ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1227.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1227/2012-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2012 dovolání, které podal obviněný L. D. , nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 5 To 63/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 4/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 39 T 4/2011, byl obviněný L. D. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním pod bodem 1) výroku o vině tím, že „ v přesně nezjištěné době v červnu 2008 na adrese svého trvalého bydliště v B., Š., v obývacím pokoji, s cílem donutit zletilou P. P. k strpění análního pohlavního styku, jí na základě jejího souhlasu spoutal ruce pouty za zády pod slibem, že je vyzkouší a hned sundá, což však neudělal a povalil ji na záda, stáhl jí kalhoty a kalhotky ke kolenům a přes její odpor a křik ji položil na zem na břicho, roztáhl jí nohy, přilehl na její záda a snažil se zasunout penis do konečníku, čemuž se bránila jeho stahováním a posouváním těla vpřed, přesto však jí opakovaně zasunul penis do konečníku, vzhledem k tomu, že byl vyrušen, jednání zanechal, P. P. postavil na nohy, oblékl jí kalhoty a kalhotky a sundal pouta, načež oba z bytu odešli “;
a dále pod bodem 2) výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ 20. května 2010 kolem 13:00 hod. v B. v přízemí domu č. na ulici P. využil otevírání vstupních dveří N. B., nar., bylo zřejmé, že jde o dívku mladší patnácti let, vešel za ní dovnitř a s cílem ukojení pohlavního pudu ji v prostoru schránek zezadu chytil a zakryl jí rukou ústa, přiložil ke krku nůž s čepelí dlouhou kolem 7 cm, natlačil ji do prostoru před výtah, kde jí sundal ruku z úst a poručil jí, aby nekřičela, zastrčil jí ruku pod kalhoty a osahával ji přes kalhotky na zadku a přirození, kam jí rukou tlačil, když začala volat o pomoc, z místa utekl “;
pod bodem 3) výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ 19. června 2010 v době kolem 17:45 hod. v B. na ulici P. t. v přízemí domu č. v prostoru výtahu přistoupil k J. Š., nar., bylo zřejmé, že jde o dívku mladší patnácti let, s cílem ukojit pohlavní pud jí zakryl rukou ústa a poručil jí, aby byla ticho, stáhl jí tepláky do půli stehen a přes kalhotky ji osahával na genitáliích, dívka se ze strachu pomočila a on z místa utekl “;
pod bodem 4) výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ 26. července 2010 v době kolem 11:15 hod. v B. na ulici Š. využil okamžiku, kdy A. D., nar., bylo zřejmé, že jde o dívku mladší patnáctí let, otevírala vstupní dveře do domu, v němž bydlela, vběhl za ní a chytil ji zezadu rukama, pak jí zakryl ústa a přikázal jí, aby mlčela, v pravé ruce držel před jejím tělem nůž s délkou čepele kolem 6 cm, který schoval, pak se jí pokusil sáhnout mezi nohy, což mu zabránila odstrčením, začala křičet, načež utekl, v důsledku toho A. D. utrpěla duševní posttraumatickou stresovou poruchu, která ji citelně omezila v jejím obvyklém způsobu života po dobu šesti týdnů, příznaky uvedené duševní poruchy stále přetrvávají “;
pod bodem 5) výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ 1. srpna 2010 v době kolem 18:55 hod. v B. na ulici K. využil momentu, kdy G. H., nar., bylo zřejmé, že jde o dívku mladší patnácti let, otevírala vstupní dveře domu, v němž bydlela, vešel s ní dovnitř a s cílem ukojit svůj pohlavní pud jí zabránil nastoupit do výtahu, dlaní jí zakryl ústa a mířil jí nožem o délce čepele kolem 10 cm na hrudník, stoupl si před dívku, nůž schoval, natlačil ji ke zdi, stáhl jí tepláky a kalhotky do půli stehen, zasouval jí prst do pochvy, klekl si a lízal ji na genitálicích, když uslyšel bouchnutí dveří, utekl, přitom jí ještě pohrozil, pokud někomu něco řekne, že si ji najde, dívka utrpěla natržení hymenu a krvácení z genitálií “;
pod bodem 6) výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil dle skutkových zjištění tím, že „ 8. srpna 2010 kolem 13:05 hod. v B. na ulici V. č. využil okamžiku, ve kterém Š. B., nar. otevírala vchodové dveře do domu, protože šla navštívit kamarádku, vešel za ní a v přízemí domu u výtahu k ní zezadu přistoupil, chytil ji levou rukou za krk, stačila si ještě dát své ruce na krk, držel jí tedy přes její ruce, mířil ji na krk nožem o délce čepele kolem 10 cm, načež začala křičet, vysmekla se mu, přitom si pořezala palec pravé ruky “;
a pod bodem 7) výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil dle skutkových zjištění tím, že „ 8. srpna 2010 v době kolem 18:00 hod. v B. na ulici T. č. v přízemí domu, přistoupil ke K. J., nar., bylo zřejmé, že je mladší patnácti let, která vystupovala z výtahu, s cílem ukojit svůj pohlavní pud ji natlačil zpět do výtahu, vytáhl nůž, ostřím mířil proti jejímu tělu, vyhrožoval jí zabitím, pokud se bude hýbat nebo křičet, zavřel dveře výtahu, ve kterém se oba nacházeli, nůž schoval, zmáčkl tlačítko nejvyššího patra domu, po rozjeti výtahu jí svlékl kalhoty a kalhotky a zezadu jí zasouval prst do pochvy, než výtah přijel do druhého patra, políbil ji na tvář a poručil jí, aby se oblékla, pak ji chytil za ruku a vytáhl ven z výtahu, dívka volala o pomoc, proto jí zakryl ústa rukou, byl vyrušen sousedkou, která vyšla z bytu na chodbu, z toho důvodu K. J. pustil a z místa odešel “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §40 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické ústavní. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to ke spisu přiloženého nože.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené A. D., nar., způsobenou škodu ve výši 60.000,- Kč, a dále nahradit Z. p. M. – A., identifikační číslo, částku ve výši 7.195,- Kč, V. z. p. Č. r., identifikační číslo, částku ve výši 1.323,- Kč, a V. z. p., identifikační číslo, částku ve výši 1.865,- Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 39 T 4/2011, podal obviněný L. D. odvolání. Odvolání podal též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, a to do výroku o trestu v neprospěch obviněného.
O dovoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 5 To 63/2011 , a to tak, že podle §258 odst. 1písm. b), c), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině v bodě 1) napadeného rozsudku a ve výroku o trestech.
Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného L. D. odsoudil za zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a za zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod body 2) - 7) nezměněn, podle §175 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 7 (sedmi) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to k trestnímu spisu přiloženého nože.
Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zbývající zrušené části vrácena soudu prvního stupně. Ve zbývající části zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 5 To 63/2011, podal obviněný prostřednictvím svého právního zástupce dovolání (č. l. 1084 - 1085), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že na základě provedeného a částečně i neúplného dokazování soud nesprávně posoudil jeho jednání a rozhodl o jeho vině a uložení trestu, přestože skutky, pro něž byl uznán vinným, nespáchal. Dle důkazů které byly provedeny nelze jednoznačně rozhodnout o jeho vině, zejména pak provedené rekognice v návaznosti na pachové stopy nečiní ucelený objektivní obraz o tom, že skutky spáchal. Obviněný odkázal na podané odvolání, stejně jako závěrečnou řeč při hlavním líčení. Je přesvědčen, že odvolací soud připustil, že pachové stopy jsou pouze pomocným důkazem, kdy současně připustil nekonkrétnost označování jeho osoby při proběhlých rekognicích. Soud uvedl, že tyto nejasnosti či nepřesnosti jsou vysvětleny tím, že nezletilé třetím osobám o průběhu rekognicí podávali informace. Toto svědectví třetích osob „z druhé ruky“ pak posloužilo soudu k tomu, aby pomocný důkaz - pachové stopy, při svědectví nepřímých svědků posloužil k potvrzení hodnověrnosti provedených rekognicí. S tímto právním názorem obviněný vyslovil nesouhlas. Rekognice by za každé situace měla být jasná a konkrétní, což v projednávaném případě jednoznačně nebylo. K jednotlivým rekognicím se vyjadřoval a uváděl, že tyto nemohou posloužit jako objektivní důkaz a to ani v souvislosti s důkazem pomocným, tj. pachovými stopami. Je toho názoru, že pachová stopa by měla být podpořena důkazem, který snese objektivní měřítko, což rekognice nebyly. Dále obviněný namítl neprovedení jím navrhovaného důkazu na doplněné znalecké zkoumání jeho osoby ve vztahu k jeho sexuální orientaci. Závěrem namítl, že tím, že nebyly dány důvody k jeho odsouzení, nebyly tak dány ani důvody k uložení trestu.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadenou část rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, popřípadě též napadenou část rozhodnutí tak, jak je uvedena v rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jím uplatněné nelze považovat za opodstatněné. Uvedené námitky opírá o jiná skutková zjištění, než jaká učinily soudy obou stupňů a přehlíží důkazy usvědčující povahy a snižuje hodnověrnost jednotlivých důkazů. Státní zástupkyně dále uvedla, že na námitky obviněného, jež jsou totožné s jeho obhajobou i námitkami v odvolání, bylo reagováno již v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a lze na ně v plném rozsahu odkázat. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou jasná, logická a přesvědčivá a jsou výsledkem nezávislého rozhodování soudů, kdy netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání.
S ohledem na výše uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným uplatněné námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného částečně směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především provedených rekognicí, pachových stop, svědectví „nepřímých“ svědků, kteří vypovídali o tom, co jim sdělily nezletilé), a vadná skutková zjištění (zejména okolnosti jednotlivých útoků a skutečnosti, že poškozené jej nebyly schopny zcela bezpečně při rekognici identifikovat; dále sem spadá námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů – svědků a zejména pak znaleckého posudku na zkoumání sexuální orientace jeho osoby), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že důkazy, tedy rekognice v návaznosti na pachové stopy nečiní ucelený objektivní obraz o tom, že tyto skutky spáchal) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že skutky, pro které byl uznán vinným, nespáchal).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný L. D. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Je namístě uvést, že obviněný totožné námitky uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se jimi zabýval zcela dostatečným způsobem.
K námitkám týkající se provedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování, a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněným skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Soud prvního stupně při svém rozhodování ve vztahu ke skutkům pod body 2) až 7) výroku o vině rozsudku, vycházel z jím provedeného dokazování, zejména pak z výpovědí poškozených nezletilých dívek a jejich rodičů, provedené rekognice a odborných vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví metody pachové identifikace, dále znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie. Skutková zjištění soudů ve vztahu ke skutkům pod body 2) až 7) výroku o vině z rozsudku mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a tento skutkový stav i správně právně kvalifikovaly.
Odvolací soud uvedl, že „ se soud prvního stupně velice pečlivě zabýval jak obhajobou obžalovaného, tak i ostatními provedenými důkazy a nepochybil, pokud dospěl k závěru o jeho vině. I odvolací soud vyhodnotil jeho obhajobu jako účelovou, učiněnou ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti za spáchané protiprávní jednání vůči nezletilým dívkám “. V rámci odůvodnění napadeného rozsudku pak rozebral jednotlivé námitky obviněného, zejména se vyjádřil k jednotlivým rekognicím a pachovým stopám (str. 11 až 13 napadeného rozsudku). Na str. 10 napadeného rozsudku se pak odvolací soud vyjádřil i k požadavku obviněného na doplnění dokazování, kdy uvedl, že „ se neztotožnil s požadavkem obžalovaného na zpracování revizního znaleckého posudku z oboru sexuologie “, neboť v průběhu přípravného řízení byl na jeho osobu již znalecký posudek vypracován a „ odvolacímu soudu nevznikly o takto zpracovaném znaleckém posudku žádné pochybnosti, posudek je naprosto jasný a úplný a není tak v žádném případě nutný postup, obsažený v ustanovení §109 tr. ř .“.
Námitky obviněného tedy shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2012
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu