ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.970.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 970/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. M., zastoupené JUDr. Janou Drexlerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 4, proti žalované Nemocnici Znojmo, příspěvkové organizaci, IČ 00092584 , se sídlem ve Znojmě, MUDr. Jana Janského 11, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 81/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. ledna 2012, č.j. 1 Co 230/2011-194, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. června 2011, č.j. 24 C 81/2010-119, výrokem I. uložil žalované písemně se omluvit žalobkyni za provedení sterilizace bez jejího řádného souhlasu, výrokem II. zamítl návrh, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni 6.000.000,- Kč a výroky III. - V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně shledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, a z tohoto důvodu jí přiznal právo na morální satisfakci ze strany žalované podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nepřiznal jí však právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. z důvodu promlčení nároku.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. ledna 2012, č.j. 1 Co 230/2011-194, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, ve zbývajících výrocích jej podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud věc posoudil podle §11násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Ve vztahu k otázce promlčení připomenul změnu judikatorní situace v souvislosti s rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, ročník 2009, v němž byl obsažen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. podléhá promlčení. Velký senát Nejvyššího soudu ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného. K posouzení, zda námitka promlčení v daném případě není v rozporu s dobrými mravy, uvedl, že žalobkyně podala žalobu u soudu až po datu změny judikatury, přičemž nechala marně uplynout nepřiměřeně dlouhou dobu pro uplatnění svého majetkového práva, jejíž délka bez jakýchkoli pochyb umožňuje učinit závěr, že vznesení námitky promlčení žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Na marném uplynutí promlčecí doby žalovaná nenese jakýkoliv podíl a bylo způsobeno výlučně okolnostmi na straně žalobkyně. Za této situace žalovaná oprávněně využila právem akceptovatelnou procesní obranu, když důvodnou námitku promlčení nevznesla za okolností, které by se příčily dobrým mravům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 8. března 2012 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když se domnívá, že toto rozhodnutí má zásadní právní význam. Zpochybňuje zejména promlčitelnost práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích a dále to, jak byla posouzena otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, která by měla být vážena podle judikatury dovolacího soudu z doby před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) i v případě řízení zahájených před touto publikací. Odvolacímu soudu vyčítá, že nepřihlédl k problémům, které jí zabránily v dřívějším podání žaloby. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku potvrzujícím výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a také výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která uvedla, že žalobkyně pouze opakuje tvrzení, která vzaly v úvahu již soudy obou stupňů. Žalovaná se domnívá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, které nemá zásadní význam po stránce právní, a proto navrhuje jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále připomíná, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012), neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť závěry vyjádřené v rozhodnutí odvolacího soudu zcela odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu (srov. již shora citovaný rozsudek 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, popř. rozsudek ze dne 9. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4318/2007 – oba přístupné na www.nsoud.cz ). Současně je nutno zmínit skutečnost, že Ústavní soud mimo jiné též v (v dovolatelkou ostatně zmiňovaném) nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 635/09, vyslovil názor, že „ by bylo v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva “ a v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09 zdůraznil „ nutnost vážit (už i s ohledem na změnu v judikatuře, k níž došlo při posuzování otázky promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. dovolacím soudem) zda vznesená námitka promlčení není „contra bonos mores“ .“ V nálezu ve věci II. ÚS 3/10 pak Ústavní soud vyslovil závěr, že „ v soudních řízeních zahájených před rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek , by proto měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům“. V době, kdy bylo řízení zahájeno, pak již judikatura vycházela z toho, že nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích se promlčuje.
Odvolací soud se, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku i z obsahu spisu, vypořádal i s otázkou, zda námitka promlčení byla či nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. I s touto otázkou se vypořádal v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 26. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5079/2009).
Jestliže tedy nejsou dány předpoklady pro to, aby napadený rozsudek byl kvalifikován jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, takže není možno shledat ani přípustnost tohoto dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř., za situace, kdy dovolatelka na náhradu těchto nákladů nemá právo, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu