ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.439.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 439/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobkyně K. M., zastoupené JUDr. Radomírem Šimkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, proti žalované České republice - Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 9, o zaplacení částky 735.264 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 173/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2011, č. j. 70 Co 327/2011-245, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 2. 2011, č. j. 10 C 173/2010-226, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 735.264 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené nesprávným zápisem vlastnického práva v katastru nemovitostí. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 17. 5. 2006 bylo Katastrálnímu úřadu pro hl. m. Prahu, pracoviště Praha, doručeno usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 33 D 629/2005, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle níž pozemky parcely č. 54/1 a č. 63/27, v obci Praha, k. ú. S. nabývají rovným dílem J. B. a I. P. Vzal za prokázané, že dne 7. 9. 2006 byl katastrálnímu úřadu doručen návrh A. Š. na opravu chyby v katastru nemovitostí, kterým požádala o zápis pozemku parcely č. 510 a dále pozemků PK 54/23, 54/1 a 63/27 na LV č. 288, přičemž katastrální úřad oznámil dotčeným vlastníkům a žalobkyni provedení opravy chyby v údajích katastru nemovitostí až přípisem ze dne 6. 6. 2007 .
Dovodil, že oprava nebyla katastrálním úřadem provedena do 30 dnů, event. do 60 dnů, ode dne doručení návrhu podle §8 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb. a katastrální úřad tudíž nepostupoval správně. Mezi tímto nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu a vznikem škody na straně žalobkyně však není příčinná souvislost.
Vyšel totiž ze zjištění, že žalobkyně dne 15. 12. 2006 uzavřela kupní smlouvu, jejímž předmětem byl pozemek parcela č. 510/2 v obci Praha, k. ú. S. V době uzavření smlouvy tento pozemek neexistoval, měl být oddělen z pozemku parcely č. 510 na základě geometrického plánu č. 632-197/2006, který není součástí kupní smlouvy. V předmětné kupní smlouvě prodávající žalobkyni ujistili, že jsou vlastníky dosud neexistujícího pozemku parcely č. 510/2 a pro případ, že by se jejich ujištění ukázalo nepravdivým, smluvní strany dohodly oprávnění kupujícího od smlouvy odstoupit a požadovat po prodávajících náhradu případné škody. Žalobkyně svého práva odstoupit od smlouvy následně využila, od smlouvy odstoupila a druhá smluvní strana toto řešení v konečné fázi akceptovala . Prodávající J. B. a I. P. se určení svého vlastnického práva domáhaly žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9, což bylo mezi účastníky nesporným. Vyslovil, že k odstoupení od smlouvy došlo v důsledku nepravdivého prohlášení prodávajících o jejich vlastnickém právu a nikoli v důsledku nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu. Žalobkyně se tedy může domáhat náhrady eventuelně vzniklé škody proti prodávajícím, které jí za škodu podle smlouvy odpovídají. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz 110/84, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, podle nichž nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky z důvodu bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo toto obohacení získal a je povinen mu ho vydat.
Věc posoudil ve smyslu ustanovení §1, 3, 5, 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Vyslovil, že předpokladem vzniku odpovědnosti je nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Dospěl k závěru, že žalobkyně by se mohla domáhat náhrady škody po státu teprve tehdy, pokud by prokázala, že se nejprve bezúspěšně domáhala náhrady škody po prodávajících. Uzavřel, že v dané věci nebyla splněna podmínka uplatnění nároku na náhradu škody na prodávajících.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 8. 2011, č. j. 70 Co 327/2011-245, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že na straně žalované, resp. katastrálního úřadu došlo k pochybení v jeho úředním postupu v tom směru, že neprovedl opravu v katastru ve lhůtě, jež mu je pro tento úkon stanovena v ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb. o katastru nemovitostí.
Shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že mezi tímto pochybením a škodou, jejíž vznik tvrdí žalobkyně, neexistuje bezprostřední příčinná souvislost . Odvolací soud konstatoval, že pozemek , který byl, resp. měl být předmětem převodu v rámci uvedené kupní smlouvy, v den jejího uzavření, ani v den podání návrhu na zápis vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, ještě právně neexistoval jako samostatná věc způsobilá k převodu a nebyl v katastru nemovitostí vůbec zapsán, takže v tomto směru nemohla žalobkyně z údajů uvedených v katastru vycházet.
Podle odvolacího soudu navíc žalobkyně uzavřela kupní smlouvu ohledně dosud právně neexistující věci, resp. věci, jež měla být vyčleněna jako samostatná věc až po uzavření smlouvy, což vyžadovalo zachování zvýšené míry opatrnosti z její strany. Kromě toho žalobkyně nemohla vycházet z předpokladu pravdivosti zápisu v katastru nemovitostí ani ohledně pozemku parcely č. 510, neboť tento pozemek na listu vlastnictví č. 387, který byl označen v kupní smlouvě, vůbec nefiguroval. Vyslovil, že pokud by obsah smlouvy nekorespondoval zápisu v katastru nemovitostí a žalobkyně jako kupující zachovala potřebnou míru opatrnosti, musela by požadovat, aby podpisu smlouvy předcházelo nahlédnutí do nabývacího titulu k pozemku, jehož převod byl zamýšlen. Z usnesení Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 33 D 629/2005, jímž byla schválena dohoda o vypořádání dědictví mezi J. B. a I. P. jako dědičkami, by pak bylo zjištěno, že tyto dědičky na základě dodatečného projednání dědictví po P. S. nabyly pozemky evidované na LV 387 pod parc. č. 54/1 a 63/27 a nikoli pozemek parcelu č. 510.
Odvolací soud považoval za významnou pro možný vznik odpovědnosti žalované skutečnost, že žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy, aniž vyčkala pravomocného skončení sporu o vyřešení duplicitního vlastnictví k pozemku, jež byl následně vydělen pod parc. č. 510/2. Právě tímto předčasným odstoupením od smlouvy přerušila bezprostřední příčinnou souvislost, jež by mezi protiprávním jednáním žalované, resp. katastrálního úřadu a eventuelně vzniklou škodou mohla existovat. Dospěl k závěru, že v dané věci nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi protiprávním postupem orgánu žalované a tvrzenou škodou, jež měla žalobkyni vzniknout, a proto nebyl splněn jeden ze základních atributů odpovědnosti za škodu státu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten spatřovala v tom, zda existuje příčinná souvislost mezi porušením povinnosti katastrálním úřadem, které bylo jednoznačně konstatováno soudy obou stupňů a vznikem škody na straně žalobkyně. Podle dovolatelky tato příčinná souvislost existuje, kdyby totiž k pochybení katastrálního úřadu nedošlo, žalobkyně, která důvěřovala v zápisy v katastru nemovitostí, by kupní smlouvu neuzavřela. Tvrdila, že při uzavírání kupní smlouvy vycházela ze zápisů věcných práv k předmětnému pozemku zapsaných v katastru nemovitostí a byla tak v dobré víře, že prodávající podle uzavřené kupní smlouvy jsou skutečnými vlastníky předmětného pozemku. Namítala, že jak prodávající, tak i dovolatelka jako kupující si byly vědomy, co je předmětem kupní smlouvy. Dovolatelka považovala za nepodstatné, že geometrický plán nebyl součástí kupní smlouvy. Vytýkala soudu prvního stupně, že v žádném případě nemohl být předmětem kupní smlouvy neexistující pozemek. Konstatovala, že využila svého práva odstoupit od kupní smlouvy, a to s ohledem na to, že se některé zde uvedené údaje ukázaly nepravdivými. Poukazovala na skutečnost, že pokud by žalovaná postupovala tak, jak je jí uloženo obecně závaznými předpisy, k uzavření kupní smlouvy by vůbec nedošlo a dovolatelce by škoda nevznikla.
Nesouhlasila s argumentací soudu prvního stupně, že se nejprve měla domáhat náhrady škody na prodávajících. Namítala, že ze strany prodávajících nedošlo k žádnému porušení právních předpisů, avšak katastrální úřad nepostupoval v souladu s obecně právními předpisy, čímž porušil svoji povinnost takto postupovat. Dovozovala příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti, resp. nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu. Vytýkala odvolacímu soudu, že pominul fakt, že ačkoli byl odlišně označen, jednalo se o jeden a týž pozemek, tzn. že pozemek byl dostatečně přesně určen. Skutečnost, že katastrální úřad vedl tentýž pozemek pod dvěma různými parcelními čísly s tím, že u každého čísla byl evidován jiný vlastník, nemůže být přičítána k tíži žalobkyně s tvrzením, že nedodržela běžné zásady opatrnosti. Pokud by nedošlo k pochybení na straně katastrálního úřadu, bylo by již v době podpisu kupní smlouvy zřejmé, že k předmětnému pozemku je evidováno duplicitní vlastnictví a žalobkyně by se zdržela jakýchkoliv dalších transakcí. V dovolání uvedla, že je pouze na rozhodnutí každého, jaký dohodne způsob uhrazení kupní ceny. Zaujala názor, že pokud jde o odstoupení od kupní smlouvy, nebylo možné po ní spravedlivě požadovat, aby vyčkávala výsledku soudního sporu. Po celou dobu by totiž byla povinna hradit splátky úvěru a půjčky, aniž by mohla pozemek užívat. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou právní otázku (více otázek), která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena správně (příp. v souladu s ustálenou soudní praxí), a napadené rozhodnutí je tedy v souladu se zákonem po stránce hmotněprávní i procesní.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
K otázce objektivní odpovědnosti státu odkazuje dovolací soud na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp.zn. 28 Cdo 3337/2009, v němž zaujal názor, že s odkazem na §2 zákona č. 82/1998 Sb. se této odpovědnosti nelze zprostit. Dovolací soud zde dospěl k závěru, že u objektivní odpovědnosti státu nejsou ve smyslu citovaného zákonného ustanovení připuštěny liberační důvody, jedná se tedy o odpovědnost absolutní.
V projednávané věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky existence (resp. neexistence) příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, pracoviště Praha. Je třeba zdůraznit, že k dané otázce se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozhodnutí ze dne 20.10.2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009, kde zaujal názor, že otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Dále podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nemůže z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003.Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobou problematikou se zabýval rovněž Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27.10.2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, v němž vyslovil závěr, že otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní.
Pro úplnost je vhodné dodat, že Nejvyšší soud se problematikou příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. Zde vyslovil, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „ pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“
Dále dovolací soud v souvislosti s danou problematikou připomíná, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2005, p. zn. 25 Cdo 379/2004, byl vyjádřen závěr: „Nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plni. Odvolacím soudem řešenou právní otázkou se Nejvyšší soud tedy ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Vždy dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky (z titulu bezdůvodného obohacení) vůči tomu, kdo tento prospěch získal a je povinen mu ho vydat (srov. např. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985; z aktuální judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004; usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005; nebo usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3782/2008). Nastala-li totiž v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi účastníky právního vztahu existují určitá práva a povinnosti, která nejsou plněna, pak újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. vznikne teprve tehdy, jestliže v právním vztahu účastníků není možno dosáhnout plnění. Jinými slovy , svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu.
Nejvyšší soud, i když si je vědom toho, že mu nenáleží provádět přezkum věci po stránce skutkové, se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, pokud jde o neexistenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody u žalobkyně a nesprávným úředním postupem žalované.
S ohledem na výše uvedené převzal závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.
Na základě shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu