ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2601.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2601/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Kasárenská 4, proti žalovanému L. B. , zastoupenému Mgr. Bohumilem Vlčkem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Šeříková 32, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 151/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 14. prosince 2011, č.j. 5 Co 2552/2011-85, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Prachaticích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. září 2011, č.j. 9 C 151/2010-66, zamítl žalobu na určení, že „žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí v L., část obce K., a to domu postaveného na stavební parcele a stavební parcely o výměře 974 m2 v k.ú. L. zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Prachatice na“ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by mu žalovaní nezaplatili kupní cenu za předmětnou nemovitost (a to ani v předcházejícím řízení sp. zn. 8 C 204/2006, v němž se žalobce domáhal na žalovaných zaplacení kupní ceny v částce 620.000,- Kč a které je de facto překážkou věci rozhodnuté). Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby bylo to, že z výkladu §517 obč. zák. plyne, že pokud věřitel po uplynutí dodatečně poskytnuté lhůty od smlouvy neodstoupil a naopak podal žalobu na plnění, nemůže již jednostranně odstoupit.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Konstatoval, že při rozhodování o vlastnickém právu žalobce jsou soud i účastníci tohoto řízení vázáni tím, že byla pravomocně zamítnuta žaloba na zaplacení kupní ceny, neboť soudy v předcházejícím řízení dospěly k závěru, že tato byla před podpisem kupní smlouvy zaplacena. Ohledně této vázanosti pak odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), ve věcech sp. zn. 25 Cdo 5/2000, sp. zn. 21 Cdo 609/2002 a sp. zn. 33 Cdo 1074/98. Jelikož je nutno vycházet z toho, že kupní cena byla před podpisem kupní smlouvy zaplacena a nebylo tak možné z tohoto důvodu od kupní smlouvy odstoupit, je nadbytečné se zabývat tím, zda předcházející žalobou na zaplacení kupní ceny konzumoval žalobce své právo od kupní smlouvy pro nezaplacení ceny odstoupit dle §517 odst. 1 obč. zák. Platí totiž, že jestliže věřitel po uplynutí dodatečně poskytnuté lhůty od smlouvy neodstoupil a naopak podal žalobu na plnění, nemůže již jednostranně od smlouvy odstoupit. K argumentaci žalobce, že mu žalovaný brání využívat věcné břemeno bytu v prodaném domě a užívání dalších sjednaných částí převedených nemovitostí dle tohoto břemene, pak odvolací soud uvedl, že neplnění této povinnosti žalovaného není povinností z kupní smlouvy, ale z věcného břemene, které bylo sjednáno ve smlouvě o zřízení věcného břemene, jež je samostatnou smlouvou, byť uzavřenou spolu s kupní smlouvou v jedné listině. Žalobce může samostatnou žalobou uplatnit svá práva z této smlouvy o věcném břemeni, pokud mu žalovaný v oprávněném užívání brání, avšak dokazování o této skutečnosti v tomto řízení není namístě. Závěrem odvolací soud konstatoval, že odstoupení od kupní smlouvy bylo doručeno jen jednomu z kupujících a podle ustálené judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 3005/99) by odstoupení v tomto případě muselo dojít do dispozice i druhému manželovi. Jelikož zde však byly jiné důvody pro zamítnutí žaloby, odvolací soud se již tím, zda odstoupení došlo druhému kupujícímu nezabýval.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvod spatřuje v ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel uvádí, že otázky zásadního právního významu shledává v těchto oblastech:
„- Na kom v případě, že bylo odstoupeno od smlouvy podle §517 odst. 1 o.z., leží důkazní břemeno a neplatnost tohoto odstoupení, resp. o tom, že kupní cena byla zaplacena, a v jakém rozsahu, tedy zda stačí poukázat na rozhodnutí, jímž byla žaloba o zaplacení zamítnuta, nebo zda je potřeba provést řádné dokazování k existenci skutečného zaplacení
- Zda je správný názor, uvedený odvolacím soudem v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve smyslu, že pokud kupující pro nezaplacení kupní ceny podal žalobu na zaplacení, nemůže později již od smlouvy odstoupit, tedy shrnuto, zda je možnost odstoupení od kupní smlouvy ze strany prodávajícího vázána na výsledek jednání o zaplacení této kupní ceny
- Zda neplnění ustanovení o věcném břemeni, pokud je součástí kupní smlouvy, a bez něho by smlouva nebyla uzavřena, lze podřadit pod §576 o.z., jako možnost odstoupit od smlouvy a to i též kupní smlouvy, která dohodu o zřízení věcného břemene obsahuje.“
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání dovolatele písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s .ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatel ve svém dovolání ovšem [z pohledu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuloval žádnou právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. K otázce právního posouzení věci lze uvést, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán dovolací soud, umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.), též s odkazem na relevantní judikaturu, vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho dovoláním napadeném rozsudku. Z dovoláním napadeného rozsudku nebylo možno ani vyvodit, že by se odvolací soud při posuzování věci ve světle zjištěných skutkových okolností případu odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. per analogiam, neboť dovolatel s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o.s.ř. v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. října 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu