ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.431.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 431/2012 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2012 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 25. 10. 2011, č. j. 6 To 472/2011-182, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 52/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 7. 2011, č. j. 3 T 52/2011-145, byl obviněný Ing. J. M. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 trestního zákona (tj. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „v B. – B., místní část S., okres Z., v období nejméně od 1. 6. 2004 do 2. poloviny srpna 2006 v místě svého trvalého bydliště v soukromí domu, kde bydlel společně se svou bývalou manželkou, dvěma dcerami a synem, bezdůvodně psychicky a fyzicky týral a deptal bývalou manželku, poškozenou J. M., kterou v průběhu tohoto období urážel a ponižoval hrubými a vulgárními slovními výrazy jako „pičo stará, kurvo apod.“, ponižoval ji výroky jako např. „jsi hnusná, tlustá, neschopná, smrdíš“, dále ji v mnoha případech fyzicky napadl, a to bitím rukama do obličeje a jiných částí těla. Poškozené bránil v sociálních kontaktech, kdy jí vyčítal, že v minulosti chodila do společnosti a bavila se s přáteli, odmítal s ní chodit na veřejnost, dále poškozenou pravidelně šikanoval tím, že když nebyl spokojen s úklidem v domácnosti, tak rozkopal její věci a věci jejich dcer. Z důvodu těchto stupňujících se příkoří se poškozená spolu s dcerami v 2. polovině srpna 2006 ze společného obydlí odstěhovala, přičemž jednání obviněného u ní vyvolalo posttraumatickou stresovou poruchu, jejíž příznaky u poškozené přetrvávají do současné doby“. Za to byl podle §215a odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 25. 10. 2011, č. j. 6 To 472/2011-182, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 10. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a současně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Ing. J. M. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně se opírá o důkazy, které jsou málo přesvědčivé a rozporné a samy o sobě pro prokázání jeho viny nepostačovaly. Na základě vlastního rozboru jednotlivých ve věci provedených důkazů pak dospěl k závěru, že výpovědi slyšených svědků tvrzení obžaloby – zejména pokud jde o údajné fyzické násilí vůči poškozené – nepotvrdily. Dovolatel současně zpochybnil kvalitu odborného vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – klinické psychologie, které podle něj nedává odpověď na to, zda posttraumatická stresová porucha u poškozené byla vyvolána právě žalovaným jednáním, anebo zda její příčinou byla emočně vypjatá situace, ve které se poškozená ocitla po rozvodu manželství při řešení problémů se synem. V této souvislosti dovolatel poznamenal, že poškozená nebyla před „žádostí o pomoc“ adresovanou dne 29. 6. 2010 Okresnímu státnímu zastupitelství ve Zlíně v lékařské péči, a to ani v rámci výkonu profese policistky sloužící u cizinecké policie. Pro případ, že by se Nejvyšší soud přesto ztotožnil s vyhodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně, dovolatel namítl, že se soudy nevypořádaly s otázkou, zda posuzovaný skutek dosáhl takového stupně společenské nebezpečnosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin, pokud měl bránit manželce v sociálních kontaktech a vyčítat jí, že v minulosti chodila do společnosti a bavila se s přáteli, nebo jestliže s ní odmítal chodit na veřejnosti či byl nespokojen s domácím úklidem. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ve věci II. ÚS 2523/10 ze dne 10. 2. 2011, podle nějž jestliže orgán činný v trestním řízení v konkrétním případě, v němž škodlivost činu zjevně nedosahuje spodního prahu trestního bezpráví, neaplikuje princip subsidiarity trestní represe, ačkoli skutkové okolnosti naznačují, že k tomu byly splněny podmínky, porušuje ústavní princip nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege (čl. 39 Listiny základních práv a svobod). Nedostatečné objasnění relevantních skutkových okolností a nedostatečnost zdůvodnění toho, proč princip subsidiarity trestní represe nebyl aplikován, pak může porušovat zásadu spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny).
Nepřípustnost svého trestního stíhání a tím i vadu řízení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje dovolatel v tom, že bylo zahájeno usnesením ze dne 6. 12. 2010, přičemž nebylo postaveno najisto, zda došlo či nedošlo k promlčení trestnosti činu; tedy, zda se po 6. 12. 2005 dopustil jednání, které by spočívalo v tom, že poškozenou bil rukama do obličeje a jiných částí těla, ponižoval ji hrubými slovními výrazy a bránil jí v sociálních kontaktech apod. To podle dovolatele objektivně prokázáno nebylo.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 25. 10. 2011, č. j. 6 To 472/2011-182, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 7. 2011, č. j. 3 T 52/2011-145, a Okresnímu soudu ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 12. 3. 2012. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný Ing. J. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Námitku nesprávného právního posouzení stíhaného skutku založil výlučně na polemice se správností hodnocení ve věci provedených důkazů oběma soudy. Těm vytkl, že závěr o jeho vině založily zejména na údajně záměrně nepravdivé výpovědi poškozené J. M. a důkazně nedostačujícím odborném vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie - klinická psychologie, PhDr. Jiřího Lacigy, který poškozenou označil za osobu věrohodnou obecně i specificky. Jeho obhajobu a skutečnosti svědčící v jeho prospěch naopak bezdůvodně odmítly. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži a nikoliv v jeho prospěch. V důsledku toho pak měly vycházet z nesprávných skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Z výše uvedených důvodů tedy nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud zároveň respektuje názor vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň patřičně odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dovolatelem popírané trestné činnosti za prokázané. Ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. odůvodnil, proč neuvěřil jeho verzi, že soužití s poškozenou bylo v podstatě naprosto standardní, bez jakéhokoli slovního či fyzického napadání z jeho strany, a pokud na něj poškozená podala trestní oznámení, pak pouze z vypočítavosti, resp. ze msty. Tvrzení obviněného o nevěrohodnosti svědectví poškozené soud věnoval dostatečnou pozornost a z rozsudku je patrno, z jakých důvodů této jeho námitce nepřisvědčil (viz str. 10 – 12 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně žádných výhrad a na jím řádně zjištěný skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného (dovolatele), plně navázal, což rovněž v napadeném usnesení zdůvodnil v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani jinak hmotně právní námitku dovolatele stran nedostatku materiální stránky trestného činu v jeho jednání. Také zde totiž jeho argumentace odhlíží od soudem zjištěného skutkového stavu, podle nějž měl poškozenou v období od 1. 6. 2004 do poloviny srpna 2006 v místě trvalého bydliště v soukromí domu v B. – B., místní části S., mimo jiné psychicky i fyzicky týrat a deptat tím, že ji jednak ponižoval verbálně hrubými výrazy specifikovanými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a jednak ji bil rukama do obličeje a jiných částí těla. Dovolatel tedy nebyl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. pouze proto, že by s poškozenou odmítal chodit na veřejnost, bránil jí chodit do společnosti, vyčítal jí sociální kontakty v minulosti nebo pouze projevoval nespokojenost s úklidem, jak se snaží prosazovat.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pouze jako obiter dictum poukazuje na své rozhodnutí ze dne 17. 4. 1996 ve věci sp. zn. 1 Tzn 2/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/1996 (Tr), podle nějž při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Pokud dovolatel svou bývalou manželku, žijící s ním ve společně obývaném domě, po dobu více než dvou let napadal nejhrubšími vulgárními výrazy a bil ji rukama do obličeje a různých částí těla, jak měly soudy za prokázané, nepochybně nejde o případ, kdy by společenská nebezpečnost jeho jednání nedosahovala stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, resp. neodpovídala ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu podle §215a odst. 1 tr. zák.
Výše popsané skutečnosti současně zjevně vylučují nahlížet na jednání dovolatele jen z pohledu možné soukromoprávní odpovědnosti či odpovědnosti v rovině správního práva (za přestupek). Užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Uvedený dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Důvod nepřípustnosti svého trestního stíhání obviněný zjevně dovozuje z ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle nějž trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, „je-li trestní stíhání promlčeno“. Promlčení trestního stíhání jako případ zániku trestnosti činu v daném případě dovolatel namítá s poukazem na dobu, která uplynula od spáchání skutku, jímž byl uznán vinným a který byl právně kvalifikován jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák., do zahájení trestního stíhání dne 6. 12. 2010.
Rovněž tuto námitku, která zvolenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obecně odpovídá , však obviněný založil primárně na zpochybnění správnosti ve věci učiněných skutkových zjištění, podle kterých se trestné činnosti popsané v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně dopouštěl „nejméně od 1. 6. 2004 do 2. poloviny srpna 2006“. Opětovně tedy namítl nesprávnost hodnocení důkazů oběma soudy a teprve v návaznosti na tom existenci vady, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo vzhledem k promlčení nepřípustné. Nejvyšší soud však z důvodů výše uvedených neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, z nichž soudy vycházely při právním posouzení jednání obviněného, a to včetně otázky, kdy byl trestný čin podle §215a tr. zák. dokončen. Promlčecí doba přitom činila 5 let (§67 odst. 1 písm. d/ tr. zák.). Této části dovolání proto nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
Protože dovolání obviněného Ing. J. M. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v jeho - z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. - relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler