ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1444.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1444/2012 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. prosince 2012 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný L. I., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 4 To 409/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 15/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. I. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 31 T 15/2012, byl obviněný L. I. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ v době nejméně od 1. 6. 2004 do 14. 7. 2011, kdy byl rozhodnutím Policie ČR, Obvodního oddělení H. n. V. č. j. KRPC-47700/ČJ-2011-020113 vykázán ze společně obývaného domu, v obci H. v ulici D. psychicky a fyzicky týral svoji manželku S. I., slovně ji napadal hrubými urážlivými a lidskou důstojnost snižujícími výrazy:„krávo, píčo, děvko“, vyhrožoval jí, že ji vyhodí z okna a bude to vypadat jako sebevražda, že ji polije kyselinou a znetvoří ji, bil ji do různých částí těla, převážně do hlavy a nohou, škrtil ji, tahal ji za vlasy, lámal jí prsty na rukách, přičemž od roku 2010 se intenzita jeho agresivního chování stupňovala, když s poškozenou mluvil stále jen zvýšeným hlasem, bezdůvodně na ni křičel, oslovoval ji „služko, ty pse, otroku, koukej makat“, bránil jí ve styku s kamarádkami i rodinnými příslušníky, vyhrožoval jí, že ji dostane do blázince, strkal jí do úst pevnou stravu, ačkoli věděl, že se bude dusit, neboť mohla polykat pouze tekutou stravu, bral jí mobilní telefon, kontroloval s kým telefonuje, ráno ji budil tak, že ji poléval studenou vodou a chtěl, aby šla pro jejich společnou firmu shánět práci, nebo přišel k její posteli a nohou ji skopl dolů, rozbíjel v domácnosti různé věci, házel po ní předměty, dne 13. 7. 2011 v době kolem 12:00 hod. po ní hodil talíř s jídlem s tím, že porce jídla je velká, a přikázal jí, aby si koupila váhu, když jednání obviněného vůči své osobě pociťovala poškozená jako příkoří a měla důvodnou obavu o svůj život a zdraví “.
Za to byl odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 31 T 15/2012, podal obviněný odvolání směřující do výroků o vině i trestu, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 4 To 409/2012 , tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný L. I. prostřednictvím svého obhájce obsáhlé dovolání (č. l. 366 - 376) opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř.
V rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. zejména namítl, že pojem týrání není legislativně vymezen. Současně cituje definici tohoto pojmu vyplývající z judikatury a z odborné literatury, přičemž zdůrazňuje, že za týrání nelze označit vzájemné hádky, nadávky, či vzájemná napadání mezi dvěma osobami, resp. že týráním může být pouze jednostranná agrese. Týráním, resp. domácím násilím nejsou vzájemná napadání, hádky, rvačky, spory, kde je rovné nebo střídavé postavení stran incidentu. Skutkový závěr o jednostranném napadání poškozené učinil podle obviněného nalézací soud pouze na základě výpovědi poškozené. Takový závěr obviněný označuje za nesprávný, neboť z výpovědí svědků D. I. (jeho syna) a J. I. (jeho otce) vyplynulo, že hádky, nadávky a hrubé zacházení (které ovšem nedosahovalo intenzity jednání popisované poškozenou) bylo vzájemné. Na podporu tohoto tvrzení následně rozebírá a cituje výpovědi obou zmíněných svědků, přičemž současně polemizuje s jejich hodnocením soudem. Stejně tak poukazuje i na znalecký psychologický posudek na osobu poškozené, kdy uvedl, že v průběhu let nelze vyloučit zásadní změny v jejím psychologickém profilu. Na tomto podkladě pak dochází k závěru, že skutková zjištění soudu jsou učiněna v zásadním rozporu s obsahem provedeného dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který by mohl naplňovat pouze skutkovou podstatu přestupků proti občanskému soužití. Má za to, že při hodnocení výpovědí D. I. a J. I. došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces spočívajícím v opomenutí důkazů. Obviněný dále namítl, že výrok o vině je neúplný, neboť nesplňuje podmínky uvedené v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., kdy neoznačuje přesně trestný čin, a to ani ve spojení s odůvodněním rozsudku, a dále neobsahuje ani v obecné rovině informace o času a způsobu jeho spáchání, a neobsahuje ani jiné skutečnosti, kterých je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Mezi tyto trestním řádem požadované obsahové náležitosti výroku rozsudku pak nepochybně patří uvedení počtu jednotlivých způsobů napadání poškozené, které jsou vymezeny ve výroku rozsudku a jejich jednotlivých jednání, a dále vymezení času, resp. období, kdy k těmto způsobům napadání mělo docházet, event. v jakých časových intervalech mělo docházet k opakování jednotlivých ataků, a to alespoň přibližně. Výše uvedené má svůj význam také proto, že provedeným dokazováním bylo zjišťováno, že se z pracovních důvodů nacházel mimo společné obydlí s poškozenou dlouhodobě (a pravidelně) po dobu několika týdnů, a to nepřetržitě. Obviněný má proto za to, že z výroku rozsudku není zřejmé, jakého konkrétního blíže specifikovaného jednání se měl dopustit, a za jaké takové konkrétní jednání mu byl uložen trest.
Obviněný namítl nekonkrétnost popisu údajného bránění poškozené ve styku s rodinnými příslušníky a kamarádkami, když se z výroku rozsudku ani ve spojení s odůvodněním nepodává, s kterými konkrétními rodinnými příslušníky a kterými kamarádkami, ve kterých konkrétních případech, kolikrát ani jakým konkrétním způsobem měl poškozené v jejím styku s těmito osobami bránit. V této souvislosti cituje a hodnotí výpověď poškozené, kdy uvádí, že tato část jednání obsažená ve skutkové větě není trestným činem. Dále se vyjadřuje k časovým údajům předmětného jednání, kdy namítá, že z výroku rozsudku není zřejmé, zda a které způsoby napadání a jednotlivé útoky se měly uskutečnit před 1. 6. 2004, tj. před zařazením skutkové podstaty trestného činu týrání osoby ve společném obydlí do trestního zákona. Jako uvedený trestný čin by při tom mohla být posouzena pouze jednání, kterých se obviněný dopustil po tomto datu. V této souvislosti znovu cituje a ze svého hlediska hodnotí výpověď poškozené a tvrdí, že se z převážné části týká jednání, ke kterému mělo docházet ještě před 1. 6. 2004. Obviněný dále rozebírá jednotlivé části skutkové věty a v této souvislosti hodnotí a cituje k tomu provedené důkazy, zejména výpovědi svědků a lékařské zprávy (str. 5 až 7 dovolání), a namítá, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem provedeného dokazování. Obviněný rovněž napadá postup odvolacího soudu, který zamítl jím předložené důkazní návrhy na provedení výslechů jeho matky J. I., bratra J. I. ml. a kamarádů jeho syna, J. T., K. F. a P. M. Polemizuje s argumentací odvolacího soudu, kterou odůvodnil neprovedení těchto důkazů, kdy předkládá vlastní verzi toho, co z těchto důkazů mohlo být zjištěno. Zamítnutí návrhů na provedení těchto důkazů nelze podle jeho názoru považovat za věcně adekvátně odůvodněné a postupem soudu tak došlo k situaci tzv. opomenutého důkazu. Dále za porušení svého práva na spravedlivý proces spočívající v opomenutých důkazech shledává, že soud neučinil předmětem hodnotících úvah obsah lékařských zpráv, ze kterých vyplývá, že poškozená nebyla v období od 1. 6. 2004 do 14. 7. 2011 ošetřena v souvislosti se zraněním nebo zdravotními problémy, které by musely být důsledkem fyzického napadání. Stejně tak nalézací soud nezohlednil některé závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie vztahující se k jeho osobě, zejména skutečnost, že je zcela běžným konzumentem alkoholu, nikoli, že by byl, jak uváděla poškozená, na alkoholu závislý, či že by trpěl poruchou osobnosti, která je u takovýchto případů častá. Obviněný se vyjádřil i k závěrům znaleckého posudku zpracovaného k posouzení duševního stavu poškozené, kdy dospívá k závěru, že z něho jednoznačně nevyplývá, že by se psychické problémy u poškozené rozvinuly v souvislosti s domácím násilím z jeho strany. Přítomnost syndromu týrané osoby nebyla znalkyní v plném rozsahu prokázána. Znaleckým posudkem nebyla vyloučena možnost, že porucha přizpůsobení u poškozené byla způsobena z jiných důvodů, než jak je konstatováno v rozsudku okresního soudu, např. v důsledku nefungujícího manželství, ve kterém poškozená žila více než 25 let a nebyla v něm dlouhodobě spokojena, poruchy příjmu potravy, kvůli které pobývala i v psychiatrické léčebně, či proto, že trpěla fóbiemi, které nebyly v žádném příčinném vztahu s jeho osobou. Navíc sama znalkyně uvedla, že neměla úplné podklady pro zpracování znaleckého posudku, kdy ji chyběla dokumentace poškozené z jejího pobytu v psychiatrické léčebně v O. n. O., a znalecký posudek tak nebyl úplný. Závěrem obviněný namítl, že ve výroku o vině není vymezen znak zavinění úmyslného trestného činu, kterážto vada představuje porušení práva na spravedlivý proces, neboť nedostatek vyjádření subjektivní stránky u úmyslného trestného činu ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nelze nahradit ani právní větou rozsudečného výroku ani odůvodněním rozsudku.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 4 To 409/2012, jakož i jemu předcházející řízení, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení.
Obviněný současně učinil podnět, aby předseda senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Tento návrh nebyl okresním soudem učiněn.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že velká část námitek obviněným podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto obsahově neodpovídá. Jsou to především námitky, ve kterých na podkladě vlastního hodnocení důkazů odmítá jednotlivá skutková zjištění vymezená v tzv. skutkové větě a dovozuje, že nevyplývají z provedených důkazů. Tvrzení, že nadávky a fyzické napadání mezi ním a poškozenou bylo vzájemné, nevyplývají ze skutkových zjištění učiněných soudy, ale z vlastních skutkových tvrzení obviněného, která činí na podkladě vlastního hodnocení důkazů, zejména výpovědí D. I. a J. I. Ani tato část dovolacích námitek tedy deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Výlučně skutkového charakteru je též ta část argumentace, ve které obviněný vyvozuje vlastní závěry z psychiatrického znaleckého posudku zpracovaného k posouzení duševního stavu poškozené. Státní zástupce neshledal ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými důkazy a právním posouzením věci, když se obviněný domáhá v podstatě pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem. Stejně tak se nepřiklonil k závěru, že by se v projednávané věci jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů. Uvedl, že pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitku, podle které lze jako souzený trestný čin posoudit pouze jednání spáchané po 1. 6. 2004. Tato námitka je však bezpředmětná a zcela se míjí s obsahem tzv. skutkové věty, když hned v jejím úvodu je počátek vytýkaného jednání vymezen datem 1. 6. 2004.
Ve vztahu k námitkám podřazených obviněným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že námitky obviněného nelze považovat za důvodné, neboť v tzv. skutkové větě je dostatečně vymezena jak doba skutku (od 1. 6. 2004 do 14. 7. 2011), tak i způsob spáchání činu, když jsou zde vymezeny jednotlivé formy verbálních a fyzických útoků, kterých se obviněný vůči poškozené dopouštěl. Z hlediska zákonných znaků souzeného trestného činu není nutné, aby jednotlivé útoky byly přesně kvantifikovány a časově specifikovány; v případě řadu let trvajícího tzv. domácího násilí ani není reálné, aby každý jednotlivý akt tohoto násilí byl orgány činnými v trestním řízení přesně časově specifikován. Bezpředmětná je dle státního zástupce též námitka, podle které ve výroku o vině není vymezen znak zavinění, neboť úmyslné zavinění na straně pachatele nemusí být v tzv. skutkové větě vyjádřeno výslovně; postačuje, aby zde byly uvedeny takové skutkové okolnosti, ze kterých existence úmyslu na straně pachatele jednoznačně vyplývá, což v projednávaném případě splněno je, když si nelze reálně představit, že takovýchto aktů fyzické a slovní agrese by se mohl někdo dopouštět pouze z nedbalosti.
Protože řízení předcházející dovoláním napadenému rozhodnutí nebylo zatíženo vadami uvedenými v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., resp. ta jeho část, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. I. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 4 To 409/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným uplatněné námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvody uvedené pod písm. g), k).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi poškozené S. I. a dále výpovědi svědků – syna poškozené a obviněného D. I. a otce obviněného J. I., které soudy označily za nepravdivé, matky poškozené M. W., sestry poškozené M. S., svědků P. B., E. S., Z. B. a F. Š., a dále znaleckých posudků Mgr. Richarda Mottla a MUDr. Moniky Gärtnerové týkající se osoby poškozené, znaleckých posudků a výpovědi znalců MUDr. Jana Tučka a MUDr. Václava Šnorka stran jeho osobnosti; spadá sem dále námitka zamítnutí důkazních návrhů vznesených v odvolacím řízení na výslechy jeho matky J. I., mladšího bratra J. I. a dále svědků J. T., K. F. a P. M., kamarádů jeho syna), a vadná skutková zjištění (námitka nedostatečného zjištění stran vzájemného napadání mezi ním a poškozenou, zejména pak urážek a fyzických ataků ze strany poškozené, stejně jako psychického stavu poškozené, resp. změn její osobnosti mezi lety 2005 a 2011; námitky stran konkretizace, jak a kolikrát měl poškozené bránit v kontaktu s jejími kamarádkami a rodinnými příslušníky, resp. s kterými konkrétními osobami; námitka stran fyzického napadání poškozené z jeho strany, zejména pak povahy případných následků či zranění), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nelze na jejich podkladě dospět k závěru o jeho vině) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že hádky, nadávky a hrubé zacházení bylo mezi ním a poškozenou, jeho manželkou, vzájemné, kdy zdůrazňuje, že toto však nedosahovalo intenzity jednání popisovaného poškozenou; obviněná pravidelně a bez omezení navštěvovala svou matku M. W. v P., a to i vícekrát měsíčně, kdy návštěvy trvaly i jeden týden, tedy poškozené nijak nebránil ve styku s jejími rodinnými příslušníky, nijak ji neomezoval v možnosti zvát si návštěvy, chodit na návštěvy a opouštět dům, kdy se obviněná věnovala stolnímu tenisu, modelingu a různým kurzům; zcela popírá, že by se na poškozené dopouštěl nějakého fyzického násilí, kdy téměř žádný ze svědků u poškozené nezaznamenal jakékoli fyzické následky v podobě modřin, odřenin, zlámaných prstů, apod., kdy případné modřiny lze vysvětlit zejména tím, že poškozená trpěla poruchou příjmu potravy, kdy současně nelze opominout, že v období od 1. 6. 2004 do 17. 3. 2011 nebyla poškozená v souvislosti s případnými zraněními či s jinými zdravotními problémy lékařsky ošetřena).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný L. I. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný dané námitky vznesl s výtkou, že tyto lze uplatnit, neboť se v dané věci jedná o případ tzv. extrémního nesouladu.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českých Budějovicích, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak usvědčujících svědeckých výpovědí o okolnostech, za kterých docházelo v soužití obviněného a poškozené S. I., jeho tehdejší manželky, k opakovaným incidentům, kdy byla poškozená ze strany obviněného vystavována psychickému a fyzickému napadání, tak taktéž důkazů listinné povahy, zejména znaleckých posudků z oborů psychologie a psychiatrie, dokládajících, že poškozená byla vystavena dlouhodobému nepříznivému tlaku ze strany obviněného, kterýžto byl příčinou toho, že se u poškozené rozvinula tzv. porucha přizpůsobení, kdy současně byly přítomny i některé symptomy týrané osoby, a to přestože tzv. posttraumatická stresová porucha nebyla u poškozené beze zbytku diagnostikována.
Co se týče hodnocení svědeckých výpovědí, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Stejně tak se soudy důkladně zabývaly povahou a obsahem předmětných listinných důkazů.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 8 až 10 odůvodnění rozsudku). Zejména se jedná o výpovědi poškozené S. I., matky poškozené M. W., sestry poškozené M. S., kamarádek poškozené Z. B. a E. S., bývalé spolupracovnice poškozené A. E., spolupracovníka P. B. a známého F. Š., stejně jako syna D. I. a tchána J. I., dále pak listinné důkazy, znalecké posudky psychiatrické a psychologické jak na osobu poškozené, tak i obviněného, kdy soud pro upřesnění a ujasnění některých skutečností přibral znalce psychiatra.
Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením věrohodnosti svědeckých výpovědí a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Především pak, jak vysvětlil důvody, pro které považoval obhajobu obviněného za nevěrohodnou a vyvrácenou, a z jakých důvodů nepovažoval výpověď syna D. I. za přínosnou („ v celé výpovědi svědka D. I., společného syna obžalovaného a poškozené je zřejmé, že se snaží neublížit ani jednomu z rodičů a jeho výpověď je v tomto směru značně neurčitá “; … „ klíčový svědek D. I., který by mohl poskytnout další informace k vzájemnému soužití svých rodičů se snaží vypovídat tak, aby svou výpovědí nikomu z nich neublížil “ – str. 9 odůvodnění rozsudku) a výpověď otce obviněného J. I. za věrohodnou („ výpověď svědka J. I., otce obžalovaného, byla však v průběhu trestního řízení zcela vyvrácena znaleckým posudkem psychologickým, který zpracoval Mgr. Richard Mottl “ - str. 9 odůvodnění rozsudku).
Odvolací soud se se skutkovými závěry učiněnými soudem nalézacím, stejně jako s právním posouzením předmětného jednání obviněného ztotožnil („ okresní soud provedl důkazy v rozsahu §2 odst. 5 tr. ř. a zjistil skutkový stav, o němž netřeba míti pochybnost. Dokazování zaměřil na prokázání jak objektivní, tak subjektivní stránky skutkové podstaty zažalovaného deliktu “ – str. 3 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se na straně 3 až 4 napadeného usnesení dále vyjádřil k navrhovanému doplnění důkazů o výslech matky obviněného, jeho bratra a dalších osob, kdy dospěl k závěru, že matka a bratr obviněného v přípravném řízení využili svého práva odepřít výpověď a vypovídal toliko otec obviněného, který o obviněném hovořil jako o oběti manželského soužití, což neodpovídalo výpovědi syna obviněného a poškozené D. I., který ve společné domácnosti v době trvání jejich manželství vyrůstal, a současně z výpovědi otce obviněného J. I. vyplynulo, že členové jeho rodiny domácnost obviněného a poškozeného navštěvovali toliko sporadicky. Odvolací soud tedy uzavřel, že „ veškerá tato zjištění tak vedla odvolací soud k závěru o nadbytečnosti navržených důkazů “.
Z obsahu napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, stejně jako jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích je zřejmé, že soudy svůj hodnotící postup vysvětlily jasně a srozumitelně v souladu s pravidly ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný námitku extrémního nesouladu uplatnil zejména ve vztahu ke skutkovým zjištěním stran údajného bránění poškozené ve styku s kamarádkami a rodinnými příslušníky, a fyzického napadání poškozené v období od 1. 6. 2004 do 13. 7. 2011 a případných následků. Na podporu svého tvrzení odkázal na výpovědi svědků a znalecké posudky znalců z oborů psychologie a psychiatrie, resp. se prostřednictvím vlastního posouzení předmětných důkazů domáhal toho, aby důkazy byly hodnoceny jím navrhovaným způsobem, tedy námitky směřoval způsobem neregulérním do oblasti skutkových zjištění.
V této souvislosti obviněný namítal, že se v projednávané věci jedná o případ tzv. opomenutých důkazů, kdy nebyly soudem provedeny jím navržené důkazy výslechem jeho bratra J. I. a matky J. I., a nebyly učiněny předmětem úvah obsahy lékařských zpráv poškozené za období od 1. 6. 2004 do 14. 7. 2011, kdy současně za opomenuté důkazy považuje i výpovědi jeho syna D. I. a otce J. I., stejně jako část znaleckého posudku na jeho osobu vypracovaného znalci Mgr. Václavem Šnorkem a MUDr. Janem Tučkem.
Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů říci, že ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam (viz námitka neprovedení obviněným navrhovaných důkazů). Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Přitom ovšem do shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Jak bylo vyloženo výše, obviněným v rámci odvolacího řízení navržené důkazy nebyly soudem provedeny, soud však řádně a zcela dostatečně odůvodnil, z jakých důvodů považoval jejich provedení za nadbytečné. Důkazy ve formě výpovědí syna D. I. a otce obviněného J. I., stejně jako znaleckých posudků a lékařských zpráv, nelze za opomenuté důkazy považovat jen proto, že obviněný nesouhlasí s tím, jakým způsobem byly soudy vyhodnoceny, resp. jaká váha jim byla soudy přisouzena pro prokázání předmětných skutečností. Tyto důkazy byly soudy řádným způsobem provedeny a podrobeny hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku s poukazem na to, že týráním může být toliko jednostranná agrese, což dle jeho názoru v projednávané věci splněno nebylo, kteroužto lze formálně pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně obviněný tak činí způsobem neregulérním, neboť námitka obviněným vznesená je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a je tedy čistou spekulací. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat v tomto bodě jakékoliv opodstatnění.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, podle které lze jako souzený trestný čin posoudit pouze jednání spáchané po 1. 6. 2004, neboť počínaje dnem 1. 6. 2004 nabyla účinnosti novela zákona č. 140/1961 Sb., kterým byla do právního předpisu vtělena skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě a domě. Tato námitka je však v kontextu projednávané věci bezpředmětná a zcela se míjí s obsahem tzv. skutkové věty, když hned v jejím úvodu je počátek vytýkaného jednání vymezen datem 1. 6. 2004.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., kterýžto je možno uplatnit v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách, buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou; nebo určitý výrok sice byl učiněn v napadeném rozhodnutí, ale není úplný.
V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný namítl, že ve výroku o vině absentuje údaj o specifikaci formy zavinění, a dále že skutek je vyjádřen nedostatečným způsobem (absentuje uvedení počtu jednotlivých způsobů napadání poškozené, jednotlivých jednání obviněného, vymezení času, resp. období, kdy k těmto způsobům mělo docházet, eventuelně v jakých časových intervalech mělo docházet k opakování jednotlivých ataků, stejně jako označení osob, s nimiž bylo poškozené bráněno se stýkat). Námitku obviněného shledal Nejvyšší soud nedůvodnou.
Je namístě uvést, že úmyslné zavinění na straně pachatele nemusí být v tzv. skutkové větě vyjádřeno výslovně . Z hlediska subjektivní stránky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je vyžadován úmysl (§15 tr. zákoníku), resp. pachatel se může předmětného zločinu dopustit toliko ve formě úmyslu. Lze si jen stěží představit, že by se obviněný daného jednání spočívajícího ve slovních nadávkách, výhrůžkách či fyzické agresi dopustil ve formě nedbalosti. Obviněný se daného jednání dopouštěl úmyslně a zcela vědomě, byť lze teoreticky připustit, že mohl takto reagovat na podněty ze strany poškozené. V této souvislosti postačuje, aby ve skutkové větě výroku o vině byly uvedeny takové skutkové okolnosti, ze kterých existence úmyslu na straně pachatele jednoznačně vyplývá, což v projednávaném případě splněno bylo.
Přesné označení trestného činu, jehož se výrok o vině týká, znamená především náležité vymezení skutku (skutková věta), který musí být totožný se skutkem uvedeným v žalobním návrhu (§177 písm. c/ tr. ř.), aby bylo patrné, zda soud respektoval zásadu obžalovací (§2 odst. 8, §220 odst. 1 tr. ř.), zda obžalobu nepřekročil, případně zda ji celou vyčerpal. Skutková věta vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obžalovaný podle zjištění soudu dopustil . Soud zde uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu spáchaného skutku . Popis skutku ( zejména způsob jeho spáchání ) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Postačí, pokud je skutek dostatečně popsán uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, s odkazem na odůvodnění rozsudku, kde jsou nezbytné podrobnosti pak zpravidla uvedeny přesně (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, str. 1011 - 1012).
K námitce obviněného, že skutek, tak jak je popsán v tzv. skutkové větě rozsudku, je nedostačující, Nejvyšší soud uvádí, že v případech, kdy soud nemá k dispozici doznání pachatele, nelze vyloučit situaci, kdy se nepodaří plně objasnit některé skutečnosti, zejména pak přesné časové údaje. To však v obecné rovině nebrání tomu, aby byl skutek dostatečně specifikován ve skutkové větě rozsudku, a to i přesto, že určité skutečnosti budou označeny za „přesně nezjištěné“ či uvozeny slovy „kolem“ nebo „v době nejméně“.
Skutková věta rozsudku obsahuje časový údaj uvádějící „v době nejméně od 1. 6. 2004 do 14. 7. 2011“, což je zcela dostačující, neboť je zde uvedeno časové rozmezí, které ohraničuje dobu, po kterou docházelo k trestněprávnímu jednání. V rámci skutkové věty je jeden z incidentů uveden konkrétním datem - „dne 13. 7. 2011 v době kolem 12:00 hod.“, kdy je určen i hodinou.
Zcela konkrétní určení dnů, hodin či minut či nějaké další časové podrobnosti, stejně jako kvantifikace jednotlivých útoků nejsou v projednávané trestní věci pro naplnění požadavku na časový údaj či údaj o způsobu provedení významné, a není závadou, pokud ve skutkové větě uvedeny nejsou, neboť je zde dostatečně popsán výsledek tohoto jednání, tj. dlouhodobé psychické a fyzické týrání poškozené. Právě s ohledem na znak dlouhodobosti protiprávního jednání a zejména pak na povahu trestného jednání, kdy se jednalo o týrání osoby žijící ve společné domácnosti, osoby, která v uvedeném časovém období byla manželkou obviněného, tedy o akt tzv. domácího násilí, je takovéto časové určení zcela dostačující, neboť nelze mít reálně za to, aby každý jednotlivý akt protiprávního jednání byl přesně časově specifikován. Stejně tak není podstatné, k jakým konkrétním osobám, určených jmény či jinými bližšími informacemi, měla poškozená obviněným zamezený přístup. Sama skutečnost, že obviněné bylo poškozeným bráněno, aby se stýkala s osobami jí blízkými, je jedním ze způsobů, jakým se projevovalo protiprávní jednání obviněného. Ve skutkové větě je dostatečným způsobem vymezeno, jakými způsoby se obviněný protiprávního jednání na poškozené dopouštěl. Kvantifikace takového údaje není pro vyjádření skutku ve skutkové větě výroku o vině podstatná.
V daném případě je popis skutku s ohledem na zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku plně vyhovující.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. I. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata