ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1609.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1609/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce SVAZU ČESKÝCH A MORAVSKÝCH BYTOVÝCH DRUŽSTEV , zájmového sdružení právnických osob, se sídlem v Praze 4, Podolská 401/50, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 00056553, zastoupeného JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 17 C 3/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 19 Co 36/2009-59, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudek ze dne 22. října 2008, č. j. 17 C 3/2008-21, jímž Městský soud v Brně zamítl žalobu o určení, že ve výroku označená nemovitost (dále jen „sporná nemovitost“) je ve vlastnictví žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním - jakožto mimořádným opravným prostředkem - napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, pak dovolání může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však žádnou otázku, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.
Závěr, podle něhož nepožádal-li žalobce ve lhůtě jednoho roku od účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., tj. do 30. června 2000, stát o změnu práva trvalého užívání dotčeného pozemku na vlastnictví, nedochází ke změně práva trvalého užívání na vlastnictví a toto právo zaniká, plyne zcela jednoznačně z ustanovení §879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), i ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek ze dne 31. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 3425/2008, jenž je, stejně jako všechna ostatní níže označená rozhodnutí, veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu) a napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
S dopady nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného pod č. 278/2004 Sb., na aplikaci ustanovení §879c obč. zák., se Nejvyšší soud vypořádal v rozsudcích ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 či ze dne 31. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 3425/2008; ani tato otázka tudíž napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným.
Závěr, podle něhož je právo trvalého užívání právem obligačním, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003; pro jeho potvrzení tudíž není důvodu připouštět dovolání.
Klade-li pak dovolatel otázku, zda podání žádosti u obce namísto u státu nelze považovat za omluvitelný právní omyl, vychází z jiného než soudy učiněného skutkového stavu (podle kterého s dotčeným pozemkem Statutární město Brno nikdy nehospodařilo); obsahově tak uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a ods.t 3 o. s. ř., jenž však nemá u dovolání, jež může být přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici a k jehož přezkoumání založit přípustnost dovolání v projednávané věci nelze.
Konečně otázky, zda dovolatel mohl vlastnické právo k dotčenému pozemku vydržet, a zda má být „hospodářská smlouva hodnocena podle označení nebo obsahu“, napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným již proto, že odvolací soud na jejich posouzení napadené rozhodnutí nezaložil. Naopak uzavřel, že tvrzení dovolatele, z nichž dovozoval závěr o vydržení vlastnického práva k pozemku, jakož i důkazy k jejich prokázání byly uplatněny v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. a představují nepřípustný nový nárok, jímž se odvolací soud nemohl v projednávané věci zabývat.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. února 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu