ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.840.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 840/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobců a) JUDr. K. M. , b) B. P. , c) Ing. J. M. , d) MVDr. P. M. , zastoupených JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem v Havířově – Město, Astronautů 859 , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C 243/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2010, č. j. 56 Co 470/2010 – 91, takto:
I. Dovolací řízení se ve vztahu žalobkyně b) a žalované zastavuje.
II. Žalobkyně b) a žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2010, č. j. 56 Co 470/2010 – 91, se ve vztahu k žalobcům a), c), d) a žalované, včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky, zrušuje a věc se v daném rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 3. 2010, č. j. 82 C 243/2009 – 55, uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců a) až d) částku 81.364,50 Kč s příslušenstvím, ve zbytku, tj. do částky 168.635,50 Kč s příslušenstvím pro každého ze žalobců, žalobu zamítl. Žalobci se jí domáhali náhrady nemajetkové újmy, jež jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného
u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 218/98.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobci podali dne 5. 8. 1998 žalobu u Okresního soudu v Ostravě, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 30 C 218/98 (dále také „posuzované řízení“). Předmětem posuzovaného řízení byla náhrada škody, spočívající jednak v nákladech na odstranění závad a uvedení stavby do stavu způsobilého k užívání a dále v ušlém zisku (ztrátě na nájemném), způsobená nesprávným úředním postupem bývalého odboru výstavby Obvodního národního výboru v Ostravě 1 a odboru výstavby Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz při vydávání stavebního povolení v roce 1977 a nesprávným způsobem vedení kolaudačního řízení v roce 1984, to vše ohledně domu č.p. 945 v katastrálním území M. O., který má být ve spoluvlastnictví žalobců. Dne 4. 11. 1998 byla žaloba zaslána k vyjádření žalované, na něž dne 8. 3. 1999 reagoval žalobce a), který v řízení zastupoval ostatní žalobce. Dne 12. 8. 1999 byl ve spise učiněn úřední záznam o tom, že pod sp. zn. 32 C 283/92 u Okresního soudu v Ostravě probíhá řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Žalobci podáním ze dne 16. 8. 1999 rozšířili žalobu o další částku odpovídající ušlému zisku za dosud nežalované období. Usnesením ze dne 10. 4. 2000 soud připustil změnu žaloby, celkově se v posuzovaném řízení jednalo o 13.089.292,- Kč s příslušenstvím. Soud žádal o zapůjčení spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 32 C 283/92, případně fotokopií v něm vydaných rozhodnutí, což se mu z důvodu pohybu spisu mezi Krajským soudem v Ostravě, Vrchním soudem v Olomouci, Nejvyšším soudem a Ústavním soudem, nepodařilo. Žalobci na výzvu soudu dne 18. 10. 1999 upřesnili žalobu a přípisem urgovali nařízení jednání. Jednání ve věci nařízené na 25. 5. 2000 se nekonalo. Žalobci vznesli námitku podjatosti soudkyně JUDr. P., o které rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 10. 8. 2000 tak, že soudkyně není vyloučena z projednání a rozhodování věci. Dne 17. 7. 2000 žádali žalobci připuštění rozšíření žaloby o dalších 862.128,- Kč s příslušenstvím, odpovídající ztrátě na nájemném za další období. Soud této žádosti vyhověl dne 2. 10. 2000. Jednání ve věci se konalo dne 22. 11. 2000, přičemž žalovaná se nedostavila a svou neúčast neomluvila, rozsudek pro zmeškání nebyl vydán, ačkoli to žalobci navrhovali, neboť žalované nebyla doručena změna žaloby. Nové jednání nařízené na 17. 1. 2001 bylo na žádost žalované odročeno na 28. 2. 2001, kdy byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě dne 17. 9. 2001 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dne 5. 11. 2001 vznesli žalobci nový důkazní návrh, jenž byl zamítnut usnesením ze dne 7. 3. 2002 a rovněž byl zamítnut návrh žalobců na vydání rozsudku pro zmeškání. Odvolání žalobců proti tomuto usnesení bylo odmítnuto krajským soudem dne 30. 1. 2003. Usnesením ze dne 27. 5. 2003, které nabylo právní moci dne 17. 12. 2003, bylo posuzované řízení přerušeno do pravomocného rozhodnutí o vzájemné žalobě na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 46/97. Soud rozhodnutí o přerušení zdůvodnil tím, že při vydání prvního rozsudku ve věci dne 28. 2. 2001 nebylo pochybnosti o vlastnickém právu žalobců k nemovitostem, k nimž se vztahovala náhrada škody, které je však nyní zpochybněno v řízení pod sp. zn. 25 C 46/97. K odvolání žalobců bylo rozhodnutí o přerušení řízení potvrzeno. V období od 20. 9. 2004 do 8. 8. 2007 byl každé tři měsíce sledován stav řízení sp. zn. 25 C 46/97. Podáním ze dne 20. 11. 2007 navrhli žalobci pokračování v přerušeném řízení a upozornili, že jde o věc s mezinárodním prvkem (dva účastníci jsou občané Slovenské republiky) a nepatří tedy do agendy senátu 30. Dne 10. 1. 2008 zamítl soud návrh na pokračování v řízení a zároveň poukázal na to, že dle rozvrhu práce věc nenáleží do senátu vyřizujícímu věci s cizím prvkem, pokud cizí prvek spočívá v účasti občana Slovenské republiky na řízení či potřebě doručování na Slovenskou republiku, přičemž krajský soud toto usnesení potvrdil. Žalobci uplatnili u žalované nárok na zadostiučinění dne 25. 3. 2008 z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Žalovaná neshledala v posuzovaném řízení nesprávný úřední postup, a proto žádosti žalobců nevyhověla. Ve věci podal žalobce a) ústavní stížnost, kterou Ústavní soud dne 15. 10. 2008 odmítl. Dne 14. 7. 2009 podali žalobci opakovaný návrh na pokračování v řízení, jenž byl dne 18. 8. 2009 zamítnut. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zastaveno, neboť o návrhu se stejnou argumentací již bylo jednou rozhodováno.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že posuzované řízení je nepřiměřeně dlouhé. Provedl hodnocení dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Vyšel z toho, že řízení dosud trvá 11 let a 7 měsíců, a to včetně doby jeho přerušení. Probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a také před Ústavním soudem. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění vyšel soud z částky 15.000,- Kč za jeden rok trvání řízení. Výslednou základní částku upravil tak, že ji snížil o 30 % z důvodu, že řízení probíhalo před třemi stupni soudů, dále odečetl 30 % z důvodu právní a skutkové složitosti řízení a postupu žalobců v řízení (žalobu měnili, rozšiřovali a zahrnovali soud rozsáhlými podáními, na něž musel procesně reagovat, na druhou stranu několikrát urgovali vyřízení věci). Posuzované řízení nemělo pro žalobce objektivně zvýšený význam, jak je tomu např. u řízení trestního, o osobním stavu, rodinně-právních nebo pracovních. Zároveň však soud přihlédl k vyššímu věku dvou žalobců. Po výpočtu uzavřel, že přiměřené zadostiučinění činí 81.364,50 Kč pro každého z žalobců, ve zbytku žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým přiznal každému z žalobců částku 81.364,50 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu do těchto částek zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich také vycházel. Dovodil však, že v období od 27. 5. 2003 do současnosti, po které je posuzované řízení přerušeno dle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Řízení bylo přerušeno do doby vydání pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 46/97 o vzájemné žalobě pěti advokátů na určení, že jsou podílovými vlastníky domu č.p. 945 v katastrálním území M. O. Rozhodnutí o vzájemné žalobě má význam pro rozhodnutí věci v posuzovaném řízení, neboť žalobci uplatňují finanční nároky s tvrzením, že oni jsou spoluvlastníky stejných nemovitostí. Předpoklady pro přerušení řízení dle §109 odst. 2 o. s. ř. byly tedy splněny. V období od zahájení řízení do jeho přerušení (od 5. 8. 1998 do 26. 5. 2003) postupovaly soudy bez průtahů a nelze uzavřít, že v této době došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně a dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Namítají vadu řízení v tom, že odvolací soud porušil ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., pokud věc po právní stránce posoudil jinak, než soud prvního stupně a nevyzval je k doplnění rozhodných skutečností. Rovněž podle žalobců odvolací soud porušil ust. §213 odst. 3 o. s. ř., když znovu neprovedl důkazy provedené soudem prvního stupně, ačkoliv se od hodnocení skutkových zjištění soudu prvního stupně odchýlil. Dovolatelé brojí proti závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť řízení bylo přerušeno, odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2809/2006. Odvolací soud podle dovolatelů ignoroval názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí ze dne 8. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 18/2000 (správně zřejmě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000 – pozn. Nejvyššího soudu), že doba soudního řízení trvajícího více než dvanáct let sama o sobě a bez dalších okolností představuje porušení zásady rychlosti řízení. Zopakovali své námitky proti přerušení posuzovaného řízení, v nichž uvádí, že vzájemné žaloby jsou žalobami určovacími dle §80 písm. c) o. s. ř., které mohou mít úspěch, jen pokud žalobce prokáže naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Předmětem řízení pod sp. zn. 25 C 46/97 není určení vlastnického práva a soud si tak v posuzovaném řízení otázku vlastnictví měl vyřešit sám jako otázku předběžnou. Proto dovozují, že pro přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nejsou předpoklady. V posuzovaném řízení nejednala za žalovanou osoba stanovená v §21a o. s. ř., ale advokát, takže nebyly splněny podmínky posuzovaného řízení. Názor odvolacího soudu, že v posuzovaném řízení před jeho přerušením nedošlo k průtahům, nemá podle dovolatelů oporu ve spise, když důkazy provedené soudem prvního stupně svědčí o opaku. Jsou přesvědčeni, že odvolací soud vycházel z nesprávné celkové délky řízení (kritérium dle §31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk). Zopakovali své odvolací námitky (soud prvního stupně nevyložil, v čem shledal složitost věci, a nedostatečně přihlédl k satisfakčnímu významu odškodnění), ke kterým se odvolací soud nijak nevyjádřil, což činí jeho rozsudek nepřezkoumatelným a porušil tím zásadu dvojinstačnosti řízení. Proto navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné, a proto navrhla, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
V průběhu dovolacího řízení došlo v důsledku úmrtí žalobkyně b) dne 9. 6. 2011 ke ztrátě její způsobilosti být účastníkem řízení.
Podle ustanovení §107 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odst. 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledků dědického řízení převzali právo nebo povinnosti, o něž v řízení jde (odst. 2). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (odst. 5 věta první).
Předmětem řízení je právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §1 odst. 3 a §31a odst. 2, 3 OdpŠk. Jde o nárok ryze osobního charakteru, který je svou povahou úzce spjat s postiženou fyzickou osobou a má takový charakter především proto, že jeho cílem je přiměřeně vyvážit a zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou fyzické osobě v její osobnostní sféře; není-li poskytnuta náhrada ještě za jejího života, nemůže po její smrti již plnit svůj účel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod číslem 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních, jež je veřejnosti, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Z toho je zřejmé, že povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat s dědici žalobkyně b), a dovolací soud proto ve vztahu jí a žalované řízení zastavil podle §107 odst. 5 o. s. ř. a §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok II. o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní b) a žalovanou je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dále se dovolací soud zabýval podaným dovoláním ve vztahu k žalobcům a), c) a d) a žalované.
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání proti výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn výrok soudu prvního stupně, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je rovněž důvodné.
Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nezbytné nejprve určit počátek a konec doby, kterou lze ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk považovat za celkovou dobu řízení. Zásadně se do celkové doby řízení započítává i doba, po níž bylo řízení přerušeno (viz část III., bod 3. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „Stanovisko“ a také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010), kde Nejvyšší soud dovodil, že dojde-li k přerušení původního řízení může mít význam pro rozhodnutí soudu (vedlejší řízení), započítává se doba, po kterou je původní řízení přerušeno, do celkové doby jeho trvání.
Po stanovení rozhodné doby (celkové délky) je třeba s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk stanovit, zda věc byla rozhodována v přiměřené době či nikoliv (viz část IV. Stanoviska). Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a rozsudek ESLP ve věci Metzová proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 38194/02, §27).
V případě, kdy je posuzované řízení přerušeno z důvodu dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě způsobem výše popsaným. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu přerušení původního řízení byla jeho délka nepřiměřená (může však být nepřiměřená z jiných důvodů). Naopak, jestliže ve vedlejším řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jenž spočívá v nepřiměřené délce tohoto řízení, zakládá to rovněž nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009.
Pokud dospěl odvolací soud k závěru, že posuzované řízení v době jeho přerušení nemohlo být postiženo nesprávným úředním postupem, spočívajícím v porušení práva žalobců na projednání jejich věci v přiměřené lhůtě, aniž se zabýval průběhem vedlejšího řízení, je jeho právní posouzení nároku žalobců neúplné a tudíž nesprávné.
Ze stejného důvodu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. i v části, ve které dovolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, když v daném rozsahu představuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře soudu dovolacího (§237 odst. 3 o. s. ř.) a v daném rozsahu je dovolání rovněž důvodné.
Na druhou stranu je nepřiléhavý odkaz žalobců na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, neboť jimi předkládaný závěr o tom, že délka řízení dvanáct roků sama o sobě a bez dalších okolností představuje porušení zásady rychlosti řízení, z tohoto rozsudku nevyplývá. Naopak, s tímto závěrem, zastávaným v dané věci odvolacím soudem, se Nejvyšší soud neztotožnil, když uvedl, že „samotná délka řízení posuzovaná izolovaně ... neopravňuje k závěru o splnění jedné z podmínek odpovědnosti státu podle ustanovení §18 zákona“.
Otázku důvodnosti přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v situaci, kdy přerušení původního řízení stále trvá, nemůže soud v kompenzačním řízení posuzovat. K posouzení důvodnosti přerušení původního řízení slouží odvolání proti usnesení o přerušení řízení. V kompenzačním řízení lze důvodnost přerušení původního řízení posoudit zpravidla až v době, kdy již odpadl důvod přerušení původního řízení, neboť teprve tehdy bude zřejmé, zda bylo přerušení původního řízení pro vyřešení jiné otázky v řízení vedlejším přínosné nebo zbytečné, což může mít vliv na závěr o porušení práva účastníků posuzovaného řízení na projednání jejich věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010).
Nejvyšší soud neshledal vady řízení ve smyslu ust. §242 odst. 3 o. s. ř., a to ani vady dovolateli namítané.
Pokud dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že postupoval v rozporu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř., neboť je neseznámil se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně a nedal jim možnost, aby se k němu vyjádřili, je třeba uvést, že takto dovolateli chápaná povinnost soudu z občanského soudního řádu nevyplývá. Ust. §118a odst. 2 o. s. ř. dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (srov. např. výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008). Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť otázku vzniku nesprávného úředního postupu bylo možno posoudit i na základě žalobci do té doby tvrzeného skutkového základu uplatněného nároku, a žádné doplnění vylíčení rozhodných skutečností nebylo proto třeba.
Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a námitka dovolatelů spočívající v porušení povinnosti zakotvené v §213 odst. 2 o. s. ř. ze strany odvolacího soudu tedy není důvodná.
Skutečnost, že za žalovanou v původním řízení měla jednat neoprávněná osoba, nebyla součástí skutkových zjištění odvolacího soudu, a dovolací soud, jsa vázán skutkovým stavem, z jakého odvolací soud vycházel, se k ní proto nemůže vyjádřit.
Otázka, zda v době před přerušením původního řízení došlo nebo nedošlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, není otázkou skutkovou, jak by mohla naznačovat námitka žalobců proti správnosti skutkových zjištění odvolacím soudem, ale otázkou právní. Nesprávnost právního posouzení nároku žalobců odvolacím soudem přitom již byla dovozena výše, což činí posouzení dané námitky žalobců nadbytečným.
Protože právní posouzení nároku žalobců z hlediska stanovení rozhodné doby a z hlediska posouzení přiměřenosti délky původního řízení v situaci, kdy bylo přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné, postupoval dovolací soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř., napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
Při novém rozhodnutí přihlédne odvolací soud nejen k právním názorům obsaženým v tomto rozhodnutí, ale též ve zmíněném Stanovisku.
O náhradě nákladů řízení mezi žalobci a), c) a d) a žalovanou včetně nákladů řízení dovolacího mezi těmito účastníky rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. února 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu