ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2144.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2144/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců a/ A. D. a b/ J. D. , obou zastoupených JUDr. Janem Svobodou, advokátem, se sídlem v Teplicích, Kollárova 18, PSČ 415 01, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Hřivice , se sídlem ve Hřivicích 23, PSČ 439 65, identifikační číslo osoby 121347, zastoupenému JUDr. Karlem Davidem, advokátem, se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, PSČ 440 01, o zaplacení 655.844,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 499/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. února 2011, č. j. 9 Co 284/2010-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.870,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 22. dubna 2005, č. j. 14 C 499/2001-85, ve výroku, kterým soud prvního stupně zavázal žalovaného zaplatit žalobcům 10% roční úrok z prodlení z částky 655.844,- Kč od 22. listopadu 1999 do zaplacení (výrok první), a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok druhý).
Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy všech stupňů, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud zásadně právně významným neshledal.
Z výslovného znění ustanovení §243d odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a vrátí věc tomuto soudu k dalšímu řízení, je odvolací soud v dalším řízení právním názorem Nejvyššího soudu vázán. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, jenž je veřejnosti, stejně jako další rozhodnutí citovaná níže, dostupný na webových stránkách tohoto soudu, přitom plyne, že tento postup se uplatní, jestliže se skutkový základ věci nezmění natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr ve věci.
V projednávané věci Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 26 Cdo 5022/2007-131, zrušil (předchozí) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2007, č. j. 9 Co 749/2005-114, v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 22. dubna 2005, č. j. 14 C 499/2001-85, ve výroku o příslušenství pohledávky tak, že se zamítá žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10% p. a. z částky 655.844,-Kč od 22. listopadu 1999 do zaplacení, a v závislém výroku o nákladech řízení, a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož žalobci byli oprávněni požadovat vypořádání majetkového podílu po sedmi letech od schválení transformačního projektu žalovaného družstva, tj. ode dne 21. listopadu 1999. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o vypořádání majetkového podílu (resp. byla shledána neplatnou), stala se jejich pohledávka na jeho vypořádání v penězích splatnou dne 21. listopadu 1999. Ode dne následujícího, tj. počínaje 22. listopadem 1999, je žalovaný s jejím zaplacením v prodlení, a je proto povinen platit úroky z prodlení (§517 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a §1 nařízení vlády č. 142/1992 Sb.).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s právním závěrem Nejvyššího soudu obsaženým v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 5022/2007, jenž byl pro odvolací soud – s ohledem na to, že ke změně skutkového stavu, která by vylučovala aplikaci právního názoru dovolacího soudu, nedošlo – závazný a od něhož se dovolací soud nemá důvod odchylovat ani nyní.
Dovolací námitka zpochybňující počátek prodlení žalovaného s vydáním majetkového podílu s poukazem na to, že žalobci požádali o vydání podílu až dopisem ze dne 8. března 2001, stejně jako námitka rozporu práva na úroky z prodlení s dobrými mravy, pak přípustnost dovolání založit nemohou proto, že Nejvyšší soud již v rámci předchozího dovolacího řízení uzavřel, že žalovaný je v prodlení od 22. listopadu 1999, a je proto povinen platit úroky z prodlení v zákonné výši; jejich posouzení v tomto řízení není - s ohledem na předchozí závazný právní názor dovolacího soudu - pro rozhodnutí ve věci určující.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poukazuje na to, že závěr, podle něhož pohledávka na vydání majetkového podílu je splatná uplytnutím sedmileté lhůty ode dne schválení transformačního projektu žalovaného, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 356/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2005, pod číslem 172, či ze dne 19. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 4614/2009), jíž byly překonány závěry uvedené v dovolatelem zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2000, sp. zn. 29 Cdo 700/2000.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobcům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 2.925,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. S připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 645,- Kč tak Nejvyšší soud přiznal žalobcům k tíži žalovaného částku 3.870,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodu 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. února 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu