ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1256.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1256/2012-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2012 o dovolání obviněné M. R. O., nar., podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 8 To 189/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 171/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné M. R. O. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 1 T 171/2011, byla obviněná M. R. O. uznána vinnou trestným činem lichvy podle §253 odst. 1 alinea první, alinea druhá trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákon“).
Toho se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustila tím, že: „ jako jednatelka obchodní společnosti Woman & Man Exclusive, s.r.o, v předmětnou dobu se sídlem H., B., (nyní M. n., B.), IČ:, uzavřela dne 16. 6. 2008 v B. s A. P., nar., trvale bytem V. n. L., okres V., smlouvu o půjčce finanční částky ve výši 885.000,- Kč splatné nejpozději do 16. 8. 2008 a se stanovenými úroky ve výši 10 % z půjčené částky za každých započatých 30 kalendářních dnů až do zaplacení této půjčky a smluvní pokutou ve výši 443.000,- Kč pro případ nevrácení půjčky do 16. 8. 2008, ačkoliv si byla vědoma vážných finančních problémů A. P., zejména nařízených exekucí na jeho nemovitý majetek i skutečnosti, že vzájemná plnění byla stanovena v hrubém nepoměru, načež pohledávku nechala uplatnit v rozhodčím řízení v rámci žaloby o zaplacení půjčené částky s příslušenstvím a smluvní pokuty doručené rozhodci dne 8. 6. 2009.“
Za tento trestný čin jí okresní soud uložil podle §253 odst. 1 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a dále podle
§253 odst. 1 tr. zákona ve spojení s §53 odst. 1, odst. 2 písm. a), §54 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený A. P. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněné proti rozsudku okresního soudu bylo Krajským soudem v Brně, usnesením ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 8 To 189/2012, zamítnuto podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná M. R. O. prostřednictvím své obhájkyně dovolání , jež opřela o ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněná je přesvědčena, že sjednaný úrok nebyl tak vysoký, jak ve svých závěrech naznaly soudy obou stupňů. Zdůrazňuje, že úrok byl sjednán ve výši 10 % za každých započatých 30 dní, přičemž byl sjednán na dobu dvou měsíců, neboť byl splatný spolu s jistinou, celkově se tedy jednalo o úrok ve výši 20 % z půjčené částky. To podle jejího mínění plyne z článků II. a III. smlouvy o půjčce ze dne 16. 6. 2008 sjednané mezi poškozeným A. P. a společností Woman & Man Exclusive, s.r.o. (dále jen „smlouva o půjčce“). Poukázala v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1282/2004, v němž je uvedeno, že o lichvu se jedná tehdy, když sjednaný úrok činí více než 70 % ze sjednané částky. Proto má za to, že v posuzovaném případě úrok nebyl lichevní a ona tak nemohla naplnit skutkovou podstatu trestného činu lichvy. Domnívá se dále, že rozhodčí nález JUDr. P. Ž., sp. zn. R 15/2008, podle něhož má být úrok hrazen až do zaplacení, je chybný, což ale nemůže být přičítáno k tíži jí.
V další části dovolání obviněná uvádí, že krátkodobé půjčky byly běžnou obchodní činností společnosti Woman & Man Exclusive, s.r.o., jíž byla jednatelkou a společnicí. Společnost půjčovala zadluženým klientům, na které byla vedena exekuce či měli zastavenou nemovitost, částku potřebnou na splacení jejich dluhů. Klient se tak oddlužil a byl si schopen u banky půjčit dlouhodobou půjčku, z níž společnosti jistinu vrátil. Podle obviněné se společnost snažila svým klientům pomoci rozložit si jejich závazky, nikoliv klienty likvidovat, což ve svědecké výpovědi potvrdil i P. P. a ostatní svědci, kteří měli za úkol jednat s klienty. Připustila, že pro společnost se samozřejmě jednalo o výdělečnou činnost za úplatu, kdy její náklady pokrývaly sjednané úroky. Tato činnost ovšem vykazovala jisté podnikatelské riziko, kdy klienti zpravidla nebyli schopni ručit např. nemovitostmi, které byly zatíženy zástavami. Zdůraznila, že s klienty sama nikdy osobně nejednala, nehodnotila jejich finanční situaci, tuto činnost vykonávali další zaměstnanci společnosti. Sama pouze podepisovala smlouvy. Soudům také vytýká, že ačkoliv svědci v podstatě potvrdili její obhajobu, nebylo k tomu přihlédnuto.
Podle názoru obviněné soudy nesprávně vyhodnotily rovněž situaci poškozeného jako tíseň, když vycházely pouze z toho, že měl dluhy a na jeho majetek byly vedeny exekuce. Opomněly však vzít v potaz, že měl majetek (nemovitost) a trvalý příjem okolo 25.000,- až 30.000,- Kč měsíčně. Měl tudíž podle jejího názoru i jiné možnosti, jak situaci řešit, např. nemovitost se souhlasem exekutorů prodat a tím splatit své dluhy. Poškozený však ve své výpovědi před soudem prvního stupně uvedl, že neměl v úmyslu dluh společnosti Woman & Man Exclusive, s.r.o., splatit či se společností uzavřít dohodu o splátkách. Na základě této výpovědi na něj obviněná podala trestní oznámení pro podvod a křivé svědectví. Obviněná znovu opakuje, že podle jejího přesvědčení v rámci rozhodčího řízení neuplatnila lichevní pohledávku, když pochybení rozhodce při stanovení úroku nemohla ovlivnit.
Své dovolání shrnula tak, že odvolací soud podle ní nesprávně celou věc posoudil, aniž by měl pro svůj závěr oporu v provedených důkazech, zejména ve smlouvě o půjčce. Nezohlednil osobu poškozeného a jeho úmysly při uzavírání smlouvy. V petitu svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se ve smyslu §265h odst. 2 tr. řádu do data konání neveřejného zasedání k podanému dovolání nevyjádřil.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné (§265a tr. řádu) , bylo podáno oprávněnou osobou (§265d tr. řádu) , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§265e tr. řádu) .
Poté se dovolací soud zaměřil se na to, zda námitky obsažené v dovolání M. R. O. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují deklarovaný dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu lze tudíž namítat, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek tak, jak byl soudem zjištěn. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud shledal za námitky spadající pod deklarovaný dovolací důvod jednak tvrzení dovolatelky, že výše úroků z poskytnutého plnění na základě smlouvy o půjčce nebyla lichevní, a dále zpochybnění závěru soudů, že obviněná zneužila stavu tísně poškozeného. Obě tyto námitky totiž brojily proti naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 tr. zákona, kterým byla obviněná uznána vinnou.
Podle závěru soudů se obviněná dopustila tohoto trestného činu tím, že zneužívaje něčí tísně, dala sobě slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a současně takovou pohledávku uplatnila (v rozhodčím řízení).
Trestní zákon ovšem nestanoví, co konkrétně lze považovat za plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. To bude nutno vždy posuzovat individuálně s přihlédnutím k aktuální hodnotě obou plnění. Nicméně určitým vodítkem je zde konstantní judikatura. V případě smlouvy o půjčce je to rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1282/2004 publikované pod č. 52/2005 Sb. rozh. trest., na které ostatně odkazuje ve svém dovolání i obviněná. Podle tohoto rozhodnutí v jiné konkrétní věci poskytnutí půjčky peněz s úrokem dosahujícím 70 % a více za rok bylo posouzeno jako lichevní jednání s tím, že zakládalo hrubý nepoměr mezi oběma plněními.
Dovolatelka ovšem toto všeobecně respektované rozhodnutí nesprávně interpretovala, když vyzdvihovala, že v jejím případě byl úrok stanoven na 10 % ze zapůjčené částky měsíčně, což při splatnosti půjčky v dohodnuté době dvou měsíců činilo jen 20 %. Zmíněně rozhodnutí je ovšem nutné při řešení otázky, zda dohodnutý úrok je lichevní, aplikovat na další případ tak, že v případě, že je úrok stanoven na jinou než roční dobu, je třeba kalkulovat s jeho ročním ekvivalentem. Jen tak lze dosáhnout objektivního porovnání různých případů. Soudy proto v případě obviněné R. O. správně přepočetly 10 % úrok za každých 30 kalendářních dní na úrok roční ve výši 121,6 %, což konformně s citovaným rozhodnutím č. 52/2005 Sb. rozh. trest. představuje jednoznačně plnění v hrubém nepoměru k zapůjčené částce (obdobně viz č. 5/2001-II Sb. rozh. trest.).
Nebylo proto rozhodné, zda zmíněný úrok byl sjednán pouze na dobu dvou měsíců, jak to tvrdila obviněná v dovolání nebo až do skutečného splacení půjčky, byť druhý uvedený výklad zjevně odpovídá čl. III smlouvy. Nelze opomenout ani sjednanou smluvní pokutu ve smlouvě o půjčce ve výši 443.000,- Kč, tedy ve výši poloviny poskytnuté jistiny, kterou je nutno považovat také za lichevní. Pro posouzení věci proto není rovněž relevantní, zda rozhodce pochybil, když v rozhodčím nálezu zavázal poškozeného mimo jiné k tomu, aby uhradil půjčenou částku s 10 % úrokem za každých započatých 30 dní od 16. 6. 2008 do zaplacení. Nicméně z dokladů založených ve spise vyplývá, že rozhodce plně vyhověl rozhodčí žalobě tak, jak byla uplatněna obchodní společností, kde byla obviněná jednatelkou.
Co se týče posouzení tísnivé situace, v níž se poškozený ocitl, Nejvyšší soud připomíná, že tísní se rozumí mimořádně tíživá situace poškozeného, vyvolaná určitou i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. Zpravidla půjde o hospodářskou nesnáz, např. splatnost dluhu, jehož nesplacení může vážně ohrozit společenské postavení nebo majetkové poměry poškozeného (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2168 s.).
Okresní a krajský soud tudíž nepochybily, když uzavření smlouvy v situaci, v níž se poškozený P. nalézal, kvalifikovaly jako zneužití tísně ve smyslu §253 odst. 1 tr. zákona. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem, že životní situaci, ve které se poškozený nacházel v době uzavření předmětné smlouvy o půjčce, lze zcela jednoznačně označit za tísnivou. Jak uvedl nalézací soud (na str. 9 svého rozsudku), poškozený neměl dostatek finančních prostředků na úhradu svých dřívějších dluhů, byl pod tlakem a ve strachu ze ztráty svého domu, tedy v podstatě celého majetku, který vlastnil (shodně viz č. 5/2001-I Sb. rozh. trest.). Není přitom rozhodné, zda se obviněný octne v takové tísni v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých či vlastní vinou (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 225/2012).
Obiter dictum Nejvyšší soud konstatoval, že jednání obviněné bylo soudy nadbytečně posouzeno podle obou alineí §253 odst. 1 tr. zákona, tj. že dala sobě slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru) , a současně takovou pohledávku uplatnila. V souladu s konstantní judikaturou (viz č. 52/2005 Sb. rozh. tr.), pokud si pachatel nejdříve - zneužívaje tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení poškozeného - dal slíbit plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění, a poté takovou pohledávku sám uplatnil, postačuje posoudit jeho jednání jen podle §253 odst. 1, alinea první, tr. zákona, nikoli (též) podle §253 odst. 1, alinea druhá, tr. zákona (tzv. palichva). Protože však obviněná v dovolání toto pochybení nenamítala, nemohl Nejvyšší soud tuto chybu napravit ( §265i odst. 3 tr. řádu). Nicméně Nejvyšší soud k tomu dodává, že šlo o zcela formální pochybení, které nemělo na postavení obviněné významnější dopad. Vypuštění aliney druhé by nevedlo ke změně právního posouzení ani ke snížení trestu.
Další námitky dovolatelky byly založeny na tvrzení odlišného skutkovém stavu, než který byl zjištěn soudy. Tyto skutkové námitky se však mohou stát předmětem přezkumu Nejvyšším soudem v rámci dovolacího řízení jen zcela výjimečně, a to v případě existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04, resp. sp. zn. III. ÚS 2110/07). V posuzované věci Nejvyšší soud tento extrémní nesoulad neshledal, když závěry nižších soudů logicky a přesvědčivě vyplývaly z provedených důkazů a našly svůj výraz v odpovídající právní kvalifikaci.
Nejvyšší soud rovněž nezjistil, že by nižšími soudy došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k tomu viz III. ÚS 2110/07).
IV.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání M. R. O. jako zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu
V Brně dne 17. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr