ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1320.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1320/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2012 o dovolání obviněného B. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 6 To 141/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 7 T 154/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. B. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 1. 2012 sp. zn. 7 T 154/2009 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, jehož se dopustil tím, že dne 11. 12. 2008 kolem 15,50 hod. vyjížděl v protisměru s nákladním automobilem tov. zn. VW Transporter RZ 4A0 5260, majitele B+B Lahůdky Letná s.r.o., v P., z jednosměrné nepojmenované komunikace v rozporu s dopravní značkou B2 „Zákazu vjezdu všech vozidel” na ulici B., kde se v důsledku nesledování situace v provozu střetl s osobním automobilem Audi 100, které po ulici B. ve směru od ulice V. řídil jeho majitel R. B., který při střetu utrpěl podvrtnutí krční páteře a pohmoždění hrudní kosti a hrudníku s dobou omezení v obvyklém způsobu života delší než dva týdny, a jeho spolujezdkyně A. B., utrpěla podvrtnutí krční páteře a pohmoždění křídla kosti kyčelní pánve s dobou omezení v obvyklém způsobu života v délce jeden měsíc, čímž porušil ustanovení §4 písm. c) a §5 odst. 1 písm. b) z. č. 361/2000 Sb .
Za to byl obviněný podle §223 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvou měsíců, jehož výkon byl v souladu s §58 odst. 1 tr. zák. za použití §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře dvanácti měsíců. Zároveň mu byl podle §223 tr. zák. ve spojení s §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dvanáct měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození A. B. a R. B., odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 6 To 141/2012 podle §256 tr. ř. zamítl.
Toto usnesení obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a na „důvodu výslovně neuvedeném v ustanovení §265b tr. ř., avšak přípustném podle judikatury Ústavního soudu a následně i Nejvyššího soudu v případech, kdy nebyly v rámci předchozího řízení dodrženy standardy spravedlivého procesu“, který opírá o nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. 8 Tdo 853/2007, z nichž doslovně cituje.
Dovolatel odkázal na svou argumentaci obsaženou v doplnění odvolání ze dne 23. 4. 2012, jíž rozporoval skutkové a právní závěry nalézacího soudu a vady v jeho řízení, a bez dalšího uvedl, že totožnou argumentaci uplatňuje i v dovolání. Dále namítá, že soudní znalec Ing. Julius Slepička byl nesprávně procesně vybrán v rozporu s §109 tr. ř., když zejména po konfrontaci se soudním znalcem Ing. Stanislavem Kadlecem bylo zřejmé, že Ing. Slepička bezdůvodně setrvává na svých závěrech za každou cenu, což dokazuje doplněk jeho znaleckého posudku, který jednoznačně obsahuje nesprávné údaje, jež zřejmě upravil tak, aby podpořily jeho původně učiněné závěry. Jednalo se o délku vozidla, jež byla vyčíslena v rozporu s údaji uvedenými v technickém průkazu vozidla obviněného a o rozdíly v hmotnostech tohoto vozidla uvedených v původním znaleckém posudku a jeho doplňku. Zcela flagrantní manipulací s údaji je postup soudního znalce Ing. Slepičky ohledně připočtení 400 kg k hmotnosti vozidla obviněného označeného jako náklad, aniž by byla prokázána přítomnost nějakého nákladu v jeho vozidle a Ing. Slepička sám připustil, že si tento údaj vymyslel. Účelem takového pozměnění vstupních dat byla bezesporu úprava výsledku znaleckého zkoumání. Oba soudy nižších stupňů takové jednání soudního znalce zcela ignorovaly a znalecké zkoumání jen lakonicky zhodnotily jako správné a logické. Soudní znalec Ing. Slepička se dále v doplňku znaleckého posudku nevypořádal s otázkami zadanými soudem, když neprovedl simulaci nehodového děje, neřešil možné postavení vozidel v místě střetu v jednotlivých sekvencích přednehodového děje a bezdůvodně měnil energetickou ekvivalentní rychlost vozidel oproti svému původnímu posudku. Vycházel ze zcela chybných údajů o šířce vozovky v místě otáčení obviněného. Ve věci proto měla být provedena prověrka a pokus na místě samém. Taktéž bezdůvodně nepřipustil možnost otočení vozidla obviněného v místě nehody, přestože poloosa jeho otáčení a šířka vozovky na daném místě jeho otočení do polohy uváděné obviněným bez problémů dovolují. Počínání tohoto znalce a jeho závěry jsou podle obviněného velmi neodborné a nepříslušející soudnímu znalci.
Pokud se objevily dva zcela protichůdné znalecké posudky, měl soud prvního stupně ustanovit jiného znalce, případně znalecký ústav pro vyrovnání se s objevivšími rozpory, což neučinil a odvolací soud na námitky nereagoval.
Odvolací soud nevzal v potaz ani námitky obviněného vůči subjektivně tvrzeným potížím poškozených, přestože obviněný v odvolání s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 376/2010 a 8 Tdo 357/2009 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 426/09 a III. ÚS 1104/08 doložil, že nemohly objektivně vzniknout.
Obviněný se domnívá, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, resp. právo na spravedlivý proces a navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 6 To 141/2012 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 1. 2012 sp. zn. 7 T 154/2009 a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství na základě ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. Nejvyššímu soudu po seznámení se s obsahem dovolání obviněného sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Výslovně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 6 To 141/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Zde je třeba prohlásit, že obviněný své dovolací námitky koncipoval výlučně jako nesouhlas se znaleckým posudkem soudního znalce Ing. Julia Slepičky a jeho následným doplňkem o průběhu předmětné dopravní nehody. Ten je podle obviněného vypracoval na základě nesprávných údajů, dále neodpověděl na soudem položené otázky a byl nesprávně procesně ustanoven v rozporu s ustanovením §109 tr. ř. Nalézací soud též neustanovil jiného znalce, případně znalecký ústav i přesto, že byly závěry posudku vypracované Ing. Slepičkou v rozporu s druhým ve věci vyhotoveným znaleckým posudkem soudního znalce Ing. Stanislava Kadlece, jenž byl vypracován z podnětu společnosti B+B LAHŮDKY LETNÁ s.r.o.v likvidaci, jejímž jednatelem je právě obviněný.
Totožnou námitku uplatnil obviněný již ve svém odvolání. Opakuje-li ji znovu v dovolacím řízení, nezbývá než konstatovat, že se míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o hmotně právní posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, ale o polemizování s obsahem důkazu - znaleckého posudku, s nímž není dovolatel spokojen. Je tomu tak zejména v případě, kdy nalézací soud v odsuzujícím rozsudku podrobně zdůvodnil, proč vycházel především se závěrů soudního znalce Ing. Julia Slepičky a nikoliv ze soudně znaleckého zkoumání Ing. Stanislava Kadlece. Obdobná situace vzniká u jeho nesouhlasu s posouzením újmy na zdraví, údajně jen podle subjektivně tvrzených zdravotních potíží obou poškozených, které podle něj nemohly v popsané míře objektivně vzniknout. Namítá-li pak obviněný neprovedení prověrky a vyšetřovacího pokusu na místě samém, jedná se o důkaz v předchozím řízení neuplatněný a navrhovaný teprve až v dovolacím řízení, což není přípustné.
Lze tak konstatovat, že výhrady dovolatele se soustředily jen proti správnosti zjištění, že se skutečně dopustil trestné činnosti za niž byl uznán vinným a na polemiku s provedenými důkazy. Jedná se tak o námitky veskrze skutkové, neboť brojí proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování, případně proti hodnocení provedených důkazů, což musí vést k závěru, že obviněný ve skutečnosti v dovolání neuplatnil námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení. Z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových či procesních, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou však z pohledu uplatněného dovolacího důvodu skutkové a tudíž nikoli relevantní, takže dovolací soud není ani oprávněn se jimi zabývat.
Pokud obviněný ve svém podání mj. odkázal na obsah svého odvolání s tím, že znovu předkládá totožné námitky, aniž by však v dovolání uvedl konkrétní pochybení odvolacího soudu, tak k tomu je nutno uvést, že vzhledem k postavení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího a taxativně vymezených dovolacích důvodů zakotvených v trestním řádu není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jen proto, že obviněný není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, pokud se s nimi odvolací soud dostatečně vypořádal. Protože tak odvolací soud učinil, odkazuje Nejvyšší soud na odpovídající pasáže v odůvodnění jeho usnesení.
V závěru je tak třeba prohlásit, že obviněný v dovolání neuplatnil jedinou námitku, kterou by bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čili jeho argumentace stojí mimo rámec tohoto dovolacího důvodu. Pokud pak obviněný odkazuje na podle něj další dovolací důvod, který však není uveden v ustanovení §265b tr. ř., jedná se o postup, který nelze akceptovat, neboť toto ustanovení trestního řádu zahrnuje taxativní výčet důvodů dovolání, jež je možno uplatnit jen v rámci jeho výslovně stanoveného znění. Tvrzení o porušení spravedlivého procesu je pak ve všech výše uvedených souvislostech třeba odmítnout.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného B. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c