ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1455.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1455/2012 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. listopadu 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným E. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 8 To 302/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 27 T 52/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. 6. 2012, sp. zn. 27 T 52/2012, byl obviněný E. G. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „v P. dne 14. 3. 2012 v 04.59 hod. v H. ulici v nonstop H. bar, kde do té doby hrál na automatu a vypil nejméně pět desetistupňových piv, přistoupil k baru, objednal si u obsluhy baru C. T. L., pivo, když mu na bar postavil plnou půllitrovou láhev piva zn. Pilsner Urquell, kterou mu zaplatil, v době, kdy poškozený sehnul hlavu k otevřené zásuvce pod barem, jej v úmyslu získat peníze prudce udeřil touto plnou lahví piva do temene hlavy, až se rozbila, se střepem hrdla lahve v pravé ruce vstoupil za bar, kde se poškozeného touto rukou snažil zasáhnout do břicha, čemuž se poškozený bránil oběma rukama, dále jej oběma rukama fyzicky napadal, chytil jej a smýkl s ním na bar, čímž se zavřela zásuvka s kasou, poté jej srazil na zem, otevřel zásuvku pod barem, odkud odcizil majiteli herny D. D. Q., peněženku bez hodnoty obsahující finanční částku 11.100,- Kč ke škodě C. T. L., z místa utekl, čímž mu způsobil dvě řezné rány délky 40 a 30 mm na dlaňové ploše kořene palce levé ruky, oděrek a krevní podlitinu v temenní krajině vlasaté části hlavy, dva menší rýhovité oděrky vlevo nad dolním obloukem žeber, jeden rýhovitý a několik menších při sobě ležících oděrků na malíkové hraně pravého předloktí, pro které byl nucen vyhledat lékařské ošetření s následnou pracovní neschopností po dobu nejméně 10 dnů“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost uhradit na náhradě škody poškozenému C. T. L., částku 11.100,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň - město, a to do výroku o trestu. Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně o něm rozhodl rozsudkem ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 8 To 302/2012, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí ve výroku o trestu zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný při nezměněném výroku o vině odsuzuje podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ho pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. 8. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný E. G. následně dovolání , které směřoval proti výroku o nově uloženém trestu. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve uvedl, že uložený trest je v rozporu s principem proporcionality, a to jak z pohledu cíle, kterého má být jeho uložením dosaženo, tak z pohledu jeho přiměřenosti ve vztahu k trestnému činu, resp. jím způsobenému následku. Odvolací soud se podle jeho názoru v zásadě nevyrovnal se skutečností, že poslední trest odpykal již před osmi lety a lze mít tedy za to, že se jeho výkonem napravil. Podle dovolatele byla současně pominuta skutečnost, že nejzávažnější trestný čin spáchal před jedenadvaceti lety. Při ukládání nynějšího trestu pak soud nepostupoval v souladu s ustanovením §38 odst. 1 tr. zákoníku, ale naopak dovolatele de facto opětovně potrestal za čin, za který již trest vykonal. V této souvislosti dovolatel připomněl, že otázku přiměřenosti trestní sankce opakovaně řešil i Evropský soud pro lidská práva se závěrem, že u trestu odnětí svobody je třeba při posuzování proporcionality zohlednit nejen trestnou činnost pachatele, ale i cíl, jehož má být trestem dosaženo, a to vzhledem k výměře, která je k dosažení tohoto cíle nezbytně nutná. Je třeba zohlednit i fakt, že trest odnětí svobody představuje nejzávažnější zásah státní moci do práv osoby a o takovém zásahu je třeba uvažovat jako o „ultima ratio“ trestní represe. V tomto ohledu rozsudek odvolacího soudu žádnou hlubší úvahu, která by se vztahovala k důvodům uložení daného trestu, neobsahuje.
Dovolatel odvolacímu soudu vytkl také to, že navýšení trestu odůvodnil posílením zábranné funkce, tedy fakticky nutností vyčlenit ho mimo společnost, aby bylo dosaženo její ochrany. Soud zde vyšel z nesprávné úvahy, že vzhledem k trestní minulosti obviněného (dovolatele) je to nezbytné. Své konstatování, že uložení trestu odnětí svobody ve výměře šesti a půl roku není dostačujícím prostředkem k jeho nápravě, však nepodložil žádnou argumentací. Jeho rozhodnutí je tak podle dovolatele projevem libovůle směřujícím do práv garantovaných čl. 8 odst. 2, čl. 7 odst. 2 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatel konečně namítl, že ačkoli výměra trestu uloženého mu odvolacím soudem může být podkladem k zařazení k výkonu trestu do věznice se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 2 písm. d) tr. ř., odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou, do jaké míry bude mít zařazení do tohoto typu věznice vliv na jeho možnost nahradit způsobenou škodu. Daný typ věznice prakticky vylučuje zaměstnání odsouzeného. Soud tak pominul zájmy poškozeného, výrazně ztížil splnění podmínek §88 odst. 3 tr. zákoníku obviněným a nezabýval se ani otázkou dopadu výkonu trestu na poměry zúčastněných osob, zejména příslušníků jeho rodiny, k nimž má vyživovací povinnost. Tím došlo k zásahu do práv třetích osob, kterým může být způsobena závažná újma, a trest tak nebyl uložen s ohledem na poměry pachatele podle §38 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem ke shora konstatovaným důvodům dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu věc k novému projednání, nebo aby sám ve věci rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 18. 10. 2012. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 23. 10. 2012 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný E. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo nově rozhodnuto o trestu obviněného.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu s případným dopadem na druh či výměru uloženého trestu, která spočívají zejména v nesprávnému vyhodnocení kritérií nyní uvedených v §38, §39, §41 a §42 tr. zákoníku, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu přiměřeně srov. R 22/2003 SbRt.). To znamená, že dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není samotná nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný nebo příliš přísný, nejedná-li se o případ uložení nepřípustného druhu trestu anebo o překročení příslušné trestní sazby.
Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádnému jinému ze zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání, neodpovídají.
V nyní posuzované věci byl dovolatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody v rozpětí trestní sazby od dvou do deseti let. Jestliže mu tedy odvolací soud uložil (zpřísnil) z podnětu odvolání státního zástupce trest odnětí svobody z šesti a půl roku na osm let, jedná se o trest odpovídající zákonu jak druhem, tak i jeho výměrou. Soud přitom nepostupoval v rozporu se zákonem, ani pokud ho pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou (k tomu srov. §56 odst. 2 písm. d/ tr. zákoníku).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud považuje za nutné blíže se vyjádřit k námitce, že odvolací soud při ukládání trestu řádně nezohlednil princip ultima ratio , ač tak učinit měl.
Obviněný zde zřejmě nevzal dostatečně v úvahu, že soudem aplikovaný trestní zákoník terminologicky rozlišuje hodnocení rozhodných skutečností z hlediska míry společenské škodlivosti činu ve vztahu k principu ultima ratio (kdy již nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu) od hodnocení kritérií podřazených pod pojem povaha a závažnost trestného činu při určování druhu trestu a jeho výměry. Jde totiž o řešení zcela rozdílných otázek. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny , kdy je třeba hodnotit společenskou škodlivost při zvažování rozhodných kritérií pro stanovení spodní hranice trestní odpovědnosti. U povahy a závažnosti spáchaného trestného činu podle (§38, §39 tr. zákoníku). Jde naopak o kritéria uplatňovaná při ukládání trestu v případě, ve kterém soud již shledal potřebnou míru společenské škodlivosti, aby bylo možno dovodit trestní odpovědnost pachatele. Trestní zákon č. 140/1961 Sb., který byl účinný do 31. 12. 2009, při obecném použití materiálního znaku spočívajícího v „nebezpečnosti činu pro společnost“ tyto dvě kategorie nerozlišoval a vyžadoval v ustanoveních §3 odst. 1, odst. 2, odst. 4 při posuzování materiálního znaku trestného činu a v §31 odst. 1 při stanovení druhu a výměry trestu hodnocení v zásadě stejné, jak vyplývá i z odkazu na ustanovení §3 odst. 4 cit. zákona. Právě z těchto důvodů nový Trestní zákoník používá v ustanovení §12 odst. 2 (subsidiarita trestní represe) a v ustanovení §38 odst. 1, §39 odst. 2 (povaha a závažnost trestného činu) již zmíněnou rozdílnou terminologii, kterou je nutno od sebe důsledně odlišovat.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného E. G. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadený výrok rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler