ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.121.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 121/2012 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2012 o dovolání podaném obviněnou B. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 7 To 122/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 1 T 125/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 12. 1. 2011, č. j. 1 T 125/2010-192, byla obviněná B. M. uznána vinnou zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „v době od 14:45 hod. do 14:55 hod. dne 22. 1. 2010 v obci K., okr. P., v objektu prodejny Penny Market v Ž. ul. fyzicky napadla A. B., kurátorku odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu K., vůči níž nejprve užila hrubých slovních výroků, a to: „tady je ta svině B., to je ta svině, která nám dala dítě do děcáku, pojďte se na tu svini podívat“, když následně ji opakovaně úmyslně zezadu narazila nákupním vozíkem do jejích dolních končetin, čímž jí tak způsobila oboustranné zhmoždění kotníků, pohmoždění a částečné natržení Achillovy šlachy vlevo, krevní podlitinu vlevo v oblasti poraněné šlachy a hlezna na ploše cca 100x80 mm, otok a menší krevní podlitinu v oblasti pravého hlezna, tedy těžké poranění tohoto důležitého výkonného orgánu trojhlavého lýtkového svalu, kterým je tato nejsilnější šlacha lidského těla, které si vyžádalo lékařské ošetření včetně vážného – obzvlášť citelného omezení obvyklého způsobu života v podobě chůze mj. za pomoci berlí po dobu přesahující 42 dnů a od 25. 1. 2010 do současné doby trvající pracovní neschopnost, když po tomto fyzickém napadení poškozené A. B., které mělo souvislost s podnětem Městského úřadu K., odbor sociálních věcí a zdravotnictví, podaným u Okresního soudu Plzeň – sever ohledně nařízení ústavní výchovy nezletilého J. M., užila opětovně vůči této sociální kurátorce uvedeného státního orgánu vulgárních nadávek, jakož i výhrůžek, a to: „Ty svině, já si Tě najdu, najdu si i tvoje parchanty a zničím Tě“. Za to byla podle §325 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti osmi měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud zároveň uložil povinnost zaplatit poškozené A. B., na náhradě škody částku 71.591,- Kč.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 7 To 122/2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) , b) tr. zákoníku na částečně modifikovaném skutkovém základě, že obviněná „v době od 14:45 hod. do 14:55 hod. dne 22. 1. 2010 v obci K., okr. P., v objektu prodejny Penny Market v Ž. ulici fyzicky napadla A. B., kurátorku odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu K., vůči níž nejprve užila hrubých slovních výroků, a to: „tady je ta svině B., to je ta svině, která nám dala dítě do děcáku, pojďte se na tu svini podívat“, když následně ji opakovaně úmyslně zezadu narazila nákupním vozíkem do jejích dolních končetin, čímž jí tak způsobila oboustranné zhmoždění kotníků, pohmoždění a částečné natržení Achillovy šlachy vlevo, krevní podlitinu vlevo v oblasti poraněné šlachy a hlezna na ploše cca 100x80 mm, otok a menší krevní podlitinu v oblasti pravého hlezna, které si vyžádalo lékařské ošetření spočívající v sádrové fixaci, která jí byla sejmuta dne 8. 3. 2010, a s pracovní neschopností, která byla ukončena, v důsledku komplikací léčení spočívajících v Sudeckově poúrazové osteoporóze, dne 31. 5. 2010, a tohoto jednání se dopustila v souvislosti s podnětem Městského úřadu K., odbor sociálních věcí a zdravotnictví, podaným u Okresního soudu Plzeň – sever ohledně nařízení ústavní výchovy nezletilého, poté užila opětovně vůči této sociální kurátorce uvedeného státního orgánu vulgárních nadávek, jakož i výhrůžek, a to: „Ty svině, já si Tě najdu, najdu si i tvoje parchanty a zničím Tě“. Za to obviněné podle §325 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně rozhodl zcela shodně jako soud prvního stupně o povinnosti obviněné nahradit škodu poškozené A. B. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. 5. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná B. M. následně dovolání . Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatelka předně namítla, že odvolací soud její jednání nesprávně právně kvalifikoval podle ustanovení §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, které zakazuje užití násilí pro výkon pravomoci úřední osoby. Jednání poškozené A. B. podle názoru dovolatelky totiž vybočovalo z výkonu pravomoci pracovnice sociálního odboru a právě tato skutečnost byla důvodem nyní projednávaného napadení. Poškozená se totiž v rámci své předcházející činnosti dovolatelce odmítala identifikovat, kopala jí do vchodových dveří a pomlouvala ji v obci. Dovolatelka celou situaci řešila i formou osobního jednání s tajemníkem Městského úřadu K., který jí přislíbil nápravu. K prokázání překračování pravomocí úřední osoby ze strany poškozené pak navrhla v trestním řízení provedení dalšího důkazu, a to výslechem svědkyně M. H.
Za sporné považuje dovolatelka také to, zda odvolací soud svým rozhodnutím neporušil zásadu zákazu reformationis in peius tím, že její jednání po opuštění kvalifikované skutkové podstaty podle §325 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nově kvalifikoval také podle §325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. S odůvodněním napadeného rozsudku, že se tím její postavení výrazně zlepšilo a k porušení výše uvedené zásady tak nedošlo, nesouhlasí. Má zato, že novým právním posouzením jejího jednání jako útok se zbraní fakticky došlo ke zhoršení jejího postavení, neboť útok se zbraní je sám o sobě přitěžující okolností umožňující použití přísnější právní kvalifikace skutku. Pokud se v její neprospěch neodvolal státní zástupce, byla taková změna právní kvalifikace nepřípustná.
Podle dovolatelky odvolací soud pochybil i v tom směru, že se při hodnocení subjektivní stránky trestného činu a ukládání trestu dostatečně nevypořádal s jejím duševním stavem, který měl nepochybně výrazný vliv na způsob, jakým řešila stresovou situaci, která nastala těsně před inkriminovaným konfliktem s poškozenou. Přestože příslušný soudní znalec dovodil, že u ní nešlo o podstatně zmenšenou ovládací či rozpoznávací schopnost ve smyslu ustanovení §27 tr. zákoníku, z jeho znaleckého posudku současně vyplývá, že trpí lehkou mentální retardací, resp. že je „jednoduchou osobností s IQ 65, s tendencí k impulsivním, zbrklým reakcím, a proto obtížně kontroluje své emoce“.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pak obviněná v závěru dovolání navrhla, „aby dovolací soud zrušil výrok o vině a trestu z rozsudku odvolacího soudu a sám ve věci rozhodl tak, že se obžalovaná zprošťuje viny v plném rozsahu, eventuelně v případě potvrzení viny obžalované zrušil výrok prvoinstančního soudu o uloženém trestu a sám uložil podstatně mírnější trest, např. s podmíněným odkladem“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Úvodem připomněla, že obviněná byla od počátku uznána vinnou na tom skutkovém základě, že při náhodném setkání s poškozenou A. B. v prostorách supermarketu Penny v obci K. tuto nejprve vulgárně slovně napadala pro způsob, jakým v postavení sociální kurátorky Městského úřadu K. postupovala v úřední věci ústavní výchovy jejího nezletilého syna, a následně ji atakovala pojízdným nákupním vozíkem, kterým úmyslně opakovaně narazila do spodní části jejích dolních končetin, a to takovou intenzitou, že jí způsobila v rozsudku popsané ublížení na zdraví, které si vyžádalo více než čtyřměsíční pracovní neschopnost. Ze slovních formulací, kterých při útoku na poškozenou použila, je podle státní zástupkyně zcela evidentní motivační souvislost s výkonem pravomoci poškozené jako úřední osoby, kterou tato z pozice sociální kurátorky ve vztahu k dítěti obviněné zastávala. Nesplnění kvalifikačního znaku trestného činu násilí proti úřední osobě ve smyslu ustanovení §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku („pro výkon pravomoci úřední osoby“), vycházejícího z uvedené podmínky zákonné souvislosti, za které byl násilný útok vůči poškozené úřední osobě spáchán, nelze za daných okolností s úspěchem namítat.
Pokud dovolatelka namítla, že v jejím případě došlo k porušení zákazu reformationis in peius , je státní zástupkyně toho názoru, že dovolatelka předmětnou námitku především nespojila s odkazem na nesprávnou aplikaci hmotného práva, ale odvolacímu soudu vytkla, že nedodržel zákonné procesní podmínky (§259 odst. 4 tr. ř.), za kterých lze postavení obviněného v odvolacím řízení změnit k horšímu. Státní zástupkyně zároveň odkázala na úvahy odvolacího soudu, ze kterých vycházel při posuzování otázky kvality případné změny postavení obviněné porovnáním s původním rozsahem výroku o její vině, s tím, že ke zhoršení jejího postavení v předmětném trestním řízení na odvolací úrovni nedošlo. Podle státní zástupkyně je zároveň zřejmé, že dovolatelka svojí argumentací zjevně vybočila nejen z rámce použitého dovolacího důvodu, ale nenaplnila ani podmínky žádného z dalších zákonných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř.
K námitce dovolatelky, že odvolací soud měl při posuzování subjektivní stránky trestného činu a při ukládání trestu zohlednit závěry znalce MUDr. Faita, podle nichž je osobou trpící lehkou mentální retardací s nízkým IQ, vyznačující se impulsivními zbrklými reakcemi, státní zástupkyně uvedla, že soudy při respektu k závěrům odborného posudku soudního znalce o nepodstatně snížených rozpoznávacích a ovládacích schopnostech nemohly tyto skutečnosti vyhodnotit jako důvod naprostého nedostatku intelektuální složky jejího úmyslného zavinění ve vztahu k jednání posuzovanému jako násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pokud jde o kvalifikovaný následek, který je s ohledem na ustanovení §17 písm. a/ tr. zákoníku možno způsobit též z nedbalosti, pak odvolací soud zcela správně dovodil, že ani nedbalostní zavinění - s ohledem na rozumovou vyspělost dovolatelky - nelze dovodit ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví, neboť si jej v důsledku své částečné rozumové zaostalosti nemohla uvědomit ani jako možný. Její duševní stav pak našel svůj výraz rovněž při úvahách odvolacího soudu o trestu. Samotná otázka přiměřenosti trestního postihu však pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů nespadá, a proto se nemůže stát podnětem pro přezkum v rámci řízení o dovolání.
Své vyjádření státní zástupkyně uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání odsouzené B. M. tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné, a aby tak bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněná B. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá především námitka obviněné, že v daném případě nebyl naplněn zákonný znak trestného činu (zločinu) násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spočívající v užití násilí „pro výkon pravomoci úřední osoby“. Dovolatelka ji totiž opřela primárně o vlastní skutkovou verzi celého případu, podle níž důvodem „konfliktu“ nebyl řádný (zákonný) výkon pravomocí pracovnice sociálního odboru městského úřadu poškozenou, nýbrž to, že poškozená své pravomoci údajně překračovala tím způsobem, že měla svým jednáním dovolatelku šikanovat a pomluvami poškozovat její pověst v obci. Uvedená námitka se tedy primárně týká procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřuje k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že obviněná svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů .
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, jehož existenci dovolatel zároveň namítl (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jedině tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že dovolatelka poškozenou fyzicky napadla nikoliv v souvislosti s výkonem její pravomoci (podnět Městského úřadu K., odbor sociálních věcí a zdravotnictví, podaný u Okresního soudu Plzeň - sever k nařízení ústavní výchovy nezletilého syna dovolatelky), nýbrž z důvodu nevhodného chování poškozené vůči její osobě. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnou popírané trestné činnosti za prokázané. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně, pokud jde o důvody a průběh napadení poškozené obviněnou, žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav při rozhodování o řádném opravném prostředku plně navázal. Na str. 5 odůvodnění rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč obhajobou předestřenou verzi o provokujícím a nezákonném jednání poškozené coby skutečném důvodu útoku obviněné na její tělesnou integritu vyloučil, neboť provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by si poškozená při výkonu své pravomoci vůči obviněné či jejímu synovi počínala v rozporu se zákonem. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v daném směru zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., nelze podřadit ani ryze procesní námitku, podle níž odvolací soud porušil zásadu zákazu reformationis in peius upravenou v §259 odst. 4 tr. ř., když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná spáchala čin se zbraní, a její jednání – navzdory absenci odvolání státního zástupce v její neprospěch – nepřípustně nově právně kvalifikoval i podle odstavce §2 písm. a) §325 tr. zákoníku.
Vzhledem k významu této procesní otázky na hmotně právní posouzení skutku k ní nicméně Nejvyšší soud jako obiter dictum uvádí, že za změnu v neprospěch obviněného je nutno považovat takovou situaci, kdy rozhodnutím odvolacího soudu dojde ke zhoršení postavení obviněného jako celku . Půjde tedy typicky o situace, kdy odvolací soud učiní v neprospěch obviněného změny ve skutkových zjištěních, použije přísnější právní kvalifikaci, uloží obviněnému přísnější trest co do druhu či výměry, ochranné opatření, zaváže ho k náhradě škody v širším rozsahu apod. V projednávaném případě však k takovému zhoršení postavení dovolatelky nedošlo, neboť odvolací soud z podnětu jí podaného řádného opravného prostředku rozhodl výrazně v její prospěch, když ji neuznal vinnou zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku s trestní sazbou od tří do dvanácti roků, jak to dříve učinil soud prvního stupně, ale toliko zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku se sazbou od šesti měsíců do šesti let. V rámci svého rozhodování o nové právní kvalifikaci skutku nemohl ignorovat skutkovou okolnost zjištěnou již soudem prvního stupně a deklarovanou v tzv. skutkové větě výroku jeho rozsudku, že obviněná fyzický útok na poškozenou vědomě vedla za použití kovového nákupního vozíku („úmyslně opakovaně zezadu narazila nákupním vozíkem do jejích dolních končetin“), tedy použila předmětu, jímž bylo možno zvýšit intenzitu a účinek útoku. V tomto smyslu spáchala trestný čin se zbraní, za kterou se podle §118 tr. zákoníku považuje cokoli , čím je možno učinit útok vůči tělu důraznějším.
Za změnu k horšímu pak nelze samozřejmě považovat ani podstatné snížení délky nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to z původních 48 měsíců uložených soudem prvního stupně, na nové dva roky, tedy o celou polovinu.
Jestliže dovolatelka dále poukazuje na závěry psychiatrického znaleckého posudku a odvolacímu soudu vytýká, že se náležitě nevypořádal s jejím duševním stavem a v důsledku toho nezjistil existenci skutečností vylučujících její zavinění, jde primárně o námitkou skutkovou. Dovolatelka zde totiž namítá nesprávné hodnocení obsahu provedeného důkazu a teprve v návaznosti na tom zpochybňuje správnost právního závěru soudu o naplnění subjektivní stránky (zavinění) ve vztahu k celému inkriminovanému deliktu (§325 tr. zákoníku) a domáhá se zproštění obžaloby.
V uvedené souvislosti je nadto třeba uvést, že odvolací soud výsledky znaleckého zkoumání duševního stavu obviněné hodnotil velmi pečlivě. Pokud na rozdíl od soudu prvního stupně neužil přísnější právní kvalifikace skutku podle §325 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, učinil tak právě proto, že vycházel ze závěru, že mentální úroveň obviněné (dovolatelky) brání ve vyvození její trestní odpovědnosti za způsobení těžké újmy na zdraví, a to i v nedbalostní formě zavinění, kterou ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku jinak připouští. Dovodil totiž, že tento kvalifikovaný (těžší) následek svého jednání si obviněná v důsledku částečné rozumové zaostalosti nemohla uvědomit ani jako možný. Na straně druhé při svém rozhodování vycházel z toho, že její rozpoznávací a ovládací schopnosti byly podle závěru znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v době spáchání činu sníženy jen nepodstatně. Neměl proto důvod vyhodnotit lehkou mentální retardaci obviněné jako okolnost odůvodňující závěr o naprostém nedostatku intelektuální či volní složky jejího zavinění ve vztahu k právní kvalifikaci skutku jako zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku.
Pokud jde o námitky dovolatelky vůči druhu a výměře uloženého trestu , Nejvyšší soud připomíná, že tyto lze s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §40, §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněnou uplatněného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že námitky dovolatelky vůči přísnosti uloženého trestu pod jí zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Současně nenaplňují ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jí byl ukládán trest odnětí svobody za zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a byla tak ohrožena trestem odnětí svobody v rozmezí od šesti měsíců do šesti let. Pokud jí tedy byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jedná se o trest zákonný, a to jak v druhu, tak ve výměře.
Z důvodů jednotlivě rozvedených v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud nepřiznal podanému mimořádnému opravnému prostředku to opodstatnění, jaké mu dovolatelka přisuzuje.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto v souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl tak, že se dovolání obviněné B. M. odmítá . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler