ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1157.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1157/2012-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2012 o dovolání obviněného P. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 8 To 42/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 7/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný P. Š. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2012 sp. zn. 1 T 7/2012 uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že poté, co si dne 22. 10. 2011 kolem 21.33 hodin v P. objednal dopravu do Č. vozidlem taxislužby značky Škoda Fabia, řízeným poškozeným J. K., který na jeho pokyn zastavil dne 22. 10. 2011 v přesně nezjištěné době od 22.00 hodin do 22.33 hodin v Č., okres P. – v., v K. ulici v prostoru za železniční stanicí, vyzval poškozeného slovy „dej sem prachy” k vydání finanční hotovosti, a když se k němu poškozený otočil a uchopil ho za levé rameno, v úmyslu usmrtit a získat finanční prostředky, relativně větší silou ho bodl kuchyňským nožem zn. Tescoma Stainless Steel o délce čepele 16 cm, který měl u sebe, do oblasti horní plochy pravého ramene a způsobil mu tím bodnou ránu délky 14 – 15 cm směřující měkkými tkáněmi podél pravé klíční kosti šikmo zezadu dopředu zprava doleva a mírně shora dolů směrem k hrdelní jamce s přilehlým krevním výronem v podkoží, s přetětím pravé podklíčkové tepny a s protětím místa soutoku pravé podklíčkové žíly a hrdelní žíly a se způsobením drobné ranky v pohrudnici ve vrcholu pravé pohrudniční dutiny, zmocnil se jeho peněženky s částkou ve výši nejméně 1.700,- Kč a z místa činu utekl, přičemž poškozený v důsledku pokrvácivého šoku při bodné ráně krku s přetětím podklíčkové tepny a protětím soutoku pravé podklíčkové žíly a hrdelní žíly při převozu vozidlem záchranné služby do nemocnice zemřel.
Za to byl obviněný podle §140 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 2 T 111/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit škodu těmto poškozeným: Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, O., ve výši 4.879,- Kč, V. K., ve výši 252.592,- Kč a L. K., ve výši 240.000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, jež Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 8 To 42/2012 podle §256 tr. ř. zamítl.
Toto usnesení poté v celém rozsahu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním opírajícím se o dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň došlo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., protože bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedeného v §265a odst. 2 písm. a), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný odůvodnil svůj mimořádný opravný prostředek tím, že nedošlo k prokázání skutkového děje tak, jak je vyjádřen v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, neboť neměl v úmyslu poškozeného usmrtit ze zištných důvodů, na což upozorňoval již v odvolání. Bodnutí poškozeného totiž předcházel jiný skutkový děj spočívající v tom, že obviněný se po výzvě poškozeného, aby za poskytnutí taxislužby zaplatil, připravoval na útěk z místa plánované loupeže ve vozidle poškozeného. Poškozený jej však pevně zachytil, přitáhl si jej částečně k sobě, současně se nakláněl k volantu a volnou rukou se snažil dosáhnout do přihrádky ve dveřích vozidla (správně mělo být uvedeno do přihrádky na palubní desce vozidla), což značně podnapilý a takovým jednáním zaskočený a rozrušený obviněný vyhodnotil tak, že poškozený sahá pro zbraň, a v obavě o svůj život a zdraví poškozeného bodl do horní části ruky až ramene, aby se uvolnil ze sevření a mohl utéct. Netrefil se však na zamýšlené místo a omylem jej bodl do předmětných míst. Z toho pak podle obviněného v žádném případě nelze usoudit, že by úmyslně směřoval útok do oblasti, kde vede krevní řečiště, a že pro případ, že se tak stane, byl srozuměn s případnou smrtí poškozeného a že by měl v úmyslu tímto způsobem získat majetkový prospěch. Tento původní úmysl totiž ztratil poté, co se cítil být ohrožen. Následek bodnutí byl jen dílem náhody, kterou nemohl obviněný vůbec předpokládat, neboť je laik a nemohl o umístění této tepny vědět a nemohl také vědět, že se při protnutí této tepny jedná povětšinou o smrtelné zranění. Laická veřejnost skutková jednání a pohnutku pachatele k tomuto jednání často vyvozuje z následku jeho jednání bez ohledu na skutečný předcházející úmysl, zejména pokud předcházející jednání doprovázel úmysl spáchat jiný závažný trestný čin a následkem je smrt oběti. V takovém případě je však třeba velmi pečlivě zkoumat nejen průběh skutkového děje a bezprostřední situaci, ale i další okolnosti skutku.
Dále obviněný velice rozsáhle a doslovně cituje protokol o výslechu obviněného ze dne 25. 10. 2011, jeho výpověď obsaženou v protokolu o rekonstrukci ze dne 13. 1. 2011, v protokolu o hlavním líčení ze dne 23. 2. 2012, výpovědi svědků T. K. a T. Z. (viz protokol o hlavním líčení ze dne 23. 2. 2012), výpovědi znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Ivana Procházky a MUDr. Petra Tomáše, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Navrátila, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie PhDr. Jiřího Klose a pasáže odůvodnění odsuzujícího rozsudku týkající se subjektivní stránky trestného činu.
Srozumění se smrtí lze podle obviněného předpokládat u útoků mající značný devastující účinek na důležité orgány (např. mnohonásobné bodnutí do hrudníku nebo zad, opakované násilí těžkým předmětem proti hlavě, zástřel do hrudníku, hlavy či dutiny břišní apod.). Obecně však není známa skutečnost, že by mohlo dojít ke smrti poškozeného bodnutím nože do hloubky 1 cm pod kůži při protnutí podklíčkové tepny (bez ohledu na délku bodného kanálu), kdy i znalci toto museli několikrát podrobně popisovat. K bodnutí do tohoto místa nedošlo z důvodu nezamířeného útoku obviněného velkým nožem na hlavu či oblast krku. Obviněný tedy nebyl srozuměn se závažným následkem pro poškozeného či snad dokonce s jeho smrtí. Nesprávnou úvahou soudu prvního stupně je jeho závěr, že pokud se obviněný po činu dotazoval svědkyně M. K. na hrozící následky píchnutí do krku mezi klíční kost a krk, byl si dobře vědom lokalizace bodné rány na těle poškozeného a s ohledem na lokalitu bodnutí nožem a pro něj užitou větší sílu a délku bodného kanálu odpovídajícího prakticky celé délce tohoto nože věděl, že v takovém případě hrozí vznik vážných úrazových změn a s ohledem na svůj intelekt prokázaný i znaleckým zkoumáním nepochybně věděl i o možnosti poranění zejména velkých cév zde uložených, případně o možnosti poranění velkých nervových pletení s následným život ohrožujícím krvácením. Pokud obviněný hovořil o místě bodnutí poškozeného do míst, kde je tepna a žíla, nelze dovodit, že jej chtěl v tomto místě bodnout. Maximálně tato skutečnost svědčí pro to, že si všimnul, kam bodnul. Z dotazů na možný následek jeho jednání spíše vyplývá, že z chování poškozeného nemohl smrtelný následek dovodit nejen samotný obviněný, ale i svědci, policisté na místě činu a zde zasahující zdravotníci. Stejně tak je nesprávný závěr nalézacího soudu, který se ztotožnil se závěry znaleckého posudku z odvětví zdravotnictví, obor soudního lékařství o tom, že i laikovi je známo, že při bodnutí nožem do oblasti krku hrozí zasažení velkých cév a následné masivní krvácení a smrt, což na dotaz obviněného uvedla i svědkyně K., a obviněný si tímto pouze ověřoval možné následky jeho bodnutí, jehož možné následky sám znal. To však nebylo nikterak prokázáno. Nelze tedy důvodně předpokládat, že by obviněný měl a mohl mít povědomí o možných následcích svého jednání.
Soud prvního stupně taktéž nesprávně posoudil skutek jako zvlášť závažný zločin vraždy spáchaný v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch. Nalézací soud totiž nesprávně dovodil, že obviněnému nic nebránilo v tom, aby v dané situaci z vozidla utekl, případně aby poškozenému nožem pouze pohrozil nebo ho jiným mírnějším způsobem fyzicky překonal, neboť v útěku z vozidla obviněnému bránil právě o čtyřicet let starší poškozený, nad nímž obviněný měl fyzickou převahu. I přes svou opilost byl obviněný podle znalce z oboru psychiatrie schopen plně rozpoznat protiprávnost svého jednání a plně své jednání ovládat, nic mu nebránilo v adekvátní reakci, když jej poškozený chytil za rameno a druhou rukou se měl jakoby natahovat k přihrádce palubní desky. Jediným jeho úmyslem bylo podle obviněného vymanit se z pevného stisku poškozeného a utéct, což prokazuje i provedená rekonstrukce činu a znalecké posudky. Není rozhodující otázka, zda obviněný sám sebral peněženku poškozeného z vozidla až po bodnutí poškozeného, či zda mu ji ještě předtím sám poškozený vydal, neboť se tak stalo až poté, co byl poškozený zraněn z jiného důvodu. Sebral-li obviněný cokoliv z auta po útoku na poškozeného, který již nemohl bránit svůj majetek, jednalo by se o zcela nemorální a trestněprávní jednání, avšak nešlo by o důkaz, že by bodání do krku poškozeného bylo důvodem pro následné zmocnění se jeho majetku. Jeho původní úmysl získat majetkový prospěch (útěkem při nezaplacení taxislužby či pokusem loupeže pomocí vyhrožování) se zcela vytratil poté, co se sám cítil být ohrožen.
Verze obviněného, že mu poškozený, aby ho zahanbil či se ho zbavil, mu sám peněženku předal, nebyla vyvrácena. Skutková věta výroku o vině odsuzujícího rozsudku podle dovolatele neodpovídá ani jeho větě právní, když neobsahuje vylíčení rozhodných skutečností ohledně subjektivní stránky trestného činu, ale jen opis znaků skutkové podstaty. Stíhaný skutek by tak podle obhajoby obviněného měl být posouzen nanejvýše jako těžké ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť bylo pouze zjištěno, že obviněný poškozenému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví a způsobil tímto činem jeho smrt. Nesprávně postupoval i soud druhého stupně, jelikož se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu stupně prvního. Na důkaz tohoto svého tvrzení obviněný v dovolání doslovně reprodukoval podstatnou část odůvodnění napadeného usnesení a poté znovu shodně zopakoval všechny své námitky uplatněné v první části dovolání.
Na základě takto formulovaných námitek obviněný navrhl, aby „z důvodů obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. řádu” Nejvyšší soud rozhodnutí krajského i vrchního soudu zrušil.
K dovolání obviněného se vyjádřil v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství a uvedl, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, byť je podstatnou měrou podáno z jiného důvodu, než je vymezen v §265b tr. ř. Obviněný podle státního zástupce formálně správně označuje důvod dovolání, ale jeho obsahem je toliko polemika se skutkovými závěry soudu nalézacího. Obviněný nabízí jen jinou interpretaci skutkového děje, který je podle jeho pohledu správný, neboť zmírňuje vinu, a k tomu, jak jej interpretoval ve svých závěrech nalézací soud, uvádí především jakousi negativní poznámku. Snaží se soudu podsunout zcela jiné pohnutky jednání, zcela jiný úmysl a nabízí své argumenty. Obviněný však nikde netvrdí, že skutek tak, jak je zachycen ve skutkové větě, nepostihuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty kvalifikovaného zločinu v právní větě a převážně ani nezmiňuje, že skutkové závěry, které jsou podkladem právního posouzení skutku, nemohou mít ve skutkových zjištěních oporu, protože z nich nevyplývají.
Ze zákona i z judikatury obecných soudů i Ústavního soudu plyne, že dovolání není v systému opravných prostředků nástrojem k revidování skutkových zjištění v řádném procesu, ani nástrojem „přehodnocování“ důkazů. Mimo zjevné a snadno odvoditelné naplnění dovolacího důvodu smí dovolací soud do předcházejícího řízení zasáhnout jen tehdy, jsou-li v předchozím řízení zjištěny takové vady procesu vytváření skutkových závěrů, které znamenají rozpor mezi skutkovým zjištěním, skutkovým závěrem a na tento závěr subsumovaným hmotným právem. Nejčastěji jde o případy, kdy ze skutkových zjištění žádné přijaté závěry nevyplývají, tedy jde o vady logických procesů utváření závěrů, případně skutková zjištění z různých překážek není možné pro skutkové a poté právní závěry použít, tedy jde o vady samotného procesu dokazování, případně získávání důkazů. Relevanci mají samozřejmě jen takové vady, které znamenají narušení zásad tzv. spravedlivého procesu.
Dovolání obviněného podle názoru státního zástupce žádný citovaný případ nepokrývá, neboť sice napadá jakousi nelogičnost tvorby závěrů, ovšem činí tak dogmaticky, nikoli per argumentationem, případně za pomocí závěrů odlišných od těch, které přijal soud. Jinými slovy se mu ani při zjevné mnohomluvnosti opravného prostředku nedaří jasně a stručně vyložit, v čem jsou úvahy nalézacího soudu nelogické či odporující zdravému rozumu. Příkladem zde např. může být otázka pohnutky, kde obviněný argumentuje, že důvod útoku nožem byl jiný, aniž by však relevantně konstatoval, v čem že je opačný závěr soudu nelogický či nesmyslný. Tu i tam sice jakoby nakročí směrem k lepší argumentaci, pomáhá si však jinými závěry, které se v úvahách soudu vůbec neobjevují – jako tomu je např. na straně 16 stran závěrů soudů o zavinění, k nimž se obviněný snaží „propašovat“ závěr o tom, že během úderu „nemířil“. Jak je z citace, kterou užívá obviněný, zřejmé, soud o nějakém nemíření vůbec neuvažuje.
Za jedinou část, u níž lze s jistou shovívavostí uznat správné přiřazení k dovolacímu důvodu, považuje státní zástupce jeho argumenty ohledně právní kvalifikace použité soudem prvního stupně skutkového děje stran zavinění. Obviněný totiž napadá, že žádné ze skutkových zjištění nemůže být podkladem pro závěr, že jednal v úmyslu usmrtit jiného. Jinými slovy obviněný závěr soudu považuje za nesmyslný.
Závěry soudu státní zástupce pokládá za zcela přiměřené, když nijak nevybočují z hranic „zdravého“ uvažování a mají i svou dlouhodobou oporu v judikatuře (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 1935 sp. zn. Zm IV 258/35). Každý útočník, vede-li útok proti té části těla, kde jsou umístěny důležité orgány, jejichž porucha může vést ke smrti, a užije-li takový nástroj, který je s ohledem na vedenou intenzitu úderu způsobilý důležité tělní orgány zasáhnout, musí být srozuměn s tím, že jeho jednání může způsobit smrt. Státní zástupce konstatuje, že bez zjištění dalších podstatných okolností nelze hovořit o kvalitě volní a vědomostní složky v podobě přímého úmyslu. Úmysl eventuální však v takovém případě zpravidla dovodit lze, a to ze zjištění směru a intenzity úderu a na jakou část těla byl veden. Obecně řečeno, i kdyby smrt v daném případě byla odvrácena třetí osobou, jednání obviněného směřovalo i k této eventualitě, neboť každý i podprůměrně inteligentní člověk ví, že více než 10 cm hluboký vpich nožem dovnitř do oblasti přechodu krku a klíčku je dostatečný pro usmrcení člověka. Mělo-li by být jednání obviněného považováno za některou z forem úmyslného ublížení na zdraví se smrtelným následkem, pak zjištěný vnější projev subjektivní stránky trestného činu v podobě jednání by musel být jiný – jednalo by se buď o jednání zpravidla nezpůsobilé smrt vyvolat (nejčastěji zde bude vystupovat nějaká kolidující příčina na straně poškozeného, kupříkladu neobvyklý zdravotní stav vzhledem k věku a vzhledu), nebo smrt by sice byla v příčinné souvislosti s jednáním, ale průměrný člověk by o ní jako o následku jednání buď vědět nemohl, ač měl, nebo sice mohl, ale spoléhal bez přiměřených důvodů, že nenastane. Zmíněné případy však podle státního zástupce mají zpravidla zcela jiné konkrétní skutkové okolnosti než v posuzovaném případu.
Aplikaci ustanovení §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku si lze na dané skutkové okolnosti podle státního zástupce stěží představit, neboť se jeví jako nerozumná a nelogická. Obviněný ve své polemice nabízí jen jinou skutkovou alternativu, nadto tato je z hledisek §2 odst. 6 tr. ř. nelogická a obecně vzato i odporující racionálnímu uvažování, a to i s přihlédnutím na stav obviněného v době činu. Je totiž zřejmé, že útok obviněného nožem směřoval vědomě do míst, kde jsou životně důležité orgány, nešlo o útok na místa jiná, kde je dán předpoklad spíše méně závažné poruchy tělesné integrity. Pohnutku obviněného je možné zcela spolehlivě dovodit z jeho vlastní výpovědi a ze zjištěného následku a účinku, případně z jeho jednání po samotném útoku na poškozeného. I zde je konstrukce dovolání obdobná, obviněný jen tvoří vlastní skutkový děj stran pohnutky a snaží se vyargumentovat existenci vícečinného souběhu (patrně loupeže a jiného trestného činu proti životu a zdraví). S odkazem na přesvědčivé vyznění obou rozhodnutí soudů nižších instancí státní zástupce dodal, že se v dovolání jedná o nepochopení elementárních základů trestního práva o tzv. jednotě skutku.
Podle státního zástupce nelze přijmout jiný závěr, než že jde sice o námitky teoreticky spadající do zvoleného dovolacího rámce, ty jsou však neopodstatněné tak, že se i místy vymykají logice běžného uvažování. Státní zástupce proto shrnul, že se obviněný neúspěšně snaží na prakticky modelový případ tzv. loupežné vraždy aplikovat takové závěry, kterým nelze přiznat žádnou relevanci.
Státní zástupce proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiných rozhodnutí, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 8 To 42/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pokud jde o dovolací důvod uplatněný obviněným podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , tak na jeho základě lze obecně dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Dovolatel naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že v předešlém řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale odvolací soud přesto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný sice dovolání označil jako podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl převážně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav a dostatečně se nevypořádaly s obhajobou obviněného. Dovolatel především jednoznačně popírá, že by úmyslně bodl poškozeného do místa horní plochy pravého ramene. Soud prvního stupně podle něj nesprávně vyhodnotil jeho neměnné výpovědi o tom, že poškozeného neusmrtil ze zištného důvodu. Toliko se bránil poškozenému, který jej chytil za rameno poté, co po něm obviněný požadoval vydání peněz. Učinil tak z důvodné obavy o své zdraví, neboť se domníval, že poškozený z přední přihrádky u spolujezdce na palubní desce vytahoval zbraň a chtěl ji použít na svou obranu proti obviněnému. Podle dovolatele soud prvního stupně nevyvrátil jeho verzi o tom, že poškozený mu vydal peněženku ještě předtím, než ho bodl, případně po tomto bodnutí, což ale podle dovolatele není současně podstatné, neboť se tak stalo poté, co byl poškozený bodnut z jiného důvodu. Ohledně míření na oblast, kde byly uloženy životně důležité orgány poškozeného, tvrdí, že nechtěl poškozeného zasáhnout tam, kam jej bodl. Ptal-li se svědkyně K. na následky takového poranění způsobené nožem mezi klíční kostí a krkem, svědčí tato skutečnost pouze o tom, že si všimnul, kam poškozeného zasáhl. Následek jeho jednání byl zcela nejednoznačný především pro něj jako laika, jakož i pro přítomné svědky na místě činu, přivolané policisty a zasahující záchranáře a ustanovení soudní znalci z oboru soudního lékařství museli dlouho vysvětlovat příčinu smrti v případě bodnutí 1 cm pod kůži poškozeného a protnutí podklíčkové tepny.
Z takto a podobně formulovaných námitek je zcela evidentní, že obviněný v dovolání bagatelizuje svůj útok na poškozeného, dovolacímu soudu podává svou vlastní verzi průběhu skutkového děje a snaží se předestřít odlišný vývoj skutkových okolností ohledně důvodů usmrcení poškozeného a tvrdí, že se skutek odehrál jinak, než je uvedeno v odsuzujícím rozsudku.
Lze tudíž konstatovat, že výhrady dovolatele se soustředily především proti správnosti zjištění, že se skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti a na polemiku s provedenými důkazy. Je proto třeba uzavřít, že obviněný v dovolání uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje, když ve skutečnosti v dovolání neuplatnil námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu skutkové a tudíž nikoli relevantní, takže dovolací soud není ani oprávněn se jimi zabývat.
Pokud zároveň dovolatel po předestření svého hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a vyvození vlastních skutkových závěrů konstatuje, že se nedopustil zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, ale zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť podle něj bylo v předešlém trestním řízení nanejvýš prokázáno, že poškozenému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví s následkem smrti, tak ani takto konstruovaná námitka nemůže obstát. Nejedná se totiž o námitku právní, jelikož dovolatel tento svůj závěr ve skutečnosti opírá o polemiku s hodnocením provedených důkazů. Jde tak rovněž o námitku skutkovou, která nemůže být úspěšně namítána s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a jako takovou se jí Nejvyšší soud nebyl oprávněn zabývat.
Relevantně uplatněnými dovolacími námitkami obviněného spadajícími pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou pak jeho tvrzení o nesprávném posouzení jeho zavinění v podobě úmyslného usmrcení jiného a toho, že se činu dopustil v úmyslu získat majetkový prospěch ve smyslu §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Tyto námitky jsou ale podle názoru dovolacího soudu zjevně neopodstatněné.
Trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v úmyslu získat pro sebe nebo jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky. Ve vztahu k základní skutkové podstatě tohoto zločinu je vyžadován alespoň úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se podle odstavce 2 ustanovení §15 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Z odsuzujícího rozsudku i napadeného usnesení je však zcela evidentní, že oba soudy pečlivě zkoumaly nejen shora popsané okolnosti bezprostředně předcházející samotnému útoku obviněného na život poškozeného, tedy chování obviněného před útokem, jeho výzvu poškozenému, aby vydal peníze, intenzitu, rozsah a důvod bodnutí poškozeného, ale taktéž i okolnosti následující v podobě neposkytnutí pomoci poškozenému svými silami či přivoláním zdravotnické záchranné služby, jež měly rozhodný vliv na posouzení zavinění obviněného ve formě eventuálního úmyslu v souladu s §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a zcela důvodně tak dovodily formu zavinění obviněného ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
V této souvislosti je možné stran námitky dovolatele zpochybňující úmysl obviněného usmrtit poškozeného poukázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v nichž se podrobně zabývá jednáním obviněného ve světle naplnění zákonných znaků trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku včetně jeho subjektivní stránky. Na jeho str. 15 krajský soud zcela důvodně a logicky konstatuje, že pokud obviněný proti tělu poškozeného použil kuchyňský nůž o délce čepele 16 cm a tímto větší silou poškozeného bodl do oblasti krku, resp. do oblasti horní plochy pravého ramene, musel s ohledem na charakter použitého nástroje, intenzitu násilí a místo těla poškozeného, na které útok vedl, vědět, že tímto jednáním může poškozeného usmrtit a pro ten případ byl s tímto následkem i srozuměn. Jednal tedy podle soudu prvního stupně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Byl si též dobře vědom lokalizace bodné rány na těle poškozeného, když se po činu ptal svědkyně K. na možné následky píchnutí do krku mezi klíční kost a krk. Tím si ovšem pouze ověřoval to, co již sám předpokládal, tedy že jeho počínání bylo schopno přivodit smrt poškozeného. Soud prvního stupně zároveň ve prospěch obviněného konstatoval, že nelze k jeho tíži uzavřít, že by poškozeného usmrtil s rozmyslem či po předchozím uvážení ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku, když nebylo prokázáno, že by obviněný již při objednání taxislužby v P. měl v úmyslu poškozeného ve snaze získat majetkový prospěch usmrtit.
Rovněž odvolací soud zdůraznil, že on ani soud prvního stupně v žádném případě neposoudily zavinění obviněného v podobě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy, že by obviněný chtěl poškozeného usmrtit. Zcela se ale ztotožnil s právními závěry nalézacího soudu o subjektivní stránce trestného činu. Dodal, že i obviněný sám přiznal, že útok nožem proti exponovanému místu vedl s nápřahem. Není podle něj pravdivé tvrzení obviněného o přerušení skutkového děje poté, co poškozený chytil obviněného za rameno a že se začal odvíjet děj nový, kdy se původní zištný úmysl obviněného vytratil a obviněný byl veden pouze úmyslem vymanit se ze sevření poškozeného a utéct. Podle odvolacího soudu se jednalo o průběžné pokračování děje navazujícího na vzniklou situaci vyvolanou obviněným, kdy obviněný započal s vlastní realizací získat na úkor poškozeného finanční prostředky, kdy obranná reakce poškozeného v podobě uchopení ramene obviněného byla zcela předvídatelnou situací, se kterou musel obviněný předem počítat. Reagoval-li poté obviněný razantním bodnutím poškozeného, jednalo se jen o jeho rozhodnutí, i když měl na výběr z jiných méně invazivních možností v podobě útěku či možného zvrácení ruky poškozeného, jiného mírnějšího fyzického překonání poškozeného, nad nímž měl již jen pro čtyřicetiletý věkový rozdíl zjevnou fyzickou převahu, nebo pouhé pohrůžky nožem. Pokud volil bodnutí, mohl poškozeného bodnout do jiných míst, než zvolil, např. jen do dolní části paže, jež měl přímo před sebou (do vlastní ruky, výše do předloktí nebo nad loktem či pod ramenní kloub) a neohrozil by tím sám sebe, což by jistě vedlo k účelnému uvolnění držení poškozeným a možnému útěku.
K tomu lze z pozice dovolacího soudu pouze dodat, že podle opodstatněných závěrů soudu prvního stupně doplněného soudem odvolacím byl obviněný od počátku rozhodnut získat pro sebe peněžní prostředky násilným přepadením taxikáře, přičemž byl za tímto účelem ozbrojen kuchyňským nožem. Nebylo mu ale prokázáno, že by byl zároveň rozhodnut tohoto cíle dosáhnout i za cenu taxikářova usmrcení. K jeho usmrcení pak došlo v důsledku do jisté míry spontánně nastalé situace, kdy obviněný evidentně dospěl k přesvědčení, že taxikář mu není ochoten peníze předat dobrovolně a současně dovodil, že ten se hodlá jeho požadavku vzepřít. Aby tomuto zamezil a případný odpor taxikáře překonal, bodl jej připraveným nožem do takové části těla, kde mohl minimálně předpokládat, že tím poškozenému může přivodit smrt a s ohledem na veškeré prokázané souvislosti o nichž se soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování zmiňují, byl s takovým následkem srozuměn. Vyslovené právní závěry soudů včetně subjektivní stránky základní skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, tak jsou zcela v souladu se zákonem.
Co se týče druhé námitky dovolatele ohledně neprokázání úmyslu u kvalifikovaného znaku získání majetkového prospěchu pro sebe či jiného tímto činem, jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je třeba nejprve uvést, že i u něj je vyžadován alespoň úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Nalézací soud zhodnotil, že vidina zisku majetkového prospěchu vedla obviněného již v době nasednutí do taxislužby v P., pro což svědčí výpověď obviněného a jeho finanční situace, jež byl v rozhodné době bez pracovního poměru a bez jakéhokoliv zdroje finančních prostředků. Již před útokem na poškozeného zamýšlel přepadnout náhodného chodce na místě přístupném veřejnosti na volném prostranství u hlavního nádraží v P., k čemuž ovšem nenašel odvahu a tak nepochybně předpokládal, že peníze získá přepadením taxikáře na odlehlém místě, kam ho s vědomím nemožnosti zaplacení jeho služeb vylákal, když jej navigoval, aby jej zavezl do K. ulice v Č. do prostoru za železniční stanicí mimo jakoukoliv zástavbu na místní komunikaci vedoucí k továrně, který sám znal. Vyhodnotil jako nevěrohodnou jeho obhajobu spočívající v tvrzení, že neměl v úmyslu získat přepadením peníze poškozeného již před nasednutím do vozidla poškozeného, ale až v průběhu cesty či až v Č., a uvedl, že pro právní kvalifikaci skutku ani není rozhodná doba, kdy se obviněný rozhodl získat majetkový prospěch přepadením poškozeného. Pro jeho nevěrohodnost svědčí i to, že k Č. neměl žádný vztah, ani zajištěné ubytování pro tu noc, což ani nemohl, když u sebe neměl svůj občanský průkaz ani občanský průkaz své přítelkyně svědkyně M. K. V opačném případě tedy mohl odjet se svou přítelkyní, pokud ovšem již v P. neměl úmysl přepadnout poškozeného.
Soud druhého stupně pak připomněl, že tvrzení obviněného o tom, že veškeré jeho počínání směřovalo jen k vymanění se ze stisku poškozeného a útěku z vozidla taxislužby, je zásadně v rozporu s tím, že obviněný logicky nevystoupil ze zadních dveří vpravo, kde po celou dobu seděl a neutekl, ale zvolil komplikovanější variantu, kdy se v autě přesunul doleva a vystoupil zadními levými dveřmi, protože do tohoto prostoru již předtím vystoupil zraněný poškozený. Tento poté držel levé zadní dveře ve snaze, aby se k němu obviněný opětovně nepřiblížil. Odpor poškozeného však obviněný překonal, vystoupil levými dveřmi za poškozeným a nabyl tak peněženku s penězi, takže je zřejmé, že svůj úmysl získat od poškozeného peníze ani v tomto momentu neopustil a chtěl je získat stůj, co stůj. Popsaná skutečnost podle odvolacího soudu jen dokládá, že obviněný od počátku do konce kontaktu s poškozeným, od pokynu k zastavení vozidla na odlehlém místě až do jeho útěku z místa činu, průběžně uskutečňoval svůj již při nástupu do vozidla předsevzatý úmysl získat na úkor poškozeného finanční prostředky a jednoznačně to svědčí o zištném motivu jeho jednání i v době, kdy poškozeného bodl a úmyslně usmrtil.
I v této otázce je tedy zcela zjevné, že oba soudy nižších stupňů zavinění pokrývající namítanou okolnost podmiňující užití vyšší trestní sazby v podobě zištného úmyslu obviněného velice podrobně a pečlivě zkoumaly a vytvořily ucelený rozbor všech rozhodujících okolností, z nichž zcela jasně vyplynul dokonce přímý úmysl obviněného získat pro sebe majetkový prospěch [viz §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. V odůvodnění svých rozhodnutí tedy soudy přednesly komplexní popis úvah vedoucích k závěrům o naplnění zákonem požadovaných znaků zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku nejen ve vztahu k základní skutkové podstatě podle odstavce 1 tohoto ustanovení, ale i ve vztahu ke kvalifikovanému znaku podle odstavce 3 písm. j) téhož zákonného ustanovení. Taktéž zavinění obviněného bylo zcela správně a dostatečně popsáno ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, jež zcela koresponduje jeho větě právní, což ostatně konstatoval k totožné námitce obviněného již odvolací soud.
Nadto je beze vší pochybnosti zřejmé, že veškeré uplatněné námitky obviněného zahrnuté v dovolání byly obsahem jeho obhajoby po celou dobu předchozího trestního řízení a soudy obou stupňů se jimi pečlivě zabývaly. Obsah dovolání pak byl v podstatě doslovně převzat z již dříve podaného odvolání. Jediným rozdílem mezi těmito opravnými prostředky je umístění doslovné citace převážné části odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu do dovolání. To Nejvyšší soud vede k opakovanému zdůraznění, že vzhledem k postavení Nejvyššího soudu, jako soudu dovolacího a taxativně vymezených dovolacích důvodů zakotvených v trestním řádu, není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, pokud se s nimi odvolací soud dostatečně vypořádal.
S poukazem na shora uvedené skutečnosti je patrné, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud nalézací, popřípadě soud odvolací a na základě podaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může pouze přezkoumat, zda nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a zda je soudy zjištěný skutkový stav dostatečnou oporou pro závěr, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Pokud obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Na základě shora konstatovaného Nejvyšší soud shledal argumentaci obviněného P. Š. podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v relevantně uplatněné části jako zjevně neopodstatněnou a ve zbývající části jako argumentačně uplatněnou způsobem míjícím se s tímto dovolacím důvodem, jelikož se v podstatné části svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec tohoto deklarovaného dovolacího důvodu, a navíc opakoval jen námitky již dříve uplatněné v předchozím řízení, s nimiž se soudy bezezbytku řádně vypořádaly. Z tohoto důvodu nebyl naplněn ani druhý uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který byl spatřován v jeho druhé variantě, tedy že byl v předchozím řízení dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což však nebylo potvrzeno.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. Š., jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c