ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3445.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3445/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. P. , zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, proti žalovaným 1) M. T. , zastoupenému Mgr. Lenkou Čížovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Hlubinská 917/20, 2) Ing. P. D. , 3) A. H. , zastoupené JUDr. Markem Steinerem, advokátem se sídlem v Brušperku, Fryčovická 146, 4) L. I. , 5) M. K. , 6) O. Š. , 7) Mgr. S. V. , 8) R. V. , o určení vlastnického práva a o určení neplatnosti smluv, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 237/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2011, č.j. 8 Co 20/2011-269, takto:
Dovolání žalobkyně proti té části meritorního výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2011, č.j. 8 Co 20/2011-269, jíž byly potvrzeny výroky II. a IV. rozsudku Okresního soudu ve Frýdku–Místku ze dne 29. září 2010, č.j. 16 C 237/2008-218, kterými byly zamítnuty žaloby o určení, že kupní smlouva ze dne 8. června 2006, V 3011/2006, a dále smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne 28. srpna 2008, č.j. V 6565/2008-802, jsou neplatné, se odmítá , jinak se uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku–Místku ze dne 29. září 2010, č.j. 16 C 237/2008-218, vyjma jeho výroků II. a IV., zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Frýdku–Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. září 2010, č.j. 16 C 237/2008-218, zamítl návrh na určení, že „žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí k ideálním 167/1000 k budově č.p. 1606 na pozemku parc. č. 1460/46 zastavěná plocha a nádvoří a podílovou spoluvlastnicí k ideálním 167/1000 k pozemku parc. č. 1460/46 zastavěná plocha a nádvoří zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Frýdek-Místek, na LV 3533 pro katastrální území M. a obec F.-M.“ (výrok I.), zamítl návrh na určení, že „kupní smlouva ze dne 8. června 2006, V 3011/2006 je neplatná“ (výrok II.), rovněž zamítl návrh na určení, že „dohoda spoluvlastníků budovy o zrušení a vypořádání spoluvlastnické budovy a pozemku a o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy podle §5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů ze dne 25. srpna 2008, V 6474/2008-802 je neplatná“ (výrok III.), a konečně zamítl i návrh na určení, že „smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne 28. srpna 2008, Č 28/8/2008/C, č.j. V 6565/2008-802 je neplatná“ (výrok IV.). Navazujícími výroky V. až VII. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku) uzavřel, že kupní smlouva ze dne 8. června 2006, není stižena absolutní neplatností. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí ve věci sp. zn. 21 Cdo 826/2005) uvedl, že by se mohlo jednat o relativní neplatnost právního úkonu podle §49a obč. zák., které se může úspěšně dovolat druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.). Žalobkyně však námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy nevznesla, přičemž „k dotazu soudu zást. žalobkyně výslovně uvedl, že žádné jiné důvody neplatnosti krom těch, které jsou uvedeny v žalobě, nespatřuje. Soud se touto peripetií zabývá proto, že v průběhu řízení žalovaný 1) a žalovaná 3) z procesní opatrnosti pro případ, že by taková námitka relativní neplatnosti byla žalobkyní uplatněna, vznesli námitku promlčení. Žalobkyně do protokolu soudu dne 26. 8. 2010 pouze uvedla, že o tom, zda bude podávat námitku relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy se teprve rozhodne až po doplnění dokazování. Kupní smlouva byla uzavřena dne 8. 6. 2006 a posledním dnem pro podání námitky promlčení bylo tudíž 8. 6. 2009, pokud by tedy námitka relativní neplatnosti kupní smlouvy byla žalobkyní vznesena, nestalo se tak v době do 8. 6. 2009 a již z tohoto důvodu by námitce relativní neplatnosti kupní smlouvy nebylo možno vyhovět.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění tohoto potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Odkázal na soudní judikaturu, jež se ustálila v závěru, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření (jako tomu bylo v projednávané věci, kdy jednání žalovaného 1/ při uzavření předmětné kupní smlouvy ze dne 8. června 2006 bylo v pravomocném odsuzujícím rozsudku soudu v trestní věci kvalifikováno jako jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu ust. §250 odst. 1 a 3 tr. zák.) je důvodem relativní neplatnosti smlouvy podle §49a obč. zák. Této neplatnosti se může dovolat jen druhý účastník smlouvy. Za situace, kdy žalobkyně námitku neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. června 2006 nevznesla, je nutno na tuto smlouvu pohlížet jako na platný právní úkon. Z uvedeného pak plyne závěr, že žalobkyně není spoluvlastnicí předmětných nemovitostí a zápis spoluvlastnického práva žalovaného 1) v katastru nemovitostí je v souladu s právním stavem. Odvolací námitky žalobkyně vycházejí z jejího nesprávného závěru, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem absolutní neplatnosti smlouvy podle §37 odst. 1, resp. §39 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka primárně namítá (ve stručnosti shrnuto z její dovolací argumentace), že již v žalobě vylíčila skutek zcela dostatečně, přičemž nemůže jít k její tíži, že v žalobě nesprávně kvalifikovala předmětnou převodní smlouvu (kterou uzavřela s žalovaným 1/), jako absolutně neplatnou, namísto neplatnosti relativní. Podle dovolatelky „další otázkou, která má po právní stránce zásadní význam pro rozhodnutí odvolacího soudu a která v rozhodovací praxi dovolacích soudů je řešena rozdílně, je to, zda naplnění trestně právní skutkové podstaty má či nemá v soukromoprávní rovině vliv jen na možnou existenci omylu ve smyslu §49a občanského zákoníku.“ Dovolatelka dále odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 34/09 s tím, že „bylo namístě poskytnout ochranu základnímu vlastnickému právu, a to skrze aplikace (aplikaci) §3 odst. 1 občanského zákona“ , neboť „výkon práv a povinností z kupní smlouvy ze dne 8. června 2006 jako skutečný dopad do právních vztahů nás účastníků této smlouvy nemůže být z důvodu právní jistoty určován do budoucna podvodně jednajícím žalovaným ad. 1.“ Považuje za nepřípustné, aby v zájmu zachování jistoty právních vztahů platil rozdílný pohled dvou soudů na tutéž věc, pokud soud v trestní věci v souvislosti se zajištěním půjčky peněz přijímá rozhodnutí o trestném činu podvodu spáchaného jednáním žalovaného 1) vůči dovolatelce, zatímco soud v civilní věci přijímá závěr, že dovolatelka uzavřela s žalovaným 1) platnou převodní smlouvu. Závěrem proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila pouze žalovaná 3), která uvedla, že není dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť dovolatelka mohla žalovat „vydání bytu a příslušných spoluvlastnických podílů (ovšem pouze jen po panu T.).“ Náhradu škody dovolatelka uplatnila již v trestním řízení, kde M. T. je povinen zaplatit poškozené R. P. částku 480.000,- Kč. Požadavku na náhradu škody bylo v tomto případě vyhověno a dovolatelka nebyla odkázána se zbytkem nějakého tvrzeného nároku na občanskoprávní řízení. Pokud s výší náhrady nebyla spokojena, mohla řešit věc v občanskoprávním řízení (nyní je věc zřejmě promlčena). Tento fakt vylučuje oprávněnost žaloby na určení neplatnosti vůči žalované 3) a navíc ani není dán naléhavý právní zájem. Navrhla, aby dovolací soud dovolání dovolatelky odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) konstatuje, že dovolání dovolatelky směřující proti té části meritorního výroku v záhlaví citovaného rozsudku odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny výroky II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, kterými byly zamítnuty žaloby o určení, že kupní smlouva ze dne 8. června 2006, V 3011/2006, a dále smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne 28. srpna 2008, jsou neplatné, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud totiž ve své judikatuře opakovaně vyjádřil právní názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (dále již „in www.nsoud.cz “)]. Pokud podle převodní smlouvy (resp. v časové posloupnosti podle převodních smluv) byl již povolen vklad (věcného) práva do katastru nemovitostí, není zde dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti této smlouvy, neboť takové určení by nemělo vliv na příznivější právní postavení žalobce, který tvrdí, že je (spolu)vlastníkem předmětné nemovitosti. Z tohoto důvodu proto Nejvyšší soud dovolání dovolatelky, pokud směřovalo proti shora již uvedené části rozsudečného výroku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Přitom vzhledem k formulaci žalobního petitu dovolatelky na určení spoluvlastnického vztahu a obsahu dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 25. srpna 2008, nebylo možné uvedený závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu dovolatelky dovodit i ve vztahu k žalobě o určení neplatnosti uvedené smlouvy.
Nejvyšší soud se poté zabýval přípustností dovolání proti zbylé části meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny meritorní výroky I. a III., jimiž byly zamítnuty žaloby o určení, že dovolatelka je v uvedeném rozsahu podílovou spoluvlastnicí označených nemovitostí, a dále, že dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví budovy a pozemku ze dne 25. srpna 2008, je neplatná. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení zastoupenou advokátem) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzované věci byl dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání proti shora uvedené rozsudečné části meritorního výroku ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (jde o případ, kdy odvolací soud rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) tedy přípustné není. Dovolání ovšem není přípustné ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v posuzované věci nejde o případ potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; v tomto případě dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být odvolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1, odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ovšem nelze dovodit v souvislosti s řešením právní otázky, „zda naplnění trestně právní skutkové podstaty má či nemá význam v soukromoprávní rovině vliv jen na možnou existenci omylu ve smyslu §49a občanského zákona.“
Je tomu tak právě s ohledem na judikaturu, kterou odvolací soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku. Velký senát Nejvyššího soudu totiž v rozsudku ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čís. 70/2011), vyložil: „V posouzení otázky, zda smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo aby tím využil jeho omylu, je neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. (pro nedostatek vážné vůle) nebo podle ustanovení §39 obč. zák. (pro rozpor se zákonem či pro jeho obcházení), sjednotil Nejvyšší soud právní praxi již svým rozsudkem ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněným posléze pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 36/2008“). Také v R 36/2008, přitom šlo po skutkové stránce o případ, kdy jednání jedné ze smluvních stran spočívající ve vlastním uzavření smlouvy (šlo o smlouvu o půjčce) bylo v pravomocném odsuzujícím rozsudku soudu v trestní věci kvalifikováno jako jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1 a 4 tr. zák. V R 36/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že takové jednání nečiní smlouvu absolutně neplatnou ani podle §37 odst. 1 obč. zák. ani podle §39 obč. zák. jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání podvodné). Tamtéž doplnil, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.). Z takto ustáleného judikatorního rámce vycházela v době do 26. 8. 2009, kdy byl vydán první rozsudek Nejvyššího soudu v této věci (byť bez vazby na konkrétní odsuzující rozsudek soudu v trestní věci), i navazující (pozdější) judikatura Nejvyššího soudu. Na závěry obsažené v R 36/2008 v tomto ohledu odkazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 1094/2006, uveřejněný pod číslem 89/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 891/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2007, pod číslem 153, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. VI. ÚS 2762/07), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1171/2007, (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1733/08), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3528/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2973/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 863/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1541/2007 (všechna tato rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici též na webových stránkách Nejvyššího soudu). V době od 26. 8. 2009 do 7. 9. 2010 již rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vycházela ze závěrů zformulovaných k této otázce v prvním rozsudku Nejvyššího soudu v této věci, jež byly s R 36/2008 rovněž v souladu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2047/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 633/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 225/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 787/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3290/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 679/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2690/2010; všechna tato rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). K závěrům obsaženým v R 36/2008 se dále (a to právě ve vazbě na trestněprávní rovinu věci) výslovně přihlásil i Ústavní soud. Ten v usnesení ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu) mimo jiné uzavřel (výslovně na R 36/2008 odkazuje), že »naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu §49a obč. zák.« Z této ustálené judikatury po vydání R 36/2008 ojediněle vybočuje výše označený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2705/2006, v němž Nejvyšší soud (vycházeje z toho, že účastník řízení spáchal uzavřením kupní smlouvy trestný čin podvodu, za nějž byl v trestním řízení pravomocně odsouzen) uzavřel, že právní úkon, který je rozhodující součástí skutku, za nějž byla osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, je neplatný pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sdílí při řešení uvedeného problému argumentaci obsaženou v R 36/2008 (opírající se o tzv. teorii projevu vůle). Co do postižení vývoje, jakým prošel v českém právním řádu (na základě tzv. teorie vůle) výklad §39 obč. zák. v podobě zastávané rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 2705/2005 (opírající se o Zhodnocení rozhodování soudů o odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch se zaměřením na postih majetku z nepoctivých zdrojů, schválené občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 29. 9. 1987, Cpj 41/87, uveřejněné pod číslem 4/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud odkazuje v podrobnostech na R 36/2008.“ Na základě této právní argumentace pak občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu schválilo citovaný judikát k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s touto právní větou: „Smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo, aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle §37 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.).“
Dovolatelka přípustnost dovolání uplatňuje prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kdy (jak již shora bylo uvedeno) primárně namítá, že již v žalobě vylíčila skutek zcela dostatečně, přičemž její (v žalobě učiněná) nesprávná právní kvalifikace předmětné převodní smlouvy (že jde o absolutně neplatný právní úkon namísto závěru, že jde o právní úkon tzv. relativně neplatný) nemůže jít k její tíži.
Na podkladě této dovolací argumentace (odůvodňující naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v uvedeném rozsahu má rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku (jak bude uvedeno níže) v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; dovolání je tedy ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok odůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět, Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností, přičemž žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právní předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C.H. Beck, svazek 13, judikát publikován pod označením C 962, nebo ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4696/2009, in www.nsoud “).
Jestliže tedy předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo (procesní nárok), který zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit), potom vylíčením těchto rozhodujících skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 odon 154/97, in ASPI). Jinými slovy řečeno, řádně podaná žaloba obsahuje výčet právně relevantních (zásadně významných, resp. rozhodujících) skutečností (skutkových tvrzení), při jejichž prokázání a existenci právní normy, kterou lze na takto zjištěný skutkový stav věci aplikovat, by měl soud vydat rozhodnutí, jež bude obsahově korespondovat (řádně zformulovanému) žalobnímu návrhu (petitu). Soud tedy v řízení verifikuje takto žalobcem tvrzená (pro rozhodnutí zásadně významná) skutková tvrzení a posuzuje, zda zjištěný skutkový stav je či není podřaditelný (subsumovatelný) pod příslušnou právní normu (právní pravidlo chování).
Jak vyplývá z obsahu procesního spisu, dne 9. září 2008 došla soudu prvního stupně žaloba, ve které dovolatelka mj. (v rámci čl. I.) tvrdila (poznámka: tučně v textu zvýraznil Nejvyšší soud): „Žalovaný mi sdělil, že půjčka, kterou mi poskytl ve výši 116.000,- Kč, musí být zajištěna zástavním právem. Proto mi předložil k podpisu kupní smlouvu ze dne 8. června 2006. Protože jsem nerozuměla tomu, jaký je rozdíl mezi zástavní smlouvou a kupní smlouvou, tuto kupní smlouvu jsem podepsala. Žalovaný mne podvedl a kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem . Jeho jednání nejenom vůči mně je předmětem trestního stíhání vedeného u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod č.j. 1 T 97/2008.“ Dne 25. září 2008 bylo soudu prvního stupně doručeno další podání dovolatelky (označené jako „Doplnění podání ze dne 8. září 2008“ ), v němž se mj. uvádí (poznámka: v textu tučně zvýraznil Nejvyšší soud): „Žalovaný mi sdělil, že tuto půjčku musí zajistit zástavním právem k mým nemovitostem... žalovaný mne ve skutečnosti podvedl a oklamal ...Spolu s osobou... na mně vymámil podpis na kupní smlouvě s předchozím ujištěním, že se jedná o zajištění dluhu , který vznikl na základě smlouvy o půjčce peněz.“
Z uvedeného je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že dovolatelka ve své žalobě také vylíčila skutečnosti, z nichž dovozovala (relativní) neplatnost předmětné kupní smlouvy o převodu svého spoluvlastnického podílu na uvedených nemovitostech na žalovaného 1), a to z důvodu neplatnosti právního úkonu učiněného v omylu.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně posoudil (posoudily), že dovolatelka se námitky relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy nedovolala, nezabýval se právním posouzením věci ve smyslu §49a obč. zák., ač se otázkou neplatnosti předmětné kupní smlouvy z důvodu jednání dovolatelky v omylu, který měl (v žalobě popsaným způsobem) vyvolat žalovaný 1), správně zabývat měl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud jej proto v předmětném rozsahu podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozsahu rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d ost. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. února 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu