ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3592.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3592/2010-145
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) J. B. , a b) H. B., obou zastoupených Janem Kozákem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalovaným 1) K. P. , zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 6, a 2) I. P. , narozenému o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 383/2009, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. května 2010, č. j. 12 Co 121/2010-106, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. května 2010, č. j. 12 Co 121/2010-106, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. února 2010, č. j. 26 C 383/2009-80, zamítl žalobu požadující, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit tam blíže označený byt a předat jej žalobcům, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci shora označeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaným uložil byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobcům do 15-ti dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaní a Iveta Petrová uzavřeli dne 29. května 2008 jako dlužníci s obchodní společností JMG Investments s. r. o. jako věřitelem smlouvu o úvěru, jež obsahovala závazek věřitele poskytnout dlužníkům úvěr ve výši 600.000,- Kč a závazek dlužníků poskytnutý úvěr vrátit se smluvním úrokem ve výši 108.000,- Kč do 29. listopadu 2008. Součástí smlouvy byla dohoda o zřízení zajišťovacího převodu práva v podobě převodu členských práv a povinností žalovaných ve Stavebním bytovém družstvu Olomouc na M. G. (jenž byl jako „osoba oprávněná ze zajišťovacího převodu práva“ též účastníkem smlouvy), a to základě samostatné dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu. Smlouva obsahovala ujednání, že v případě prodlení dlužníků s platbou jakékoli částky věřiteli (a pouze v tomto případě) je M. G. oprávněn členská práva a povinnosti v bytovém družstvu převést na třetí osobu a výtěžek převést na věřitele k uspokojení jeho pohledávky za dlužníky a nákladů převodu. Zajišťovací převod práva měl zaniknout úplným uhrazením všech peněžitých závazků dlužníků vůči věřiteli a „okamžikem tohoto zániku“ měl M. G. převést členská práva a povinnosti v bytovém družstvu zpět na žalované, pokud již dříve nedošlo k jejich převodu na třetí osobu. Účastníci podrobili smlouvu režimu obchodního zákoníku. V návaznosti na uvedené ujednání byla téhož dne sepsána dohoda o tom, že žalovaní převádějí na M. G.bezúplatně členská práva a povinnosti v bytovém družstvu, zejména právo na uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu. Stavební bytové družstvo Olomouc na základě této dohody uzavřelo dne 3. července 2008 s M. G. jako členem družstva nájemní smlouvu. Dne 19. ledna 2009 pak účastníci úvěrové smlouvy uzavřeli dohodu o realizaci zajišťovacího převodu práva, v níž se mimo jiné konstatuje, že dlužníci nebyli schopni ve stanovené lhůtě uhradit svůj závazek vůči věřiteli ze smlouvy o úvěru, účastníci se proto dohodli, aby v souladu s ujednáními smlouvy o úvěru byl M. G. realizován „převod práv a povinností dlužníka“ v bytovém družstvu na třetí osobu, a to za úplatu ve výši nejméně 900.000,- Kč představující částku sjednaného úvěru, smluvního úroku, smluvních pokut a příslušenství. Dne 20. ledna 2009 byla sepsána dohoda o tom, že M. G. bezúplatně převádí na žalobce členská práva a povinnosti v bytovém družstvu, zejména právo na uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu. Na základě této dohody Stavební bytové družstvo Olomouc jako pronajímatel a žalobci jako členové družstva a společní nájemci bytu uzavřeli dne 3. února 2009 nájemní smlouvu k předmětnému bytu. Společnost JMG Investments s. r. o. jako věřitel v potvrzení ze dne 19. ledna 2009 prohlásila, že žalovaní splatili veškeré své závazky vůči němu vyplývající ze smlouvy o úvěru, a to „vzájemnou dohodou zaplacením částky včetně jistiny, úroků a částečné smluvní pokuty“ ve výši 900.000,- Kč, a že „na základě uvedeného zanikl zajišťovací převod práva jako zajišťovací instrument, a to v podobě převodu členských práv a povinností žalovaných ve Stavebním bytovém družstvu Olomouc, a to převodem zpět na dlužníky nebo na cizí osobu, a to na žalované“. Potvrzení je podepsáno věřitelem, žalovanými a M. G.. Dluh ze smlouvy o úvěru za dlužníky uhradil žalobce a). Žalovaní v předmětném bytě přes výzvy k vyklizení stále bydlí, ačkoliv v listině z 20. ledna 2009 prohlásili, že byt vyklidí do 31. ledna 2009, za zvýhodněných podmínek dle dohody nejpozději 31. března 2009.
Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně v závěru, že pokud měli účastníci smlouvy o úvěru v úmyslu sjednat zajišťovací převod práva, bylo toto jejich ujednání neplatné podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pro rozpor s ustanovením §553 odst. 1 obč. zák., neboť splnění závazku bylo zajištěno převodem práva dlužníka nikoliv ve prospěch věřitele, nýbrž ve prospěch třetí osoby. Vyjádřil názor, že ujednání o zajišťovacím převodu práva je nutné posoudit jako neplatné rovněž pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. S názorem soudu prvního stupně, že tedy nemohlo dojít k platnému převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu na M. G., se však neztotožnil. Zdůraznil, že k převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu na M. G. nedošlo na základě uplatnění institutu zajišťovacího převodu práva, nýbrž na základě dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 29. května 2008, přičemž tato dohoda splňuje veškeré náležitosti právního úkonu a je platná a účinná. Došlo proto k převodu členských práv a povinností z žalovaných na M. G., a pokud M. G. dohodou ze dne 20. ledna 2009 převedl členská práva na žalobce, je třeba i tento převod považovat za platný a žalobce za osoby, kterým - na základě smlouvy o nájmu bytu uzavřené se Stavebním bytovým družstvem Olomouc dne 3. února 2009 - svědčí právo nájmu k předmětnému bytu. Odvolací soud zdůraznil, že je třeba přihlédnout k zjištěnému postoji žalovaných, z jejichž jednání je zřejmé, že měli v úmyslu svá členská práva a povinnosti dohodou o jejich převodu ze dne 29. května 2008 převést na M. G. a i následný převod členských práv a povinností na žalobce proběhl fakticky za jejich účasti, žalovaní s ním byli srozuměni a byli připraveni byt vyklidit. Uzavřel, že pokud žalovaní byt užívají, domáhají se po nich žalobci vyklizení bytu oprávněně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná 1), odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka především vytkla odvolacímu soudu pochybení v závěru, že dohoda o převodu členských práv a povinností ze dne 29. května 2008 je samostatným právním úkonem a je ji proto nutno vykládat nezávisle na smlouvě o zajišťovacím převodu práva, a že k převodu členství na M. G. došlo na základě „dohody sepsané na formuláři v družstvu“ a nikoliv na podkladě smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Zdůraznila, že podle výsledků dokazování vůle stran při uzavírání smlouvy o zajišťovacím převodu práva a dohody o převodu členských práv a povinností směřovala k zajištění závazku z úvěrové smlouvy a že úmysl stran při uzavření dohody o převodu členských práv a povinností směřoval k realizaci smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Argumentovala ustanovením §35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony je nutno vykládat nejen na základě jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Vyjádřila názor, že obě listiny pořízené dne 29. května 2008, smlouva o zajišťovacím převodu práva a dohoda o převodu členských práv a povinností, jsou dvojím písemným zachycením jednoho a téhož závazku, přičemž dohoda o převodu členských práv a povinností představuje „jen úkon směřující vůči družstvu od jeho účastníků a nikoli, že by zakládala nový titul k převodu“. Pro tento typ smlouvy není ze zákona předepsána písemná forma, proto činily-li strany tento úkon s vůlí, že se jedná o zajištění závazku z úvěrové smlouvy, pak „obsahem takto činěného závazku“ není jen to, co je zachyceno do formuláře dohody, nýbrž celý závazek vyjádřený ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva, jakožto dílčím závazku ze smlouvy o úvěru. Je-li postižena neplatností smlouva o zajišťovacím převodu práva, je neplatná i dohoda o převodu členských práv a povinností, která představuje totožný závazek.
Dovolatelka dále namítla, že se v dané věci nelze domáhat vyklizení bytu žalobou podle ustanovení §126 odst. 2 obč. zák., neboť toto právo náleží výlučně detentorovi věci, jímž se žalobci nikdy nestali. Argumentovala, že držbu vykonávají trvale žalovaní, a není-li na straně žalobců dána držba bytu dle ustanovení §129 odst. 1 obč. zák., nýbrž svědčí-li jim jen právo závazkové, nemohou se vlastnickou žalobou domáhat jeho vyklizení. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém vyjádření ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením §241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 o. s. ř), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, byť zdaleka nikoliv všem dovolacím námitkám lze přisvědčit.
Podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §126 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (odstavec 1). Obdobné právo na ochranu má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe (odstavec 2).
Podle ustanovení §553 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva) [odstavec 1]. Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně (odstavec 2).
Podle ustanovení §230 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.
Podle ustanovení §275 obch. zák. je-li uzavřeno více smluv při tomtéž jednání nebo zahrnuto do jedné listiny, posuzuje se každá z těchto smluv samostatně (odstavec 1). Jestliže však z povahy nebo stranám známého účelu smluv uvedených v odstavci 1 při jejich uzavření zřejmě vyplývá, že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé, vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv (odstavec 2, věta první). Ustanovení odstavce 2 se použije obdobně, jestliže z povahy nebo účelu smluv vyplývá, že pouze jedna nebo více těchto smluv závisí na jedné nebo více smlouvách jiných (odstavec 3).
Dovolatelka se především mýlí, domnívá-li se, že výraz „detentor“ je synonymem zákonného pojmu „držitel“ upraveného v ustanovení §129 obč. zák. Zatímco držitelem je podle zákonné definice ten, kdo s věci nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe, výraz detentor se v doktríně i v právní praxi tradičně užívá pro označení osoby, která - oproti držiteli – držební vůli (animus possidendi) nemá a věc ovládá cizím jménem a pro jiného. Typickým případem detentora je právě nájemce. Nejvyšší soud pak ve své rozhodovací praxi dovodil, že o ustanovení §126 odst. 2 obč. zák., jež poskytuje obdobné právo tomu, kdo je oprávněn mít věc u sebe z jiného titulu než z titulu vlastnického práva, se opírá též legitimace nájemce bytu k podání žaloby na vyklizení osoby užívající byt bez právního důvodu [srov. např. usnesení ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 931, a rozsudek ze dne 8. června 2006, sp. zn. 26 Cdo 497/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 4303). Naznačuje-li dovolatelka, že jí snad – oproti žalobcům – svědčí jiné (lepší) právo k předmětnému bytu než právo závazkové, pak není zřejmé, oč tuto domněnku opírá; podle obsahu spisu neměli žalobci k předmětnému družstevnímu bytu jiné právo než právo nájmu, tedy naprosto stejné závazkové právo, které k bytu uplatňují žalovaní.
Přitakat nelze ani argumentaci, že smlouva o úvěru zahrnuje též smlouvu o zajišťovacím převodu práva a že dohoda o převodu členských práv a povinností není tím právním úkonem, jímž dochází k převodu členství v bytovém družstvu.
Ve smlouvě o úvěru byly (mimo jiné) založeny závazky žalovaných a Ivety Petrové jako dlužníků a v článku 5, označeném jako „Zajištění úvěru“, se strany (věřitel, dlužníci a M. G.) dohodly na zajištění těchto pohledávek, mimo jiné pod písmenem a) na zřízení zajišťovacího převodu práva formou převodu členství žalovaných v bytovém družstvu na M. G., přičemž sjednaly zároveň postup pro případ prodlení s plněním zajištěných pohledávek, jakož i pro případ, že dlužníci tyto pohledávky uspokojí. Projev vůle směřující k převodu členských práv a povinností žalovaných v bytovém družstvu (srov. §34 obč. zák.) však tato smlouva neobsahuje, ba naopak se v ní výslovně stanoví, že k převodu členských práv dojde na základě samostatné dohody. Neobsahuje–li smlouva označená jako smlouva o úvěru ujednání, jímž se převádí právo (tj. v souzené věci členství v bytovém družstvu), pak smlouvu o zajišťovacím převodu práva nezahrnuje.
Z týchž důvodů není tato smlouva právní skutečností, jež by mohla být právním důvodem převodu členství v bytovém družstvu z žalovaných na M. G.. Právním úkonem, jímž se převádějí členská práva a povinnosti v bytovém družstvu, je podle ustanovení §230 věty první a druhé obch. zák. smlouva o převodu členství; právním důvodem převodu členství z žalovaných na M. G. tedy mohla být pouze druhá ze smluv uzavřených téhož dne. Předložení smlouvy o převodu členství družstvu, popřípadě předložení písemného oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemného souhlasu nabyvatele členství, pak je právním úkonem, s nímž se pojí účinnost smlouvy vůči družstvu, tj. přechod členských práv a povinností spojených s členstvím na nabyvatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 1367/2011, uveřejněné pod číslem 94/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není tedy správný dovolatelkou prosazovaný názor, že dohoda o převodu členských práv a povinností není titulem (právním důvodem) převodu, nýbrž jen právním úkonem účastníků (účastníků čeho, ne-li smlouvy o převodu členství?) adresovaným družstvu.
Dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi žalovanými a M. G. postrádá jakýkoliv údaj, z něhož by bylo lze dovozovat, že se jedná o převod zajišťovací [srov. závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněného pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 45/2009“, podle nichž z obsahu smlouvy musí být zřejmé, že se jedná o zajišťovací převod práva, nikoliv o převod trvalý]. Dovolatelka má pravdu v tom, že zákon pro smlouvu o převodu členství v bytovém družstvu nepředepisuje písemnou formu, taková smlouva proto může být uzavřena zčásti písemně a zčásti ústně (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1012/2010, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V souzené věci se však tato zásada neuplatní. Má-li být totiž smlouva o převodu členství v bytovém družstvu uzavřena jako smlouva o zajišťovacím převodu práva podle ustanovení §553 obč. zák. a stanoví-li §553 odst. 2 obč. zák., že smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně, pak je zřejmé, že smlouva o zajišťovacím převodu členství v bytovém družstvu musí být uzavřena písemně. Je-li pak pro právní úkon předepsána písemná forma, je pro zjištění jeho obsahu (i za použití zákonem stanovených výkladových pravidel) rozhodný projev vůle účastníků vyjádřený v písemné formě.
Odvolací soud však pochybil, když při posouzení, zda smlouva o převodu členských práv a povinností není stižena některým z důvodů absolutní neplatnosti a zda tedy mohla (při splnění předpokladu, že byla družstvu předložena) přivodit přechod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu z žalovaných na M. G., v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu posoudil okolnosti, za nichž byla tato smlouva uzavřena, a z nich plynoucí účel, který účastníci jejím uzavřením sledovali, jako skutečnosti právně nevýznamné. V tomto ohledu jsou dovolací námitky důvodné.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, byla tato smlouva uzavřena v návaznosti na ujednání v článku 5 písm. a) smlouvy o úvěru a jejím účelem podle souhlasné vůle smluvních stran (neprojevené sice v této smlouvě, leč ve smlouvě o úvěru) nebyl ve skutečnosti bezúplatný převod členství na M. G., nýbrž zajištění pohledávky věřitele (společnosti JMG Investments s. r. o.) vůči dlužníkům (žalovaným a další osobě).
Dovolatelce lze přitakat, a tak to ostatně posoudil též odvolací soud, že smlouva o úvěru v části, v níž se strany dohodly na tom, že pohledávky věřitele z této smlouvy budou zajištěny mimo jiné zajišťovacím převodem členských práv a povinností žalovaných spojených s jejich členstvím v bytovém družstvu [tj. v článku 5 písm. a)], je pro rozpor se zákonem (s §553 obč. zák.) podle ustanovení §39 obč. zák. neplatná. Je tomu tak nejen proto, že podle ustanovení §553 obč. zák. nemůže být pohledávka zajištěna převodem práva dlužníka ve prospěch jiné osoby než věřitele, nýbrž též proto, že zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení §553 obč. zák. nelze, tak jak se podle uvedené smlouvy mělo stát v souzené věci, sjednat jako fiduciární převod práva, totiž tak, že řádným a včasným splněním zajišťované pohledávky se neobnoví vlastnické právo dlužníka k věci a ten bude mít k dispozici pouze právo dožadovat se zpětného převodu vlastnictví, které není právem věcným a pro třetí osoby rozpoznatelným (srov. R 45/2009). Neplatnou je pak nutně i následně uzavřená smlouva o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi žalovanými a M. G., neboť ta odporuje zákonu svým účelem, jímž je zajištění pohledávky jiného subjektu než nabyvatele převáděného členství; k tomu srovnej závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 1969/2000, uveřejněného v Souboru pod číslem C 874, od jehož závěrů, jež lze v obecné rovině vztáhnout též na poměry souzené věci, se Nejvyšší soud nehodlá odchýlit, jakož i (mutatis mutandis) např. rozhodnutí Nejvyššího soudu – usnesení ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 294/2005, uveřejněné v Souboru pod číslem C 3787, rozsudek ze dne 28. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 2783/2008, rozsudek ze dne 27. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 4246/2008, rozsudek ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 4378/2009, rozsudek ze dne 12. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1297/2010, a usnesení ze dne 3. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 827/2012.
Neplatnost posuzované smlouvy o převodu členství v bytovém družstvu ve vazbě na neplatnost ujednání v článku 5 písm. a) smlouvy o úvěru lze ostatně dovodit též z ustanovení §275 odst. 2, 3 obch. zák., neboť zjištěný skutkový stav věci spolehlivě opodstatňuje právní závěr, že se jedná o smlouvu na uvedeném ujednání ve smlouvě o úvěru závislou; uzavření smlouvy o převodu členství z tohoto ujednání vycházelo, bylo jeho realizací, byť nezdařilou, a nebýt jeho, k uzavření smlouvy o převodu členství by (vzhledem k tomu, jaký byl její účel) nedošlo. Dovolatelka tedy též v tomto ohledu důvodně vytýká odvolacímu soudu, že smlouvu o převodu členství posuzoval „samostatně“, bez zřetele na smlouvu o úvěru, jež byla důvodem jejího uzavření.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. října 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu