ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1032.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1032/2012-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2012 o dovolání obviněného Ing. J. S. , nar., podaném proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 5 To 114/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 1/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného Ing. J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 35 T 1/2011, byl obviněný Ing. J. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“).
Toho se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že:
„jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem Ing. J. S. – G., IČ:, s tehdejším místem podnikání v B., ul. Č.. a. č., s cílem neoprávněně získat od Č. s., a.s., IČ:, se sídlem v P., ul. O. č., úvěr, na který by při splnění podmínek požadovaných tímto peněžním ústavem nedosáhl, poté, co dne 1. 10. 2008 podal na pobočce Č. s., a.s., v N. J., ul. Š. č., žádost o poskytnutí účelového úvěru ve výši 15.000.000,- Kč na nákup nemovitostí tvořících provozní areál společnosti K. S., s.r.o., IČ:, se sídlem v O. – S., ul. N. P. č., postupně obžalovanému Ing. M. K., jako kompetentnímu zaměstnanci uvedené pobočky Č. s., a.s., na pozici firemního poradce, v B. a N. J. předložil v této souvislosti a k jeho požadavku:
- výkazy o stavu svého hospodaření, zejména daňová přiznání, rozvahy, výkazy zisku a ztrát za účetní období let 2006 a 2007 a za první čtvrtletí roku 2008 s vědomím, že údaje v nich uvedené, zejména stavy jeho pohledávek a disponibilních finančních prostředků jsou hrubě nadhodnocené a stavy jeho závazků zkreslené a neodpovídají skutečnosti,
- smlouvu o budoucí kupní smlouvě s vyznačeným datem jejího uzavření dne 10. 10. 2008 mezi společností K. S., s.r.o., jako budoucím prodávajícím, jednající jednatelem M. A. W., a jím, jako budoucím kupujícím, jejímž obsahem byla údajná dohoda smluvních stran o budoucím uzavření kupní smlouvy na prodej nemovitostí, a to
pozemku parc. č. - ostatní plocha,
pozemku parc. č. - zastavěná plocha a nádvoří,
pozemku parc. č. - ostatní plocha,
pozemku parc. č. - zastavěná plocha a nádvoří,
budovy zemědělské stavby bez č.p./č.e., stojící na pozemku parc. č.,
budovy zemědělské stavby bez č.p./č.e., stojící na pozemku parc. č.,
budovy jiné stavby bez č.p./č.e. stojící na pozemku parc. č.,
budovy jiné stavby bez č.p./č.e, stojící na pozemku parc. č.,
vše zapsáno na listu vlastnictví č. v katastru nemovitosti vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště O., pro obec O., katastrální území S., včetně příslušenství,
za sjednanou kupní cenu ve výši 15.000.000,- Kč, přestože věděl, že uvedená smlouva nebyla nikdy ze strany společnosti K. S., s.r.o. podepsána a bance tak předkládá falzum,
- dne 12. 11. 2008 kupní smlouvu ze dne 12. 11. 2008, jíž deklaroval, že uvedeného dne zakoupil jako kupující od společnosti K. S., s. r. o., jako prodávajícího za sjednanou kupní cenu ve výši 15.000.000,- Kč nemovitosti, a to
pozemku parc. č. - ostatní plocha.
pozemku parc. č. - zastavěná plocha a nádvoří,
pozemku parc. č. - ostatní plocha.
pozemku parc. č. - zastavěná plocha a nádvoří,
budovu zemědělské stavby bez č.p/č.e, stojící na pozemku parc. č.,
budovu zemědělské stavby bez č.p./č.e, stojící na pozemku parc. č.,
budovu jiné stavby bez č.p./č.e, stojící na pozemku parc. č.,
budovu jiné stavby bez č.p./č.e, stojicí na pozemku parc. č.,
vše zapsáno na listech vlastnictví č. a č. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště O., pro obec O., katastrální území S., včetně příslušenství,
přestože věděl, že uvedená smlouva nebyla nikdy ze strany společnosti K. S., s.r.o., podepsána a bance tak předkládá falzum,
a poté, co na základě těchto a dalších podkladů byla bankou kladně posouzena předmětná žádost obžalovaného o úvěr a dne 12. 11. 2008 byla mezi ním a společností Č. s., a.s., uzavřena smlouva o úvěru č., na jejímž základě se banka zavázala poskytnout obžalovanému peněžní prostředky do výše 12.000.000,- Kč k financování úhrady části kupní ceny nemovitostí, a to
pozemku parc. č. - ostatní plocha,
pozemku parc. č. - zastavěná plocha a nádvoří,
pozemku parc. č. - ostatní plocha,
pozemku parc. č. - zastavěná plocha a nádvoří,
budovy zemědělské stavby bez č.p./č.e., stojící na pozemku parc. č.,
budovy zemědělské stavby bez č.p./č.e., stojící na pozemku parc. č.,
budovy jiné stavby bez č.p./č.e. stojící na pozemku parc. č.,
budovy jiné stavby bez č.p./č.e, stojící na pozemku parc.č.,
vše zapsáno na listu vlastnictví č. v katastru nemovitosti vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště O., pro obec O., katastrální území S., včetně příslušenství,
v rozporu s čl. III. bod 3 uvedené úvěrové smlouvy, jímž se zavázal prokázat bance před prvním čerpáním úvěru splnění všech deseti specifikovaných odkládacích podmínek pro čerpání, ačkoliv věděl, že tyto podmínky dílem nesplnil, dne 12. 11. 2008 a 11. 12. 2008 bance nepravdivě dokladoval, že veškeré odkládací podmínky z jeho strany splněny byly a čerpání úvěru tak nic nebrání, když konkrétně:
- podmínku prokázání bance úhrady z vlastních zdrojů části kupní ceny specifikovaných nemovitostí v minimální výši 3.000.000,- Kč nepravdivě dokladoval dne 11. 12. 2008 fiktivními fakturami, které vystavil jako dodavatel na společnost K. S., s.r.o., jako odběratele, konkrétně:
č. ze dne 4. 11. 2008 na částku 467.550,- Kč,
č. ze dne 7. 11. 2008 na částku 818.299,- Kč,
č. ze dne 12. 11. 2008 na částku 825.535,- Kč,
č. ze dne 14. 11. 2008 na částku 931.976,- Kč,
č. ze dne 18. 11. 2008 na částku 929.895,- Kč,
kterými deklaroval údajné dodání zboží v celkové hodnotě 3.973.255,- Kč společnosti K. S., s.r.o., přičemž na všech uvedených fakturách byla vyznačena doložka „Fakturu neplaťte, součást zápočtu koupě K. S.“, ačkoliv věděl, že k dodání uvedeného zboží ve skutečnosti nikdy nedošlo a společnost K. S., s.r.o., předmětné faktury nikdy nevedla ve svém účetnictví,
- podmínku zřízení platného a účinného zajištění řádné a včasné úhrady pohledávek Č. s., a.s., z titulu uzavřené smlouvy o úvěru č. mj. tím, že
- jednak dne 12. 11. 2008 uzavřel jako zástavce s Č. s., a.s., jako zástavním věřitelem, smlouvu o zastavení nemovitosti č., v níž nepravdivě deklaroval, že je vlastníkem úvěrem financovaných nemovitostí, ačkoliv vlastníkem uvedených nemovitostí nebyl a neměl ani souhlas oprávněného vlastníka k jejich použití jako zástavy k zajištění předmětného úvěru,
- jednak dne 11. 12. 2008 uzavřel jako zástavce s Č. s., a.s., jako zástavním věřitelem smlouvu o zastavení pohledávek č. , jíž jako zajištění předmětného úvěru deklaroval veškeré peněžité pohledávky vzniklé z titulu pronájmu části úvěrem financovaných nemovitosti za sjednané měsíční nájemné ve výši 100.000, - Kč bez DPH dle smlouvy o nájmu nebytových prostor, kterou dne 9. 12. 2008 údajně uzavřel jako pronajímatel se společností G. –M., L.., No:, se sídlem B. S., S., M., V. B., jako nájemcem, ačkoliv věděl, že k uzavření takové smlouvy nikdy nedošlo a případné pohledávky poskytované jako zajištění úvěru tak jsou zcela fiktivní,
poté, co následně dne 11. 12. 2008 Č. s., a.s., poukázala v souladu se smluvními podmínkami a dle obžalovaným Ing. J. S. vystaveného příkazu k úhradě úvěrové prostředky ve výši 12.000.000,- Kč dle jeho požadavku ve prospěch bankovního účtu č. společnosti K. S., s.r.o., hradil obžalovaný Ing. Jiří Svoboda v době od 23. 1. 2009 do 29. 5. 2009 splátky úvěru nepravidelně, poté přestal splátky úvěru hradit úplně,
jelikož nedošlo k zavkladování vlastnického a návazně ani zástavního práva obžalovaného k úvěrem financovaným nemovitostem do katastru nemovitostí, nevzniklo platně a účinně zajištění uvedeného úvěru, Č. s., a.s., tak neměla možnost uspokojit svoji pohledávku z tohoto ani z ostatního obžalovaným deklarovaného zajištění,
a takto jí byla způsobena škoda ve výši 12.000.000,- Kč, přičemž na jistině zůstal dluh 11.615.652,- Kč.“
Za tento zločin uložil krajský soud obviněnému podle §211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup zboží za účelem jeho prodeje a prodej zboží, a to jak fyzické osobě, tak statutárnímu orgánu právnické osoby a členu statutárního orgánu právnické osoby, na dobu šesti let.
Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Ing. M. K. a o uplatněném nároku na náhradu škody, kdy podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Č. s., a.s., se sídlem v P., O., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, případně před jiným příslušným orgánem.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak obviněný Ing. J. S., tak státní zástupce ve prospěch obviněného Ing. J. S.. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 5 To 114/2011, podle §256 tr. řádu zamítl obě odvolání jako nedůvodná.
II.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu nalézacího napadl obviněný Ing. J. S. prostřednictvím svého obhájce dovoláním opřeným o ust. §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu s tím, že podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení , a dále proto , že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V odůvodnění svého dovolání uvádí, že soudy nebylo dostatečně zjištěno, že to byl právě on, kdo potřebné listiny a údaje předal poskytovateli úvěru. Opakuje svou obhajobu uplatněnou v předchozím řízení, podle které do spisu vedeného pobočkou Č. s., a.s, o poskytnutí úvěru nedodal listiny dokládající stav jeho hospodaření jeho společnosti za roky 2006-2008. Výsledky hospodaření za rok 2008 si pak podle něj vytvářela sama poškozená banka. Ve spise postrádá účetní závěrku ke dni 31. 3. 2008, o kterou se soudy opíraly, nebyla však provedena jako důkaz. Z ní snad měly soudy dospět k závěru o špatném ekonomickém stavu za první čtvrtletí roku 2008. Podle dovolatele soudy dovodily závěr o tom, že listiny do banky přinesl on, pouze z výpovědi spoluobžalovaného Ing. K., jenž ovšem nevypovídal pod přísahou, nemusel tedy vypovídat pravdu a mohl něco zamlčet. Doložení ekonomické situace z jiných let soud vyvodil pouze z výpovědi několika svědků, kteří však soudu sdělovali pouze své domněnky, ne znalost stavu věci. Má za to, že závěr o celkovém stavu hospodaření jeho společnosti dovodily soudy z nepřesvědčivých důkazů - výslechů svědků neznalých věci. Za jediný objektivní důkaz v tomto směru by obviněný považoval provedení znaleckého posudku. Dovolatel shledává extrémní rozpor ve skutkových zjištěních soudů. Ten podle jeho mínění spočívá v tom, že smlouva o budoucí kupní smlouvě ze dne 10. 10. 2008 není založena ve spise a nemohla být provedena jako důkaz. Dále má obviněný za to, že vznikly-li pochybnosti o pravosti podpisu jednatele společnosti K. S., s.r.o., pana W. na smlouvě ze dne 10. 10. 2008, měl být proveden k důkazu výslech JUDr. Z. K., který smlouvu vyhotovil. Obviněný důrazně popírá, že by kupní smlouvu ze dne 12. 11. 2008 do úvěrového spisu doložil on, pouze z opatrnosti uvedl, že se mohlo jednat o pracovní verzi, nicméně nepotvrdil, že podpis na této smlouvě je jeho. Skutečná kupní smlouva vznikla podle něj až 1. 12. 2008 a byla vypracována advokátem JUDr. Z. K.. Odvolací soud podle obviněného pochybil, pokud neprovedl důkazem výslechem tohoto advokáta, ač to obviněný navrhoval. Do úvěrového spisu poté byla doložena řádně sepsaná kupní smlouva ze dne 1. 12. 2008 s podpisy obviněného a pana W., která nepochybně dokládá zájem společnosti K. S., s.r.o., prodat nemovitosti. Závěr soudů, že smlouva o nájmu se společností G. M., L.. jako nájemcem nebytových prostor, je falzum, nepovažuje obviněný za správný. Svědek P. G., zaměstnanec společnosti F. F. F. F., s.r.o., jehož výslech obviněný navrhoval, by potvrdil řádné uzavření nájemní smlouvy. Odůvodnění vrchního soudu ohledně neprovedení tohoto důkazu se obviněnému zdá nepřesvědčivé s ohledem na pro něj značný význam této svědecké výpovědi. Dovolatel má za to, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním i ohledně předložení fiktivních faktur, kdy není zřejmé, jak se do úvěrového spisu dostaly. Poukazuje na výpověď svědka S. C. z hlavního líčení, který tvrdil, že faktury si odnesl spoluobviněný Ing. K. bez souhlasu a bez vědomí obviněného. Obviněný vyzdvihuje, že tyto faktury na první pohled musely v každém vzbudit pochybnosti o jejich pravosti, neboť nemají náležitosti ve smyslu daňových dokladů (nesprávně uvedená výše DPH, podivná formulace o zápočtu). Konstatoval, že není zřejmé, jakou úlohu měly tyto faktury plnit, a zda později nedošlo k jiné dohodě s bankou ohledně platby 3.000.000,- Kč. Obviněný je přesvědčen, že soudy vyvodily svá skutková zjištění nesprávně také v otázce splnění podmínek pro čerpání úvěru.
Má za to, že nesplnění podmínek pro čerpání úvěru není trestným činem. Následkem by mělo být pouze to, že úvěr nebude bankou poskytnut. Bylo chybou banky, která při nesplnění podmínek pro čerpání úvěru, jež bylo možno snadno ověřit, úvěr obviněnému poskytla. Obviněný trvá na tom, že při čerpání úvěru banku neuváděl nijak v omyl. Má za to, že na to poukazoval ve svém odvolání podaném v jeho prospěch i státní zástupce, avšak marně. Podle dovolatele mu nemůže být kladeno za vinu údajné nesplnění úvěrových podmínek, když nešlo o jím zaviněné jednání.
Podle názoru obviněného se soudy rádně nevypořádaly s okolnostmi, kvůli nimž nedošlo ke zřízení zástavního práva na nemovitostech, na kterých by se v případě nesplacení úvěru banka mohla hojit. Zde spatřuje jednoznačné pochybení banky, která mu poskytla úvěr před tím, než byl povolen vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v její prospěch banky. Při uzavírání zástavní smlouvy jednal obviněný v důvěře k pracovníkům banky, neměl zkušenosti s uzavíráním obdobných smluv. Pokud by bylo zřízeno zástavní právo na předmětných nemovitostech, škoda by nebyla tak vysoká, takže jednání obviněného by nespadalo pod ust. §211 odst. 6 tr. zákoníku, eventuálně by tato skutečnost měla být brána jako polehčující okolnost při ukládání trestu. Podle názoru obviněného škoda v takové výši vznikla bance v důsledku jejího vlastního jednání. Nebylo rovněž přihlédnuto k tomu, že zástavní právo nevzniklo, neboť obviněný nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí a to v důsledku bankou špatně připravených návrhů na vklad do katastru nemovitostí. Přinejmenším by proto podle názoru obviněného mělo být jeho jednání překvalifikováno na trestný čin úvěrového podvodu podle některého z nižších odstavců ust. §211 tr. zákoníku.
Uložený trest pokládá odvolatel za nepřiměřený. Podle jeho přesvědčení existuje ve věci řada pochybností (např. ohledně významu podílu jednání spoluobviněného Ing. K., ohledně ekonomického stavu společnosti obviněného v rozhodném období nebo ve vztahu k účelu listin založených do úvěrového spisu), včetně neprokázaného úmyslu obviněného. To vše by podle jeho názoru mělo tvořit důvody pro jeho zproštění obžaloby ve smyslu zásady „in dubio pro reo“. Obviněný sice připouští vědomost o tom, že v dovolacím řízení nelze v zásadě zpochybňovat skutková zjištění nižších soudů, ovšem má za to, že v jeho případě nastal extrémní rozpor, který jej poškodil. Skutková zjištění soudů považuje za nesprávná, jak shora rozvedl. Zásadní právní význam v této věci obviněný shledává v tom, aby Nejvyšší soud upřesnil, kdy je dána trestněprávní odpovědnost žadatele o úvěr a kdy se jedná o pouhé nevýhodné sjednání úvěru pro jeho poskytovatele z důvodu jeho interního pochybení spočívajícího v nesprávném vyhodnocení žadatelem předložených dokumentů a nedostatečné odborné péči. Dovolatel je přesvědčen, že nelze kriminalizovat toto jednání ve prospěch velkých poskytovatelů úvěrů s velkou finanční silou, kteří jsou na rozdíl od žadatelů o úvěr vybaveni lépe technicky, právně i personálně. Domnívá se, že toto jednání by nemělo být považováno za trestné a žadatelé o úvěr by měli být žalováni soukromoprávní cestou.
Za vadu považuje neprovedení znaleckého posudku, jenž by objektivně posoudil ekonomický stav jeho společnosti, a také neprovedení výslechu P. G.. Obviněný má za to, že jsou splněny podmínky pro to, aby, aby předseda senátu krajského soudu podle §265h tr. řádu odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení vrchního soudu zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a sám obviněného zprostil obžaloby anebo věc vrátil vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k podanému dovolání konstatoval, že obviněný staví prakticky celé své dovolání na námitkách skutkového charakteru, zpochybňuje skutkové závěry obou soudních instancí a nabízí závěry vlastní. Tyto námitky podle něj obsahově neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Má za to, že spoluzavinění banky bylo pokryto trestným činem jiné osoby (pozn. Nejvyššího soudu -spoluobviněného Ing. M. K.) a také akcentováno ve výroku o trestu, který byl obviněnému uložen při dolní hranici trestní sazby. Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že typově je každý takový trestný čin natolik závažný, že lze prakticky apriorně vyloučit jinou možnost vyřešení právního konfliktu a nastolení společenského míru než prostředky práva trestního, neboť jiné prostředky neřeší mimo rámec závazku věřitele a dlužníka např. otázku prevence, a také represe, která musí přesahovat pouhý prvek náhrady škody. Použití §12 odst. 2 tr. zákoníku je proto podle jeho mínění v posuzovaném případě vyloučeno.
Za jedinou námitku právní povahy spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak považuje tvrzení, že uvedení nepravdivých údajů při čerpání úvěru nebylo v roce 2008 trestné. Domnívá se, že soudy obou stupňů zaměnily spojení poskytnutí úvěru za jeho čerpání. Co soudy nazvaly čerpáním úvěru je podle něj ve skutečnosti poskytnutí úvěru, které bylo vázáno na splnění odkládací podmínky (§36 odst. 2 občanského zákoníku). O čerpání úvěru zde nešlo, neboť banka sama čerpání úvěru ničím nepodmiňovala, byť sama tento pojem ve smlouvě používá. Naopak, nesplnění těchto podmínek sice nemělo vliv na samu úvěrovou smlouvu, leda si v ní strany vymínily následek nesplnění odkládací podmínky, ale znamenalo, že úvěr nebude bankou poskytnut, tedy nedojde ke splnění závazku ze strany věřitele. Podle jeho mínění tak odvolací soud vyvolal dojem, že obviněný byl odsouzen za něco, co dříve trestné nebylo jen proto, že je to pro obviněného příznivější. Nicméně považuje to jen za drobné zmatení pojmů, když odvolací soud měl podle jeho názoru z právní věty výroku rozsudku soudu prvého stupně vypustit slova při čerpání úvěru , protože skutková věta neobsahuje o čerpání úvěru žádné skutečnosti. Nicméně je přesvědčen, že tato vada nemá žádný dopad na právní postavení obviněného a otázka, kterou by dovolací či odvolací soud po kasaci rozhodnutí řešily, není zásadního významu, neboť je v judikatuře i doktríně vyřešena.
Z těchto důvodů v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. Současně dal výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. tr. řádu v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné (§265a tr. řádu) , bylo podáno oprávněnou osobou (§265d tr. řádu) , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§265e tr. řádu) .
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání Ing. J. S. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek tak, jak byl soudem zjištěn. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud konstatoval, že naprosto převažující část námitek uplatněných v dovolání tvoří námitky skutkové. Obviněný, stručně řečeno, setrvává na své obhajobě z předchozího řízení, tj. především, že to nebyl on, kdo k žádosti o úvěr připojil falšované listiny, resp. listiny obsahující nepravdivé údaje. Druhá část jeho obhajoby spočívá v tvrzení, že ekonomická situace jeho společnosti nebyla tak špatná, jak dovodily soudy, takže nevylučovala poskytnutí úvěru. Tyto dvě zásadní námitky pak byly dovolatelem konkretizovány v řadě dílčích tvrzení, zpochybňujících hodnocení důkazů nižšími soudy včetně závěrů, k nimž postupem podle §2 odst. 6 tr. řádu dospěly. Obviněný je naopak toho názoru, že provedené důkazy je třeba hodnotit jinak, takže pro závěr o jeho vině nesvědčí a měl by být tudíž při respektování zásady „v pochybnosti ve prospěch obviněného“ obžaloby zproštěn. K takovému závěru by mělo podle něj přispět i doplnění dokazování, které navrhoval.
Námitkami tohoto druhu ale obviněný nenaplnil deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádný jiný z dovolacích důvodů, jež jsou taxativně vypočteny v ust. §265b tr. řádu (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05). Tyto námitky, které měly charakter námitek ryze skutkových , se mohou stát předmětem přezkumu Nejvyšším soudem v rámci dovolacího řízení jen zcela výjimečně a to v případě existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04, sp. zn. III. ÚS 2110/07). Ten však Nejvyšší soud v předmětné věci neshledal.
Okresní soud (blíže viz především str. 31 a 32 odůvodnění rozsudku) přesvědčivě v souladu s ust. §125 tr. řádu vysvětlil, z jakých důkazů při závěru o vině obviněného vycházel. Vedle listinných důkazů šlo zejména o výpovědi svědků, kteří vyvraceli pravost listin, které měly osvědčovat splnění podmínek pro poskytnutí úvěru, resp. jeho čerpání (viz výpovědi svědků L. J., T. H., M. A. W., Ing. J. R., J. N., M. K.). Nelze přitom přehlížet, že se nejednalo o předložení jediné listiny, ale hned několika obsáhlých dokumentů. Další skupina výpovědí jednoznačně prokázala neutěšený stav hospodaření společnosti obviněného, který prakticky vylučoval poskytnutí úvěru seriózním bankovním ústavem při znalosti těchto skutečností (viz výpovědi svědků J. S., P. P., J. N., T. H., M. O.). V hodnocení důkazů nižšími soudy neshledává Nejvyšší soud prvky hodnotící libovůle, skutkové závěry soudů mají dostatečnou oporu v provedených důkazech. Z nich vyvozené závěry shledává Nejvyšší soud jako logické a přesvědčivé, čemuž koresponduje i odůvodnění rozsudku krajského soudu splňující všechny požadavky stanovené v §125 tr. řádu. Tvrzení dovolatele o existenci tzv. extrémního nesouladu tedy není nijak podložené.
V průběhu odvolacího řízení obviněný setrval na své obhajobě a vrchní soud na ni reagoval nejen tím, že se s argumentací krajského soudu ve vztahu k hodnocení důkazů ztotožnil, ale sám ji ještě významně prohloubil (blíže viz str. 12-14 odůvodnění jeho usnesení). Závěry obou soudů jednoznačně svědčí pro závěr, že obviněný se dopustil jednání popsaného ve výroku rozsudku, že další jím navrhované doplňování dokazování (znaleckým posudkem ke stavu hospodaření jeho společnosti, resp. výslechem svědků JUDr. K. a G.) je zjevně nadbytečné. Za této situace nelze v neprovedení důkazů navrhovaných obviněným spatřovat porušení jeho procesních práv (k tomu viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 32/1995, resp. III. ÚS 150/1993). Nejvyšší soud proto neshledal, že by nižšími soudy došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k tomu viz III. ÚS 2110/07).
Mezi námitkami uplatněnými v dovolání ovšem Nejvyšší soud shledal i takové, které deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplňovaly.
Obviněný především namítal, že škoda vznikla bance v důsledku jejího vlastního jednání, když si neověřila splnění všech podmínek pro poskytnutí (čerpání) úvěru. V důsledku toho nedošlo ke zřízení zástavního práva na nemovitostech, na nichž by se jinak mohla hojit.
Z pohledu právní terminologie lze tuto námitku chápat jako zpochybnění příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem v podobě způsobené škody. Tuto námitku shledal Nejvyšší soud lichou. Určitá liknavost ze strany banky při ověřování splnění podmínek pro poskytnutí úvěru v podobě nedbalostního zanedbání pracovních povinností zaměstnance banky dalšího obviněného Ing. M. K. sice částečně přispěla ke vzniku škody, nebyla však příčinou rozhodující a výlučnou a nepřerušila tak příčinnou souvislost mezi jednáním dovolatel a způsobenou škodou. V souladu s trestněprávní naukou i konstantní judikaturou se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, jestliže však jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo (k tomu viz č. 37/1975 Sb. rozh. trest.).
Na tuto námitku navazovala další námitka naplňující deklarovaný dovolací důvod, a sice že nedostatečná kontrola splnění podmínek pro poskytnutí úvěru bankou měla rezultovat v právní posouzení jednání obviněného podle některého z mírněji trestných odstavců ust. §211 tr. zákoníku. Ani tuto námitku neshledal Nejvyšší soud podloženou. Právní posouzení podle nejpřísněji trestné kvalifikované podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku se odvíjelo od naplnění znaku způsobení škody velkého rozsahu, tj. škody dosahující nejméně částky
5 000 000,- Kč (viz §138 odst. 1 tr. zákoníku). Podle zjištění soudu činila škoda způsobená obviněným Ing. S. 12. 000 000,- Kč (resp. 11 615 652,- Kč). Výše škody tedy více než dvojnásobně přesahuje hranici škody velkého rozsahu. Aplikace mírnějšího ustanovení §211 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku předpokládá způsobení škody značné, tj. škody v rozmezí od 500 000,- Kč do 4 999 999,- Kč. Z toho je zřejmé, že aplikace mírnější kvalifikované skutkové podstaty byla vyloučena. Čin obviněného i přes zmíněnou nedostatečnost kontrolní činnosti banky nevykazoval takové okolnosti, které by mohly vést k mírnějšímu postihu, ať již cestou mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, tak prostřednictvím závěru o absenci materiální podmínky naplnění znaku způsobení škody velkého rozsahu s odkazem na §88 odst. 1 tr. zákona (tj. ve znění účinném v době činu). Tím spíše pak shledal Nejvyšší soud nepodloženou argumentaci tvrdící, že se z důvodů zmíněných shora nemělo vůbec jednat o trestný čin, nýbrž o občanskoprávní záležitost. Krajský i vrchní soud důvodně konstatovaly, že čin obviněného vykazoval vysokou závažnost, kterou lze dovozovat nejen z výše způsobené škody, ale i z rozsahu nepravdivých skutečnosti prezentovaných obviněných při uzavírání smlouvy, které byly falšovány poměrně kvalifikovaně. To tedy kategoricky vylučovalo závěr, že v tomto případě postačí uplatnění odpovědnosti obviněného podle jiných než trestněprávních předpisů (§12 odst. 2 tr. zákoníku), resp. že nejde o trestný čin, neboť stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je nepatrný (§3 odst. 2 tr. zákona).
Nejvyšší soud shledal opodstatněnou jen námitku, že uvedení nepravdivých údajů při čerpání úvěru nebylo v době inkriminovaného jednání obviněného trestné.
Podle §250b odst. 1 tr. zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb.) o úvěrovém podvodu ve znění účinném v době činu, se jej dopustil ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel. Teprve trestní zákoník (tj. zákon č. 40/2009 Sb. ve znění předpisů pozdějších) rozšířil v ust. §211 odst. 1 objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu i na shora uvedené jednání při čerpání úvěru.
Nejvyšší soud se přitom ztotožnil se závěry krajského a vrchního soudu, že obviněný uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nejen při sjednání úvěrové smlouvy, ale i při čerpání samotného úvěru. Smlouva mezi obviněným a Č. s., a.s., která byla předmětem tohoto trestního řízení, zjevně tyto dvě fáze odlišovala, když po splnění podmínek vyžadovaných pro uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru stanovila další podmínky podmiňující jeho čerpání podle čl. III smlouvy (viz č.l. 212 p.v. spisu) a část IV. Všeobecných podmínek poskytování úvěrů České spořitelny a.s. (č.l. 216).
Vzhledem k tomu, že v době rozhodování soudů již nabyla účinnosti nová právní úprava trestného činu úvěrového podvodu, musely soudy řešit otázku, podle kterého z nich posoudit trestnost činu. Rozhodujícím kriteriem bylo, který z nich je pro obviněného příznivější (viz §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zákona shodného znění). V souladu s výkladem tohoto ustanovení a konstantní judikaturou bylo třeba vycházet ze všech faktorů relevantních pro výrok o trestu. Soudy, jak lze alespoň usoudit z písemného odůvodnění jejich rozhodnutí, se soustředily především na srovnání v úvahu připadajících trestních sazeb. I když i tak dospěly ke správnému závěru, je třeba zdůraznit, že mělo jít spíše o výsledek srovnání trestů, které by při použití zákonů jako celku byly pachateli uloženy. Přihlížet je přitom třeba nejen k ustanovením zvláštní části, ale i části obecné (k tomu viz např. č. 11/1991, resp. č. 44/1970-II Sb. rozh. trest.). Sazba stanovená na zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 tr. zákoníku činí od 5 do 10 let odnětí svobody let, zatímco tomuto ustanovení korespondující trestní sazba podle §250b odst. 5 tr. zákona činí od 5 do 12 let odnětí svobody. Nejvyšší soud přitom bral v úvahu i další ustanovení obecné části trestního zákona a zákoníku, například ustanovení o ukládání trestů a okolnostech rozhodných pro stanovení jeho druhu a výměry, o podmínkách použití vyšší trestní sazby (tj. §88 odst. 1 tr. zákona zmíněný shora), ustanovení o zániku trestnosti, aboliční ustanovení atd. a dospěl k závěru, že pro obviněného je příznivější použití pozdějšího zákona, tj. trestního zákoníku. Při jeho použití byl obviněnému uložen trest při samé spodní hranici trestní sazby v trvání pěti a půl roku odnětí svobody se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle Nejvyššího soudu při použití trestního zákona ve znění účinném v době páchání činu by připadalo vzhledem k vyšší horní hranici příslušné trestní sazby (o dva roky) reálně v úvahu uložení poněkud přísnějšího trestu v trvání šesti roků se zařazením do stejného typu věznice. Potud je tedy právní názor Nejvyššího soudu ve shodě se závěry nižších soudů.
Nejvyšší soud však považuje v rozsudku krajského soudu za vadnou právní větu, která sice správně cituje naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoniku „ při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu“ , avšak nesprávně uvádí, že obviněný se tohoto jednání dopustil i „při čerpání úvěru“. To je však vyloučeno vzhledem k zákazu retroaktivity podle §1 tr. zákoníku, podle něhož čin je trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán, což v posuzovaném případě splněno nebylo.
Naproti tomu Nejvyšší soud neshledal v rozporu se shora uvedenými závěry tu část skutkové věty, která čerpání popisovala, protože šlo o okolnosti, které byly relevantní pro způsobení škody a její výši, tedy znak kvalifikované skutkové podstaty podle §211 odst. 6 písm. b) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud tedy musel následně řešit otázku, zda shora uvedené pochybení, spočívající v nadbytečném uvedení znaku „při čerpání“ v právní větě, si vyžaduje zrušení rozhodnutí krajského a vrchního soudu. Dospěl přitom k závěru, že jde o pochybení zcela formální, které na postavení obviněného nemá žádný praktický dopad. Vypuštění zmíněné části právní věty by nemělo žádný vliv ani na právní posouzení jednání obviněného jako nejpřísněji trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 písm. b) tr. zákoníku, ani na ukládaný trest. Jak již bylo řečeno, shora, jednání naplňující znak uvádění nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů při čerpání úvěru (viz str. 3 rozsudku krajského soudu) by i tak zůstalo součástí skutku, neboť bylo rozhodné pro způsobení škody. Závažnost skutku po vypuštění částí právní věty by se tedy nijak nezměnila a nebyl by tedy dán ani žádný důvod zmírňovat trest, který i tak byl uložen jen šest měsíců nad samou spodní hranicí příslušné trestní sazby.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu Nejvyšší soud odmítne dovolání v případě, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Kritéria dovolující tento postup shledal Nejvyšší soud v posuzovaném případě naplněna.
Zrušení napadeného usnesení a jeho vrácení krajskému soudu jen za účelem drobné precizace výroku, která by neměla na postavení obviněného žádný praktický dopad, by mělo jediný efekt, a sice zbytečné vedení dalšího řízení. Ostatně dovolání jako mimořádný opravný prostředek bylo koncipováno nikoli k nápravě jakékoli vady napadeného rozhodnutí, ale jen takových vad, které mají podstatný dopad na správnost napadeného rozhodnutí. To vyplývá jak z omezeného katalogu dovolacích důvodů, tak z podmínek omezujících rozsah, v němž je Nejvyšší soud povinen rozhodnutí přezkoumávat, tak i ze samotného znění ust. §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Postup podle tohoto ustanovení je ovšem vázán ještě na další kumulativní podmínku, a sice že řešená otázka není po právní stránce zásadního významu. Tak tomu je podle závěru Nejvyššího soudu v tomto případě. Výklad §2 odst. 1 tr. zákoníku o trestnosti činu vzhledem k době jeho spáchání je rozveden v četné judikatuře, která je zmíněna i v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Nejvyšší soud postupoval plně v duchu této judikatury, nijak se od ní neodchýlil, ani ji nějakým zásadním způsobem nerozvinul. Proto má Nejvyšší soud i druhou podmínku postupu podle §265i odst. 1 písm. f) za splněnou.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů odmítl dovolání obviněného Ing. J. S. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr