ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1279.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1279/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Mgr. J. V., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně HP CONSTRUCT, a.s., identifikační číslo osoby 65 13 86 43, proti žalované PRONTO ex, a.s. , se sídlem v Frýdku-Místku, J. V. Sládka 84, PSČ 738 02, identifikační číslo osoby 25 38 44 65, zastoupené Mgr. Jiřím Čaplou, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Poštovní 1794/17, o zaplacení částky 676.668,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 19 Cm 12/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2009, č. j. 5 Cmo 386/2008-203, takto:
Rozsudek Vrchního soudu Olomouci ze dne 20. října 2009, č. j. 5 Cmo 386/2008-203, ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. února 2008, č. j. 19 Cm 12/2002-170, ve výroku I., III. a IV., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou doručenou soudu 5. října 2001 (po její změně připuštěné soudem prvního stupně) domáhal po žalované jako objednatelce díla zaplacení částky 124.595,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 23. prosince 1998 do zaplacení a částky 552.073,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 28. ledna 1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že společnost HP CONSTRUCT, a.s., identifikační číslo osoby 65 13 86 43 (dále jen „úpadkyně“) uzavřela se žalovanou smlouvu o dílo a žalované částky představují neuhrazený zbytek sjednané ceny za dodávku prací na stavbě „Víceúčelový dům PRONTO ex - hrubá stavba ve Frýdku-Místku“ (dále jen „dům“). Práce byly ukončeny v listopadu 1998 a dílo předáno 21. prosince 1998. V souladu se smlouvou o dílo byla žalované vystavena faktura č. 98194 z 8. prosince 1998 (se splatností 22. prosince 1998) na 124.595,- Kč za odsouhlasené a provedené vícepráce a konečná faktura č. 99205 z 6. ledna 1999 (se splatností 27. ledna 1999) jako doúčtování všech provedených prací ve výši 886.448,- Kč (kterou byla nahrazena původní faktura č. 98168 vrácená žalovanou k provedení opravy), na niž žalovaná zaplatila částku 304.269,12 Kč. Zbylou částku žalovaná přes upomínku nezaplatila. Žalovaná se bránila tím, že na pohledávku úpadkyně započetla svou pohledávku ve výši 345.918,88 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla vyúčtované fakturou č. 980008 z 16. listopadu 1998.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 27. srpna 2008, č. j. 19 Cm 12/2002-170, uložil žalované zaplatit žalobci částku 345.918,88 Kč s 16% úrokem z prodlení z částky 124.595,- Kč od 23. prosince 1998 do zaplacení a z částky 221.323,88 Kč od 28. ledna 1999 do zaplacení (výrok I.), co do částky 330.750,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 28. ledna 1999 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi úpadkyní jako zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelkou byla uzavřena 8. července 1998 smlouva o dílo č. 196/98 (dále jen „smlouva“), s dodatky č. 1 a 2, podle ustanovení §536 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na jejímž základě měla být provedena hrubá stavba domu v termínu do 20. září 1998. V důsledku ekonomických problémů úpadkyně a z toho plynoucího neplnění termínů a kvality práce vyzvala žalovaná úpadkyni k zastavení prací na díle písemností, která byla členu představenstva úpadkyně Ing. Z. R. doručena 10. listopadu 1998. Současně v souladu s čl. XV. smlouvy žádala o předání díla k 16. listopadu 1998 a upozornila úpadkyni, že bude uplatňovat smluvní pokutu podle čl. XVII. smlouvy. Další písemností z 19. listopadu 1998 označenou jako „Urgence předávacího protokolu a reklamace vad včetně návrhu finančního vypořádání“ (dále též jen „urgence“), převzatou Ing. Z. R. 20. listopadu 1991 (správně 1998), žalovaná urgovala předání díla, předložení předávacího protokolu a vyřízení reklamovaných vad s tím, že ohledně finančního vypořádání bude úpadkyni „penalizovat za nedokončení stavby v termínu“. Zároveň sdělila, že vrací originál faktury č. 98168 k opravení nedostatků. Fakturou č. 980008 z 16. listopadu 1998 s datem splatnosti 26. listopadu 1998, doručenou Ing. Z. R. rovněž 20. listopadu 1998, žalovaná vyúčtovala úpadkyni smluvní pokutu ve výši 345.918,88 Kč podle čl. XVII. smlouvy za nedodržení termínu dokončení díla.
Soud prvního stupně z výpovědí Ing. Z. R. a Ing. O. Ž. (člena představenstva žalované) dovodil, že praxe smluvních stran byla taková, že běžně své vzájemné pohledávky hradily započtením, v uvedeném okamžiku si však byly vědomy, že neexistuje „právně relevantní“ pohledávka žalované za úpadkyní, která by byla způsobilá k započtení s penalizační fakturou žalované. Z faktury č. 98194 z 18. prosince 1998 s datem splatnosti 22. prosince 1998 zjistil, že úpadkyně vyúčtovala žalované za práce provedené podle smlouvy včetně tzv. víceprací částku 124.595,- Kč a konečnou fakturou č. 99205 ze 6. ledna 1999 s datem splatnosti 27. ledna 1999 částku 525.593,- Kč jako doplatek za práce provedené podle smlouvy.
Ohledně tvrzeného započtení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná neprokázala jednoznačný projev vůle podle ustanovení §580 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) přesně specifikovanou pohledávku konkrétního dne započíst na přesně specifikovanou pohledávku, který by k určitému datu došel do dispozice úpadkyně. Uzavřel, že s ohledem na nesporná tvrzení účastníků a ustanovení §546 odst. 1 a §548 odst. 1 obch. zák. je žaloba důvodná co do výše částky 345.918,- Kč. Jde-li o další nárok ve výši 330.750,- Kč s příslušenstvím, představující tzv. pozastávku, v této části považoval žalobu za nedůvodnou, protože nebyly splněny podmínky stanovené smlouvou pro její vyplacení, když nebyly odstraněny vady předaného díla, a v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalobce s odkazem na zpětvzetí dovolání a na ustanovení §207 odst. 2 občanského soudního řádu (první výrok), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud opakoval dokazování urgencí, z níž zejména zjistil, že v posledním odstavci žalovaná uvedla: „Vzhledem k výše uvedenému neočekávejte náš souhlas se zástavou Vaší pohledávky vůči nám KB FM, jak jste žádali, neboť po odečtení penále a pozastávky již mnoho k proplacení nezbude.“ Uvedl, že z obsahu spisu i ze stanovisek účastníků plyne, že vznik pohledávky úpadkyně vůči žalované na zaplacení částky 525.593,- Kč jako doplatku za práce provedené na stavbě je nesporný, stejně jako vznik pohledávky žalované vůči úpadkyni představující smluvní pokutu ve výši 345.918,88 Kč za nedodržení termínu dokončení stavby, vyúčtovanou fakturou č. 98008 (správně 980008). Mezi účastníky nebylo sporné, že faktura č. 99205 (po 52 dnech ode dne vrácení) nahradila původní fakturu č. 98168, která byla úpadkyni vrácena 20. listopadu 1998 k opravě. Sporným zůstalo, zda pohledávky úpadkyně ve výši 221.323,88 Kč (představující rozdíl mezi částkou 525.593,- a částkou 304.269,12 Kč zaplacenou žalovanou 17. února 1999) a ve výši 124.595,- Kč (za práce podle smlouvy a za vícepráce vyúčtované fakturou č. 98194) zanikly v důsledku započtení. Akcentoval, že je třeba rozlišovat mezi samotným vznikem pohledávky a její splatností. V posuzované věci byla splatnost pohledávek vzniklých ze smlouvy dohodnuta na základě vystavených faktur, a to ve lhůtě 10 dnů od jejich doručení. Dle názoru odvolacího soudu splatnost pohledávky žalované na zaplacení smluvní pokuty nastala v souladu s uzavřenou smlouvou dne 30. listopadu 1998, to je 10 dnů po předání faktury č. 980008 členu představenstva úpadkyně Ing. Z. R. Otázka splatnosti pohledávek úpadkyně není významná, když v řízení bylo prokázáno, že úpadkyně již v této době nebyla schopna plnit své peněžité závazky (4. prosince 1998 byl na její majetek prohlášen konkurs), a ve smyslu ustanovení §359 obch. zák. bylo možné proti splatné pohledávce žalované započíst nesplatné pohledávky úpadkyně. Za rozhodující pro posouzení věci považoval proto otázku, zda žalovaná učinila vůči úpadkyni právně relevantní kompenzační projev. S ohledem na splatnost smluvní pokuty by se tak muselo stát nejdříve 30. listopadu 1998 a nejpozději do data prohlášení konkursu na majetek úpadkyně, tedy 3. prosince 1998 včetně. Z toho důvodu není významný poukaz žalované na urgenci z 19. listopadu 1998, která jednak předchází uvedené době, jednak z celého textu dopisu zápočet nelze dovodit ani za použití výkladových pravidel uvedených v ustanovení §266 obch. zák. Přitom ústní projev započtení učiněný v rozhodné době žalovaná netvrdila ani neprokazovala.
Proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nepochopil vzájemné obchodní vztahy mezi účastníky a jeho rozhodnutí považuje za zmatečné zejména co do určení splatnosti vzájemných pohledávek. Splatnost smluvní pokuty nenastala 30. listopadu 1998 podle čl. VIII. odst. 8.5. smlouvy, poněvadž tento článek upravuje pouze splatnost faktur vystavených úpadkyní jako zhotovitelkou, nikoli splatnost pohledávek objednatelky. Protože splatnost pohledávek objednatelky nebyla smlouvou upravena, je ji nutno posoudit podle ustanovení §340 odst. 2 obch. zák., tzn. že splatnost smluvní pokuty nastala dnem předání faktury č. 980008, a zároveň byla projevena vůle pohledávku započíst. Odvolací soud nezdůvodnil, proč považoval pohledávku dovolatelky za splatnou „20. listopadu 1998“, když faktura (č. 980008) měla vyznačenou splatnost 26. listopadu 1998, a pohledávku žalobce za nesplatnou, ač na faktuře (č. 98168) byla vyznačena splatnost 15. listopadu 1998. S odkazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004 (uveřejněném pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 90/2006“) tvrdí, že ustanovení §359 obch. zák. by bylo možno v této věci aplikovat tehdy, pokud by pohledávky úpadkyně byly splatné. Pak by se totiž mohla stát splatnou i její pohledávka. Otázkou splatnosti pohledávek úpadkyně se však odvolací soud nezabýval. Dovolatelka zastává názor, že pohledávka úpadkyně byla splatná v den vyznačený na faktuře č. 98168, a to i přesto, že tuto fakturu úpadkyni vrátila k opravě formálních vad dne 20. listopadu 1998. Své tvrzení opírá o ustanovení §360 obch. zák. a nález Ústavního soudu „č. 331/98“ (jde zřejmě o nález 12. června 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98), v němž byl vyjádřen názor, že uplatnění práva účastníkem smluvních vztahů nemůže být na škodu tomu, kdo je uplatnil. S odvolacím soudem nesouhlasí ani v názoru, že projev vůle započíst pohledávky mohl být učiněn až poté, co byly obě pohledávky splatné.
Podle názoru dovolatelky z textu urgence jednoznačně vyplývá, že v něm uvedenou pohledávkou je myšlena pohledávka vyúčtovaná fakturou č. 98168 a že úpadkyni oznámila, že odečte od její pohledávky částku uvedenou v penalizační faktuře (a navíc pozastávku ve výši 10 % za vady díla), takže k proplacení mnoho nezbude. Formulace oznámení o provedení zápočtu musela být úpadkyni jasně srozumitelná. Vůle pohledávku započíst je zřejmá jak z výpovědi Ing. Z. R., který uvedl, že mezi stranami byla zavedená praxe vzájemného započítávání faktur dohodou, tak z výpovědi Ing. O. Ž., jenž se vyjádřil o nemožnosti provedení zápočtu jen v účetním smyslu (tedy zápisu zápočtu do účetnictví).
Vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje v tom, že jí nebylo soudem poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení §118 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., ačkoli jí nebylo během žádného z jednání „naznačeno“, že soud se s jejím právním názorem neztotožňuje. V důsledku toho jsou pro ni rozhodnutí soudů obou stupňů naprosto nepředvídatelná.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v napadeném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ze dne 6. října 2004, č. j. 19 Cm 12/2002-58) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (usnesením ze dne 28. února 2006, č. j. 7 Cmo 98/2005-67), a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z ustanovení §580 obč. zák. vyplývá, že mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Podle ustanovení §359 obch. zák. platí, že proti pohledávce splatné nelze započíst pohledávku nesplatnou, ledaže jde o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky.
Podle ustanovení §364 obch. zák. na základě dohody stran lze započíst jakékoli vzájemné pohledávky.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že splatnost pohledávky žalované nastala v souladu se smlouvou 10 dnů od předání faktury č. 980008 úpadkyni, tedy dne 30. listopadu 1998, a neprokázala-li (ani netvrdila) žalovaná, že v době od splatnosti své pohledávky do prohlášení konkursu na majetek úpadkyně (4. prosince 1998) učinila právně relevantní projev, jímž by svou pohledávku započítala oproti pohledávkám úpadkyně, když z přípisu žalované ze dne 19. listopadu 1998 zápočet dovodit nelze, k započtení nedošlo.
S odvolacím soudem nelze v prvé řadě souhlasit v tom, že splatnost smluvní pokuty vyúčtované žalovanou fakturou č. 980008 nastala dne 30. listopadu 1998. Správné však není ani tvrzení dovolatelky, která připíná splatnost smluvní pokuty k 20. listopadu 1998, příp. k 15. listopadu 1998. Odvolací soud vyšel při určení splatnosti smluvní pokuty z čl. VIII. odst. 8.5. smlouvy, ve kterém si účastnice smlouvy sjednaly, že „Splátkové i konečná faktura budou vystaveny s dobou splatnosti - 10 dnů ode dne doručení faktury objednateli.“ Z textu tohoto ujednání (i s ohledem na ostatní odstavce čl. VIII. smlouvy) je nepochybné, jak správně dovolatelka namítá, že tímto článkem byla upravena pouze splatnost faktur vystavených úpadkyní jako zhotovitelkou žalované. Smluvní pokuta byla dovolatelkou vyúčtována za prodlení s dokončením díla podle čl. XVII odst. 17.1.1. smlouvy, ve znění dodatku č. 1, a splatnost vyúčtované smluvní pokuty byla dohodnuta v tomtéž článku odst. 17.2. na 21 dnů ode dne doručení faktury. Byla-li faktura č. 980008 obsahující vyúčtování smluvní pokuty předána členu představenstva úpadkyně 20. listopadu 1998, nastala její splatnost 11. prosince 1998. Názor dovolatelky, že splatnost smluvní pokuty nebyla dohodnuta, a proto se uplatní ustanovení §340 odst. 2 obch. zák., podle něhož splatnost pohledávky dovolatelky nastala předáním faktury č. 980008 členu představenstva úpadkyně Ing. Z. R. 20. listopadu 1998, proto správný není. Pohledávka úpadkyně ve výši 124.595,- Kč vyúčtovaná fakturou č. 98194 byla podle zjištění soudu prvního stupně splatná 22. prosince 1998 a pohledávka vyúčtovaná fakturou č. 99205 ve zbývající výši 221.323,88 Kč byla splatná 27. ledna 1999. Ke dni 20. listopadu 1998 tak byly pohledávky úpadkyně a pohledávka dovolatelky nesplatné.
Dovolací soud považuje za nesprávný rovněž závěr odvolacího soudu, že úkon věřitele směřující k započtení pohledávky musí být učiněn až poté, co nastala splatnost započítávané pohledávky. V již zmíněném R 90/2006 Nejvyšší soud dovodil, že v občanskoprávních závazkových vztazích i v obchodních závazkových vztazích lze jednostranně započíst splatnou pohledávku proti pohledávce, která ještě není splatná; okamžikem setkání pohledávky splatné s pohledávkou nesplatnou (či obou pohledávek nesplatných), a tím i okamžikem jejich zániku, je okamžik účinnosti právního úkonu směřujícího k započtení, tedy okamžik vzniku (účinnosti) dohody, resp. u jednostranné kompenzace okamžik dojití kompenzujícího projevu vůle druhému účastníku, neboť obě pohledávky se setkají v důsledku kompenzačního projevu účastníků (účastníka), v němž jsou k započtení postaveny proti sobě.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že nesprávně posoudil splatnost pohledávky žalované na zaplacení smluvní pokuty a oproti závěrům vyjádřeným v R 90/2006 dovodil, že byla-li pohledávka žalované splatná 30. listopadu 1998 a doba splatnosti pohledávek pozdější úpadkyně nebyla rozhodná, když ta již nebyla schopna hradit své závazky, mohla žalovaná účinně provést jednostranný úkon započtení v době od 30. listopadu 1998 (tj. od doby splatnosti své pohledávky) do 3. prosince 1998, neboť 4. prosince 1998 byl na majetek společnosti HP CONSTRUCT, a. s. prohlášen konkurs. Lze-li podle závěrů R 90/2006 provést jednostranné započtení pohledávky přípustné k započtení podle ustanovení §359 obch. zák. proti nesplatné pohledávce, není pro posouzení věci určení doby provedení jednostranného zápočtu až od 30. listopadu 1998 významné. Jednostranný zápočet nesplatných pohledávek mohl být proveden i před tímto datem.
Za této situace je proto významné, zda žalovaná učinila jednostranný úkon směřující k zápočtu nesplatných pohledávek (dohoda o započtení pohledávek nebyla tvrzena ani prokázána). Žalovaná tvrdila, že tento úkon je obsažen v poslední větě jejího přípisu ze dne 19. listopadu 1998 označeného jako „urgence předávacího protokolu a reklamace vad, včetně návrhu finančního vypořádá“, který předala úpadkyni 20. listopadu 1998.
Odvolací soud dospěl k závěru, že z celého textu tohoto dopisu zápočet nelze dovodit, a to ani za použití výkladových pravidel uvedených v ustanovení §266 obch. zák.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v §266 obch. zák.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Odvolací soud výklad obsahu listiny žalované ze dne 19. listopadu 1998 za použití výkladových pravidel určených v ustanovení §266 obch. zák. neprovedl, byť deklaroval, že tak učinil. Z rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, na základě kterého výkladového pravidla obsaženého v ustanovení §266 odst. 1 až 4 obch. zák. a jakých skutkových zjištění dospěl k závěru, že zápočet nelze dovodit, bylo-li v průběhu řízení zjištěno, že s ohledem na neschopnost úpadkyně platit své závazky, byl zápočet vzájemných pohledávek úpadkyně a žalované užívaným a tedy běžným způsobem zániku pohledávek. Nelze tak přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu odpovídá zákonným výkladovým pravidlům a ustáleným judikatorním závěrům. Odvolací soud neuvedl, z kterých skutkových zjištění, rozhodných pro výklad projevu vůle vycházel a k jakým závěrům ve smyslu jednotlivých výkladových pravidel obsažených v odstavcích 1 až 4 §266 obch. zák. dospěl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že dovolatelka se mýlí, má-li za to, že pohledávka úpadkyně původně fakturovaná daňovým dokladem č. 98168 byla splatná ke dni splatnosti uvedené na faktuře č. 98168, neboť pomíjí, že lhůtu splatnosti faktur vrácených objednatelem zhotoviteli k přepracování si strany ujednaly v čl. VIII. odst. 8.8. smlouvy tak, že jejich splatnost začíná plynout až dnem doručení opravené faktury objednateli.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je z výše uvedených důvodů nesprávné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, aniž nařizoval ve věci jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v rozsahu napadeném dovoláním (a v závislých výrocích o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Ze stejného důvodu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v závislých výrocích o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Namítanými vadami řízení se dovolací soud již nezabýval, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (i soud prvního stupně) závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu