ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.409.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 409/2012 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2012 o dovolání, které podal obviněný V. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9 2011, č. j. 12 To 309/2011-670, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 55/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 6. 2011, č. j. 17 T 55/2011-627, v trestní věci obviněných V. R. a D. Š. byl obviněný V. R. uznán vinným pod body ad 1 – 3/ přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2012 /dále jen „tr. zákoník“/), na tom skutkovém základě, že:
1) v přesně nezjištěné době od roku 2006 do doby svého zadržení dne 3. 11. 2010 v 06:10 hod. v obci Ž., okres T., a na dalších přesně nezjištěných místech v České republice si bez jakéhokoli povolení od různých osob opatřil nejméně 364,1 g konopí, tedy omamnou látku zařazenou do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, uvedenou v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, z toho v období od 8. 7. 2008 do 3. 11. 2010, po vzájemné předchozí dohodě s D. Š., který měl vypěstovat konopí na adrese bydliště P. D., Ž., mu pomohl zařídit tzv. Indoor pěstírnu a po vypěstování a usušení konopí od něj odebral nejméně 300 g k dalšímu prodeji, přičemž o peníze se rozdělili,
2) v přesněji nezjištěné době od 8. 7. 2008 do 3. 11. 2010 nejméně ve čtyřech případech vědomě společně s D. Š., bez jakéhokoliv povolení, v rozporu s ustanovením §21 odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a v rozporu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004, o prekursorech drog, příloha č. 1, dovezli z P. do České republiky přes hraniční přechody v osobním motorovém vozidle léky, zejména Sudafed a Modafen v počtu balení nejméně 20 kusů v jednotlivých případech, obsahující pseudoefedriny, tedy prekursory podle přílohy č. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004, o prekursorech drog, sloužící k výrobě metamfetaminu, přičemž jedno balení obsahuje nejméně 0,72 g pseudoefedrinu, a
3) v přesněji nezjištěné době od roku 2006 do doby svého zadržení dne 3. 11. 2010 v 06:10 hodin v „R“ b. na ulici H. v T. a na dalších přesně nezjištěných místech bez povolení prodával či jinak poskytoval konopí, konkrétně celkem 39 osobám vyjmenovaným ve výroku rozsudku, a to v období, počtech případů a kvantitě specifikovaných ve výroku rozsudku u každé z těchto osob zvlášť.
Za to byl obviněný podle §283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku a §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu. Podle §70 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně specifikovaných ve výroku rozsudku. Součástí rozsudku byl i zprošťující výrok podle §226 písm. a) tr. ř. ohledně tohoto obviněného pro dílčí skutky, v nichž byl obžalobou spatřován zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku.
O odvolání obviněného V. R. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Trutnově, který je podal v neprospěch obviněného do výroků o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 9. 2011, č. j. 12 To 309/2011-670, jímž ohledně obviněného napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil v odsuzující části. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté v rozsahu zrušení rozhodl nově tak, že obviněného uznal vinným na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a podle §283 odst. 2 tr. zákoníku ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a tří měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku mu také uložil trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně specifikovaných ve výroku rozsudku. Odvolání obviněného bylo výrokem podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. 9. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný V. R. dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že Krajský soud v Hradci Králové - na rozdíl od soudu prvního stupně - chybně právně posoudil jeho skutek jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy i podle odst. 2 písm. c) §283 tr. zákoníku. Je přesvědčen, že jeho jednání znak této kvalifikované skutkové podstaty, tj. spáchání činu ve značném rozsahu, ve skutečnosti nenaplnilo. V uvedené souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 463/2010, v němž byl vysloven právní názor, že pro stanovení každého z jednotlivých typů rozsahů omamné nebo psychotropní látky (větší, značný, velký) je třeba mít na zřeteli vzájemnou proporcionalitu a společenskou škodlivost jednotlivých kvalifikačních stupňů, na kterou však bude možné usuzovat ne toliko z konkrétního množství a kvality omamné nebo psychotropní látky, ale i z dalších okolností, jako je například délka doby, po níž pachatel s uvedenými látkami neoprávněně nakládal, eventuálně pro jaký okruh osob byly určeny. Současně je však třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, mimo jiné intenzitu újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u poškozených osob.
Pokud jde o dobu, po kterou měl předmětnou trestnou činnost páchat, dovolatel namítl, že soudy obou stupňů v tomto směru vycházely ze skutkových zjištění, která neměla oporu v provedených důkazech, když dospěly k závěru, že drogy distribuoval již od roku 2006. Jedinou osobou, která o tomto časovém období hovořila, byl svědek E. O. Ve vztahu k jeho osobě byl ovšem dovolatel obžaloby zproštěn, neboť tento svědek byl při hodnocení důkazů před vyhlášením rozsudku Okresním soudem v Trutnově vyhodnocen jako zcela nevěrohodný. Krajský soud v Hradci Králové potom k příslušné odvolací námitce uzavřel, že i kdyby bylo odhlédnuto od osoby jmenovaného svědka, obviněný distribuoval konopí svědkovi L. S., a to již v roce 2007. Ani toto zjištění však podle dovolatele nemá oporu v provedených důkazech, neboť tento časový údaj se objevuje pouze ve výpovědi svědka v přípravném řízení, a to ještě ve zcela neurčitém slovním spojení „asi v roce 2007, před třemi lety“, přičemž výpověď byla učiněna na konci roku 2010, což posouvá rozhodné události do roku 2008. O vlastním doznání dovolatele v uvedeném směru pak nelze hovořit, neboť v žádné fázi trestního řízení nespecifikoval, od jaké doby měl konopí L. S. poskytovat. V dané souvislosti poukázal na to, že na jaře roku 2007 skládal maturitní zkoušku a na konci letních prázdnin se odstěhoval do T., kde byl od září zaměstnán ve společnosti BScom, s. r. o. Pracovní poměr zde ukončil k poslednímu dni tříměsíční zkušební doby a od prosince 2007 do února 2008 pracoval v T. na Probační a mediační službě.
V další části dovolání obviněný namítl, že obžaloba byla v této trestní věci postavena výlučně na nevěrohodných svědeckých výpovědích, kdy proti některým svědkům policejní orgány dokonce zahájily trestní stíhání pro křivou výpověď. Závěry soudu prvního stupně o spáchání trestné činnosti a jejím rozsahu byly výsledkem kombinace jeho doznání a údajů udávaných právě svědky. Ti ovšem v mnoha případech nedokázali vysvětlit, proč uváděli takové množství odebrané drogy, jaké uváděli. Je otázkou, nakolik jimi uváděným údajům lze vůbec věřit, když se vesměs jedná o osoby užívající minimálně měkké drogy, přičemž někteří z nich před soudem přiznali i užívání drog tvrdých. Za této situace pak bylo namístě zabývat se i otázkou závažnosti újmy způsobené jednotlivým odběratelům, když dovolatel opakovaně poukazoval na svůj negativní postoj k tvrdým drogám a hovořil o svém přístupu, kdy raději poskytl zdarma „jointa“ marihuany, než aby si takto obdarovaný za stejnou cenu koupil dávku pervitinu. Podstatné ovšem je, že se žádný ze soudů nepozastavil nad vskutku „fenomenální“ pamětí všech zúčastněných, sahající několik let do minulosti a přesto schopnou vybavit si podrobnosti jednotlivých setkání s obviněným i gramy poskytnutého konopí, jež v celkovém součtu patrném z obžaloby představovaly množství téměř jednoho a tři čtvrtě kilogramu. Soudu prvního stupně dovolatel vytkl také to, že za usvědčující důkazy vzal i výpovědi svědků učiněné v tzv. předprocesním stádiu, přestože svědci je následně v hlavním líčení změnili v jeho prospěch. Stejně problematické je pak i doznání obviněného učiněné v přípravném řízení, které bylo vnímáno pro účely trestního řízení jako konečné, zcela správné, úplné a vylučující možnost omylu v konkrétních údajích, zatímco jeho výpověď u hlavního líčení byla hodnocena jako nevěrohodná. Kvantita množství distribuované marihuany získaná z takto pořízených důkazů nebyla konfrontována ani s pěstební kapacitou jediného prokázaného zdroje. Existence jiného zdroje pak nebyla orgány činnými v trestním řízení ani zjišťována. Stranou pozornosti by podle dovolatele neměla zůstat ani absence některých osob při hlavním líčení, byť byl ve vztahu k nim obžaloby zproštěn, a dále „neformální návštěva“ jeho osoby policejními orgány v době výkonu vazby, příhodně uskutečněná dne 23. 12. 2011 a bez vědomí obhájce, kdy byl dotazován na skutečnosti týkající se předmětné trestní věci. A konečně, souhlasit nemůže dovolatel ani se závěrem soudů, pokud jde o hodnocení jeho osoby a způsobu jeho života, a sice že právě prodej marihuany byl jediným dlouhodobým zdrojem jeho příjmů. V této souvislosti poukázal i na jiné zdroje peněz (peněžité dary od rodičů), z nichž poskytoval půjčky na sjednaný úrok a tím rozmnožoval svůj osobní kapitál. Investoval i do cenných papírů a živil se i network marketingem realizovaným pod záštitou společnosti T. F. Ltd. se sídlem na F.
Své námitky dovolatel směřoval i vůči úvahám odvolacího soudu o ukládaném trestu. Soud měl pochybit zejména při hodnocení přitěžujících okolností, když jako jednu z nich uvedl distribuci konopí osobám mladším osmnácti let. V řízení před soudem prvního stupně byl přitom obžaloby pro distribuci drog některým mladistvým zproštěn, když soud konstatoval, že neměl vědomost o jejich věku. V ostatních případech mu rovněž nemůže být přičítáno k tíži, že mezi odběrateli byly i osoby, které nedosáhly věku osmnácti let, a že by o tom věděl. Dodržen nebyl rovněž princip „obdobné výše trestu za obdobnou trestnou činnost“. Dovolatel zde citoval několik soudních kauz, kde byli obvinění, a to i za distribuci pervitinu, tedy nebezpečnější drogy, odsouzeni toliko k podmíněným trestům odnětí svobody.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově, a rozhodl o vazbě obviněného“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve v obecné rovině zhodnotila rozhodovací činnost Nejvyššího soudu České republiky k otázce, kdy jednání pachatele zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku naplňuje zákonný znak „značného rozsahu“. Dále uvedla, že výhrady obviněného vůči obsahu provedeného dokazování nespadají pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Do rámce dovolacího řízení totiž nepatří polemika ohledně věrohodnosti svědků, a to ani za situace, kdy svědecké výpovědi tvoří převážnou většinu usvědčujících důkazů. Hodnocení důkazů je v prvé řadě úkolem a výsostným právem soudu prvního stupně, přičemž úpravy ve skutkových zjištěních lze za stanovených podmínek případně provádět soudem druhého stupně v řízení odvolacím. Z tohoto důvodu se nelze zabývat ani argumenty obviněného, které mají prokázat, že dlouhodobě nebyla trestná činnost jediným zdrojem jeho příjmů, byť je zřejmé, že obviněný tuto otázku hodnotí jinak než soudy obou stupňů, stejně jako otázku věrohodnosti svědků a otázku reálné závažnosti jeho jednání vzhledem ke způsobené újmě. Státní zástupkyně zdůraznila, že dovolací soud je skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů zásadně vázán. Výjimečný zásah v tomto směru lze pod záštitou dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. provést pouze za striktních podmínek extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, který však v posuzovaném případě podle státní zástupkyně nenastal. S námitkami obviněného vůči době páchání trestné činnosti se odvolací soud vypořádal dostatečně. Výpovědi svědků učiněné u hlavního líčení byly v rozporu s tvrzeními dovolatele hodnoceny značně kriticky, kdy soud prvního stupně vycházel vždy z verze pro obviněného nejpříznivější, aniž by se opíral o výpovědi učiněné v přípravném řízení před sdělením obvinění. Tímto postupem dospěl k minimálnímu prokázanému množství omamné látky, přičemž v některých případech nebylo její množství zjištěno vůbec. Hodnocení důkazů pak podle ní nevykazuje žádné výrazné pochybení, naopak mu nelze upřít logiku a přesvědčivost. Proto argumenty dovolatele uplatněné v tomto směru je třeba odmítnout. Zákonem stanovené dovolací důvody, tedy ani deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nenaplňují ani výhrady proti údajné neformální návštěvě policejních orgánů u obviněného, datu doručení rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o odklad nástupu výkonu trestu a další tvrzené nestandardní procesní skutečnosti. Jejich řešení v dovolacím řízení proto není přípustné.
K nesouhlasu dovolatele s uloženým trestem státní zástupkyně poukázala na to, že relevantně brojit vůči druhu a výměře uloženého trestu - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - je možné výlučně s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný ve svém dovolání neuplatnil. Tento dovolací důvod se vztahuje na případy, kdy byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, která mohou narážet na principy svázané s účelem trestu včetně jeho nutné individualizace (ve vazbě na vhodnost a přiměřenost), nelze namítat nejen prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu, ale ani žádného jiného důvodu dovolání uvedeného v §265b tr. ř., přestože by někdy mohl být reálně uložen trest nepřiměřeně přísný, případně též trest nepřiměřeně mírný. Proto nelze k argumentům dovolatele směřujícím k nepřiměřenosti uloženého trestu - s poukazem na rozhodnutí v jiných trestních věcech - přisvědčit. Je nutno vzít v úvahu, že mu byly uloženy přípustné druhy trestů a že trest odnětí svobody mu byl vyměřen v zákonném rozmezí ustanovení §283 odst. 2 tr. zák. při spodní hranici trestní sazby.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěla státní zástupkyně k závěru, že podanému dovolání nelze přiznat opodstatnění. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný V. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a zároveň i podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi popisem skutku a odvolacím soudem použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Obecně hmotně právní námitku absence kvalifikačního znaku „značného rozsahu“ podle odst. 2 písm. c) §283 tr. zákoníku v jeho jednání založil primárně na výhradách vůči kvalitě a hodnocení ve věci provedených důkazů nejen ve vztahu k množství distribuované drogy, ale i ve vztahu k dalším okolnostem páchání trestné činnosti, jako jsou doba, po níž měl s drogou neoprávněně nakládat, a intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u poškozených osob. Podaný mimořádný opravný prostředek založil na tvrzení, že se trestné činnosti v tom rozsahu, jak je mu kladeno za vinu, nedopustil. Odvolacímu soudu zejména vytknul, že při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházel ze skutkových zjištění založených na nevěrohodných a v některých případech dokonce vědomě zkreslených svědeckých výpovědích jednotlivých odběratelů a rovněž na jeho doznání učiněném v přípravném řízení, navzdory tomu, že je v průběhu pozdějšího řízení významně korigoval. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj závěr o jeho vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nedovolovaly.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal rozsáhlého přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil výlučně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Tentýž závěr pak lze vztáhnout i na argumentaci obviněného, že dlouhodobě nebyla trestná činnost jediným zdrojem jeho příjmů, neboť i zde jde v podstatě pouze o zpochybnění soudy učiněných skutkových zjištění, která jsou navíc z hlediska konečné právní kvalifikace skutku (odvolacím soudem) nepodstatná.
Nejvyšší soud přitom respektuje judikaturu Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. ÚS I. 4/04, zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09), že důvody dovolání, zejména dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou v dovolacím řízení někdy vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces tehdy, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán pouze v případech, kdy zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci se již soud prvního stupně ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k žalované trestné činnosti za prokázané (viz str. 15 - 16 odůvodnění rozsudku). Tam, kde měl o vině obviněného pochybnosti, rozhodl zprošťujícím výrokem. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a k jeho skutkovým zjištěním žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se v podstatě totožnými námitkami, jaké učinil obviněný předmětem i nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku, a přesvědčivě vysvětlil, proč jim nepřisvědčil (viz str. 7/8 napadeného rozsudku). Pochybení soudu prvního stupně shledal pouze v právní kvalifikaci jednání obviněného (dovolatele) a tuto vadu z podnětu odvolání státního zástupce napravil.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku dovolatele vůči uloženému trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
Taková pochybení však dovolatel nenamítl. Úspěšně pak nemohl uplatnit ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za který lze mj. uložit trest odnětí svobody na dvě léta až deset let . Pokud mu tedy byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců, jedná se o trest zákonný jak co do druhu, tak co do výměry.
Zbývá doplnit, že pokud obviněný namítal pochybení soudu ohledně hodnocení přitěžujících okolností v rámci úvah o výši trestu, nejedná se o argumentaci přiléhavou. Jím zmiňovaná pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 8) se totiž přímo neváže k úvahám o výši trestu, nýbrž k hodnocení okolností týkajících se rozsahu a závažnosti spáchané trestné činnosti. Soud při posuzování celého případu přihlédl také k nízkému věku odběratelů, což vzhledem k vyšším rizikům spojeným se vznikem závislosti, zdravotní a jinou újmou u mladistvých a osob blízkých věku mladistvých, nebylo při právním hodnocení věci možno pominout.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného V. R. bylo opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod jím uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o d m í t l , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler