ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.927.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 927/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. srpna 2012 o dovolání obviněného P. K., nar., podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 8 To 135/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 124/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 1 T 124/2011, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoníku“) spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Tohoto přečinu se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že:
„po předchozí domluvě se záměrem vylákat neoprávněně pojistné plnění inicioval v podzimních měsících roku 2009 přepis svého osobního motorového vozidla zn. Renault Espace, r. z., VIN:, na R. Z., roz. L., nar., která z podnětu jeho žádosti uvedené vozidlo na sebe u Městského úřadu v P., odboru dopravy, v listopadu 2009 převedla, přičemž jí předložil k podpisu pojistnou smlouvu Č. p., a.s., č., ze dne 30. 10. 2009, jejímž obsahem bylo pojištění osobního motorového vozidla zn. Renault Espace, VIN:, avšak nadále uvedené vozidlo užíval pro svou potřebu, a po krátké době, kdy je dal počátkem léta k dispozici R. Z. a M. Z., nar., aby v místě bydliště jmenovaných navodil zdání, že s vozidlem je vše v pořádku, si je následně vzal od nich zpět s tím, že R. Z. a M. Z. oznámí Policii ČR odcizení tohoto automobilu a uplatní nárok na pojistné plnění z uvedené pojistné smlouvy a následně peněžní prostředky takto získané předají jemu, přičemž M. Z. v úmyslu vylákat z Č. p., a.s., pojistné plnění s vědomím, že vozidlo má u sebe v držení P. K., oznámil na Obvodním oddělení Policie ČR v N. n. H. dne 11. 1. 2011 odcizení daného vozidla, přičemž R. Z. uplatnila dne 31. 1. 2011 u Č. p., a. s., pobočka P., tuto pojistnou událost a požádala o výplatu pojistného plnění, které bylo ze strany Č. p., a. s., následně realizováno výplatou dne 9. 3. 2011, čímž byla Č. p., a. s., se sídlem S. č., P., způsobena škoda ve výši 174 614, - Kč, přičemž k odevzdání peněžních prostředků P. K. nedošlo pro jeho vzetí do vazby.“
Obviněnému byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen za tento přečin a za sbíhající se zločin loupeže podle §173 tr. zákoníku, přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, dva přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 11. 2011 pod č. j. 1 T 157/2011-560, který nabyl právní moci dne 31. 1. 2012 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 4 To 21/2012, souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 1 T 157/2011-560 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 4 To 21/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo obviněnému uloženo, aby zaplatil společně a nerozdílně s dříve spoluobviněnými M. Z. a R. Z. poškozené společnosti Č. p., a. s., se sídlem P., S., částku 38. 793,- Kč s tím, že v rozsahu zaplacení jedním zaniká povinnost zaplatit druhým.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 8 To 135/2012 , odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o ust. §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. řádu , neboť má za to, že v předchozím řízení byl dán dovolací důvod , a sice ten, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
Nesprávné hmotně právní posouzení skutku spatřuje odvolatel především v tom, že oba soudy se nevypořádaly s objektivní stránkou skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Dále podle něj nesprávně posoudily podmínky pro aplikaci §43 a 44 tr. zákoníku, tedy pro ukládání úhrnného a souhrnného trestu, konkrétně podmínky pro upuštění od uložení souhrnného trestu.
První uvedenou námitku dovolatel specifikuje tak, že podle jeho názoru bylo naprosto nedostatečným způsobem objasněno a prokázáno jednání, jehož se měl údajně dopustit. Obviněný nižším soudům vytýká, že závěr o jeho vině založily výhradně na výpovědích svědků R. a M. Z., kteří měli původně v tomto trestním řízení postavení obviněných a jejichž trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno. Podle obviněného obsahovaly jejich výpovědi rozpory, na které bezvýsledně upozorňoval. Současně obviněný vyzdvihuje, že manželé Z. jej označili za organizátora celé trestné činnosti, aby tak dosáhli mírnějšího posouzení jejich jednání. Věrohodnost svědka M. Z. je pak podle obviněného zpochybňována i tím, že je dlouhodobě v péči psycholožky pro observantně nutkavou poruchu a nevyrovnanou osobnost. Nižší soudy podle přesvědčení dovolatele při hodnocení provedených důkazů nerespektovaly princip „in dubio pro reo“, tj, v pochybnostech ve prospěch obviněného. Navíc předmětné auto bylo nalezeno v jeho domě při domovní prohlídce, která byla provedena účelově na popud jeho bývalé manželky, která se jej takto chtěla zbavit.
Další námitky odvolatele směřují proti uloženému trestu. Obviněný má za to, že v případě, že by toto trestní stíhání bylo spojeno s dalším trestním stíháním, které vůči němu bylo vedeno, byl by mu ukládán nikoli souhrnný, nýbrž úhrnný trest, který by tak byl podle jeho názoru mírnější. Uložený souhrnný trest pak považuje za nepřiměřeně přísný, když má za to, že trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 11. 2011, č.j. 1 T 157/2011-560, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 4 To 21/2012, byl dostatečný, takže mohlo být v souladu s ust. §43 odst. 2 tr. zákoníku od uložení souhrnného trestu upuštěno. Mělo být přitom přihlédnuto i k faktu, že vzhledem k tomu, že se trestné činnosti dopustil v době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, hrozí mu reálně nařízení zbytku dosud nevykonaného trestu.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, a to včetně rozhodnutí o náhradě škody a dalších navazujících rozhodnutí, a věc mu podle §265 l odst. 1 vrátil, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se do data neveřejného zasedání Nejvyššího soudu k dovolání podle §265h odst. 2 tr. řádu nevyjádřil.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného P. K. je přípustné (§265a tr. řádu) , bylo podáno oprávněnou osobou (§265d tr. řádu) , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§265e tr. řádu) .
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v jeho dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť jen uplatněním těch námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, lze dosáhnout věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek tak, jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod ale neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím ke konkrétním námitkám uvedeným v dovolání obviněného P. K. však Nejvyšší soud konstatoval, že tyto sice formálně napadají údajné pochybení při právním posouzení skutku, avšak činí tak zcela abstraktně. Konkrétní námitky uplatněné dovolatelem jsou pak rázu skutkového, neboť směřují výhradně vůči způsobu, jakým nižší soudy hodnotily podle §2 odst. 6 tr. řádu provedené důkazy. O další skupině námitek, vytýkající údajně vadný postup nižších soudů při ukládání trestu, bude zmínka níže.
V dovolání se sice namítá, že byla „nesprávně posouzena objektivní stránka jednání obviněného“, ale fakticky se polemizuje s tím, že nižší soudy při hodnocení protikladných výpovědí manželů Z. na straně jedné a výpovědí obviněného, resp. jeho otce, na straně druhé, vyhodnotily postupem podle §2 odst. 6 tr. řádu jako věrohodné prvně uvedené.
Dovolání obviněného není tedy založeno na zpochybnění právního posouzení jeho jednání nižšími soudy, nýbrž vychází z odlišného hodnocení ve věci provedených důkazů, z něhož by rezultovaly jiné skutkové závěry o jednání obviněného, a teprve od toho by se odvíjelo i jeho odlišné právní posouzení. Námitkami tohoto typu ovšem obviněný míjí nejen jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale i ostatní dovolací důvody taxativně vypočtené v ust. §265b tr. řádu (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, resp. III. ÚS 78/05).
Nejvyšší soud se ovšem při plném respektování judikatury Ústavního soudu neomezil jen na toto konstatování, ale zabýval se rovněž otázkou, zda v předmětné věci nevyvstal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). Ten by totiž výjimečně připouštěl vztáhnout přezkumnou činnost Nejvyššího soudu i na skutková zjištění nižších soudů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud takový extrémní nesoulad neshledal. Dovodil naopak, že právní závěry okresního i krajského soudu jsou přesvědčivé, prosty interpretační libovůle, korespondující plně učiněným skutkovým zjištěním. Ta pak Nejvyšší soud považuje za provedenými důkazy spolehlivě prokázaná a jednoznačně svědčící pro závěr o vině obviněného P. K.. Nejvyšší soud se shoduje s hodnocením důkazů nižších soudů v tom, že aktuální důkazní situace v předmětné věci vyžadovala vyhodnotit postupem podle §2 odst. 6 tr. řádu, která ze dvou zásadně odlišných verzí skutkového děje prezentovaných obviněným, resp. manželi Z., je pravdivá. Pokud pak nižší soudy dovodily, že verze prezentovaná obviněným v rámci jeho obhajoby byla výpověďmi svědků Z. vyvrácena, Nejvyšší soud tento závěr sdílí. V podrobnostech lze poukázat na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění na str. 6-10 rozsudku okresního soudu.
Druhá skupina námitek dovolatele vytýkala nižším soudům nesprávnou aplikaci ust. §44 tr. zákoníku s tím, že podle jeho názoru byly splněny podmínky pro upuštění od uložení souhrnného trestu. Tato námitka je sice dovolatelem prezentována jako námitka proti právnímu posouzení, ale ve skutečnosti jde o námitkou proti údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, kterou prostřednictvím dovolání uplatnit nelze.
Podle §44 tr. zákoníku „Soud upustí od uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2, má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný“ Nejvyšší soud jen stručně opakuje stěžejní princip ukládání úhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, jenž spočívá v tom, že trest je pachateli dvou nebo více trestných činů ukládán v rámci trestní sazby činu nejpřísněji trestného, přičemž musí odrážet i skutečnost, že nejde jen o trest za tento trestný čin, ale i za další, sbíhající se trestné činy. Souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku je pak ukládán podle stejných zásad uvedených v §43 odst. 1 tr. zákoníku. Dochází zde přitom k navození situace, jakoby by byl ukládán trest úhrnný, čehož se dosáhne tím, že soud nejdříve zruší předchozí uložený trest za další sbíhající trestné činy a poté za všechny spáchané trestné činy uloží trest souhrnný. Pachatel, kterému je tedy v důsledku postupného rozhodování o trestu za jím spáchané sbíhající se trestné činy ukládán trest souhrnný, není v žádném ohledu znevýhodněn oproti pachateli, jemuž je ukládán trest úhrnný, což je ostatně účelem zákonné konstrukce těchto dvou forem ukládání trestu. Zcela liché jsou proti námitky obviněného, že nebýt odděleného vedení dvou trestních řízení proti němu, byl by mu uložen trest mírnější.
Stěžejní námitka, že stačilo od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku upustit, ovšem neměla povahu námitky proti právnímu posouzení, neboť tvrdila, že původní, mírnější trest, byl pro splnění jeho účelu dostatečný (viz znění §44 tr. zákoníku shora). Ve vztahu k této námitce proto Nejvyšší soud poznamenává, že výši uloženého trestu lze napadat bez jakéhokoli omezení v rámci odvolacího řízení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek ale zužuje přezkum prováděný Nejvyšším soudem jen na případy taxativně uvedené v §265b tr. řádu. Výši uloženého trestu tak lze napadat pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a to jen v případě, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, lze sice v souladu s konstantní judikaturou považovat i pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný, úhrnný nebo společný trest za pokračování v trestném činu, nikoli však námitky vytýkající nepřiměřenost trestu, jako tomu bylo v posuzovaném případě (blíže k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétně uplatněnými námitkami jej materiálně nenaplnil.
Nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud dodává, že souhrnný trest uložený okresním soudem se rozhodně nejeví jako nepřiměřeně přísný. Lze jen zdůraznit, že obviněnému byl ukládán trest v rámci trestní sazby stanovené pro nejpřísněji trestný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jež činí dvě až deset let odnětí svobody. Byl přitom ukládán za tento zločin a pět dalších přečinů. Trest uložený ve výměře šesti a půl roku, tedy mírně nad polovinou příslušné trestní sazby se jeví jako plně odpovídající kritériím pro stanovení výměry trestu uvedeným v §39 tr. zákoníku. Tato kritéria také okresní soud na str. 11-13 přehledně a přesvědčivě zdůvodnil, přičemž výslovně uvedl (viz str. 13), že vzhledem k očekávanému nařízení zbytku trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl obviněný podmíněně propuštěn, mu neuložil trest přísnější.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu
Ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu obsahuje dvě alternativy dovolacího důvodu. Dovolatel uplatnil výslovně alternativu druhou, tj. že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) , v tomto případě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podmínkou úspěšného uplatnění zmíněné alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu je, že dovolatel vznesl relevantní námitku naplňující některý z dovolacích důvodů pod písm. a) až k). Jak je ale zřejmé ze závěrů Nejvyššího soudu uvedených shora ve vztahu k dovolatelem uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tento důvod byl jím jen formálně deklarován, avšak konkrétní uplatněné námitky jej nenaplnily. Proto i ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podání z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. řádu.
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden §265b tr.řádu.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr