ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4906.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4906/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně FEDERAL CARS, s. r. o., IČ 00671843, se sídlem v Liberci 23, Doubská 424, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 100/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, č. j. 11 Co 505/2008-137, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 3. 2008, č. j. 17 C 100/2005-96, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.826.962,- Kč. V odstavci II. zamítl žalobu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 85.978.460,- Kč. Současně v odstavci III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně se domáhala zaplacení částky v celkové výši 88.805.422,- Kč jako náhrady škody vůči státu s tím, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 10. 2000, č. j. 10 C 1734/97-28, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2001, č. j. 29 Co 64/2001-53 byla žalobkyně zavázána zaplatit České republice 8.300.000,- Kč s příslušenstvím od 1. 1. 1996 do zaplacení a dále náklady řízení v částce 463 Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 22. 5. 2001. Vzal za prokázané, že na základě návrhu na výkon rozhodnutí bylo podle usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 9. 2001, č. j. E 3031/2001-10, provedeno zajištění účtu žalobkyně do výše vymáhané pohledávky do částky 8.511.479,- Kč, přičemž tyto peněžní prostředky byly bankou blokovány až do 21. 1. 2003. Dále zjistil, že Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22. 10. 2002, č. j. 33 Odo 566/2001-79, na základě žalobkyní podaného dovolání oba shora uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Okresní soud v Liberci, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudkem ze dne 5. 12. 2002, č. j. 10 C 1734/97-88, který nabyl právní moci dne 11. 2. 2003 (ve výroku o nákladech řízení dne 8. 7. 2003), žalobu zamítl. Rovněž vzal za prokázané, že nařízený a provedený výkon rozhodnutí byl zastaven usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 11. 2002, č. j. E 3031/2001-34, které nabylo právní moci dne 20. 12. 2002. Na základě shora uvedených pravomocných rozhodnutí zaplatila žalobkyně dne 23. 5. 2001 jistinu ve výši 8.300.000,- Kč a náklady řízení ve výši 463,- Kč, přičemž tyto částky jí byly vráceny dne 7. 4. 2003, t. j. za 684 dnů a dále soudní poplatek ve výši 332.000,- Kč, který byl vrácen dne 3. 10. 2003, t. j. za 864 dnů. Žalobkyně z těchto částek požaduje v rámci náhrady škody zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby po dobu, kdy tyto finanční prostředky nemohla používat, přičemž škodu vyčíslila na částku 1.262.283,- Kč. Dále žalobkyně dne 14. 6. 2001 zaplatila soudní poplatek z dovolání ve výši 5.000,- Kč, který jí byl vrácen dne 3. 10. 2003, t. j. za 842 dnů. V rámci výkonu rozhodnutí jí byl zablokován účet do částky 8.511. 479,- Kč, a to ode dne 26. 10. 2001 do 21. 1. 2003, tedy po dobu 453 dnů. Rovněž z těchto částek uplatňuje náhradu škody ve výši zákonného úroku z prodlení, neboť po uvedená období nemohla tyto finanční prostředky používat, přičemž škodu vyčíslila částkou 898.826,- Kč. V souvislosti s nařízením exekucí vznikla žalobkyni dále povinnost zaplatit bance poplatek za správu účtu, na němž byly zablokovány finanční prostředky ve výši 3.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně pozbyla po shora uvedené období možnosti nakládat se svými finančními prostředky na bankovním účtu, které jí byly zablokovány, byla nucena na překlenutí nepříznivé finanční situace uzavřít s Československou obchodní bankou dne 12. 12. 2001 smlouvu o střednědobém účelovém úvěru na dobu tří let ve výši 8.000.000,- Kč a v důsledku toho jí vznikla škoda v celkové výši 662.053,- Kč, spočívající v zaplaceném jednorázovém poplatku za přidělení úvěru ve výši 35.000,- Kč a dále zaplaceném úroku z tohoto úvěru ve výši 627. 053,- Kč. V období, kdy probíhal uvedený spor a následné exekuční řízení, vykonala žalobkyně činnosti směřující k plánované výstavbě Autocentra Peugot v Praze na Černém Mostě.
Předmětný spor posoudil ve smyslu ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). V dané věci bylo vyhověno podmínce předběžného projednání nároku podle §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb, neboť žalobkyně se obrátila na Ministerstvo spravedlnosti se svým nárokem na náhradu škody, přičemž její nárok byl odmítnut. S poukazem na ustanovení §1 odst. 1, §7 odst. 1, §8 zákona č. 82/1998 Sb. dospěl k závěru, že shora uvedený rozsudek Okresního soudu v Liberci a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem lze považovat za nezákonná rozhodnutí, neboť oba tyto rozsudky byly zrušeny Nejvyšším soudem ČR. Vzhledem k tomu, že exekuční titul byl zrušen, lze za nezákonné považovat i usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Ohledně částky 2.826.962,- Kč, které soud vyhověl, shledal též existenci příčinné souvislosti mezi uvedeným nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Uvedl, že žalobkyně dobrovolně splnila svou povinnost, která jí byla uložena pravomocným vykonatelným rozhodnutím, neboť zaplatila jistinu žalované částky včetně nákladů řízení, přičemž poté, co byl exekuční titul zrušen, ji oprávněný jistinu žalované částky včetně příslušenství vrátil, a to u jistiny a samotných nákladů řízení za 684 dnů a u soudního poplatku za 864 dnů, žalobkyně tedy uvedenou dobu nemohla tyto finanční prostředky používat. Ke stejnému závěru dospěl soud prvního stupně ohledně žalobkyní zaplaceného soudního poplatku z dovolání ve výši 5.000,- Kč, který žalobkyni byl vrácen až za 842 dnů, i ohledně částky, která byla na základě nařízeného výkonu rozhodnutí zablokována na účtu žalobkyně po dobu 453 dnů. Vzhledem k tomu, že všechny tyto částky byly žalobkyni následně vráceny, škoda ji ve výši těchto částek nevznikla. Shledal však po právu nárok žalobkyně na náhradu škody, která vznikla tím, že shora uvedené částky nemohla po uváděná období používat, přičemž škodu vyčíslil podle zákonné úpravy úroku z prodlení. Vyšel z nařízení vlády č. 142/94 Sb. a přiznal žalobkyni částku ve výši 1.262.283,- Kč odpovídající zákonnému úroku z prodlení za období, kdy žalobkyně dobrovolně uhradila jistinu pohledávky a náklady řízení a rovněž tak vyhověl částce 898.826,- Kč odpovídající úroku z prodlení z částky zablokované na účtu žalobkyně v důsledku nařízeného výkonu rozhodnutí, a stejně tak i ohledně doby, než byl žalobkyni vrácen soudní poplatek zaplacený za dovolání. Vyhověl též požadavku žalobkyně na zaplacení částky 3.800,- Kč, která byla žalobkyni stržena z účtu v souvislosti se správou zablokované částky. Po právu soud prvního stupně rovněž shledal také nárok žalobkyně spočívající ve škodě vzniklé v souvislosti s přidělením účelového úvěru, jehož výše přibližně odpovídá zablokované částce. Považoval za zřejmé, že nebýt nařízeného výkonu rozhodnutí, žalobkyně by si takový úvěr vzít nemusela. Jeho požadavek na uhrazení poplatku za přidělení úvěru a vzniklých úroků z úvěru, je v příčinné souvislosti s existencí nezákonného rozhodnutí. Na rozdíl od shora uvedených částek soud prvního stupně žalobkyni nepřiznal právo na náhradu škody spočívající v již vynaložených nákladech v souvislosti s plánovanou výstavbou Autocentra Peugot v Praze na Černém Mostě a ani požadovaný ušlý zisk z předpokládaného provozu tohoto autocentra, neboť zde neshledal existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Tvrzení žalobkyně, že nemohla uskutečnit plánovanou výstavbu autocentra, považoval za hypotetické, neboť nelze prokázat, zda by k výstavbě autocentra došlo či nikoli.
K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 3. 2009, č. j. 11 Co 505/2008-137, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 2.161.109 Kč tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, co do zbývající částky ve výši 665.853,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II. a III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu jej vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně na danou věc správně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb. Vyslovil, že nelze přisvědčit argumentaci žalované, že zde není odpovědnostní titul. Tím jsou předmětná rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu zmíněná v žalobě, která byla po právní moci zrušena rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, přičemž následné řízení před soudem prvního stupně bylo již pravomocně skončeno zamítnutím žaloby. V této souvislosti poukazoval na konstantní judikaturu, na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2397/2006, podle něhož odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědnost objektivní a není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení. Argumentaci žalované s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 593/2003 hodnotil v dané věci za nepřípadnou. Odvolací soud považoval za správné závěry soudu prvního stupně o nezákonnosti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud vyhověl požadavku žalobkyně na zaplacení částky 3.800,- Kč, která byla žalobkyni bankou stržena v souvislosti se správou na účtu zablokované částky, a dále pokud shledal po právu též nárok žalobkyně spočívající ve škodě vzniklé v souvislosti s přidělením účelového úvěru pro překlenutí nepříznivé finanční situace v době, kdy peněžní prostředky byly zablokovány na jejím účtu, neboť nebýt nařízeného výkonu rozhodnutí, žalobkyně by si takový úvěr vzít nemusela. Její požadavek na uhrazení poplatku za přidělení úvěru ve výši 35.000,- Kč a vzniklých úroků z úvěru ve výši 627.053,- Kč je tak po právu. V tomto rozsahu, t. j. do celkové částky 665.853,- Kč odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil. Ohledně částky 2.161.109,- Kč pak odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že do této částky žalobu zamítl, když se neztotožnil se s závěrem soudu prvního stupně o oprávněnosti nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši zákonného úroku z prodlení za dobu, kdy nemohla disponovat zaplacenou jistinou ve výši 8. 300.000,- Kč, částkou ve výši zaplacených nákladů řízení 463,- Kč, částkou ve výši zaplaceného poplatku 332.000,- Kč, částkou ve výši zaplaceného soudního poplatku z dovolání, ani částkou ve výši 8.511.479,- Kč blokovanou na účtu v souvislosti s exekučním řízení, když podle názoru odvolacího soudu je úrok z prodlení nárokem sankční povahy mající místo jen tam, kde dlužník řádně a včas nesplní svůj dluh, a dostane se tak s jeho úhradou do prodlení. Odvolací soud poté zdůvodnil tu část svého výroku, jímž zrušil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a to v podstatě pro neúplnost skutkových zjištění.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (části výroku I., kterou bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně) podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a rovněž existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky úroky z prodlení jsou sice sankční platbou, která náleží věřiteli za porušení povinnosti dlužníka řádně a včas splnit svůj peněžitý závazek, ale nárok na ně vzniká věřiteli bez ohledu na skutečnosti, které prodlení způsobily. Jde o sankci, která se uplatní bez ohledu na to, zda bylo opožděné splnění peněžitého závazku způsobeno dlužníkem, či třeba i zásahem tzv. vyšší moci, v tomto případě nezákonným rozhodnutím. To znamená, že jakékoli zdůvodňování vzniku prodlení je právně bezvýznamné. Dovozovala, že povinnost dlužníka zaplatit úroky z prodlení začíná dnem, kdy došlo k porušení závazku k peněžitému plnění (dnem, kdy dlužník nezaplatil sjednanou finanční částku) a končí dnem poskytnutí řádného plnění (vyplacením nezákonně zaplacených a zadržovaných peněz). V této souvislosti poukazovala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 986/2001, v němž dovolací soud vyslovil, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla. Samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není skutečnou škodou ani ušlým ziskem. Namítala, že v tomto případě, jelikož žalobkyně zaplatila dne 23. 5. 2001 částky související s exekucí a řízením o zrušení této nezákonně nařízené exekuce, jí tak vznikla škoda a s tím související i nárok na úroky jako příslušenství těchto částek nesprávně vyplacených, zablokovaných a vyplacených v souvislosti s řízením, kdy se žalobkyně domáhala potvrzení tohoto nezákonného postupu. Stejně tak namítala, že nároky na úroky byly v podobných případech přiznány. Poukazovala v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 296/2006. Důvodem pro jejich přiznání je i skutečnost, že zákon č. 82/1998 Sb., obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu, škodu blíže nedefinuje ani neupravuje rozsah její náhrady. Podle ustanovení §26 zákona pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Proto je třeba v této otázce vycházet z ustanovení §442 o. z. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 87/70 za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, t. j. penězi. Ušlý zisk lze spojovat i s tím, že z dispozice poškozeného byla protiprávně odňata věc, s níž nemohl po určitou dobu nakládat, a nemohl ji tak využít k dosažení předpokládaného zisku, který by jí neušel, jestliže by nedošlo ke škodné události. Nesouhlasila tedy se závěrem odvolacího soudu o povaze uplatněného nároku jako sankčního úroku, který nemůže představovat ušlý zisk. Pokud žalobkyni v důsledku rozhodnutí žalované nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi, mohl jí ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito prostředky za normálního běhu okolností dosáhla. Podle dovolatelky může jít jak o výnos z úroků z těchto peněz, byly-li vybrány z úročeného účtu, tak i o výnos, který by částka přinesla při obvyklém způsobu hospodaření tím, že by na účet žalobkyně byla za normálních okolností uložena, tak i zákonné úroky, které jsou sankcí za to, že žalovaná obdržela nezákonně peníze od žalobkyně. V dovolání připomenula, že žalovaná odpovídá za škodu, jež vznikla následkem nezákonného rozhodnutí a nikoli následkem jeho zrušení a skutečnost, že peníze zaplacené za nezákonně nařízenou exekuci nemohla používat, je nutné posoudit jako škodu včetně příslušenství. Konstatovala, že obdobně je nárok na úroky z prodlení přiznáván při vrácení bezdůvodného obohacení, které zde na straně žalované vzniklo. Zde poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2895/99. Tvrdila, že stát je povinen nahradit škodu nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle ustanovení §14 zákona č. 82/1998 Sb. V této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, podle něhož proto bylo minimálně možné přiznat nárok na sankční úroky od doby, kdy došlo k uplynutí 6 měsíců poté, kdy žalobkyně vyzvala stát k úhradě způsobené škody. V dovolání poukazovala dovolatelka též na možnost postupovat analogicky s případy vrácení daňového přeplatku způsobeného zaviněním správce daně, kdy se poskytuje i peněžní částka kompenzující výnos z přeplatku, tedy tzv. úrok z přeplatku podle §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a přeplatků. Stejně jako v případech daňového přeplatku i v dané věci škodu zavinila, resp. je za ni odpovědná žalovaná a okamžikem porušení této povinnosti je povinna zaplatit žalobkyni úrok z takto neoprávněně zadržených, resp. vybraných peněz ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, a to části výroku I., kterou bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti pravomocnému rozhodnutí rozsudku odvolacího soudu (části výroku I., kterou bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka konkrétní procesní vady nenamítá (jím uplatněný odkaz na §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je ryze formální, konkrétními skutečnostmi neodůvodněný) a tyto se nepodávají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, jsou-li naplněny další důvody uplatněné žalobcem v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (žalobcem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu (v měnící části výroku I.) je založen na právním závěru, že v dané věci není splněna podmínka objektivní odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a to příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím orgánu státu a mezi vznikem škody.
Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. (jde o odpovědnost bez ohledu na zavinění, jíž se nelze zprostit) je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Nezákonnost rozhodnutí se poměřuje požadavkem, aby pravomocné rozhodnutí, od nějž je vznik škody odvozován, bylo příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno nebo změněno; rozhodnutím tohoto orgánu je soud v řízení o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné.
Jedním z nezbytných atributů vzniku odpovědnosti státu za škodu je příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá (tj. zde mezi nezákonným rozhodnutím), a mezi vznikem škody, tedy je-li rozhodnutí orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí škodu nepředstavuje. V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobce) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník 1998).
Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního aktu, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku.
Dovolací soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3910/2011 zaujal názor, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech V příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci musí být majetková újma způsobená tím, že tento individuální právní akt zasáhl do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a nikoliv jen tvrzené zmaření zamýšleného finančního záměru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by byl na účet poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet do úvahy jen tehdy, pokud by žalobci (poškozenému) v důsledku nezákonného rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jen tehdy by byla taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody by tak byla naplněna (viz relevantní závěry rozsudku zdejšího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007). V posuzovaném případě tedy na existenci příčinné souvislosti a vzniku škody nelze usuzovat.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (s přihlédnutím k jejich obsahové konkretizaci) správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v něm náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu