ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1902.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 1902/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce REXXEN LIMITED , se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Derby, Cathedral Road 2, registrační číslo 4931006, zastoupeného JUDr. Milanem Milerem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jablonecká 413, proti žalovanému K. K., zastoupenému Mgr. Ing. Josefem Chlubnou, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodu, Havlíčkovo náměstí 1963, o zaplacení částky 1,750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 112/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 18 Co 597/2008-488, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Milana Milera, advokáta se sídlem v Praze 9, Jablonecká 413.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 7. 5. 2003 se původní žalobkyně – společnost Professional Security Technologies, s. r. o. se sídlem v Praze 7, Na Šachtě 572/5, identifikační číslo 26214784, domáhala vůči žalovanému a J. K. zaplacení částky 1,182.500,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 31. května 2004, č. j. 10 C 112/2003-83, zastavil řízení o zaplacení částky 1,172.500,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 10.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 8. 2. 1998 do zaplacení a s 26 % úrokem z prodlení z částky 1,172.500,- Kč od 8. 2. 1998 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 10. února 2005, č. j. 22 Co 368/2004-107, k odvolání žalobce zrušil shora uvedený rozsudek ve výrocích II. a III., řízení o zaplacení 26 % úroku z prodlení z částky 1,172.500,- Kč od 8. 2. 1998 do zaplacení, 26 % úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč od 8. 2. 1998 do 11. 5. 2003 a 23 % úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč od 12. 5. 2003 do zaplacení zastavil a „ve zbývajícím rozsahu“ věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem byly nedostatky při plnění povinnosti tvrzení, povinnosti důkazní účastníky řízení a nesprávný procesní postup soudu.
Okresní soud v Chrudimi usnesením ze dne 17. května 2005, č. j. 10 C 112/2003-146, připustil změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o částku 1,740.000,- Kč a následně rozsudkem ze dne 20. února 2006, č. j. 10 C 112/2003-219, uložil žalovanému a Janě Krulíkové povinnost zaplatit Professional Security Technologies, s. r. o. částku 1,750.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z částky 10.000,- Kč od 22. 4. 2005 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč od 12. 5. 2003 do 21. 4. 2005 a 1 % úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč od 22. 4. 2005 do zaplacení; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 28. února 2007, č. j. 18 Co 256/2006-270, s výjimkou zamítavého výroku o věci samé, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením vyhlášeným u jednání dne 13. května 2008 rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalující tak, že místo původní žalobkyně Professional Security Technologies, s. r. o. na její místo nastupuje společnost REXXEN LIMITED se sídlem 112 Mansfeld Road, Derby DE 13RA, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4931006; současně připustil změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o 2,5 % úrok z prodlení od 18. 8. 2004 z částky 1,750.000,- Kč. Rozsudkem ze dne 31. října 2008, č. j. 10 C 112/2003-382, uložil žalovanému a J. K., aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci 1,750.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 18. 8. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudkem ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 18 Co 597/2008-488, Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1,750.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 18. 8. 2004 do zaplacení, zamítl žalobu, aby J. K. byla uložena stejná povinnost (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. - V.). Přes nedostatek uvedení data na listině označené jako „čestné prohlášení“ vzal za prokázané, že byla vyhotovena 28. 2. 2002 a že ji žalovaný podepsal. Jelikož tato listina splňuje náležitosti uznání dluhu, došlo k přetržení promlčecí doby a začala běžet nová desetiletá promlčecí doba, což znamená, že žalovaným vznesená námitka promlčení nemůže být důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalovaného není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Přestože odvolací soud formálně změnil rozsudek soudu prvního stupně, fakticky jej ve vztahu k povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 1,750.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 18. 8. 2004 do zaplacení potvrdil. Pro posouzení, zda jde obsahově o měnící nebo potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (pro posouzení přípustnosti dovolání je podstatné pouze porovnání obsahu obou rozhodnutí); významným proto není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99).
V úvahu nepřichází ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
První žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. května 2004, č. j. 10 C 112/2003-83, byl zrušen odvolacím soudem pro nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci a odvolací soud žádným způsobem v dalším řízení nelimitoval soud prvního stupně při právním posouzení věci. Rozsudkem ze dne 31. října 2008, č. j. 10 C 112/2003-382, pak soud prvního stupně rozhodl shodně jako v rozsudku ze dne 20. února 2006, č. j. 10 C 112/2003-219 (tj. žalobě vůči žalovanému vyhověl).
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Bez významu - z hlediska přípustnosti dovolání - je tedy výhrada dovolatele vůči závěru, že podepsal „čestné prohlášení“ dne 28. 2. 2002, jakož i námitka, že soudy pominuly, že mu dne 10. 2. 2003 doručil zástupce prodávajících L. Š. další návrh na uznání závazků a pohledávek k datu 20. 1. 2003 v situaci, kdy mělo platit uznání dluhu z roku 2002. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.).
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaný zpochybnil závěr, že ve vztahu k němu není právo žalobce promlčeno. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že účinky §110 odst. 1 obč. zák. mohou nastat pouze tehdy, dojde-li k uznání dluhu podle §558 obč. zák., tj. obsahuje-li uznávací prohlášení nejen uznání dluhu co do důvodu a výše, ale zároveň příslib jeho zaplacení.
Z listiny – „Čestného prohlášení“ se podává, že J. K. a žalovaný společně prohlásili, že ke dni 28. února 2002 neuhradili částku 2,551.320,- Kč za koupi nemovitosti – objektu č. p. 7, p. pč. st. 21, k. ú. B., podle kupní smlouvy ev. č. Krul 3/97 ze dne 7. února 1997.
Již např. v rozsudku ze dne 14. září 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004 Nejvyšší soud uzavřel, že institut uznání dluhu podle §558 obč. zák., který byl s účinností od 1. 1. 1992 vtělen do občanského zákoníku jeho novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu podle §558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše. Z uvedeného logicky vyplývá, že splněním předpokladů uvedených v §558 obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. a vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. nevznikne. Jinými slovy řečeno, ke kvalifikovanému uznání práva podle §110 odst. 1 obč. zák. s dopadem na běh a délku promlčecí doby není vyžadováno na rozdíl od uznání dluhu podle §558 obč. zák. vyjádření příslibu zaplatit dluh dlužníkem. Věřitelovo právo na zaplacení dluhu se pak sice promlčuje v desetileté promlčecí době, avšak v případném soudním řízení jej stíhá důkazní povinnost prokázat existenci a výši dluhu. Pro závěr, že uznání práva podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. není totožné s institutem uznání dluhu podle §558 obč. zák., svědčí i odlišné právní důsledky spojené s uznáním promlčeného práva. Zatímco uznání promlčeného práva z hlediska účinků spojovaných s §110 odst. 1 obč. zák. není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo promlčené (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 51/1968), úprava obsažená v §558 obč. zák. pro vznik domněnky trvání dluhu vyžaduje, aby ten, kdo uznal promlčený dluh, o promlčení věděl. Pokud dlužník o promlčení nevěděl, uznání dluhu právní následek v podobě této domněnky nemá (i tak však dojde k založení běhu nové promlčecí doby podle §110 odst. 1 obč. zák.). K uvedeným závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil i v řadě svých dalších rozhodnutí (srovnej např. rozsudky ze dne 27. září 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, ze dne 24. února 2011, sp. zn. 33 Cdo 5379/2008, nebo usnesení ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 3710/2007). Jelikož odvolací soud zpochybňovaný právní závěr přijal v intencích citované judikatury dovolacího soudu, nelze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam.
Nutno zdůraznit, že dovolatelem zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, ze dne 23. ledna 2003, 33 Odo 779/2002, ze dne 30. září 2008, sp. zn. 33 Odo 1344/2006, ze dne 26. září 2007, sp. zn. 26 Cdo 1246/2006 (chybně uvedená sp. zn. 26 Cdo 1266/2006), ze dne 29. července 2009, sp. zn. 33 Cdo 2690/2008, nesvědčí ve prospěch jeho dovolací argumentace, a nejsou v rozporu s právní argumentací vyjádřenou v rozsudku sp. zn. 33 Odo 1039/2004. Ve věcech 33 Odo 507/2001 a 33 Odo 779/2002 nebylo uznání dluhu platné, neboť v něm nebyl uveden důvod dluhu, ve věci sp. zn. 33 Odo 1344/2006 bylo uznávací prohlášení neplatné pro neurčitost podle §37 odst. 1 obč. zák., ve věci 26 Cdo 1246/2006 nebylo dovolání shledáno přípustným, jelikož otázku náležitostí uznání dluhu podle §558 obč. zák. soudy posoudily v souladu s dosavadní rozhodovací praxí, a ve věci sp. zn. 33 Cdo 2690/2008 dovolací soud řešil otázku náležitostí uznání dluhu podle §558 obč. zák. ovšem bez souvislosti s §110 odst. 1 obč. zák., tj. s přetržením původní promlčecí doby a běhu nové desetileté promlčecí doby.
Nutno podotknout, že výklad obsahu uvedené listiny provedený odvolacím soudem je zcela v souladu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Protože se odvolací soud nezabýval ve vztahu k dovolateli rozporem námitky promlčení práva žalobce s dobrými mravy, veden úvahou o desetileté promlčecí době, není jeho rozhodnutí na řešení této otázky založeno. Se zřetelem k tomu, že o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující, nemůže otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit výtka žalovaného, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, pokud nad rámec právních závěrů soudu prvního stupně se zabýval otázkou, zda a kdy došlo k promlčení práva žalobkyně, popř. zda došlo k přetržení promlčecí doby uznáním dluhu. Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. července 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09).
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 10.000,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. května 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu