ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4721.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4721/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobce Ing. P. M., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 236.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 76/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2010, č. j. 70 Co 269/2010 – 62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 2010, č. j. 11 C 76/2009 – 38, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na částku 236.000,- Kč, jíž se žalobce domáhal jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“), vedeného u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 178/97 (dále také „posuzované řízení“). Škodu spatřuje žalobce v rozdílu částky, kterou musel bývalé manželce zaplatit z titulu vypořádání BSM podle konečného rozhodnutí soudu ze dne 30. 6. 2008, a částky, kterou by zaplatil, pokud by řízení bylo skončeno v přiměřené době, tedy ještě dříve, než se před rokem 2003 začala měnit judikatura Nejvyššího soudu ve vztahu k oceňování členského podílu v bytovém družstvu.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo zahájeno bývalou manželkou žalobce dne 25. 9. 1997, přičemž bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklo ke dni 10. 10. 1996. Ve věci bylo soudem prvního stupně rozhodnuto dne 25. 9. 2002, k odvolání byl rozsudek zrušen dne 29. 8. 2003 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 2. 2006 schválil smír účastníků týkající se částečného vypořádání BSM, o další části rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2007, jenž byl rozsudkem odvolacího soudu dne 30. 6. 2008 změněn. Dovolání obou účastníků bylo Nejvyšším soudem dne 22. 1. 2009 zamítnuto. Žalovaná žádosti žalobce na mimosoudní odškodnění nevyhověla.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že pro odpovědnost státu za škodu chybí jeden ze základních předpokladů, a to vznik škody na straně žalobce. Není správná konstrukce, že by kvůli nepřiměřené délce posuzovaného řízení vznikla žalobci škoda tím, že byl zavázán vyplatit své bývalé manželce vyšší částku při vypořádání členských práv a povinností k bytovému družstvu, neboť soudy při vypořádání tohoto členského podílu vycházely z částky 510.000,- Kč, kterou žalobce obdržel za převod těchto členských práv k bytovému družstvu v roce 2001. Odvolací soud dodal, že právní názor, podle kterého při rozhodování o vypořádání BSM nelze vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, byl vysloven již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 717/99, nelze tak souhlasit s názorem žalobce, že to bylo až v roce 2003. Úspěch žalobce ve sporu o zrušení společného nájmu bytu [řízení dle §705 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obč. zák.“)], nelze považovat „za finanční výhodu“ v řízení o vypořádání BSM. V řízení dle §705 obč. zák. bylo rozhodováno pouze o tom, který z bývalých manželů bude po zrušení společného nájmu bytu byt nadále užívat jako člen družstva.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež považuje za přípustné dle
§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a opírá je o nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Má za to, že ke škodě v žalované výši došlo a že všechny podmínky pro vznik odpovědnosti státu byly splněny. Vznik škody spatřuje v tom, že pokud by k vypořádání BSM došlo v přiměřené lhůtě, činila by pro účely vypořádání BSM hodnota členského podílu družstevního bytu 22.000,- Kč. Kdyby tedy soudy rozhodly do roku 2003, byl by žalobce povinen zaplatit vypořádací podíl k družstevnímu bytu ve výši 11.000,- Kč a nikoli ve výši 236.500,- Kč. Skutečnost, že prodal předmětný družstevní podíl třetí osobě za částku 510.000,- Kč, nemůže mít na vznik škody vliv, neboť žalobce byl úspěšný ve sporu o zrušení společného nájmu bytu dle ust. §705 obč. zák., ve kterém se prokazovalo, kdo se více zasloužil o nabytí družstevního bytu. Výhra v tomto sporu pro něj měla být finanční výhodou, o kterou v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení přišel. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Dovolání není přípustné, neboť žalobce v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá, přičemž právní posouzení jeho nároku odvolacím soudem odpovídá judikatuře soudu dovolacího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009, které jsou veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), a nepředstavuje tedy jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. února 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu