ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4476.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 4476/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci dlužníka ICOM a. s., se sídlem v Jihlavě, Brněnská 2661/65, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby 49454676, o návrhu věřitelů a/ Pivovar ZUBR a. s. , se sídlem v Přerově, Komenského 35, identifikační číslo osoby 47676906, b/ Mgr. J. Z. , jako správce konkursní podstaty úpadkyně INTERNATIONAL INVEST s. r. o., identifikační číslo osoby 45475792, c/ JUDr. M. M. , jako správce konkursní podstaty úpadkyně ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s., identifikační číslo osoby 60721294, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně , se sídlem v Brně, Mozartova 3, PSČ 601 52, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 (10) K 18/2002, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, se sídlem v Brně, Veselá 24, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2007, č. j. 2 Ko 142/2006 - 1879, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 4. září 2006, č. j. 39 (10) K 18/2002-1522, Krajský soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) zastavil řízení v rozsahu, v němž se prohlášení konkursu na majetek dlužníka ICOM a. s. domáhali i věřitelé KRASIM, spol. s r. o. (dále jen „společnost K“) a BINAR, spol. s r. o. (bod I. výroku), k návrhu věřitelů a/ Pivovaru ZUBR a. s., b/ Mgr. J. Z., jako správce konkursní podstaty úpadkyně INTERNATIONAL INVEST s. r. o. a c/ JUDr. M. M., jako správce konkursní podstaty úpadkyně ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. (dále též jen „společnost Č“), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku), správcem konkursní podstaty dlužníka ustavil Mgr. M. Ch. (bod III. výroku), vyzval dlužníkovy věřitele k podávání přihlášek do 30 dnů ode dne prohlášení konkursu (bod IV. výroku) a osobám, které mají závazky vůči dlužníku, uložil poskytnout plnění správci konkursní podstaty (bod V. výroku).
Konkursní soud se nejprve zabýval tím, zda navrhující věřitelé jsou aktivně legitimováni k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, tedy zda ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), doložili své splatné pohledávky vůči dlužníku, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
I/ K pohledávce navrhujícího věřitele a/.
U této pohledávky vyšel konkursní soud z toho, že:
1/ Československá obchodní banka, a. s. (dále jen „banka“) jako věřitel uzavřela se společností Č jako s dlužníkem dne 30. května 1997 smlouvu o úvěru (dále jen „úvěrová smlouva“), na základě které poskytla společnosti Č krátkodobý korunový úvěr ve výši 18 miliónů Kč, jenž měl být splacen (včetně smluvených úroků) do 31. května 1998.
2/ Dlužník podepsal dne 30. května 1997 prohlášení ručitele ve smyslu ustanovení §303 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), kterým se zaručil za splacení celého úvěru.
3/ Dopisem z 8. dubna 1998 vyzvala banka společnost Č ke splnění závazku z úvěrové smlouvy.
4/ Banka (jako postupitel) uzavřela s navrhujícím věřitelem a/ (jako postupníkem) dne 26. listopadu 2001 smlouvu o postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy.
Na tomto základě konkursní soud uzavřel, že banka byla oprávněna domáhat se po dlužníku (jako ručiteli za pohledávku banky vůči osobnímu dlužníku) plnění v souladu s vydaným ručitelským prohlášením.
Dlužníkovu obranu, že nebyl řádně vyzván k plnění závazku z ručení, konkursní soud odmítl.
K námitce dlužníka, že pohledávku banky zajistil smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem, které vlastní, a že touto smlouvou se toliko zavázal (ve smyslu ustanovení §151a a 151f zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“) strpět uspokojení zástavního věřitele ze zástavy, konkursní soud uvedl, že (prokázaná) existence tohoto zajišťovacího institutu nezbavuje navrhujícího věřitele a/ možnosti uplatnit další zajišťovací institut (ručení dlužníka).
Skutečnost, že navrhující věřitel c/ postupoval v konkursu vedeném na majetek společnosti Č podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV, (tedy) nezbavuje navrhujícího věřitele a/ možnosti uplatnit mimo konkursní řízení vedené na majetek společnosti Č vůči dlužníku pohledávku z titulu ručení, dodal konkursní soud, s tím, že existenci ručitelského prohlášení má za jednoznačně osvědčenou.
Potud konkursní soud poukázal též na rozsudek ve věci vedené u něj pod sp. zn. 55 Cm 539/2001, na rozhodnutí odvolacího soudu v této věci (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2004 č. j. 6 Cmo 2/2003-139) a na rozhodnutí dovolacího soudu v této věci (ze dne 26. července 2005, č. j. 29 Odo 1130/2004-180). Konkursní soud rovněž zdůraznil, že i ve vyjádření z 9. září 2004 dlužník zpochybňoval pouze splatnost ručitelského závazku, nikoliv jeho existenci.
Podle konkursního soudu si dlužník mylně vyložil dikci ustanovení §27 odst. 5 ZKV. Konkursní soud dodal, že i kdyby se v konkursu vedeném na majetek společnosti Č nepřihlíželo k pohledávce navrhujícího věřitele a/ (proto, že nepodal řádně incidenční žalobu), nevedlo by to k závěru o neexistenci pohledávky v tomto řízení. Postup podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV totiž není vázán na uplatnění pohledávky odděleným věřitelem.
Vzhledem k prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka z úvěrové smlouvy (společnosti Č) nastala splatnost pohledávky bez zřetele k tomu, zda byl dlužník vyzván k plnění v dodatečné lhůtě, uvedl dále konkursní soud, poukazuje potud na dikci §306 odst. 1 obch. zák.
K dlužníkově námitce, že uskutečněním postupu dle ustanovení §27 odst. 5 ZKV zanikla pohledávka zajištěná ručením, neboť výtěžek zpeněžení zástavy přesáhl hodnotu zajištěné pohledávky, konkursní soud uvedl, že navrhující věřitel a/ v podání z 8. srpna 2006 (č. l. 1382-1385) správně vypočetl výši zajištěné pohledávky, včetně příslušenství (úroků a sankčních úroků), která v současné době přesahuje 59 miliónů Kč.
Skutečnost, že úroky naběhlé po prohlášení konkursu na majetek společnosti Č nelze uplatnit v konkursním řízení, neznamená, že by takové příslušenství nenarůstalo v čase v souladu s uzavřenou smlouvou. Zastavené nemovitosti byly zpeněženy celkem za částku 31,1 miliónu Kč, z níž lze navrhujícímu věřiteli a/ vyplatit v konkursním řízení vedeném na majetek společnosti Č necelých 22 miliónů Kč (dle §28 odst. 3 a 4 ZKV). Zbylá část pohledávky bude poměrně uspokojena v rámci pohledávek druhé třídy, takže z pohledávky navrhujícího věřitele a/ zajištěné ručením zůstává v době vydání tohoto rozhodnutí nesplacených nejméně 28 miliónů Kč, uzavřel konkursní soud.
II/ K pohledávce navrhujícího věřitele b/.
Pohledávku navrhujícího věřitele b/ neměl konkursní soud za doloženou, pokládaje smlouvu, o kterou ji tento věřitel opíral, za neplatnou.
III/ K pohledávce navrhujícího věřitele c/.
U této pohledávky vyšel konkursní soud z toho, že:
1/ Navrhující věřitel c/ (správce konkursní podstaty společnosti Č) sepsal ke 2. listopadu 2001 do konkursní podstaty společnosti Č nemovitosti zapsané na listu vlastnictví číslo 5197 pro obec a katastrální území Jihlava (dále jen „nemovitosti“).
2/ Konkursní řízení vedené na majetek společnosti Č není dosud ukončeno.
3/ Žalobu, kterou se dlužník domáhal vůči navrhujícímu věřiteli c/ vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty společnosti Č, zamítl Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 55 Cm 539/2001-65, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 Cmo 2/2003-139, a podané dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Odo 1130/2004-180.
4/ Dlužník v době, po kterou byly nemovitosti zahrnuty do konkursní podstaty společnosti Č, z nich inkasoval nájemné podle nájemních smluv, které uzavřel:
- s L. H. jako s nájemcem dne 21. srpna 2000,
- s R. D. jako s nájemcem dne 5. ledna 2001,
- se společností HABACO s. r. o. (dále jen „společnost H.“) jako s nájemcem dne 19. listopadu 1997,
- se společností K jako s nájemcem dne 19. listopadu 1997.
5/ Usnesením ze dne 17. října 2005, č. j. 6 C 135/2005-139, které nabylo právní moci 14. listopadu 2005, schválil Okresní soud Praha - východ smír, podle kterého přešel nárok společnosti H na vrácení nájemného neoprávněně vyplaceného dlužníku v celkové 1.045.000,- K č na navrhujícího věřitele c/.
Na tomto základě konkursní soud uzavřel, že dnem 2. listopadu 2001 přešlo právo pronajímat věci a tedy i inkasovat nájemné na navrhujícího věřitele c/ a nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty společnosti Č oprávněně.
K tomu, že dlužník zpochybnil přechod pohledávky na navrhujícího věřitele c/ i existenci pohledávky a že poukazoval na existenci své (exekučně vymáhané) pohledávky vůči společnosti ve výši 260.000,- Kč, konkursní soud uvedl, že přechod pohledávky na navrhujícího věřitele c/ byl schválen soudním smírem a lze jej tak mít za osvědčený. Za osvědčenou měl konkursní soud i existenci pohledávky, dodávaje, že existence dlužníkovy pohledávky za společností H není významná. Podle konkursního soudu tak dlužník získal na úkor navrhujícího věřitele c/ bezdůvodné obohacení, neboť dlužníku bylo plněno z právního důvodu, který odpadl; dlužník ztratil právo nakládat s nemovitostmi jejich sepsáním do konkursní podstaty společnosti Č., čehož si dlužník vzhledem k výsledku řízení o vylučovací žalobě musel být vědom.
Dále konkursní soud uvedl, že ohledně společnosti K jako dalšího navrhujícího věřitele sice řízení zastavil, její pohledávku však má za doloženou. Jde o pohledávku vzniklou tím, že společnost K na základě výše označené nájemní smlouvy platila dlužníku nájemné i po sepisu nemovitostí do konkursní podstaty společnosti C. Pohledávku vůči dlužníku doložila společnost K rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. července 2005, č. j. 4 C 223/2004-130, jímž bylo dlužníku uloženo zaplatit jí částku 808.505,- Kč s příslušenstvím.
Konkursní soud takto uzavřel, že v řízení byly doloženy splatné pohledávky navrhujících věřitelů a/, c/ a společnosti K; proto blíže nezkoumal pohledávky dalších (označených) známých věřitelů dlužníka.
Podle konkursního soudu je (tak) u dlužníka dána mnohost věřitelů.
Poté se konkursní soud zabýval zhodnocením majetkové situace dlužníka a na tomto základě pak dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě insolvence.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu v napadených bodech II. až V. výroku.
Odvolací soud po provedeném dokazování dospěl k následujícím závěrům:
I/ K pohledávce navrhujícího věřitele a/.
Na rozdíl od konkursního soudu neměl odvolací soud tuto pohledávku za doloženou.
S přihlédnutím k ustanovení §196a obch. zák., ve znění účinném k 30. květnu 1997 (tj. naposledy ve znění zákona č. 142/1996 Sb.), dospěl odvolací soud k závěru, že ručitelský závazek dlužníka je absolutně neplatným právním úkonem, jelikož k jeho převzetí mohlo dojít pouze s předchozím souhlasem valné hromady dlužníka, což se nestalo.
II/ K pohledávce navrhujícího věřitele b/.
Ohledně této pohledávky se odvolací soud ztotožnil se závěrem konkursního soudu, že ji nelze považovat za doloženou.
III/ K pohledávce navrhujícího věřitele c/.
K pohledávce navrhujícího věřitele c/ odvolací soud uvedl (poukazuje na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 2086/2000 (správně 29 Cdo 2086/2000), uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 27/2003“ (jde o rozsudek ze dne 30. května 2002, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu), že od okamžiku soupisu nemovitostí dlužníka do konkursní podstaty společnosti Č (tedy od 2. listopadu 2001) měl navrhující věřitel c/ právo na nájemné z jejich pronájmu. Toto právo mu náleželo jak v průběhu sporu o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty společnosti Č, tak i poté (jelikož vylučovací žaloba byla pravomocně zamítnuta). Jestliže tedy nájemci nebytových prostor v nemovitostech platili v označeném období nájemné dlužníku, vzniklo jim vůči dlužníku právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nedůvodně placeného nájemného, jež v tomto období náleželo navrhujícímu věřiteli c/.
V řízení bylo prokázáno, že dlužník pronajal nebytové prostory v nemovitostech sepsaných v konkursní podstatě společnosti Č nájemní smlouvou z 30. října 2002 společnosti H (nájemci) od 1. listopadu 2002 na dobu neurčitou za nájemné ve výši 55.000,- Kč měsíčně. Bylo rovněž prokázáno - pokračoval odvolací soud - že dlužník toto nájemné za období od ledna 2003 do ledna 2004 účtoval společnosti H a ta je platila na účty označené ve fakturách vystavených dlužníkem. Společnosti H tedy za uvedené období vzniklo vůči dlužníku právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 715.000,- Kč. Výše označeným usnesením Okresního soudu Praha ze 17. října 2005 (ve znění opravného usnesení z 25. října 2005) postoupila společnost H pohledávku z bezdůvodného obohacení (ve výši 1.045.000,- Kč) navrhujícímu věřiteli c/. Odtud odvolací soud uzavřel, že navrhující věřitel c/ doložil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku nejméně ve výši 715.000,- Kč.
K obraně dlužníka pohledávkou vůči společnosti H ve výši 236.410,10 Kč s příslušenstvím (doloženou rozhodčím nálezem z 29. března 2006, který nabyl právní moci 13. dubna 2006) odvolací soud uvedl, že nebylo osvědčeno, že by dlužník pohledávku započetl proti pohledávce společnosti H, která od 14. listopadu 2005 ani není věřitelem dlužníka z titulu pohledávky z bezdůvodného obohacení.
K tvrzené splatné pohledávce dlužníka vůči navrhujícímu věřiteli c/ z titulu vyúčtovaných nákladů na údržbu nemovitostí ve vlastnictví dlužníka, sepsaných v konkursní podstatě společnosti Č, odvolací soud uvedl, že dlužník vynaložení těchto nákladů nedoložil.
K tvrzené pohledávce dlužníka vůči navrhujícímu věřiteli c/, která by měla vzniknout ve výši rozdílu mezi částkou, za kterou byly zpeněženy nemovitosti dlužníka sepsané v konkursní podstatě společnosti Č a výší zjištěné pohledávky navrhujícího věřitele a/ v onom konkursním řízení, odvolací soud uvedl, že dlužník pro účely vyčíslení této pohledávky neodůvodněně vychází pouze z jistiny pohledávky, nikoli již z jejího příslušenství (tvořeného úroky a úroky z prodlení). Navíc v řízení vyšlo najevo, že žaloba o určení této pohledávky byla zamítnuta pro předčasnost a že by tedy měl následovat její nový přezkum, jehož výsledky nelze předjímat.
Argumentace pohledávkami za správcem konkursní podstaty společnosti Č z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že nájemné z nemovitostí dlužníka sepsaných v konkursní podstatě společnosti Č měli nájemci platit dlužníku, neobstojí vzhledem k výše uvedenému, uzavřel odvolací soud.
Tvrzená splatná pohledávka na náhradu nákladů řízení přiznaná pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 22 Co 486/2005 ve výši 85.000,- Kč pak podle odvolacího soudu bez dalšího nemůže ovlivnit výše zdůvodněnou doloženou splatnou pohledávku navrhujícího věřitele c/.
Vzhledem k hodnocení ručitelského prohlášení nelze přihlížet ani k tvrzené pohledávce označené dlužníkem jako „regres z plnění dle ručitelského prohlášení“, uvedl odvolací soud.
Odvolací soud rovněž uzavřel, že vzhledem k hodnocení tvrzených pohledávek dlužníka vůči navrhujícímu věřiteli c/ nemůže obstát dlužníkův názor na šikanózní povahu návrhu na prohlášení konkursu podaného tímto věřitelem.
Dále odvolací soud uvedl, že konkursní soud správně vyhodnotil splatnou pohledávku společnosti K jako v řízení osvědčenou (její úhrada osvědčena nebyla). Podle nájemní smlouvy ze dne 26. července 1995, ve znění doplňku č. 2 z 1. srpna 1996 a č. 4 z 3. ledna 2000 tak společnost K uhradila na sjednaném nájemném (částkou 98.000,- Kč měsíčně) v době od července 2002 do ledna 2003 dlužníku celkem 720.000,- Kč, ačkoli nemovitosti, ve kterých se nacházely pronajaté nebytové prostory, byly v té době sepsány v konkursní podstatě společnosti Č. Pohledávka z takto vzniklého bezdůvodného obohacení se stala splatnou nejpozději 17. dubna 2004, tedy v den následující po dni, kdy byl dlužníku doručen (další) návrh společnosti K na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Potud odvolací soud odkázal též na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 364/2001 (jde o rozsudek ze dne 27. června 2002), uveřejněném pod číslem 42/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 42/2003“).
Za dalšího dlužníkova věřitele s pohledávkou po lhůtě splatnosti pak odvolací soud pokládal společnost dm drogerie markt s. r. o. (dále jen „společnost D“),
K pohledávce společnosti D odvolací soud uvedl, že nájemní smlouvou ze dne 3. října 2000 pronajal dlužník společnosti D nebytové prostory v nemovitostech na dobu od 15. ledna 2001 do 15. ledna 2011 za nájemné ve výši 85.000,- Kč měsíčně (s následným přičtením daně z přidané hodnoty).
Společnost D tak v době od ledna 2001 do března 2004 zaplatila dlužníku na nájemném celkem částku 3.480.750,- Kč, čímž se dlužník o tuto částku bezdůvodně obohatil, neboť nemovitosti byly sepsány v konkursní podstatě společnosti Č a nájemné tudíž příslušelo správci konkursní podstaty společnosti Č. Co do částky 1.436.649,- Kč (odpovídající nájemnému za dobu od února 2003 do března 2004 včetně) nastala splatnost pohledávky nejpozději dnem následujícím po dni, kdy Okresní soud v Jihlavě ve věci vedené pod. sp. zn. 12 C 43/2005 doručil dlužníku návrh na přerušení řízení (25. října 2005) a změnu žaloby (4. ledna 2006).
Na tomto základě dospěl odvolací soud shodně s konkursním soudem k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě insolvence, neboť má více věřitelů, a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky.
Ke dni vydání napadeného usnesení totiž byly doloženy a osvědčeny splatné pohledávky navrhujícího věřitele c/, společnosti K a společnosti D; potud odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 257/2002 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 53/2005“).
Ohledně tvrzené neochoty dlužníka platit tyto splatné pohledávky přitakal odvolací soud závěrům konkursního soudu. Přitom poukázal na to, že k 30. červnu 2006 měl dlužník (podle rozvahy) na hotových finančních prostředcích k dispozici částku 2.235.000,- Kč (a pohledávky evidoval ve výši 50.106.000 Kč), přičemž k 3. září 2006 (tedy těsně před prohlášením konkursu) měl dlužník (podle rozvahy předložené při jednání odvolacího soudu) na hotovosti k dispozici pouze 270.000,- Kč (a pohledávky evidoval ve výši 9.777.000 Kč).
Odvolací soud se ztotožnil i se závěry konkursního soudu o případné prodejnosti nemovitostí dlužníka zatížených zástavním právem, k čemu dodal, že bylo-li v řízení prokázáno, že převážnou činností dlužníka je pronájem těchto nemovitostí a poskytování služeb s nimi spojených (a tato činnost je hlavním zdrojem příjmů dlužníka), pak nelze při hodnocení tvrzené neochoty dlužníka platit pohledávky vycházet z toho, že by si finanční prostředky na hotovosti opatřovala právě prodejem těchto nemovitostí.
K pohledávkám dlužníka vykazovaným v rozvaze odvolací soud poznamenal, že ačkoli má jít (podle tvrzení dlužníka při jednání před soudem prvního stupně dne 8. srpna 2006) o dlužníkem vymáhané pohledávky po lhůtě splatnosti, nepodařilo se dlužníku vymáháním pohledávek zajistit dostatek finančních prostředků, které by mu případně umožnily zaplatit doložené pohledávky. Proto odvolací soud nepřihlížel k výši těchto pohledávek, odkazuje potud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 564/2001 (jde o usnesení ze dne 24. září 2003), uveřejněné pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 83/2004“.
Odvolací soud (odkazuje na bod XIV., větu druhou, stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 52/1998“) uzavřel, že s ohledem na shora uvedenou výši doložených a osvědčených splatných pohledávek dlužnice, nelze mít za to, že k neplacení těchto pohledávek vedla pouze jeho neochota a že by jinak disponoval prostředky, které by mu umožňovaly bez zbytečného odkladu splatné pohledávky věřitelů uhradit. Shodně s konkursním soudem tak dospěl k závěru, že byl osvědčen úpadek dlužníka ve formě insolvence.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel úvodem uvádí, že napadené rozhodnutí řeší existenci úpadku v rozporu s hmotným právem, neboť pojem majetek nepřípustně zužuje na majetek finanční; odtud s poukazem na ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. usuzuje na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
V mezích ohlášených dovolacích důvodů pak dovolatel uplatňuje následující argumentaci:
1/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Existenci tohoto dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v tom, že ačkoliv Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen „státní zastupitelství“) vstoupilo do konkursního řízení podáním došlým konkursnímu soudu 17. ledna 2007, odvolací soud věc projednal při odvolacím jednání dne 21. února 2007, bez účasti státního zastupitelství, které k odvolacímu jednání nepředvolal a jako s účastníkem řízení s ním nejednal, jelikož konkursní soud jej o vstupu státního zastupitelství do konkursního řízení nevyrozuměl. Státnímu zastupitelství tak byla odňata možnost účastnit se konkursního řízení.
2/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolatel namítá, že ačkoli byl konkurs na jeho majetek prohlášen pro insolvenci, není naplněn žádný ze znaků vyžadovaných pro tuto formu úpadku, k čemuž dále uvádí:
a/ K mnohosti věřitelů.
Všechny pohledávky, na jejichž základě soud prohlásil konkurs, jsou neplatné a jsou dovolatelem rozporovány; nadto se o těchto pohledávkách vedou soudní spory. Dovolatel poukazuje na to, že všechny pohledávky, na jejichž základě má odvolací soud za prokázáno, že je v úpadku ve formě insolvence, mají stejný skutkový základ. Jde o domnělé nároky nájemců objektu čp. 1314, pro obec a katastrálním území Jihlava, sepsaného s dalšími nemovitostmi dne 2. ledna 2001 do konkursní podstaty společnosti Č.
V závěru, že sepisem nemovitostí do konkursní podstaty společnosti Č vzniklo správci její konkursní podstaty právo inkasovat nájemné z jejich pronájmu, má dovolatel napadené rozhodnutí za rozporné s právními předpisy. O tom, komu má nájemce hradit za takové situace nájemné, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích v rozhodnutí č. j. 22 Co 486/2005-276. Ve sporu, vedeném správcem konkursní podstaty společnosti Č proti společnosti D o úhradu přibližně 2.500.000,- Kč totiž určil, že subjektem oprávněným přijímat nájemné za nemovitosti zahrnuté do konkursní podstaty společnosti Č je dovolatel (vlastník nemovitostí), nikoliv úpadkyně (společnost Č). Pohledávky nájemců vůči dovolateli z titulu bezdůvodného obohacení proto neexistují.
Dovolatel rovněž popírá existenci splatného závazku vůči navrhujícímu věřiteli c/ tvořeného pohledávkou ve výši 1.045.000, jež údajně měla vzniknout postoupením pohledávky společnosti H.
Pro posouzení věci má - podle dovolatele - jistě význam, že dlužník disponuje v tuto chvíli již pravomocnými a vykonatelnými pohledávkami za osobami, které užívaly jeho nemovitosti zahrnuté do konkursní podstaty společnosti Č, o nichž již bylo rozhodnuto v rozhodčím řízení.
Konkrétně tak dovolateli svědčí pohledávky vůči nájemci Tomáši Vyskočilovi (podle rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. M. D. ze dne 22. března 2006, ve výši 145.679,- Kč s příslušenstvím) a vůči společnosti H ve výši 236.410,10 Kč s příslušenstvím. V případě obou těchto dlužníků dovolatel úspěšně podal návrh na nařízení exekuce, přičemž okolnosti týkající se pohledávky vůči společnosti H soudům nižších stupňů „důkazně doložil“. Odtud dovolatel usuzuje, že pohledávka navrhujícího věřitele c/ je sporná a nemůže osvědčovat jeho úpadek, což plyne i z výše označeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, na které „oprávněně spoléhal“.
Správce konkursní podstaty společnosti Č požaduje vydání bezdůvodného obohacení, neboť má za to, že mu sepsáním nemovitostí do konkursní podstaty společnosti Č vznikla stejná práva jako vlastníku.
K tomu dovolatel zdůrazňuje, že nesl veškeré náklady na údržbu nemovitostí od jejich zahrnutí do konkursní podstaty společnosti Č a že tyto náklady odmítal nést správce konkursní podstaty společnosti Č. Kdyby měl úpadce (společnost Č) postavení vlastníka nemovitostí a náleželo by mu nájemné, pak by dlužníku vznikla vůči navrhujícímu věřiteli c/ pohledávka z bezdůvodného obohacení spočívající ve vrácení nákladů vynaložených na údržbu nemovitostí od okamžiku jejich zařazení do konkursní podstaty společnosti Č a to pohledávka v celkové výši 7.994.725,- Kč, jak ji navrhujícímu věřiteli c/ vyúčtoval fakturami ze dne 14. září 2004 a 7. února 2005. Tyto náklady - pokračuje dovolatel - přesahují pohledávky tvrzené navrhujícím věřitelem c/, jenž odmítá plnit povinnosti spojené s výkonem vlastnických práv.
Tímto způsobem tak navrhující věřitel c/ bezprecedentně zasahuje do vlastnického práva dlužníka bez zákonné opory, v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod a své protiprávní požadavky využívá k podání šikanózního návrhu na prohlášení konkursu. Uvedená (dovolatelova) pohledávka by zcela zjevně byla pohledávkou za podstatou dle §31 odst. 2 ZKV a tudíž má být uhrazena neprodleně poté, co vznikla. Odvolací soud však, aniž by dlužníka vyzval k doložení přefakturovaných nákladů spojených se správou a údržbou nemovitostí, jeho pohledávku bez dalšího odmítl, s tím, že ji nedoložil.
b/ Ke schopnosti platit splatné závazky.
Dovolatel uvádí, že je schopen plnit své splatné závazky a že v konkursním řízení nebyl proveden jediný důkaz, ze kterého by bylo možné dovozovat jeho objektivní neschopnost k úhradě splatných závazků. V řízení bylo naopak prokázáno, že dovolatel řádně splácí veškeré své závazky, které uznává a o kterých není veden soudní či jiný spor. Potud se dovolává závěrů obsažených v R 52/1998 (o tom, že je-li dlužník - objektivně vzato - schopen zaplatit splatnou pohledávku věřitele, není však k její úhradě ochoten, nejsou splněny podmínky úpadku ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 věty první ZKV) a poukazuje též na to, že v době, po kterou konkursní řízení trvalo před prohlášením konkursu, neshledal jeho úpadek ani předběžný správce.
Odvolacímu soudu dovolatel v této souvislosti vytýká, že odůvodnil jeho úpadek výlučně stavem hotových finančních prostředků. Tento právní závěr pak má za nepřezkoumatelný proto, že „postrádá základní parametry racionální úvahy“. Vysvětluje, že při podnikatelské činnosti dochází k čerpání zdrojů financování nejen z hotovosti dlužníka, nýbrž též z bankovních účtů, prodejem movitého či nemovitého majetku, inkasem pohledávek, ale též inkasováním z vnějších zdrojů. Těmito skutečnostmi se však odvolací soud nezabýval a zkratkovitě uzavřel, že dovolatel je v úpadku proto, že se snížil obnos v jeho pokladně.
c/ K majetku dlužníka přesahujícímu závazky dlužníka.
Dovolatel rovněž namítá, že soud pominul, že hotovost není jedinou složkou podnikatelova majetku a že tvoří pouze zlomek jeho aktiv. Nebral v úvahu dlužníkovo cash flow (např. výplatu mezd, úhradu plateb v hotovosti, platbu daní apod.), nikterak nezkoumal zůstatek na dlužníkově bankovním účtu, ani to, zda v dlužníkově rozvaze nedošlo k navýšení ostatních složek aktiv. Takové posouzení je v příkrém rozporu s ustanovením §1 odst. 3 ZKV. Potud dlužník dále uvádí, že soud vůbec nezkoumal jeho očekávaný výnos z podnikatelské činnosti, ač mu to zákon výslovně ukládá.
Oběma soudům dovolatel vytýká, že se nedokázaly vypořádat s jeho námitkami o výši jeho obchodního majetku, jak jej vymezuje ustanovení §6 odst. 1 obch. zák. a vyšly pouze z té složky jeho majetku, kterou tvoří majetek finanční nadto pouze hotovost (zcela byly pominuty peněžní prostředky na bankovních účtech). Nadto dovolatel zdůrazňuje, že veškeré údaje z účetní závěrky kalkulují s účetními hodnotami bez vazby na reálné tržní hodnoty, s tím, že zcela odepsané nemovitosti mohou mít a zpravidla mají poměrně vysokou tržní hodnotu. Oba soudy nebraly při svém rozhodování tyto účetní a ekonomické souvislosti vůbec v potaz.
Dovolatel tvrdí, že i kdyby se mu nedostávalo finančních prostředků, objem jeho osvědčených závazků (které nadto popírá) byl natolik zanedbatelný, že k jejich uhrazení mohla použít i nezajištěný bankovní úvěr. Odvolací soud kritizuje též za to, že vycházel z účetní závěrky sestavené správcem konkursní podstaty ke dni prohlášení konkursu a nikoliv z (příznivější) účetní závěrky sestavené dovolatelem a ověřené auditorkou Ing. V., což nijak nezdůvodnil a nezkoumal rozdíly mezi oběma účetními závěrkami.
Dovolatel odmítá závěry odvolacího soudu opírající se o R 83/2004 a uvádí, že skutečnost, že veškeré neuhrazené závazky se mu nepodařilo vymoci za cca 1 měsíc (od 8. srpna 2006, kdy se konalo jednání u konkursního soudu do prohlášení konkursu dne 3. září 2006) nesvědčí o jejich nevymahatelnosti.
Dovolatel též tvrdí, že soudy učinily některé závěry, které by mohly vyvolávat dojem, že hodnota jeho majetku je nižší, než výše jeho (popíraných) závazků. Konkrétně podle něj jde o chybný závěr, že jeho nemovitosti jsou neprodejné, jelikož na nich vázne zástavní právo ve prospěch Komerční banky a. s.
K tomu dovolatel podotýká, že den po vydání napadeného usnesení (dne 23. února 2007) proběhla k návrhu správce jeho konkursní podstaty dražba souboru pohledávek, movitých věcí a nemovitostí dlužníka, při které byl tento majetek vydražen za celkem 67.690.000,- Kč, tedy za částku několikanásobně převyšující osvědčené pohledávky. Přitom dražené majetkové hodnoty představují pouze asi dvě třetiny dlužníkova hmotného majetku. Odtud dovolatel uzavírá, že jeho majetek podstatně přesahuje údajné pohledávky navrhujících věřitelů.
Navrhující věřitel c/ ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout, s tím, že napadené rozhodnutí je správné. Konkrétně uvádí, že dovolatel nepředkládá Nejvyššímu soudu k posouzení žádnou otázku zásadního právního významu.
Dovolatel následně dovolání doplnil podáními datovanými 28. ledna 2008, 15. října 2009, 19. března 2010 a 30. března 2011.
Podání z 28. ledna 2008 je replikou na vyjádření navrhujícího věřitele c/ k dovolání, přičemž k dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatel dodává, že netvrdil, že by uplatněná argumentace měla zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Těžiště své argumentace spatřuje v nepřípustném zúžení pojmu majetek dlužníka.
V podání z 15. října 2009 dovolatel doplnil svou argumentaci k pohledávkám uplatněným proti němu z titulu bezdůvodného obohacení poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1478/2005 (jde o rozsudek ze dne 27. září 2007, uveřejněný pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 43/2008“), s tím, že soudy toto rozhodnutí pominuly a že jeho závěry (podle nichž je pro placení nájemného určující, kdy správce konkursní podstaty nájemci oznámil, že došlo k sepisu předmětu nájmu do konkursní podstaty) zpochybňují otázku aktivní legitimace subjektu při vymáhání bezdůvodného obohacení.
Tamtéž dovolatel klade otázku, zda nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůbec existoval v době, kdy rozhodoval konkursní soud, poukazuje na to, že míra (výše) uspokojení zástavního věřitele je ve vztahu k zástavnímu dlužníku dána hodnotou zástavy a dovolávaje se potud rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 967/97 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1997, uveřejněné pod číslem 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), sp. zn. 29 Odo 185/2001 (jde o rozsudek ze dne 25. března 2003) a sp. zn. 29 Odo 396/2003 (jde o rozsudek ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003, uveřejněný pod číslem 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 31/2007“). Oběma soudům v této souvislosti vytýká, že přehlédly, že ke zpeněžení zástav (v konkursu vedeném na majetek společnosti Č) došlo již před prohlášením konkursu na jeho majetek, a to 22. prosince 2004, kdy cena dosažená vydražením činila 16.200.000,- Kč a 21. dubna 2005, kdy cena dosažená vydražením činila 14.900.000,- Kč. Jestliže došlo ke zpeněžení zástav, byl správce konkursní podstaty společnosti Č povinen vydat zástavnímu dlužníku nespotřebované nájemné (jelikož po dlužníku nelze požadovat více, než činil výtěžek zpeněžení zástavy).
V podání z 15. října 2009 se dovolatel znovu vyslovuje též k otázce platební neschopnosti, uváděje, že právní předchůdce navrhujícího věřitele a/ přihlásil do konkursu vedeného na majetek společnosti Č pohledávku ve výši 27.322.944,30 Kč (jak zjistil konkursní soud v usnesení o prohlášení konkursu) a obě zástavy byly zpeněženy za částku 31 miliónů Kč (jak opět plyne z usnesení o prohlášení konkursu), tedy za částku přesahující výši zajištěné pohledávky navrhujícího věřitele a/, u které už není rozhodné, zda se dále úročí.
Navrhující věřitel c/ tak nebyl oprávněn ponechat si výtěžek zpeněžení nemovitostí přesahující výši zajištěné pohledávky navrhujícího věřitele a/ a bylo jeho povinností (ve shodě s R 31/2007) vydat zástavnímu dlužníku (dovolateli) rozdíl představující částku 3.777.055,70 Kč a inkasované nájemné (cca 5 miliónů Kč).
V okamžiku vydání napadeného rozhodnutí tak navrhující věřitel c/ neoprávněně zadržoval dovolateli minimálně částku 3.777.055,70 Kč, která by sama o sobě více než postačovala k úhradě pohledávek, jejichž existence vedla soudy k závěrům o platební neschopnosti dlužníka.
Dále dovolatel v podání z 15. října 2009 zpochybňuje otázku ustavení Mgr. Ch. správcem jeho konkursní podstaty.
Podáním z 19. března 2010 předložil dovolatel Nejvyššímu soudu zpětvzetí žaloby (o určení pohledávky) společností D došlé soudu 13. ledna 2010, uváděje, že tak již není v jeho konkursním řízení uplatňována žádná z těch pohledávek, jimiž byl dokládán jeho konkurs.
V podání z 30. března 2011 dovolatel na základě výsledku incidenčního sporu o určení pravosti pohledávky navrhujícího věřitele a/ (ukončeného zamítavým rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2010, č. j. 4 Cm 132/2008-113, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2011, č. j. 10 Cmo 47/2010-168) podrobně ozřejmuje, proč tento věřitel nikdy nebyl jeho věřitelem, dovozuje, že soud rozhodoval o návrhu „nevěřitele“, který nesplňuje náležitosti dle §4 odst. 2 ZKV a z toho, že konkursní soud přihlížel k pohledávce navrhujícího věřitele a/ při prohlášení konkursu, usuzuje na „neodstranitelnou vadu“ řízení. S odkazem na ustanovení §4 odst. 4 ZKV pak dovolatel míní, že konkursní soud takto rozhodoval o jeho úpadku k 24, lednu 2002 a nikoli nejdříve k 15. lednu 2003, kdy soudu došel další návrh navrhujícího věřitele b/.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Dovolací argumentace k dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vystihuje z obsahového hlediska pouze zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. (toto ustanovení spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem). Zmatečnostní vady však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a o. s. ř. a k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou tudíž tyto námitky právně bezvýznamné.
Nadto platí, že k takové vadě řízení by i u přípustného dovolání mohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení přihlédnout (dle §242 odst. 3 o. s. ř.), jen kdyby se týkala dovolatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1900/97, uveřejněné pod číslem 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož např. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008, uveřejněného pod číslem 95/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což pro danou věc neplatí (procesní újmu mělo utrpět státní zastupitelství).
K argumentaci spojované s dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uvádí Nejvyšší soud pro účely posouzení přípustnosti dovolání následující:
a/ K mnohosti věřitelů.
V závěru, že sepisem nemovitostí do konkursní podstaty společnosti Č vzniklo správci její konkursní podstaty právo inkasovat nájemné z jejich pronájmu, je napadené rozhodnutí v souladu se závěry obsaženými v R 27/2003 a v R 43/2008, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, v usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, v usnesení ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1248/2008, v usnesení ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4287/2008, v usnesení ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3188/2009 a v rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2393/2010.
Potud ostatně změnil svůj původně kritický postoj k tomuto názoru sám dovolatel, jenž se v podání z 15. října 2009 přihlásil ke správnosti závěrů obsažených v R 43/2008.
V R 43/2008 Nejvyšší soud uzavřel, že sepíše-li správce konkursní podstaty dlužníka do soupisu majetku věc ve vlastnictví třetí osoby, je nájemce takto sepsané věci nadále povinen platit nájemné dle dříve uzavřené nájemní smlouvy správci konkursní podstaty. Do doby, než mu je skutečnost, že předmět nájmu byl sepsán do soupisu majetku konkursní podstaty, oznámena nebo správcem konkursní podstaty prokázána, se však zprostí povinnosti hradit nájemné i plněním ve prospěch pronajímatele.
K dovolatelově výtce, že soudy R 43/2008 pominuly (a nezabývaly se tím, kdy správce konkursní podstaty oznámil nájemcům sepis nemovitostí do konkursní podstaty společnosti Č), Nejvyšší soud především upozorňuje na to, že rozsudek ze dne 27. září 2007 (R 43/2008) nemohl být „pominut“ napadeným rozhodnutím vydaným dříve.
Dále Nejvyšší soud uvádí, že břemeno tvrzení ohledně námitky, že nájemci po něm požadují vydání bezdůvodného obohacení neprávem proto, že mu plnili v době, kdy jim nebylo známo, že došlo k soupisu pronajatých nemovitostí, zjevně nese (jako osoba, v jejíž prospěch může taková obrana vyznít) dlužník (srov. ve skutkové rovině např. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2393/2010). Nebyla-li taková skutková námitka dlužníkem uplatněna v předchozích fázích řízení, pak nelze napadené rozhodnutí zpochybnit jejím uplatněním až v dovolání (odvolací soud neměl důvod se touto otázkou zabývat).
Ve vztahu k navrhujícímu věřiteli c/ by dovolatel tímto způsobem ostatně jen potvrdil, existenci pohledávky. Skutečnost, že nájemce, jemuž není známo, že došlo k sepisu pronajaté věci do konkursní podstaty úpadce, se zprostí povinnosti platit nájemné tím, že je uhradí vlastníku sepsané nemovitosti (zástavnímu dlužníku), totiž zakládá povinnost takového vlastníka (příjemce nájemného) vydat takto přijaté plnění do konkursní podstaty; na závěru plynoucímu z R 27/2003, že nájemné ze sepsané věci připadá do konkursní podstaty, se tím ničeho nemění.
Důvod připustit dovolání k věcnému prověření těchto dovolacích námitek tudíž dán nebyl.
Důvod připustit dovolání neshledal Nejvyšší soud ani ohledně dovolatelovy námitky, že (již) má vůči společnosti H vykonatelnou pohledávku. Jak správně vystihl již konkursní soud, prostřednictvím takového argumentu nelze zvrátit závěr o existenci pohledávky navrhujícího věřitele c/ (lhostejno, že ji dříve nabyl postoupením právě od společnosti H).
Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud ani k prověření skutkového závěru odvolacího soudu o tom, že dovolatel sám nedoložil tvrzenou pohledávku vůči navrhujícímu věřiteli c/ z titulu nákladů vynaložených dovolatelem na údržbu sepsaných nemovitostí. Skutkové argumenty totiž (jak vysvětleno výše) u dovolání, jehož přípustnost lze založit jen prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemají místo (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. nemá dovolatel k dispozici a ani jej dovoláním neohlašuje).
b/ Ke schopnosti platit splatné závazky.
V posouzení dlužníkovy neschopnosti po delší dobu plnit své splatné závazky (§1 odst. 2 věta první ZKV) je napadené rozhodnutí rovněž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně jak s bodem XIV. R 52/1998, str. 181-182 (357-358), tak s R 83/2004. Dovolatelova argumentace, že odvolací soud odůvodnil jeho úpadek výlučně stavem hotových finančních prostředků, neodpovídá skutečnému obsahu napadeného rozhodnutí a připouštět dovolání k posouzení závěru, na němž napadené rozhodnutí nespočívá, tak smysl nemá. V R 83/2004 ostatně Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se pro účely závěru, zda dlužník je v úpadku, ani k výši těchto pohledávek. Takto formulovaný závěr má přitom zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů (srov. mutatis mutandis např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněného pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
c/ K majetku dlužníka přesahujícímu závazky dlužníka.
V tom, že odvolací soud nezkoumal (jak je mu vytýkáno v dovolání) očekávaný výnos z podnikatelské činnosti dlužníka, je napadené rozhodnutí opět v souladu s R 83/2004, kde Nejvyšší soud vysvětlil, že pro závěr, že dlužník je v úpadku, jelikož má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky, není významné, jaké jsou jeho očekávané výnosy z podnikatelské činnosti.
Tyto pasáže dovolání jsou (posuzováno podle obsahu) polemikou se závěrem o úpadku dlužníka ve formě předlužení, na němž ovšem napadené rozhodnutí nespočívá.
K dalším dovolacím argumentům zahrnutým v podáních z 28. ledna 2008, 15. října 2009, 19. března 2010 a 30. března 2011, jimiž dovolatel dovolání doplnil, Nejvyšší soud uvádí, že s výjimkou argumentace vážící se k R 43/2008, kterou rozebral výše, jde o výhrady obsahově měnící (rozšiřující) dovoláním ohlášený dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Po uplynutí lhůty k dovolání je ovšem (ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněným pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) Nejvyššímu soudu zapovězeno zabývat se touto dovolací argumentací (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.). K těm argumentům, jejichž prostřednictvím se dovolatel dovolával skutečností nebo důkazů, které nastaly po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud jako k právně bezvýznamným rovněž nepřihlížel vzhledem k dikci §241a odst. 4 o. s. ř.
Tvrdí-li dovolatel v podání z 30. března 2011, že konkursní soud tím, že přihlížel k pohledávce navrhujícího věřitele a/ při prohlášení konkursu, založil „neodstranitelnou vadu“ řízení. když takto rozhodoval o jeho úpadku k 24, lednu 2002 a nikoli (vzhledem k ustanovení §4 odst. 4 ZKV) nejdříve k 15. lednu 2003, kdy soudu došel další návrh navrhujícího věřitele b/, pak zaměňuje povinnost věřitele, který podal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka uvést okolnosti způsobilé doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a uvést okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka (§4 odst. 2 ZKV), s jejich vlastním osvědčením. Nesprávně (v rozporu s §4 odst. 4 ZKV) též přisuzuje význam době podání dalšího návrhu na konkurs (15. ledna 2003) a mýlí se v tom, že by konkursní soud měl posuzovat dlužníkův úpadek ke dni podání návrhu na konkurs. Potud lze rovněž odkázat na ustálenou judikaturu, konkrétně na bod VII. R 52/1998, str. 174-175 (350-351), co do tvrzení příslušných skutečností a jejich vlastního osvědčení, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2006, sp. zn. 21 Cdo 2758/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2007, pod číslem 5, co do účinků dalšího návrhu na prohlášení konkursu a na R 53/2005 co do dne rozhodného pro osvědčení dlužníkova úpadku. Věcný přezkum této námitky nemá význam.
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu