ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1789.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1789/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně L. P. , zastoupené Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, se sídlem v Branišovicích 101, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 312.500,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 64/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č. j. 11 Co 301/2010 – 68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 12. 2009, č. j. 23 C 64/2008 – 50, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala přiměřeného zadostiučinění ve výši 312.500,- Kč za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou tří řízení: nalézacího řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 262/2000, jehož předmětem byly majetkové nároky žalobkyně vůči Zemědělskému družstvu B. (dále také jen „nalézací řízení“), exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. E 373/2002 (dále také jen „vykonávací nebo exekuční řízení“) a konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 K 33/2003 (dále také jen „konkursní řízení“).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že nalézací řízení bylo zahájeno žalobkyní dne 9. 9. 1999. Žalobě bylo dne 17. 4. 2001 vyhověno rozsudkem pro uznání, jenž nabyl právní moci dne 6. 6. 2001. Návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, in eventum movitých věcí povinného, podala žalobkyně dne 6. 2. 2002. V květnu 2002 soud vyzval žalobkyni ke zkoncentrování návrhu na provedení výkonu rozhodnutí a k doložení dokladů prokazujících její nemajetnost a zákládajících nárok na osvobození od soudních poplatků, na což žalobkyně reagovala obratem v červnu 2002. Usnesením ze dne 12. 7. 2002 přiznal soud žalobkyni osvobození od soudních poplatků. Následně soud ve věci nekonal ( dne 19. 9. 2003 byl na majetek povinného prohlášen konkurs a vykonávací řízení bylo přerušeno; konkurs na majetek povinného byl zrušen dne 19. 4. 2007 z důvodu, že majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu - pozn. Nejvyššího soudu ) až do 31. 1. 2005, kdy návrhu žalobkyně na nařízení výkonu rozhodnutí vyhověl. Správce konkursní podstaty soudu dne 21. 3. 2005 sdělil, že v usnesení označené nemovitosti byly po prohlášení konkursu prodány a navrhl zastavení výkonu rozhodnutí. Podáními ze dne 12. 7. 2007 a 2. 10. 2008 sdělila žalobkyně soudu, že trvá na provedení nařízeného výkonu rozhodnutí. Konkursní řízení vedené pod sp. zn. 40 K 33/2003 bylo zahájeno dne 1. 8. 2002, kdy Zemědělské družstvo B. podalo samo na sebe návrh na prohlášení konkursu. Usnesením ze dne 14. 7. 2003 soud vyzval navrhovatele k předložení seznamu věřitelů a jejich adres, usnesením ze dne 6. 8. 2003 uložil soud navrhovateli složit zálohu na náklady konkursu a usnesením ze dne 19. 9. 2003 byl na majetek navrhovatele prohlášen konkurs, proti němuž se odvolal jediný věřitel, jehož odvolání bylo Vrchním soudem v Olomouci dne 19. 8. 2004 jako nepřípustné odmítnuto. Dne 18. 11. 2003 se konalo přezkumné jednání, jehož se účastnilo 129 věřitelů. Žalobkyně přihlásila svoji pohledávku ve výši 392.306,20 Kč. Dne 6. 12. 2006 podal správce konkursní podstaty konečnou zprávu s návrhem na zrušení konkursu. Usnesením ze dne 19. 4. 2007 soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku, a toto usnesení nabylo právní moci dne 8. 9. 2008. Odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o zrušení konkursu bylo odmítnuto jako neoprávněné. Žádosti žalobkyně na mimosoudní vyplacení odškodnění nebylo žalovanou vyhověno.
Soud prvního stupně neshledal v nalézacím řízení, stejně tak v řízení konkursním, nesprávný úřední postup spočívající v jejich nepřiměřené délce. Mimoto uvedl, že nárok na náhradu nemajetkové újmy za nalézací řízení byl již v době podání žaloby promlčen. Naopak ve vykonávacím řízení k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Výkon rozhodnutí byl nařízen až po třech letech od podání návrhu, v době, kdy na majetek povinného byl prohlášen konkurs a provedení výkonu proto nemohlo být realizováno. Vykonávací řízení není doposud skončeno. Vzhledem k zanedbatelnému významu tohoto řízení pro žalobkyni, kdy by po prohlášení konkursu na majetek povinného (po 19. 9. 2003) nebylo možné navržený výkon rozhodnutí provést, se jeví jako dostačující forma odškodnění konstatování porušení práva žalobkyně ve vztahu k řízení sp. zn. E 373/2002.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně zamítnutí žaloby tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 15.000,- Kč a do částky 297.500,- Kč zamítnutí žaloby potvrdil.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ohledně nalézacího a konkursního řízení. K odlišnému právnímu posouzení však dospěl u vykonávacího řízení, neboť konstatování porušení práva oproti soudu prvního stupně nepovažoval za dostatečné odškodnění. V tomto řízení k průtahům došlo, avšak nelze rovněž pominout minimální význam řízení pro žalobkyni. Vyzdvihl, že žalobkyně podala návrh na zahájení vykonávacího řízení dříve, než došlo k prohlášení konkursu na majetek povinného, tedy včas. Žalobkyně byla v exekučním řízení vyzvána k opravě petitu v návrhu až v květnu 2002, čtyři měsíce po podání návrhu, na což žalobkyně reagovala obratem, ovšem k nařízení výkonu rozhodnutí ještě před prohlášením konkursu na majetek úpadce nedošlo. Pokud by bylo rozhodováno bez průtahů, v řádných lhůtách, bylo by možno započít s výkonem rozhodnutí dříve než došlo k prohlášení konkursu na majetek povinného. Výkon rozhodnutí sice nařízen byl, ale nemohl být kvůli prohlášenému konkursu proveden. Tímto postupem soudu ve vykonávacím řízení vznikla žalobkyni nemajetková újma. Po zhodnocení kritérií dle §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) dospěl odvolací soud k závěru, že přiměřené zadostiučinění v předmětné věci odpovídá částce 15.000,- Kč, když zejména přihlédl k nulovému významu exekučního řízení pro žalobkyni.
Rozsudek odvolacího soudu, mimo výrok o náhradě nákladů řízení, napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), a opírá je o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Dovolatelka má za to, že odvolací soud rozhodl v její věci v rozporu se svou předešlou judikaturou v obdobných věcech týkajících se nároků restituční povahy. Účel zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku „zmírnit následky některých majetkových křivd a obnovení vlastnických vztahů k půdě“ však ve vztahu k dovolatelce zůstal nenaplněn. V řízeních postupovala obvyklým způsobem, činila veškeré kroky k ochraně svého práva a k vydobytí svých nároků. Již v konkursním řízení namítala, že k prohlášení konkursu na majetek dlužníka nemělo dojít, neboť od samého počátku konkursního řízení bylo zřejmé, že úpadce nemá dostatečný majetek a že pohledávky úpadce byly trojnásobně vyšší než jeho majetek, který měl navíc pouze ve správě. Až po šesti letech bylo konkursní řízení pro nedostatek majetku úpadce zrušeno. Kdyby soud v tomto konkursním řízení „dostatečně plnil svou dohledovou povinnost nad řízením, dovolatelka by se nepochybně svého nároku domohla, neboť měla k dispozici pravomocné rozhodnutí soudu a podaný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, přičemž úpadce měl v té době dostatek majetku, který sice nepostačoval na náklady konkursního řízení, ale na vypořádání její pohledávky byl dostačující.“ Brojí proti přiznané výši odškodnění, když v obdobných věcech přiznal odvolací soud zadostiučinění ve výši 120.000,- Kč. Uvedla, že byla postižena ve svém podnikání i v osobním životě a význam věci byl pro ni značný. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak rozsudek soudu prvního stupně, a žalovanou zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou řádně zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání v rozsahu, ve kterém žalobkyně brojí proti změně rozsudku prvního stupně, v části, jíž odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 15.000,- Kč, není dovolání podáno osobou oprávněnou.
K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 158, ročník 2004, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Takovou osobou však není žalobkyně, neboť jí bylo v části výroku rozsudku odvolacího soudu vyhověno a žádná újma jí tedy touto částí jeho rozsudku způsobena nebyla. Z uvedeného důvodu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. v této části jako nepřípustné odmítl.
K podání dovolání v části směřující proti výroku, kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby do částky 297.500,- Kč, je žalobkyně oprávněna a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání není přípustné, neboť žalobkyně neformuluje žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když neformuluje, ačkoliv zastoupena advokátkou, otázku žádnou.
Namítá-li žalobkyně, že v konkursním řízení došlo i k jinému nesprávnému úřednímu postupu soudu z důvodu nezrušení konkursu pro nemajetnost povinného hned na počátku konkursního řízení, pak překračuje předmět řízení, jak jej vymezila v žalobě (žalovala nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce tří specifikovaných řízení). Pokud by žalobkyně chtěla svoji žalobu rozšířit o jiný nesprávný úřední postup, jednalo by se o uplatnění nového nároku, jehož projednání lze dosáhnout jen prostřednictvím změny žaloby podle §95 o. s. ř. Z tvrzení žalobkyně však nevyplynulo, že by jí šlo o rozšíření stávajícího nároku o nárok nový. K tvrzení o dalším nesprávném úředním postupu soudu by proto bylo možno přihlédnout pouze v rámci kriteria §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk za situace, kdy by z důvodu vad řízení došlo k výraznému prodloužení celkové délky řízení oproti stavu, kdy by soud rozhodoval bezvadně. Soudy obou stupňů tuto okolnost ve svém odůvodnění výslovně nezmínily, neboť po zhodnocení průběhu řízení dospěly k závěru, že k nepřiměřené délce konkursního řízení nedošlo. Dovolací soud přitom nemůže přezkoumávat skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů, naopak, je zjištěným skutkovým stavem věci vázán.
V souvislosti s řízením o výkon rozhodnutí odvolací soud uzavřel, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a z důvodu prodlení v délce čtyř měsíců, jež mělo za následek nenařízení výkonu rozhodnutí před prohlášením konkursu, přiznal žalobkyni odškodnění 15.000,-Kč s poukazem na nízký význam řízení pro žalobkyni. Nejvyšší soud již judikoval, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále rozsudek Nejvyššího soud ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřeném např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na http://nalus.usoud.cz ). Význam vykonávacího řízení po prohlášení konkursu na majetek povinného nemohl být pro žalobkyni velký, když svoji pohledávku mohla uspokojit pouze v rámci řízení konkursního. Je třeba připomenout, že „předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010). Závěr soudů tedy nelze vykládat tak, že by restituční řízení mělo pro žalobkyni malý význam, jak se žalobkyně mylně domnívá.
Nejvyšší soud proto neshledal rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a z toho důvodu dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. února 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu