplatněním tohoto nároku je promlčeno. V části týkající se úroku z prodlení za dobu do 9. 10. 1999 tudíž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle předestřené argumentace do jeho měnící části) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost považuje za danou ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a na jehož důvodnost usuzuje především z následujících pochybení v právních úvahách odvolacího soudu. Dovolatel vytknul odvolacímu soudu především nesprávné posouzení běhu promlčecích dob. Zdůraznil, že v řízení před soudem předložil důkaz – trestní oznámení podané jednatelem původní žalobkyně mimo jiné i vůči žalovanému ze dne 11. 6. 1996, z nějž vyplývá, že jednatel původní žalobkyně zjistil v účetnictví mnoho neoprávněně provedených plateb, jež musejí být vráceny zpět společnosti, s tím, že existuje například smlouva, jíž si společnost pronajímá prostory v soukromém bytě pana N. V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 5 Cm 272/2003, žalovaným rovněž předloženém jako důkaz, bylo konstatováno, že s účinností od 3. 9. 1996 byl jménem společnosti INTERNATIONAL FLEX-TEX spol. s r.o. oprávněn jednat L. coby jediný statutární orgán, jenž byl povinen zajistit vedení předepsané evidence a účetnictví a svou působnost jednatele vykonávat s náležitou péčí; bylo tedy na původní žalobkyni, jejímž jménem byl L. (od 17. 9. 1996 současně i jediný společník žalobkyně) oprávněn jednat, aby, měla-li již v roce 1996 podezření o machinacích ve společnosti, zavčas uplatnila občanskoprávní nárok u soudu. Je tedy zřejmé, že žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně) si již dne 12. 6. 1996 byla vědoma všech rozhodných skutečností, a byla-li žaloba podána dne 7. 9. 1998, došlo k promlčení všech žalobkyní požadovaných pohledávek, neboť subjektivní promlčecí doba uběhla již dne 12. 6. 1998. U plateb provedených dne 10. 11. 1994, dne 7. 12. 1994, dne 5. 1. 1995, 17. 2. 1995 a dne 3. 3. 1995 v celkové výši 96.000,- Kč nebyla dodržena ani objektivní ani subjektivní promlčecí doba. Není přitom důvodu, proč by na místo tříleté objektivní promlčecí doby měla být aplikovaná doba desetiletá. Dovolatel odmítl názor odvolacího soudu, dle nějž na úmyslnost jeho jednání lze usuzovat z toho, že v době vystavování a úhrady dokladů si jako pracovník zastávající významnou funkci u původní žalobkyně musel být vědom toho, že v jeho domě nejsou žádné speciální skladovací prostory umožňující skladování textilní metráže a že původní žalobkyně jeho dům nikdy ke skladování nevyužila. Ze svědecké výpovědi tehdejšího jednatele původní žalobkyně přitom vyplynulo, že smlouva byla uzavřena tak, aby přechodně vykryla nedostatek skladovacích prostor původní žalobkyně. Finanční částky inkasované žalovaným v letech 1994 a 1995 byly úhradou za nájem z této smlouvy za rok 1993 zpětně, přičemž žalovaný se stal zaměstnancem původní žalobkyně až 1. 11. 1993, a neměl tedy na předchozí podnikatelskou činnost původní žalobkyně žádný vliv.
Dovolatel dále vytknul odvolacímu soudu i způsob, jakým se vypořádal s námitkou promlčení příslušenství pohledávky z bezdůvodného obohacení. Příslušenství pohledávky se promlčelo jako celek, neboť žalobkyně rozšířila žalobu o příslušenství pohledávky až dne 10. 10. 2001, tedy více než tři roky po podání žaloby dne 7. 9. 1998. Úroky z prodlení pak byly přiznány ve výši postrádající oporu v platné právní úpravě. Odvolací soud nikterak nereagoval na žalovaným vznesenou námitku promlčení příslušenství jako celku (dovolatel odkázal na podporu svého tvrzení na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 681/2006, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007 a sp. zn. 31 Cdo 4291/2009). Základ povinnosti dlužníka platit úroky z prodlení nevzniká samostatně za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlením s plněním závazku. V případě tvrzeného bezdůvodného obohacení se mohl dovolatel dostat do prodlení nejpozději v den, kdy byla podána žaloba, jíž předcházela výzva k vrácení původních částek. Za den, kdy se žalovaný dostal do prodlení, je tedy třeba považovat 7. 9. 1998, v tento den podané žalobě však původní žalobkyně nárok na úrok z prodlení neuplatnila. O příslušenství byla žaloba rozšířena až dne 10. 10. 2001, což je více než tři roky po podání žaloby. Příslušenstvím nároku z bezdůvodného obohacení jsou úroky z prodlení dle §517 odst. 2 obč. zák. v zákonné výši podle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném do 27. 4. 2005 (dvojnásobek diskontní sazby k datu 3. 9. 1999), přičemž se uplatní stejné promlčecí doby jako v případě bezdůvodného obohacení, tj. subjektivní dvouletá a objektivní tříletá, jež započaly běžet dne 7. 9. 1998 a k jejichž uplynutí došlo před rozšířením žaloby dne 10. 10. 2001. Jelikož nebyla prokázána úmyslnost jednání žalovaného, nelze aplikovat desetiletou promlčecí dobu.
Dovolatel se dále vyslovil k otázce platnosti smlouvy o nájmu skladových prostor. Uvedl, že jelikož v domě byl jediný prostor (přízemí) mající ve smlouvě uvedenou výměru (což je zřejmé z provedených důkazů), pronajímané prostory byly jednoznačně identifikovatelné, a smlouvu je tedy třeba považovat za určitou. Jako sklad lze využít i jiné prostory než prostory jako sklad kolaudované a pouhé skladování je navíc součástí obvyklého užití téměř každé prostory, i bytů a jejich příslušenství. Užívání domu, v němž bylo sjednáno skladování textilní metráže, nepodléhalo v době uzavření nájemní smlouvy kolaudaci, když k samotnému obývání a užívání domu bylo uděleno povolení Obecního úřadu městyse Úval č. 1781/35 ze dne 15. 7. 1935. Skladování nebylo navíc sjednáno k dlouhodobému využití, jak uzavřel odvolací soud, ale pouze pro dočasnou potřebu původní žalobkyně, i z těchto důvodů je tedy třeba považovat smlouvu za platně uzavřenou. Tyto argumenty vedly žalovaného k návrhu, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření zpochybnila argumentaci dovolatele a označila dovolání za nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou dle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval důvodností dovolání.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkami dovolatele stran posouzení platnosti nájemní smlouvy, neboť od správnosti závěru o vzniku bezdůvodného obohacení se odvíjí i potřeba přezkoumávat závěry navazující. Neshledal přitom, že by argumenty dovolatele mohly zpochybnit hodnocení smlouvy jako neplatné. Dovolatel zcela přehlíží, že otázka způsobu užívání a nájmu bytových i nebytových prostor podléhá zvláštní zákonné úpravě, již není možno opomenout či obcházet pouhým odkazem na obecnou úpravu nájmu obsaženou v §663 obč. zák. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2080/2009) zdůraznila, že bytové prostory je možno pronajímat i k jiným účelům v režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, k platnosti takové nájemní smlouvy je ovšem nutný souhlas příslušného orgánu s užíváním bytu k nebytovým účelům (§1 písm. b/ cit. zák.). Nejvyšší soud dovodil, že byl-li sjednán nájem prostor, jež dle v rozhodné době účinného §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánováním a stavebním řádu, nebyly určeny jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením, k nebytovým účelům, pak je třeba takovouto smlouvu považovat za neplatnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3714/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1336/2009). Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy plně obstojí již s ohledem na rozpor smluvního ujednání s příslušnými zákonnými ustanoveními, a potud je tedy možné rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné.
Opodstatnění nelze přiznat ani námitkám zpochybňujícím úmyslnost jednání dovolatele, a tedy desetileté trvání objektivní promlčecí doby. Dovolatelem zdůrazňované skutečnosti, že se stal zaměstnancem původní žalobkyně až po uzavření smlouvy a že dle tehdejšího jednatele žalobkyně byla smlouva uzavřena za účelem „vykrytí nedostatku skladovacích prostor původní žalobkyně v době uzavření smlouvy“, nepředstavují okolnosti, jež by vyvracely správnost úvah odvolacího soudu ohledně úmyslnosti jednání žalovaného. Odvolací soud na úmyslnost jednání usoudil především z toho, že v době, kdy si žalovaný fakturoval nájemné a inkasoval je od původní žalobkyně, věděl jako zaměstnanec této společnosti a současně jako vlastník předmětné nemovitosti, že se v ní žádné řádné skladovací prostory nenachází a „pronajaté“ prostory nebyly společností jakkoliv využívány. Měl-li tedy povědomí o všech rozhodných skutečnostech zakládajících vznik bezdůvodného obohacení na jeho straně, přičemž se sám aktivně svými úkony snažil o nabytí majetkového prospěchu na úkor společnosti, jejímž byl zaměstnancem (dle soudu odvolacího „v nijak bezvýznamné funkci“, což implikuje závěr, že byl tedy obeznámen s vnitřním chodem společnosti a mohl jej v jisté míře ovlivňovat) a jíž neposkytoval jakékoliv protiplnění, pak je možno souhlasit s odvolacím soudem v závěru o úmyslnosti jednání žalovaného (k otázce posuzování úmyslného bezdůvodného obohacení srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 326/2011).
Za uspokojivé však rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat v posouzení otázky zachování subjektivní promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud v tomto směru pokládal dvouletou subjektivní promlčecí dobu za zachovanou, aniž by se blíže zabýval okamžikem, kdy žalobkyně nabyla vědomosti o rozhodujících skutečnostech, a od kdy tedy počala tato doba běžet (ostatně i soud prvního stupně při řešení této otázky pouze zmínil vyjádření Mgr. P. H., aniž by tento údaj nějak blíže časově vymezil a vysvětlil úvahu, jež jej k tomuto závěru vedla). Zcela přitom opomněl zabývat se tvrzeními dovozujícími uplynutí této doby a důkazními prostředky navrhovanými k prokázání těchto tvrzení i důkazy provedenými před soudem prvního stupně (zejména pak trestním oznámením jednatele původní žalobkyně ze dne 11. 6. 1996) k doložení toho, že žalobkyně si byla rozhodujících skutečností vědoma již v době o více než dva roky předcházející podání žaloby. Závěr odvolacího soudu bez jakéhokoliv vysvětlení tyto tvrzení a důkazy pomíjející tedy neodpovídá nárokům kladeným na odůvodnění rozsudku ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. a vyžadujícím, aby soud v odůvodnění rozhodnutí osvětlil, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu, jak věc posoudil po právní stránce atd. Nezabýval-li se proto odvolací soud tvrzeními účastníků ohledně běhu promlčecí doby a důkazy k těmto tvrzením navrhovanými, a bez dalšího konstatoval, že subjektivní promlčecí doba byla zachována, pak se nelze vyhnout závěru, že tento nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění činí rozhodnutí odvolacího soudu v této časti nepřezkoumatelným, a tudíž stiženým vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1055, svazek 15/2002), k níž je dovolací soud povinen přihlížet i tehdy, není-li v dovolání výslovně uplatněna (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). V tomto směru je tedy třeba považovat dovolání za důvodně podané, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části i v navazujícím nákladovém výroku a k vrácení věci v daném rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud přitom podotýká, že v řízení následujícím po jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí (učiněném právě s ohledem na nesprávnost úvah soudů nižších stupňů stran běhu subjektivní promlčecí doby) v této věci byly účastníky tvrzení a důkazy v tomto směru doplněny. Závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený k určité otázce přitom nelze aplikovat bez ohledu na to, zda doplněná skutkové tvrzení a provedené dokazování nastolují skutkový stav odlišný od toho, jenž byl zachycen ve zrušených rozhodnutích soudů nižších stupňů a z nějž dovolací soud vycházel při svém předchozím rozhodnutí.
Nejvyšší soud se za dané situace již nezabýval námitkami týkajícími se přisouzeného úroku z prodlení, neboť zvážení této otázky bude opětovně na odvolacím soudu v závislosti na závěrech, k nimž dojde v rámci nového posouzení věci.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu