ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2877.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2877/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně L. K. , zastoupené Annou Romanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Náměstí 5. května 812, proti žalované R. N. , zastoupené Mgr. Milanem Schubertem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 319/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 2010, č.j. 11 Co 604/2008 – 269, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 2010, č.j. 11 Co 604/2008 – 269, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. června 2008, č.j. 9 C 319/2004 – 228, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) určil dne 23. června 2008, č.j. 9 C 319/2004 – 228, že darovací smlouva uzavřená dne 28. 11. 2001 mezi E. N. jako dárkyní a žalovanou jako obdarovanou, podle níž byl povolen vklad vlastnického práva ve prospěch žalované rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Litoměřice, pod sp. zn. V - 5235/2001 (chybně uveden jako V 12,4 – 5335/2001) ze dne 5. března 2002 s právními účinky vkladu k 3. 12. 2001, kterou žalovaná nabyla bytovou jednotku č. 3 o výměře 77,8 m2, v domě č.p. 702 na stavební parcele č. 1155, spoluvlastnický podíl ke stavební parcele č. 1155 o velikosti 200/1000 a spoluvlastnický podíl k pozemkové parcele č. 1154 o velikosti 200/1000, vše v obci a katastrálním území L., je pro účely uspokojení pohledávky žalobkyně sestávající z částky 440.996,30,- Kč, z úroku z prodlení ve výši 16% ročně z částky 450.000,- Kč za období od 1. 12. 1995 do 18. 11. 1998 ve výši 216.800,- Kč, z úroku z prodlení ve výši 16% ročně z částky 440.996,30,- Kč od 19. 11. 1998 do zaplacení, nákladů řízení, vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 236/97 ve výši 60.800,40,- Kč, vzniklých před soudem prvního stupně, nákladů odvolacího řízení ve výši 21.462,20,- Kč a nákladů dovolacího řízení ve výši 7.575,- Kč, podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. 2. 1999, č.j. 8 C 236/97 – 95, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2001, č.j. 9 Co 652/99 – 155, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 2003, č.j. 33 Odo 391/2003 – 242, a nákladů exekučního řízení vedeného před Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. Nc 4191/2004, je vůči žalobkyni právně neúčinná (odst. I výroku), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 20.858,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (odst. II výroku).
Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně má pohledávku proti matce žalované Evě Novotné ve výši 440.996,30,-Kč s příslušenstvím. E. N. v úmyslu zkrátit žalobkyni jako svoji věřitelku darovací smlouvou ze dne 28. 11. 2001 převedla bytovou jednotku č. 3 v domě č.p. 702 v L., spoluvlastnickým podílem (o velikosti 200/1000) na společných částech domu č.p. 702, spoluvlastnickým podílem (o velikosti 200/1000) k parcele č. 1154, vše v obci katastrálním území L. Soud prvního stupně dospěl k tomu, že odpůrčí žaloba podle §42a obč. zák. je důvodná, neboť odporem napadená darovací smlouva je právním úkonem, jenž objektivně zkrátil žalobkyni jakožto věřitelku matky žalované. Žalovaná jakožto osoba blízká se měla přesvědčit, že tento právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a pokud tak neučinila, musí být srozuměna s tím, že věřitel může uspokojení své pohledávky požadovat také z majetku, který na základě odporovatelného právního úkonu od dlužníka nabyla. V daném případě žalovaná vycházela pouze z ujištění rodičů, aniž by projevila zájem o jejich záležitosti a dluhy, což soud nepovažoval za činnost náležitě pečlivou. V době převodu předmětných nemovitostí byl na žalovanou převeden i obchodní podíl ve společnosti Mesad s.r.o., která žalobkyni rovněž dlužila. Žalovaná měla se svými rodiči dobré vztahy již od roku 1998, k čemuž soud prvního stupně přihlédl v rámci obrany žalované, že byt na ni byl převeden až poté, co se rodiče ujistili o tom, že se k nim dcera bude řádně chovat.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozhodl dne 26. ledna 2010, č.j. 11 Co 604/2008 – 269, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl, že darovací smlouva uzavřená dne 28. 11. 2001 mezi E. N. jako dárkyní a žalovanou jako obdarovanou (specifikovanou již výše v odst. I výroku soudu prvního stupně) je vůči žalobkyni neúčinná (odst. I výroku odvolacího soudu) a současně rozhodl o nákladech řízení před oběma soudy (odst. II a III výroku odvolacího soudu). Odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně nerozhodl o návrhu žalobkyně, jímž se domáhala určení neúčinnosti předmětné darovací smlouvy, v části, jíž žalovaná nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti 200/1000 na společných částech domu č.p. 702 stojícího na stavební parcele č. 1155 v obci a katastrálním území L. a tuto vadu řízení „v rámci přípravy řízení“ usnesením ze dne 15. 12. 2009, č.j. 11 Co 604/2008 – 242, napravil tak, že změnu žaloby v tomto rozsahu připustil, „neboť dosavadní výsledky řízení mohou být podkladem i pro rozhodnutí o této soudem prvního stupně opomenuté části odpůrčí žalobou napadené darovací smlouvy“. Přihlédl přitom k právní úpravě vlastnictví bytů, podle níž s převodem nebo přechodem vlastnictví jednotky – v daném případě bytu jakožto vymezené části domu – přechází spoluvlastnické právo ke společným částem domu (§8 odst. 1 za užití §2 písm. h) zák. č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony). Odvolací soud dále vyložil, že vztah mezi ustanovením věty prvé a věty druhé §42a odst. 4 obč. zák. je vztahem ustanovení obecného a ustanovení zvláštního, a proto se při jejich užití uplatní obecná právní zásada lex specialis derogat lege generali. Proto v případě, že není uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku dobře možné, tak se musí věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Žalovaná bytovou jednotku, kterou nabyla odporovatelnou darovací smlouvou od své matky, ještě před podáním žaloby prodala třetím osobám – manželům Š. Manželé Š. jsou vlastníci bytu č. 3 v domě č.p. 702 v L., jakož i podílu o velikosti 200/1000 na společných částech domu a pozemcích parc. č. 1154 a 1155 a vlastnictví k nim nabyli do společného jmění manželů kupní smlouvou ze dne 19. 3. 2003 s právními účinky vkladu ke dni 19. 3. 2003. Manželé Š. nebyli účastníky řízení v projednávané věci, a proto by pro ně případný vyhovující rozsudek, jímž by byla určena neúčinnost darovací smlouvy, nebyl závazný a již z tohoto důvodu by smysl odpůrčí žaloby nemohl být naplněn, a proto odvolací soud, aniž by přezkoumal závěry soudu prvního stupně o naplnění dalších podmínek odporovatelnosti právního úkonu, dospěl k tomu, že žaloba na určení neúčinnosti darovací smlouvy je nedůvodná. Současně dodal, že žalobkyně v průběhu řízení navrhla změnu žaloby, jíž se domáhala zaplacení částky 800.000,-Kč, která odpovídá kupní ceně, za niž žalovaná předmětnou bytovou jednotku prodala manželům Š., tedy plnění, které žalovaná získala jako prospěch z odporovatelného právního úkonu. Soud prvního stupně však nepřipustil změnu žaloby, přičemž rozhodování o tomto procesním návrhu bylo plně v jeho kompetenci, a proto nepřipuštění změny žaloby nebylo vadou řízení před soudem prvního stupně. Doplnil, že právní mocí usnesení o nepřipuštění změny žaloby měla žalobkyně možnost uplatnit nárok na zaplacení peněžité částky samostatnou žalobou.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a má za to, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když o změně žaloby rozhodl v rozporu s principem dvojinstančností řízení (usnesení o změně návrhu žaloby ze dne 15. 12. 2009, č.j. 11 Co 604/2008 – 242) a zároveň uvedl, že tak učinil proto, že dosavadní výsledky řízení mohou být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Vadu spatřuje dovolatelka i v tom, že soud prvního stupně nevyhotovil a nedoručil usnesení vyhlášené u jednání ze dne 10. 5. 2006, čímž zatížil řízení vadou, neboť se jednání osobně nezúčastnily ani dovolatelka, ani její právní zástupkyně. Dále spatřuje chybu v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, že „žaloba o určení neúčinnosti darovací smlouvy je nedůvodná, neboť bylo prokázáno, že uspokojení žalobkyně z toho, co odporovatelným úkonům ušlo z majetku její dlužnice E. N., není dobře možné“ . Dovolatelka tvrdí, že jí přísluší náhrada vůči žalované podle §42a odst. 4 obč. zák., neboť žalovaná měla z odporovatelného právního úkonu prospěch alespoň v částce 800.000,- Kč. Podle dovolatelky názor odvolacího soudu nekoresponduje s hmotným právem a ani s účelem ustanovení §42a obč. zák a současně dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1909/2008 a 30 Cdo 403/2008. Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení a aby byl žalobce povinen zaplatit žalované náhrady dovolacího řízení.
K dovolání podala žalovaná vyjádření, ve kterém uvádí, že dovolání žalobkyně není po právu a přípustnost dovolání je založena pouze na ustanovení §237 odst. 1 písm. a), neboť podle §237 odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné není. To, že soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalobkyně na rozšíření žaloby na základě jejího podání ze dne 28. 1. 2005, bylo plně v kompetenci tohoto soudu a stalo se tak v souladu s ustanovením §95 o. s. ř., navíc se nejednalo o pouhé rozšíření žaloby, ale v podstatě podání další žaloby. Současně žalovaná uvedla, že žalobkyně byla právně zastoupená a její zástupkyně se dostavila na jednání dne 10. 5. 2005 se zpožděním 30 minut a poté, co se dostavila, byla seznámena s vyhlášením usnesení o tom, že z návrhů na změnu žaloby se dvě změny žaloby nepřipouští a jedna připouští a byla opakovaně poučena o opravných prostředcích. Jak žalovaná, tak žalobkyně se tedy jednání účastnily prostřednictvím svých zástupců a uvedená usnesení se jim nemusela v souladu s občanským soudním řádem doručovat. Současně uvedla, že soud není povinen dle ustanovení §168 odst. 2 o. s. ř. doručovat účastníkům usnesení o změně žaloby; a navíc usnesení o tom, že se změna žaloby připouští, bylo doručeno odvolacím soudem, čímž byla odstraněna procesní vada v řízení před prvním stupněm. Žalovaná tak navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §42a odst. 1 občanského zákoníku věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a ObčZ (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení nebo provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. dluh dlužníka spočíval v nepeněžitém plnění, věc přenechaná dlužníkem byla jejím nabyvatelem dále prodána či jinak zcizena, takže mu již nepatří, věc byla spotřebována), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu. Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v §42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. §42a odst. 1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000].
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat). Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst.2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“.
Podle ustanovení §95 odst. 1 o.s.ř., žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo.
Podle ustanovení §95 odst. 2 o.s.ř., soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
Podaný návrh (žaloba nebo návrh na zahájení řízení) může v probíhajícím řízení doznat změny také v obsahu toho, čeho se navrhovatel (žalobce) návrhem domáhá (v tzv. žalobním petitu), nebo ve vylíčení skutkového základu uplatněného práva. Navrhovateli (žalobci) se tím umožňuje, aby obsah návrhu a své požadavky přizpůsoboval nejen svým představám na řešení sporu nebo jiné právní věci, jak se mu vyjevily v průběhu řízení, ale také procesně nebo hmotněprávně změněné situaci, ukazuje-li se, že nadále nemohou obstát. V rozsudku ze dne 30.8.2001, sp.zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 21, ročník 2003, Nejvyšší soud vyslovil, že o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. Ke změně návrhu může dojít v řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím. V odvolacím řízení však není přípustná taková změna návrhu, kterou by byl uplatněn nový nárok (srov. §216 odst. 2 o.s.ř.). Předpokladem přípustnosti změny návrhu dále je, aby výsledky dosavadního řízení, zejména provedené důkazy, mohly být podkladem i pro řízení o změněném návrhu. Projevuje se v něm zásada hospodárnosti řízení. V případě, že je možné použít výsledky dosavadního řízení i pro řízení o změněném návrhu, by totiž nebylo procesně ekonomické rozhodnout o nepřipuštění změny návrhu, a tím navrhovatele (žalobce) – chce-li dále svůj nárok uplatňovat před soudem – „nutit“ k podání nového návrhu na zahájení řízení (žaloby). Nelze-li však výsledky dosavadního řízení tímto způsobem využít, staly by se projednáváním změněného návrhu a rozhodnutím o něm náklady dosud vynaložené účastníky nebo státem z procesního hlediska neodůvodněné; po navrhovateli (žalobci) lze proto požadovat, aby svůj nárok uplatnil v novém řízení. Mohou-li být výsledky dosavadního řízení podkladem také pro řízení o změněném návrhu, nebrání připuštění změny návrhu to, že bude nezbytné provést další důkazy a že se řízení oproti původně předpokládanému průběhu prodlouží (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 622).
Žalobkyně v podání ze dne 28.1.2005 označeném jako „doplnění žaloby“ vylíčila nové – pro věc rozhodné – skutečnosti o nichž se dozvěděla po podání žaloby a sice, že žalovaná dle smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 19.3.2003 převedla předmětnou bytovou jednotku na manžele Ing. L. Š. a paní E. Š., a to za kupní cenu v celkové výši 800.000,- Kč. Žalobkyně proto s odkazem na ust. §42a odst. 4 OZ „upravila petit žaloby“ tak, že uplatňuje svůj nárok na náhradu vůči žalované, která měla ze sporného právního úkonu prospěch v podobě nabytí kupní ceny ve výši 800.000,- Kč. Zároveň však ke změně navrhovaný výrok I. byl obsahově stejný jako výrok obsažený v žalobě (v podobě alternativního petitu). Zbývající výroky pak odrážely nové rozhodné skutečnosti a sice (ve stručnosti) výrok II. určení, že smlouva o převodu mezi žalovanou a manžely Š. je vůči žalobkyni právně neúčinná a že (výrok III.) žalovaná je povinna vydat žalobkyni náhradu v částce 800.000,- Kč jako prospěch z odporovatelného úkonu a ze smlouvy o převodu uzavřené žalovanou s manžely Š. O tomto procesním návrhu soud prvního stupně rozhodl dne 10.5.2006, tedy až po ústních jednáních konaných ve dnech 15.8.2005, 10.10.2005, 21.11.2005, kdy prováděl podstatné dokazování. Při jednání dne 10.5.2006 připustil výrokem I. „změnu“ žaloby, ačkoliv takto „změněná“ žaloba zcela odpovídala petitu v návrhu ze dne 28.1.2005 pod výrokem I, resp. „alternativnímu“ výroku obsaženém v žalobě s tou výjimkou, že neobsahoval výrok, jímž se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti předmětné darovací smlouvy, v části, jíž žalovaná nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti 200/1000 na společných částech domu č.p. 702 stojícího na stavební parcele č. 1155 v obci a katastrálním území L. Žalobkyně přitom v tomto rozsahu žalobu nevzala zpět, ani soud prvního stupně v tomto rozsahu změnu žaloby nepřipustil. Vysvětlení je tak třeba hledat v tom, že soud prvního stupně o této části měněné žaloby vůbec nerozhodl. Dokud však o změně není rozhodnuto, platí původní žaloba, která ovšem tento požadavek obsahovala. Měl-li ovšem odvolací soud za to, že soud prvního stupně zcela nevyčerpal předmět řízení, měl postupovat podle §222 odst. 2 o.s.ř. a nikoliv při přípravě jednání tuto vadu řízení „napravovat“ tím, že sám o změně žaloby rozhodl. Ostatně pro odvolací řízení platí §211, tzn., že odvolací soud může rozhodovat o změně žaloby učiněné v odvolacím řízení, nejde-li ovšem o uplatnění nového nároku ve smyslu §216 odst. 2 o.s.ř. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo, neboť odvolací rozhodoval o skutku uplatněném již před soudem prvního stupně.
Lze tak shrnout, že vylíčení rozhodných skutečností v žalobě vyústilo do požadavku na určení neúčinnosti darovací smlouvy mezi dlužnicí a žalovanou. I když žalobkyně v návrhu rozsudečného výroku uvedla, že se domáhá i „alternativního“ výroku, je z obsahového porovnání obou výroků obsažených v žalobě zřejmé, že se jedná o stejný požadavek. Žalobkyní označený „alternativní“ petit se však od primárního petitu lišil toliko v uvedení vymahatelné pohledávky, jejíž uspokojení bylo zkráceno odporovatelným úkonem dlužnice. Nejednalo se tedy o alternativní petit – právní předpis nebo právní úkon nestanovil, že dlužník může poskytnout věřiteli plnění podle své volby z více možností – ani o tzv. alternativu facultas – žalobkyně neprojevila ochotu přijmout od žalovaného místo plnění, které mu podle právního předpisu nebo právního úkonu náleží, jiné plnění, na které podle hmotného práva nemá nárok. Žalobkyně proto měla být správně vyzvána postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. k odstranění duplicitního požadavku. Tuto vadu odstranila sama žalovaná v podání ze dne 28.1.2005, kdy se domáhala „alternativního“ petitu, tj. výroku s (nadbytečnou) specifikací vymahatelné pohledávky a dále procesně reagovala na skutečnosti zjištěné v průběhu řízení, a sice, že uspokojení z majetku dotčeného odporovatelným právním úkonem nebude již možné, protože předmětný byt byl dále prodán manželům Š.
Postup soudu prvního stupně, který nepřipustil změnu žaloby v části v níž se žalobkyně domáhala, aby žalovaná byla povinna vydat žalobkyni náhradu v částce 800.000,- Kč jako prospěch z odporovatelného úkonu a ze smlouvy o převodu uzavřené žalovanou s manžely Š. , byl nesprávný. V době, kdy soud prvního stupně o tomto procesním návrhu rozhodoval, již jeho připuštění nemohlo být nehospodárné a to již s přihlédnutím ke skutečnosti, že soud prvního stupně prováděl podstatné dokazování, mimo jiné i k okolnostem prodeje bytu a k výši získané náhrady za prodej bytu manželům Š. (viz. výslech žalované dne 15.6.2005, výslech sestry žalované dne 10.10.2005).
Právní názor odvolacího soudu, že žalobkyně má nárok na peněžitou náhradu podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. uplatnit samostatnou žalobou (v důsledku nepřipuštění změny žaloby) je nesprávný. Žalobkyně v podání ze dne 28.1.2005 uplatnila - co do požadavku na peněžitou náhradu - nárok vycházející ze stejného skutkového základu. Ve vztahu k ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. je ustanovení §42a odst. 4 obč. zák., upravující možnost věřitele domáhat se peněžité náhrady, ustanovením speciálním, jak ostatně správně uvedl odvolací soud. Z této premisy však neodvodil pro věc správný závěr. I v samostatném řízení o peněžitou náhradu (byly-li by jinak zachovány lhůty) by soud jako předběžnou otázku musel řešit, zda darovací smlouva uzavřená dne 28. 11. 2001 mezi dlužnicí jako dárkyní a žalovanou jako obdarovanou byla odporovatelným úkonem ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud, tím, že neodstranil vadu řízení založenou soudem prvního stupně v podobě rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby na peněžitou náhradu, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy nutno hodnotit jako nesprávný (§243b odst. 2 o. s. ř.); Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) jej proto zrušil, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud v uvedeném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. (243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. května 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu