ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4395.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4395/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Česká kancelář pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem, se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 82/10, PSČ 266 01, proti žalovanému R.T. , zastoupenému JUDr. Emanuelem Mašínem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 12, PSČ 150 00, o zaplacení částky 75.502,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 189/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2010, č. j. 32 Co 74/2010-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. října 2009, č. j. 8 C 189/2008-160, v odvoláním napadeném výroku o věci samé, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 67.320,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz ).
Pokud dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že odvolací soud „řešil předmětnou právní otázku v rozporu s hmotným právem“, pak zřejmě přehlédl, že novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. bylo ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. s účinností od 1. července 2009 změněno na shora citované znění, jež se vzhledem k přechodným ustanovením v článku II odst. 12 tohoto zákona použije též v souzené věci. Právní otázku, jež měla být řešena v rozporu s hmotným právem, ostatně dovolatel nezformuloval.
Otázku zásadního významu po právní stránce nelze nalézt ani v uplatněných dovolacích důvodech. Z obsahu dovolacích námitek lze vyrozumět nesouhlas dovolatele se závěrem odvolacího soudu, že dovolatel porušil pravidla silničního provozu a v příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním došlo ke vzniku škody, přičemž druhý účastník střetu provozů motorových vozidel se žádného protiprávního jednání nedopustil a nemá proto na způsobení vzniklé škody účast. Tyto právní závěry dovolatel zpochybňuje prostřednictvím argumentace, že po stránce skutkové nehodový děj proběhl jinak, než jak jej zjistily soudy nižších stupňů. Právní posouzení, jež prosazuje jako správné oproti tomu, na němž je založeno napadené rozhodnutí, buduje na vlastní verzi skutkového stavu věci a nezpochybňuje tak ve skutečnosti správnost právního posouzení, tj. výběr právní normy odpovídající zjištěnému skutkovému stavu věci a správnost její interpretace a její aplikace na zjištěný skutkový stav, nýbrž brojí proti správnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Pomíjí přitom, že skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů v tomto dovolacím řízení nepodléhá přezkumu (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a že okolnosti uplatněné dovolacím důvodem stanoveným v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ovšem přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. kategorickou dikci ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř.).
Jestliže podle zjištěného skutkového stavu věci dovolatel jako řidič motocyklu v rychlosti 110 km/h (překračující nejvyšší povolenou rychlost o 20 km/h) předjížděl zleva osobní automobil, ačkoliv jeho řidič předtím, než zpomalil ze 40 km/h na 13 km/h a chystal se plynule odbočit vlevo, dával znamení o změně směru jízdy doleva, pak porušil zákaz předjíždění stanovený v §17 odst. 5 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a již sama tato skutečnost postačí pro závěr, že se dovolatel dopustil protiprávního jednání, jež bylo v příčinné souvislosti se vzniklou škodou (tj. tuto škodu způsobilo), aniž by bylo nutno ještě zkoumat, zda bylo předjíždění v onom místě vyloučeno vodorovnou dopravní značkou - podélnou čárou souvislou mezi protisměrnými pruhy podle ustanovení §18 písm. a) vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích. Právní otázka, zda tato dopravní značka vylučuje předjíždění absolutně, tedy i tam, kde šíře jízdního pruhu a rozměry zúčastněných vozidel umožňují předjetí, aniž by předjíždějící vozidlo tuto značku přejelo či přesáhlo nákladem (tj. vpravo od této značky), tak není pro výsledek sporu v souzené věci určující (ani kladná odpověď na ni by nevedla k jinému výsledku sporu) a zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce tudíž založit nemůže. V tomto ohledu lze mutatis mutandis odkázat na rozsudek ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněný pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou přivodit ani výhrady vytýkající soudům nižších stupňů, že neprovedly dovolatelem navržené důkazy, nevysvětlily, proč přihlédly pouze ke znaleckému posudku Ing. Š., a nevypořádaly se se znaleckým posudkem Ing. K.. I pro takto uplatněný dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, platí, že okolnosti uplatněné jeho prostřednictvím zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce založit nemohou (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.). O situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná; dovolatel v rámci námitek procesních vad žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Zbývá dodat, že týž případ, a to z týchž hledisek v rovině problematiky skutkové i právní, byl řešen ve sporu vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 106/2007, v němž se dovolatel domáhal plnění po pojišťovně z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Rozsudkem uvedeného soudu ze dne 15. ledna 2008, č. j. 23 C 106/2007-23, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2008, č. j. 13 Co 174/2008-41, byla žaloba zamítnuta, neboť soudy dospěly k závěru, že ke škodě došlo toliko v příčinné souvislosti s jednáním žalobce, jenž překročil nejvyšší povolenou rychlost a předjížděl vůz, jehož řidič dal znamení o změně směru jízdy. Žalobcovo dovolání, založené v podstatě na totožné argumentaci, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2011, sp. zn. 25 Cdo 802/2009, jako nepřípustné odmítnuto.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. listopadu 2012
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu