ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.106.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 106/2012 -38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2012 o dovolání podaném obviněným P. G. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 5 To 357/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 4/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 2 T 4/2011, v trestní věci obviněných M. K. a P. G. byl obviněný P. G. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, se spolu s obviněným M. K. „dne 29. 12. 2010 kolem 18:00 hod. v P., ul. C., vstoupili do hotelu N., kde ve 2. nadzemním podlaží obžalovaný G. vnikl bez zjevného násilí do neuzamčeného pokoje, zatímco obžalovaný K. zůstal hlídat na chodbě, z tohoto pokoje obžalovaný G. odcizil volně odloženou softshellovou bundu černé barvy zn. Marmot v hodnotě 600,- Kč, následně byli oba obžalovaní v hotelu zadrženi hlídkou Městské policie hl. m. P., kdy obžalovaný P. G. měl na sobě oblečenou shora uvedenou bundu, poškozenému A. Ch., faktická škoda nevznikla, neboť mu bunda byla nepoškozená vrácena, a tohoto jednání se obžalovaný P. G. dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 2 T 33/2009, který nabyl právní moci dne 18. 10. 2010, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona, a obžalovaný M. K. se uvedeného jednání dopustil, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 38 T 81/2009, který nabyl právní moci dne 6. 8. 2009, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zákona“. Za to byl obviněný P. G. podle §325 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks šroubováku. Soud současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 38 T 18/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvoláních obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 5 To 357/2011, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 10. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. G. následně dovolání, kterým ohledně své osoby zároveň napadl výroky o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy obou stupňů nezjistily dostatečně skutkový stav věci, který v důsledku toho nemohly ani správně hmotně právně posoudit. Vyslovil přesvědčení, že jeho vina nebyla provedenými důkazy jednoznačně a bez pochybností prokázána. Přesto byl uznán vinným přečiny krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Ve věci přitom podle něj nebyl proveden jediný přímý důkaz, který by ho z inkriminované trestné činnosti usvědčoval. Orgány činné v trestním řízení měly od počátku postupovat nesprávně, jestliže nevyslechly procesně účinným způsobem poškozeného a jeho přítelkyni ještě před zahájením trestního stíhání, ale spokojily se pouze s výpověďmi tří přítomných městských strážníků, kteří údajnému vniknutí do hotelového pokoje poškozených a odcizení bundy nebyli přítomni a při neznalosti anglického jazyka vycházeli pouze z toho, co jim při styku s přítelkyní poškozeného tlumočila recepční hotelu. Ta však není řádnou tlumočnicí ve smyslu zákona č. 36/1967 Sb. a její překlad nebyl ani řádně zaprotokolován. Výslech této recepční pak obhajoba navrhovala jako další důkaz v průběhu hlavního líčení. Předvolaná svědkyně však svoji přítomnost omluvila a k jejímu následnému výslechu již nedošlo. Podle dovolatele není dále zřejmé, proč soud prvního stupně zamítl návrh na doplnění dokazování o záznamy kamerového systému, jež mohly v daném případě prokázat jeho nevinu. Na místo toho bylo nepřípustně vycházeno z jeho trestní minulosti, resp. z toho, že již byl trestán za majetkovou trestnou činnost.
V další části dovolání bylo poukázáno na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k právu obviněného na spravedlivý proces, včetně práva navrhovat provedení důkazů ke své obhajobě, kdy předmětná práva měla být dovolateli postupem obou soudů odepřena. K dovolání připojil rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011, v němž bylo vysloveno, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená procesní vada (opomenuté důkazy) má zásadní vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotně právní posouzení skutku.
Výhrady vznesl dovolatel také vůči uloženému trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný a neodpovídající konkrétním okolnostem posuzovaného případu. Soud prvního stupně podle jeho názoru porušil ustanovení §39 tr. zákoníku, které počítá s individualizací trestu. Navíc, pokud by soud řádně zjistil skutkový stav věci a na jeho základě dospěl k jedinému možnému závěru, že se v daném případě nejednalo o vloupání ale pouze o odcizení inkriminované bundy, jejíž hodnota nepřesáhla výši 600,- Kč, bylo by otázkou, zda lze takové jednání vůbec posoudit jako trestný čin.
Ze všech shora rozvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, „aby bylo napadené usnesení Městského soudu v Praze v souladu s ust. §265k tr. ř. zrušeno a věc podle ust. §265l tr. ř. přikázána Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí věci“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která k námitkám obviněného uvedla, že byť by bylo možno soudu prvního stupně ve smyslu §125 odst. 1 věta druhá tr. ř. vytknout, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval vyhodnocením případného důkazního významu návrhů obhajoby na doplnění dokazování, je podstatné, že se s obdobnou námitkou, jakou obviněný uplatnil v dovolání, vypořádal již soud odvolací, a to způsobem, kterému nelze nic vytknout. Soudy podle státní zástupkyně nepochybily, pokud v daném případě vycházely z těch podstatných skutkových zjištění, podle kterých dovolatel společně s obviněným M. K. dne 29. 12. 2010 vstoupili do prostor hotelu N. v P. a zatímco spoluobviněný K. zůstal hlídat v chodbě, dovolatel vnikl bez použití násilí do neuzamčeného hotelového pokoje a tam ubytovanému A. Ch., odcizil volně odloženou sportovní bundu označenou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou poškozenému bezprostředně po svém zadržení hlídkou Městské policie hl. města Prahy vrátil. Takto přitom jednal, ačkoli byl pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 2 T 33/2009, který nabyl právní moci dne 18. 10. 2010.
Obstát nemůže podle státní zástupkyně ani jediná kvalifikovaná námitka obviněného zdůrazňující zanedbatelnou hodnotu odcizené věci (600,- Kč). Podmínky pro vyvození jeho trestní odpovědnosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku totiž splněny byly, mj. s ohledem na způsob provedení činu v trestné součinnosti s další osobou, se kterou se pod smyšlenou záminkou dostal do prostor hotelového zařízení a následně zneužil nedostatečné ostražitosti zahraničních návštěvníků hotelu.
Pokud dovolatel uvedl, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný, podle státní zástupkyně tuto námitku pod zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nelze ji přitom uplatnit ani v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., speciálně směřujícího proti přesně vymezeným vadám výroku o trestu, a konečně ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
S ohledem na výše uvedené důvody uzavřela státní zástupkyně své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání obviněného P. G. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný P. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci , nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů . Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal podaná odvolání obou obviněných ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu , a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání rovněž odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. V uvedeném směru pak dovolání představuje především polemiku s obsahem provedeného dokazování a správností jeho hodnocení soudy obou stupňů. Soudu prvního stupně vytkl to, že neshromáždil takové množství procesně relevantních důkazů, aby na jejich základě bylo možno jednoznačně dovodit jeho vinu stíhaným skutkem, a že při hodnocení důkazů provedených zjevně porušil zásadu in dubio pro reo , když ho uznal vinným pouze na základě výpovědí členů hlídky Městské policie hl. m. Prahy J. D., M. K. a M. J., kteří ho zadrželi s bundou poškozeného A. Ch. v prostorách hotelu N., navzdory tomu, že tito svědci nebyli přítomni jeho údajnému vniknutí do pokoje poškozeného a odcizení předmětné bundy. S existencí shora namítaného pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž ve skutečnosti do hotelového pokoje nevnikl a bundu poškozeného nalezl položenou na zábradlí schodiště, pak dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení inkriminovaného skutku.
Z uvedených důvodů tedy nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil výlučně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud si přitom je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu, který mu v některých svých rozhodnutích (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. ÚS I. 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) vytknul, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení někdy vykládány příliš restriktivně, a vyslovil, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění soudu v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným (flagrantním) opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných trestných činů (přečinů) nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané a proč jeho výpověď hodnotil jako účelovou, vedenou snahou zbavit se trestní odpovědnosti (viz zejména str. 4 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a k jeho skutkovým zjištěním žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Rovněž on se zabýval prakticky totožnou argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku, a s jeho námitkami (včetně námitky neúplného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů), se vypořádal na str. 3, 4 napadeného usnesení. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu dokazování provedeného v jeho trestní věci Nejvyšší soud jako obiter dictum připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a kdy mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zdůraznil, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy , tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 2/2006, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49) , z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
Posledně uvedený požadavek přitom dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně splňuje. V usnesení, sp. zn. 3 Tdo 91/2011, ze dne 2. 2. 2011, na něž odkázal dovolatel, řešil Nejvyšší soud situaci, kdy obviněná byla uznána vinou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009), přičemž odvolací soud posoudil otázku její viny bez toho, že by se předtím jakkoli zabýval obhajobou navrhovanými důkazy. Taková situace však v daném případě nenastala, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí k námitce obviněného stran neúplného dokazování přesvědčivě vysvětlil, proč stávající důkazní stav vyhodnotil jako dostačující a tudíž nevyžadující dalšího doplnění o důkazy, které podle jeho názoru „zjevně neměly potenciál opodstatnit jiné rozhodnutí o vině“ (str. 3 odůvodnění napadeného usnesení).
Pokud jde o námitky dovolatele vůči druhu a výměře uloženého trestu , Nejvyšší soud připomíná, že tyto lze s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že námitky dovolatele vůči přísnosti uloženého trestu pod jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Současně nenaplňují ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dovolateli byl ukládán souhrnný trest odnětí svobody mimo jiné za přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl tak ohrožen mimo jiné trestem odnětí svobody až na čtyři léta. Pokud mu tedy byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, navíc jako souhrnný, jedná se o trest zákonný jak co do druhu, tak co do výměry.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného P. G. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání) podřaditelné nejsou, nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. února 2012
Předseda senátu
JUDr. Eduard Teschler