ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1177.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1177/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2012 o dovolání obviněného A. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 10 To 39/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 12/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. H. odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové uznal rozsudkem ze dne 1. 2. 2012 sp. zn. 2 T 12/2011 obviněného A. H. vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 1. 6. 2011 v době od 15.00 do 15.30 hodin v P., ulice B. N., okr. P., na ubytovně v pokoji, kam pod záminkou uzavření pojistné smlouvy vylákal poškozenou I. Ch., vystupující jako pojišťovací agentka, v úmyslu vykonat soulož či jiný pohlavní styk s poškozenou, což slovně prezentoval, ji chytil pevně rukama a svalil ji na postel, kdy poškozená vyjadřovala nesouhlas slovně i fyzickou obranou, podařilo se jí vstát z postele, obviněný ji však opětovně shodil na postel tak, že ležela na zádech, a dále si na ni rozkročmo sedl do oblasti klína, později se posunul do oblasti stehen vzhledem k obraně poškozené a pokusům o kopání, dále se obviněnému podařilo poškozenou obnažit na horní polovině těla a stáhnout jí oblečení na dolní polovině těla, osahával ji na prsou a zejména v oblasti pohlavních orgánů a snažil se svůj ztopořený pohlavní úd vsunout do pochvy poškozené, která se neustále bránila, přičemž se jí podařilo otočit na břicho, přitom měla ruce pod svým tělem, obviněný ji zezadu tlačil za krk do polštáře a opětovně se snažil zezadu proniknout do pochvy poškozené, která z obavy ze soulože neustále držela nohy pevně semknuté u sebe, proto se obviněný dále snažil proniknout svým pohlavním údem do konečníku poškozené a jezdil svým pohlavním údem mezi jejími hýžděmi, až u něho došlo k ejakulaci, přičemž poškozená se po celou dobu jednání obviněného aktivně bránila a snažila se křičet; v důsledku jednání obviněného u ní došlo k rozvoji závažné posttraumatické stresové poruchy, která splňuje diagnostická kritéria mezinárodní klasifikace nemocí a která zásadním způsobem narušila zdraví poškozené a její obvyklý způsob života do současné doby.
Za to byl obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Poškozená I. Ch. byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 10 To 39/2012 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti napadenému usnesení podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž je opřel o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že skutek byl nesprávně hmotně právně posouzen nebo došlo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.
V podaném dovolání v nadepsaných bodech I. „otázka vylákání poškozené“, II. „otázka vylákání v úmyslu vykonat s ní soulož či jiný pohlavní styk“ rekapituluje skutkový stav věci, ale nikoli tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, ale výhradně ze svého hodnotícího pohledu, kdy např. zpochybňuje vylákání poškozené do svého pokoje na ubytovně, dále některé pasáže ve výpovědi poškozené ohledně druhu pojištění, o němž s obviněným jednala apod. Taktéž nesouhlasí s tím, že by se předem připravoval na jakékoli sexuální chování v souvislosti s předpokládaným příchodem poškozené. Opakuje, že to byla poškozená, kdo za ním opakovaně docházel, když věděla, že se mu líbí a z jejího jednání se dalo usuzovat, že i ona o něho má zájem. Zpochybňuje vážnost odporu poškozené neexistencí stop násilí na jejím oděvu, jakož i na jejím těle. Poukazuje na nezjištění sklonu k násilnému chování vůči ženám či v sexuální oblasti u své osoby. V části dovolání nadepsané pod bodem III. „otázka vyvolání posttraumatické stresové poruchy vlivem mého jednání“ zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené ohledně jejího úmyslu celou věc zveřejnit. Taktéž zpochybňuje věrohodnost svědka P., když poukazuje na nesrovnalosti v jeho výpovědi i na okolnosti pořízení protokolu o této jeho výpovědi. Zabývá se otázkou důvodu podání trestního oznámení poškozenou a činí závěr, že tomu bylo proto, že u ní odmítl pojistnou smlouvu uzavřít.
V další části pak polemizuje s právní kvalifikací činu užitou soudem, konkrétně s tím, že u poškozené mělo dojít k těžké újmě na zdraví ve smyslu §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, zejména pak se závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychologie vypracovaných na osobu poškozené. Konkrétně pokládá za neprokázané, jak dlouho by trvala pracovní neschopnost poškozené, po jakou dobu měla celá záležitost vliv na její psychiku a zda skutečně byly naplněny všechny znaky posttraumatické stresové poruchy. V této souvislosti pochybuje o jejím tvrzení, že se v důsledku jednání obviněného vyhýbá lidem i o tom, že se nemůže soustředit na učení a má problémy se školou. S tou ve skutečnosti měla potíže již dříve. Navzdory zjištěné posttraumatické stresové poruše se poškozená zúčastnila všech hlavních líčení a znovu se tak před ní vše odehrávalo, ačkoli je známo, že taková osoba se vyhýbá podnětům či myšlenkám připomínajícím takovou událost. To odporuje tvrzením a závěrům soudu. Taktéž poukazuje na okolnost, že poškozená asi šest měsíců po oné události navázala vážnou známost s mužem, ke kterému se dokonce nastěhovala. To znamená, že se s ním musela stýkat minimálně od konce roku 2011, což podle jeho názoru má velký význam při posuzování. Podle názoru dovolatele soud celkově neměl nade vší pochybnost zjištěno, že poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví, což mělo vliv na právní kvalifikaci i na uložený trest.
Dovolatel zastává též názor, že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, kdy konkrétně soud neprovedl výslech svědků B., G. a G., což navrhoval. Soud přitom neodůvodnil, proč byla porušena zásada ústnosti a z jakého důvodu nebyli svědci předvoláni. Jejich adresy přitom byly zjištěny. Obviněnému tak bylo zabráněno, aby se mohl řádně hájit.
Podle dovolatele je evidentní, že v řízení došlo k mnoha pochybením, kdy dokazování bylo neúplné a účelové. Z něho pak bylo učiněno nesprávné hmotně právní posouzení skutku. V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil včetně rozhodnutí předcházejícího a přikázal, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve zrekapituloval rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, jakož i podstatný obsah dovolání obviněného a zaujal stanovisko, že s ohledem na uplatněný důvod dovolání nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Je zřejmé, že značná část námitek obviněného směřuje do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá, takže k nim přihlížet nelze. Jsou to námitky, ve kterých podatel obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že dokazování bylo neúplné a účelové apod. Stejně tak deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, ve kterých podatel odmítá, že by se skutkový děj odehrál tak, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě, a na základě vlastního hodnocení důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi celé události. Navíc se jeho skutková polemika v některých částech ani netýká okolnosti, které by byly rozhodné z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku. Podstata tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel si některou z forem jednání popsaných v ustanovení §185 odst. 1 tr. zákoníku vynutí pohlavní styk. Není při tom nutné, aby čin předem promýšlel, záměrně si k jeho spáchání vytvářel podmínky apod. Ke spáchání trestného činu znásilnění dovolatelem by tedy mohlo dojít i v případě, že by se poškozená v počáteční fázi celé události dostavila do místa ubytování podatele dobrovolně, že by v dřívější době projevovala k podateli sympatie apod. K otázce, jak daleko až zašlo jeho údajné „mazlení“ s poškozenou, se při tom podatel v textu dovolání nijak blíže nevyjadřuje.
Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se údajného porušení práv dovolatele na spravedlivý proces a zásady ústnosti. Státní zástupce podotýká, že dovolatel interpretuje procesní postup nalézacího soudu poněkud zkreslujícím způsobem. Podatelem uvádění svědci totiž byli vyslechnuti v průběhu přípravného řízení a u hlavního líčení nalézací soud provedl důkaz přečtením protokolů o jejich výpovědích podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 6) vyložil, proč svědky považoval za nezvěstné.
S jistou dávkou tolerance lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit část námitek, kterými podatel zpochybňuje, že by poškozená utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, resp. že by tato porucha představovala těžkou újmu na zdraví jako znak kvalifikované skutkové podstaty podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Neplatí to ovšem o námitkách, ve kterých podatel hodnotí svědecké výpovědi poškozené a svědka P. Tyto námitky opět směřují do oblasti hodnocení důkazů soudy a navíc ani nemají souvislost s otázkou existence těžké újmy na zdraví na straně poškozené.
Ani dalšími námitkami dovolatel neprovádí nějakou kvalifikovanou konfrontaci soudy učiněných skutkových zjištění a znaků těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, kterou poškozená podle závěru soudů utrpěla. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nicméně částečně vychází námitka, podle které poškozená plně nerespektovala doporučení lékařů k psychoterapeutické odborné intervenci. K této námitce je především nutno uvést, že bez ohledu na toto chování poškozené byl základní a hlavní příčinou poruchy duševního zdraví poškozené stresující zážitek vyvolaný v tzv. skutkové větě popsaným jednáním obviněného. Dále lze v tomto směru odkázat též na argumentaci odvolacího soudu na str. 4-5 jeho rozhodnutí, podle které byla posttraumatická stresová porucha u poškozené diagnostikována jeden měsíc po předmětné události a přetrvávala i po dalším měsíci léčby užíváním antidepresiv. Již tato doba dvou měsíců sama o sobě představovala „delší dobu“ trvání poruchy na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, když za takovouto dobu je z hlediska rozhodovací praxe soudů považována doba delší šesti týdnů. Jinak, pokud se týká vážnosti poruchy zdraví na straně poškozené, odkazuje v celém rozsahu na odůvodnění soudních rozhodnutí, kde jsou podrobně reprodukována znalecká zjištění znalce psychiatra, podle kterých mj. šlo u poškozené o dlouhodobou a závažnou posttraumatickou stresovou poruchu, srovnatelnou se závažným fyzickým onemocněním.
Závěr o existenci těžké újmy na zdraví na straně poškozené nejsou způsobilé zpochybnit ani další námitky obviněného. Námitku týkající se účasti poškozené na společenské akci uplatnil obviněný již v původním řízení a soudy obou stupňů v tomto směru přiléhavě dovodily, že účast poškozené na jedné společensko-pracovní akci nemůže závěr o existenci posttraumatické stresové poruchy na její straně zpochybnit. Též nelze dost dobře zpochybňovat existenci takovéto poruchy na straně poškozené skutečností, že využila svého oprávnění dle §43 odst. 1 tr. ř. a zúčastnila se hlavního líčení. Podle vyjádření znalce by k dovolatelem zmiňovanému oživování vzpomínek s negativním vlivem na poškozenou mohlo vést právě absolvování psychiatrického nebo psychologického léčení. Tvrzení obviněného o vážné známosti a soužití poškozené s jiným mužem nevychází ze skutkových zjištění obsažených v soudních rozhodnutích. Následky posttraumatické stresové poruchy ale zajisté nemusejí být tak fatální, aby poškozená již nikdy v budoucnu nedokázala navázat vztah s mužem.
Uzavírá, že dovolací námitky obviněného, pokud je vůbec lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné a navrhl proto, aby podané dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Zároveň navrhl, aby bylo jím navrhované rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání, a souhlasí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného A. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 10 To 39/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud opakovaně podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu dovolání shledal, že je obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v převážné míře pouze formálně. V tomto dovolání totiž v podstatné části nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž nesprávnost soudy učiněných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Tento závěr se týká všech námitek, které směřují proti soudním zjištěním ohledně toho, jak k celému jednání došlo a co mu případně předcházelo. Je zcela nepřípadné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které jimi bylo provedeno. Pokud se dovolatel v části dovolání pod bodem II. pokouší též polemizovat se zjištěnou subjektivní stránkou spáchaného trestného činu, t.j. s úmyslem obviněného donutit poškozenou k souloži či jinému pohlavnímu styku, nelze opět než konstatovat, že tak především činí za pomoci nabídky jiného hodnocení důkazů a jiného skutkového stavu, než jak to bylo učiněno a zjištěno soudy nižších stupňů. Obdobný závěr lze učinit i ohledně zpochybňování zjištění poranění poškozené, vyplývající z její následné lékařské prohlídky, jelikož i v tomto se jedná o pouhou polemiku s hodnotícími závěry s předmětným důkazem – lékařskou zprávou, což nesporně neodpovídá obsahu a podstatě uplatněného dovolacího důvodu.
Za jedinou, relevantně uplatněnou námitku v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze označit tu, která je obsažena v části dovolání pod bodem III., vůči posouzení utrpěné újmy na zdraví poškozené jako těžké a v důsledku toho proti právnímu posouzení této okolnosti ve smyslu §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Na tomto místě je třeba ale poukázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 9 až 11, kde se tento soud velmi podrobně zabývá závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychologie vypracovaných na osobu poškozené, na jejichž základě dospěl k právnímu závěru o tom, že poškozená v důsledku jednání obviněného utrpěla těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Přitom na obdobně vznesené námitky dovolatele již v předchozím řízení dostatečně reagoval odvolací soud v odůvodnění svého usnesení na str. 4 a 5. Není potřebné, aby Nejvyšší soud znovu doslovně opakoval jejich závěry, a to především nalézacího soudu, a proto odkazuje na zmíněné pasáže jejich rozhodnutí.
V této souvislosti je třeba konstatovat, že oba soudy se vznikem a existencí posttraumatické stresové poruchy u poškozené náležitě zabývaly. Je zde viditelná snaha soudu prvního stupně o co nejpřesnější stanovení diagnózy poškozené, kdy oba znalce MUDr. Kolomazníka i Mgr. Čermákovou k dané problematice podrobně vyslechl v hlavním líčení. Tímto byly vyvráceny jakékoliv pochybnosti o zdravotním stavu poškozené a vlivu jednání obviněného na její osobu a důsledně byla prokázána příčinná souvislost mezi stíhaným jednáním obviněného a vznikem posttraumatické stresové poruchy diagnostikované u poškozené, jako těžké újmy na zdraví a v důsledku toho bylo jednání obviněného důvodně posouzeno jako zvlášť závažný zločin znásilnění též podle ustanovení §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku,
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezených trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí.
Jestliže dovolatel v dovolání též zpochybnil své právo na spravedlivý proces prostřednictvím námitky, že soudem nebyli vyslechnuti jím navrhovaní svědci B., G. a G., tak je nutno nejprve zmínit, že spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je právem obviněného a k jeho ochraně byl dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. judiciálním výkladem Ústavního soudu rozšířen v tom smyslu, že lze v rámci tohoto důvodu namítat porušení předmětných postulátů spravedlivého procesu. Pokud by tedy bylo v rámci dovolacího řízení zjištěno, že v projednávaném případě došlo ze strany soudů k tzv. opomenutí důkazů, jak tvrdí ve svém dovolání obviněný, mohlo by se jednat o důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. I takovou námitku je však třeba z hlediska jejího obsahu podrobně konkretizovat a i v tomto případě platí, že tvrzený dovolací důvod nemůže být pouze formální.
Dovolatel v daném případě za opomenuté důkazy prohlásil nevyslechnutí výše jmenovaných a jím navrhovaných svědků. V dané věci však k porušení postulátu spravedlivého procesu ve formě opomenutých důkazů nedošlo. Zde nelze než poukázat na obsah předloženého spisu a na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který na jeho str. 5, 6 a 12 dostatečně vysvětlil, proč jmenované svědky nevyslechl osobně v hlavním líčení, nýbrž byl nucen pouze přečíst jimi učiněné výpovědi z řízení přípravného, z nichž posléze také vycházel. Na obdobné námitky obviněného pak již dříve reagoval ve svém rozhodnutí i odvolací soud (viz str. 3 jeho usnesení), když je označil za nedůvodné. Bylo totiž zjištěno, že dotyčné osoby byly v postavení svědků v přípravném řízení řádně vyslechnuty a v důsledku vlastního obstrukčního jednání musely být v řízení před soudem jejich výpovědi pouze přečteny. Nejvyšší soud nemá námitek vůči závěru soudu prvního stupně, že bezprostřední výslech těchto osob v řízení před soudem nebyl s ohledem na dostatečný rozsah ostatních provedených důkazů (výpovědi ostatních svědků, znalecké posudky, lékařské zprávy a ostatní listinné důkazy včetně fotodokumentace) nezbytný a postačovalo přečtení jejich dříve učiněných výpovědí.
Soud prvního stupně se pak ve svém rozhodnutí věnoval velice důkladně a obsáhle vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů, ale i důkazům jako celku a dospěl ke zcela spolehlivým a přesvědčivým skutkovým a v důsledku toho i právním závěrům. Na základě výše konstatovaného se proto nemůže jednat o opomenuté důkazy, které by mohly zdůvodňovat průlom do zásady, že dovolací soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba též dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jejich adresu. Nejedná se tak o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo ze všech výše uvedených důvodů dovolání obviněného A. H. odmítnuto, neboť Krajský soud v Hradci Králové a Vrchní soud v Praze na základě zjištěného skutkového stavu věci v souladu se zákonem skutek obviněného posoudily jako kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí pak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 13. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec