ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.132.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 132/2012 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2012 o dovolání podaném obviněným J. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 42 To 153/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 20/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 3. 2011, č. j. 10 T 20/2010-174, byl obviněný J. N. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „jako spolupracovník společnosti Life Dream, s. r. o., přislíbil V. R. a M. M. zařídit jejich účast na podnikání této společnosti, zejména opatřit jim finanční hotovost na úhradu poplatku ve výši 36 500,- Kč, na níž možnost účastnit se na podnikání Life Dream, s. r. o., závisela, a poté, co V. R. i M. M. akceptovali jeho nabídku možnosti získat potřebnou hotovost uzavřením smlouvy o půjčce částky 36 500,- Kč s D. S. jakožto věřitelem, předložil obě smlouvy k podpisu D. S., převzal od ní celkem 73 000,- Kč s tím, že peníze předá dlužníkům V. R. a M. M., a to přesto, že byl V. R. i M. M. na schůzce dne 1. 5. 2007 v P., okres J., po vzájemné dohodě pověřen, aby danou hotovost, kterou pro ně od D. S. převzal, rovnou použil na úhradu poplatku společnosti Life Dream, s. r. o., jejich jménem, toto záměrně s cílem se obohatit neučinil, poplatek za ně neuhradil a účast na podnikání Life Dream, s. r. o., pro ně nezajistil, a jejich finanční prostředky si ponechal pro svou potřebu, čímž jak V. R., , tak M. M., způsobil škodu ve výši 36 500,- Kč, celkem tedy 73 000,- Kč“. Za to byl podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč. Pro případ, že byl nebyl peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, stanovil soud podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným M. M. a V. R. na náhradě škody částku 36.500,- Kč každému.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 42 To 153/2011, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jak nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 8. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. N. následně dovoláním , které současně směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo ze zákona nepřípustné. V uvedené souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 5 Tdo 66/2003, v němž tento soud připustil širší výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a v návaznosti na tom měl vyjádřit právní názor, že v rámci uvedeného dovolacího důvodu lze úspěšně namítat i vadu spočívající v nesprávném způsobu doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, jak se mělo stát i v nyní posuzovaném případě. Dovolatel připomněl, že účinky zahájení trestního stíhání nastávají až okamžikem doručení usnesení o zahájení trestního stíhání do vlastních rukou obviněnému. Z ustanovení §62 odst. 1 tr. ř. přitom vyplývá, že nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky. Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, doručuje ji orgán činný v trestním řízení sám nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, a v případě, že by takové doručení nebylo úspěšné, i prostřednictvím orgánu obce. Z toho podle dovolatele plyne, že shora citované ustanovení trestního řádu, stejně jako ustanovení §17 odst. 1, odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, stanoví závazné pořadí způsobu doručování a že komunikace orgánů veřejné moci vůči právnickým nebo fyzickým osobám, které si zřídily datovou schránku, je povinná. Právě tuto povinnost však orgán činný v trestním řízení vůči dovolateli nesplnil, když mu navzdory skutečnosti, že měl datovou schránku zřízenu již od 12. 11. 2009, doručil usnesení o zahájení trestního stíhání osobně do sídla jeho provozovny, což znamená, že se tak nestalo ani při úkonu trestního řízení. Z tohoto důvodu dovolatel v průběhu řízení opakovaně namítal procesní neúčinnost doručení tohoto usnesení, avšak neúspěšně. Dovolatel dále poukázal na to, že mu nebyla řádně doručena ani obžaloba. Její kopii sice převzal osobně dne 15. 2. 2010 přímo v budově soudu, avšak pro svého obhájce, kterému ji následně předal. Obsah k tomuto účelu převzaté obžaloby nebyl povinen studovat a ani neví, zda pořízená kopie obsahovala všechny listy. S celou obžalobou se seznámil až při jejím přednesu státním zástupcem při hlavním líčení; tzn. že neměl dostatek času na přípravu obhajoby a v důsledku toho byl zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces.
Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel opřel o námitku, že soud prvního stupně nezjistil skutkový stav věci v takové podobě, aby bylo možno dovodit, že naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry, jímž byl uznán vinným. Podle něj nebylo především prokázáno, že by mu poškození M. a R. cokoliv svěřili. Peníze mu nepředala ani D. S. Ovšem i za předpokladu, že by tak učinila, je nutno vzít v úvahu, že mezi nimi nedošlo k žádné dohodě ohledně způsobu, jak se má s předmětnými penězi naložit. Pokud by tedy od ní převzal peníze (věc), aniž se předem dohodli, jak a komu konkrétně je má předat, z logiky věci se trestného činu zpronevěry dopustit nemohl, neboť nejednal v rozporu s žádnou určitou dispozicí (účelem svěření). Jeho jednání by za těchto okolností mohlo být posouzeno maximálně jako bezdůvodné obohacení. Dovolatel také připomněl, že soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku opakovaně tvrdí a vychází z toho, že z provedeného dokazování bylo zjištěno, že mu byly finanční prostředky svěřeny svědkyní S., s nimiž pak naložil jiným než dohodnutým způsobem. To znamená, že soud vycházel z toho, že poškozenou je zde vlastně svědkyně S. a nikoliv tedy svědkové R. a M. Z toho dovolatel dovozuje, že byl de facto uznán vinným pro jiný skutek, než který odpovídá závěrům soudu prvního stupně.
Za nesprávný považuje dovolatel i výrok o náhradě způsobené škody. Poukázal na to, že z výpovědí poškozených nevyplynulo, že jim vznikla škoda, kterou by bylo možno považovat za majetkovou újmu. Proto pokud by jim zaplatil částky podle adhezního výroku rozsudku soudu prvního stupně, došlo by podle jeho přesvědčení na straně údajných poškozených k bezdůvodnému obohacení, neboť „jejich majetková sféra se doposud v důsledku projednávané věci nezmenšila“.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby „Nejvyšší soud v Brně“ Pozn.: správně ovšem „Nejvyšší soud České republiky“ podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 42 To 153/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 3. 2011, č. j. 10 T 20/2010-174, a současně vadné řízení jim předcházející.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K námitce dovolatele stran nesprávného postupu při doručení usnesení o zahájení trestního stíhání uvedl, že byť policejní komisař skutečně nedodržel postup při doručování uvedený v §62 odst. 1 tr. ř., nelze přehlédnout, že usnesení bylo obviněnému doručeno a obviněný si je osobně převzal. Volba jiného způsobu doručení orgánem činným v trestním řízení, než jaký stanoví §62 odst. 1 tr. ř., však nepřípustnost trestního stíhání rozhodně založit nemůže. Žádné konkrétní právo obviněného porušeno nebylo, obviněný byl informován o zahájení trestního stíhání i o tom, z čeho je obviněn a jaký trestný čin je v jeho jednání spatřován. Požadavek, aby mu bylo usnesení o zahájení trestního stíhání opětovně doručeno do datové schránky v elektronické podobě s tím, že poté bude celé řízení vedeno znovu, je proto neakceptovatelným formalismem. Pokud obviněný namítl i pochybení při doručení obžaloby, státní zástupce zdůraznil, že taková procesní vada nemůže mít na přípustnost zahájení trestního stíhání zásadní vliv, neboť trestní stíhání může být zcela přípustné, i pokud obviněný ještě žádnou obžalobu doručenou nemá.
V další části svého vyjádření státní zástupce připomněl, že s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil, se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení obviněného o tom, zda byl naplněn tento hmotně právní dovolací důvod, je dovolací soud těmito skutkovými zjištěními vázán. Z nich v nyní projednávané trestní věci vyplynulo, že dovolatel převzal od D. S. částku 200.000 Kč s tím, že jednak z ní uhradí její vstupní poplatek ve výši 36.500 Kč do společnosti Life Dream, s. r. o., a jednak s poměrně obecným určením, že zbytek použije na úhradu dalších vstupních poplatků za další osoby. Pokud následně zprostředkoval uzavření smluv o půjčce mezi D. S. a poškozenými V. R. a M. M., jejichž předmětem byla v obou případech částka 36.500 Kč určená na zaplacení jejich vstupního poplatku do zmíněné společnosti, došlo ke změně vlastníka části peněz, když v rozsahu 73.000 Kč se jimi stali právě poškození. Pokud se s mini obviněný dohodl, že peníze použije na úhradu vstupního poplatku, a neučinil tak, resp. následně si je k jejich škodě ponechal, pak naplnil veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Není podstatné, že původně předala finanční prostředky obviněnému svědkyně S. a nikoli samotní poškození. Po právní stránce nemá podle názoru státního zástupce význam ani to, že jednotlivé osoby účastnící se skutkového děje se příliš nedomáhaly svých práv vyplývajících z realizovaných úkonů.
Proto státní zástupce své písemné vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále již jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl o řádném opravném prostředku obviněného ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže by bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Pokud dovolatel namítl, že orgán činný v trestním řízení nedodržel při doručení usnesení o zahájení trestního stíhání zákonem stanovené pořadí způsobu doručování a v důsledku toho se jednalo o procesně neúčinné doručení zakládající nepřípustnost následného trestního stíhání, je zřejmé, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. touto námitkou právně relevantně neuplatnil . Tentýž závěr pak platí i pro námitku nesprávného způsobu doručení obžaloby. K uvedené problematice je nutno poukázat na následující skutečnosti:
Jestliže v minulosti Nejvyšší soud v dovolatelem citovaném usnesení ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 66/2003, připustil širší výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. v tom smyslu, že za jistých okolností mohou tento důvod naplnit i vady vzniklé při vyhotovení a doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, mínil tím vady zásadní, tedy vady s tak zásadním procesním dopadem, že je z hlediska zákonnosti trestního stíhání lze významově klást na roveň důvodům uvedeným v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. nebo §11a tr. ř. V konkrétním případě se jednalo o takové obsahové nedostatky v popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, že pro konání trestního stíhání v podstatě zcela chyběl nezbytný zákonný podklad.
Pochybení orgánu činného v přípravném řízení trestním, spočívající v posuzovaném případě konkrétně v tom, že v rozporu s ustanovením §62 odst. 1 tr. ř. doručoval usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému namísto do datové schránky, kterou měl zřízenu a aktivovánu, osobně do jeho provozovny, však za natolik podstatnou vadu, která by - ani při extenzivním výkladu - zakládala shora zmíněný důvod dovolání, považovat nelze.
Přestože Nejvyšší soud nepřehlédl nepřesnost v argumentaci odvolacího soudu, podle níž bylo usnesení o zahájení trestního řízení obviněnému (dovolateli) doručeno při úkonu, za podstatné považuje to, že obviněnému bylo dne 14. 12. 2009 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání do vlastních rukou v souladu s ustanovením §64 odst. 1 písm. b) tr. ř. Skutečnost, že doručovanou písemnost převzal osobně (uložení je zde vyloučeno vzhledem k §64 odst. 4 písm. a/ tr. ř.), pak obviněný (dovolatel) stvrdil svým vlastnoručním podpisem (viz č. l. 57 spisu). Byť v posuzovaném případě nebyla dodržena zákonem stanovená technika (pořadí) doručování ve smyslu ustanovení §62 odst. 1 tr. ř., jehož smyslem je především urychlit a zefektivnit proces doručování v trestním řízení využitím datových schránek, je na druhé straně zřejmé, že orgán činný v trestním řízení zvolil takový způsob doručení, který zákon umožňuje. Šlo tedy o doručení řádné. Dovolatel byl zákonným způsobem seznámen s tím, že je proti němu zahájeno trestní stíhání, byl informován o tom, jaké jednání je mu kladeno za vinu a jaký trestný čin je v něm shledáván, včetně patřičného odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Proto mu nelze přisvědčit v názoru, že při doručování usnesení o zahájení trestního stíhání bylo porušeno či zkráceno jeho právo na spravedlivý proces.
K další námitce, že dovolateli nabyla řádně doručena obžaloba, je třeba především zdůraznit, že s takovým procesním pochybením - pokud by k němu v daném případě skutečně došlo - nelze spojovat důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Z předloženého spisového materiálu navíc vyplývá, že dovolatel si kopii obžaloby převzal osobně proti podpisu v kanceláři soudu dne 15. 2. 2010. Rovněž v tomto případě jde o doručení zákonné (k tomu viz §64 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), přičemž není rozhodné, jakým způsobem obviněný poté s obžalobou naložil, tj. zda si ji přečetl či nikoliv, případně zda jí předal jiné osobě. Přehlédnout nelze ani to, že na počátku hlavního líčení sám ani prostřednictvím přítomného obhájce, ač tak nepochybně mohl učinit, nevznesl námitku, že podanou obžalobu neobdržel, a proto ji nezná, a že z tohoto důvodu byl zbaven možnosti se na hlavní líčení náležitě připravit (viz protokol o hlavním líčení /č. l. 93 spisu/).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta námitka dovolatele, podle níž nebylo v řízení prokázáno, že by mu byly předány (svěřeny) jakékoliv finanční prostředky, ať už poškozenými nebo D. S. V této souvislosti se dovolatel omezil toliko na zpochybnění výpovědi posledně jmenované svědkyně a de facto tak brojí proti způsobu, jakým tento důkaz hodnotily soudy nižších stupňů. To znamená, že svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho argumentace proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že dovolatel žádné finanční prostředky od svědkyně S. neobdržel. Otázkou věrohodnosti její výpovědi se oba soudy zabývaly velmi podrobně a v odůvodněních svých rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, z jakých důvodů obhajobě obviněného v tomto směru nepřisvědčily (viz str. 10 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry, jestliže se se svědkyní D. S. nedohodli na tom, jakým konkrétním způsobem má s inkriminovanými penězi disponovat (účel svěření), a dále námitkou, že mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozeným V. R. a M. M., ačkoli jim žádná škoda nevznikla.
Těmto námitkám však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely ze skutkových zjištění podrobněji rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že jakožto spolupracovník společnosti Life Dream, s. r. o., přislíbil poškozeným V. R. a M. M. zařídit jejich účast na podnikání této společnosti a zejména opatřit jim finanční hotovost na úhradu vstupního poplatku do společnosti ve výši 36.500,- Kč. Poté, co oba poškození akceptovali jeho nabídku, že potřebnou hotovost mohou získat uzavřením smlouvy o půjčce částky 36.500,- Kč, předložil předmětné smlouvy k podpisu svědkyni D. S. jakožto věřiteli, od níž již předtím převzal celkem 200.000,- Kč s tím, že jednak z této částky bude uhrazen její vstupní poplatek do společnosti ve výši 36.500,- Kč a zbytek peněz pak bude použit na úhradu vstupních poplatků dalších osob. Poškození R. a M. sice přislíbené finanční částky fakticky nikdy nedostali do rukou, nicméně byli seznámeni se skutečností, že D. S. je předala přímo obviněnému s tím, že obviněný zajistí jejich vložení do společnosti Life Dream, s. r. o., jako vklad pro jejich členství. Obviněný to však podle zjištění soudů následně neučinil a oba poškození se členy společnosti nikdy nestali. S finančními prostředky v celkové výši 73.000,- Kč, jejichž vlastníky se uzavřením smluv o půjčce shodnými částkami 36.500,- Kč stali právě poškození, naložil v rozporu s předem dohodnutým účelem, přičemž není rozhodné, že se soudům nepodařilo zjistit, jakým způsobem. Na závěr o trestní odpovědnosti dovolatele za trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. tedy nemá žádný vliv skutečnost, že mu předmětné finanční částky fyzicky předala svědkyně S. a nikoliv sami poškození. Zákon totiž nepožaduje shodu osoby, která pachateli svěří věc, aby s ní určitým způsobem nakládal (disponoval), a osoby, k jejíž škodě si pachatel svěřenou věc přisvojil.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že poškozeným V. R. a M. M. nevznikla ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně fakticky žádná škoda, a proto neexistoval žádný poklad pro adhezní výrok. Skutečnost, že svědkyně D. S. se vůči poškozeným do té doby nedomáhala splacení půjčených částek, není v tomto směru podstatná. Oba výše jmenovaní utrpěli škodu tím, že jim zapůjčené peníze nebyly použity na dohodnutý účel (podnikání ve společnosti Life Dream, s. r. o.) a sami se zároveň dostali do právního postavení dlužníků, každý v částce 36.500,- Kč. Utrpěli tedy majetkovou újmu, která podle zjištění soudů vznikla v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním dovolatele (tj. zpronevěrou výše uvedených peněz). Oba se také řádně připojili k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Pro adhezní výrok byly proto splněny i procesní podmínky (§43 odst. 3 tr. ř., §206 odst. 2 tr. ř.).
Lze tedy uzavřít, že obviněný (dovolatel) byl trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uznán vinným právem. Nejvyšší soud mu nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení jim předcházející, byly založeny na vytýkaných pochybeních zakládajících některý z uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného J. N. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a v jeho podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněné části, nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, nebylo možno přiznat opodstatnění ani důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler