ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1362.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1362/2012-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2012 dovolání obviněného P. Ř. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2012 sp. zn. 10 To 115/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 166/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ř. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný P. Ř. byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 2 T 166/2011 uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že ačkoliv byl nezpůsobilý k řízení motorových vozidel, když u něho bylo dechovým analyzátorem postupně v době od 16:15 hodin do 16:35 hodin dne 16. 10. 2011 zjištěno 1,49, 1,41 a 1,36 promile alkoholu, tak dne 16. 10. 2011 v době od 16:05 do 16:15 hodin řídil z obce Ú. do obce R., okr. P.-z., osobní automobil zn. Nissan Double a byl při této jízdě na ulici L. v obci R. u domu kontrolován policií.
Za to byl obviněnému podle §274 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Rovněž mu byl v souladu s §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu let dvou let.
Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2012 sp. zn. 10 To 115/2012.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
První uplatněný dovolací důvod obviněný spatřuje v tom, že senát krajského soudu, který rozhodoval o jeho odvolání, nebyl řádně obsazen v souladu se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích”), neboť věc byla podle rozvrhu práce Krajského soudu v Praze nesprávně přidělena specializovanému senátu 10 To. Podle tohoto rozvrhu práce projednává věci dopravní a trestné činy spočívající ve vylákání pojistného plnění v souvislosti s dopravní tematikou pouze senát 10 To a tento nápad se započítává namísto nejblíže připadajícího nápadu. Předmětem posuzovaného řízení byl přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jenž obviněný považuje za bagatelní, protože pro naplnění zákonných znaků této skutkové podstaty postačí zjištění, zda obviněný jako řidič řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, za nějž je konstantní judikaturou považována hladina v krvi osoby obviněného ve výši alespoň 1,00g/kg, čili 1 promile. Projednání takové věci neklade na soudce při jeho rozhodování žádné zvláštní odborné znalosti, a proto povaha ani význam takového trestního řízení nevyžaduje specializaci senátu rozhodujícího ve věci. Rozvrh práce předvídající v těchto věcech specializaci je v příkrém rozporu s ustanovením §42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Přečin ohrožení pod vlivem návykové látky přirovnal obviněný k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaného v souvislosti se silniční dopravou, u něhož se specializace rovněž neuplatňuje, ačkoliv má tato trestná činnost prakticky totožnou souvislost se silniční dopravou jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. Není proto podle obviněného zřejmé, podle kterých kritérií jsou trestné činy rozlišeny na „věci dopravní” a „věci běžné”. Obdobné nedůvodné rozlišování těchto přečinů při přidělování trestních věcí jednotlivým senátům má však bezprostřední vliv i na splnění dalšího požadavku uvedeného v §42 odst. 2 tr. zákoníku, tedy, aby v den, kdy věc soudu došla, bylo možné bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek nepochybně určit, do kterého soudního oddělení má být přidělena. Odvolání obviněného tak mělo být přiděleno podle standardních pravidel rozvrhu práce a nikoliv podle specializace senátu, čímž došlo k porušení práva obviněného na zákonného soudce.
K druhému uplatněnému dovolacímu důvodu obviněný uvedl, že soudy nižších stupňů relevantně zjistily skutkový stav věci, avšak nesprávně kvalifikovaly stav obviněného při řízení jeho vozidla. Stav řidiče vylučující způsobilost řídit jeho vozidlo je prokázán obecně uznávanou hranicí alkoholu nejméně 1 promile zjistitelnou odběrem krve pachateli. V takovém případě již není potřebné provádět další dokazování ohledně této způsobilosti. Pokud nedojde k odběru krve, je možné v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu při právní kvalifikaci vycházet ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých řidičem před jízdou či z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče apod. (viz rozhodnutí např. 6 Tdo 102/2010). Dále obviněný zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1215/2007 a 6 Tz 202/1999, podle nichž nemůže být výsledek dechové zkoušky získaný prostřednictvím přístroje umožňujícího kvantifikovat množství požitého alkoholu jediným důkazem pro shledání viny pachatele, ale musí být porovnán a hodnocen v kontextu s ostatními důkazy. V projednávaném případě však podle obviněného nebyly zjištěny žádné jiné okolnosti svědčící pro možnou právní kvalifikaci stavu vylučujícím způsobilost obviněného řídit motorová vozidla.
Zasahující policisté svědci D. P. a F. R. opakovaně vypověděli, že obviněný měl koordinované pohyby, nevrávoral, nezadrhával a mluvil srozumitelně. Jedinou známkou předchozí konzumace alkoholických nápojů byl zápach alkoholu a zarudlé oči obviněného. Z absence průvodních znaků stavu vylučujícím způsobilost jako je vrávorání, nesrozumitelná a zadrhávající mluva a špatná koordinace pohybů vyplývá, že se v tomto stavu nenacházel. Zápach alkoholu a zarudlé oči mohou indikovat předchozí konzumaci alkoholu, ale nelze podle nich učinit právní kvalifikaci o naplnění znaku stav vylučující způsobilost , neboť jsou tyto okolnosti průvodním jevem pro všechny osoby konzumující alkohol bez ohledu na to, zda je jejich způsobilost k řízení motorových vozidel omezena, či zcela vyloučena.
Ze stejných důvodů nebyla u obviněného naplněna ani subjektivní stránka stíhaného přečinu, neboť obviněný si nebyl vědom vyloučení své způsobilosti řídit motorová vozidla, což potvrzuje i jeho koordinovanost pohybů, normální orientace a paměť, jistý postoj a chůze. Jak uvedl sám obviněný, pokud by věděl, že se nachází v takovém stavu, nepochybně by za volant svého vozidla nesedl. Tomu nasvědčuje i malicherný důvod jeho řízení v daný moment, kdy jel do sousední obce si vybrat peníze z bankomatu. Obviněný spoléhal na to, že po poměrně dlouhé době jeho tělo již alkohol vstřebalo. Neobstojí proto závěry obou soudů, že obviněný spáchal trestný čin úmyslně, protože byl srozuměn s tím, že se nachází ve stavu vylučujícím způsobilost. Změnu v právní úpravě ohledně zavinění pachatele přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku (z původní nedbalosti na v současné době vyžadovaný úmysl) přijal zákonodárce právě z důvodu, že nechce uplatňovat trestní represi vůči řidičům, kteří pouze neodhadli rychlost odbourávání alkoholu ze svého těla.
Dovolatel se domnívá, že nespáchal trestný čin, ale toliko přestupek, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a předcházející vadné řízení, a sám rozhodl o postoupení věci Městskému úřadu Č. pro podezření ze spáchání přestupku.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2012 sp. zn. 10 To 115/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti prvního dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Dovolatelova námitka spočívá v podstatě v tom, že o jeho odvolání nesprávně rozhodoval senát Krajského soudu v Praze 10 To na základě rozvrhu práce jako senát specializovaný ve „věcech dopravních”, ačkoli se jednalo o běžnou trestní agendu, k níž není třeba jakékoliv specializace, a ve věci měl proto rozhodnout senát určený podle standardních pravidel rozvrhu práce Krajského soudu v Praze. V takovém postupu pak spatřuje dovolatel porušení ustanovení §42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích a jeho práva na zákonného soudce.
V posuzované věci rozhodl Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně v souladu s §29 písm. a) zákona o soudech a soudcích ve věci, v níž rozhodl jako soud prvního stupně Okresní soud Praha-západ, který patří do jeho obvodu; a to podle §31 odst. 1 tohoto zákona v senátu 10 To, jenž odvolání obviněného projednal jako svou výsadní agendu dopravních věcí, kdy se tento nápad na základě rozvrhu práce Krajského soudu v Praze započítává namísto nejblíže připadajícího běžného nápadu. Argumentace obviněného napadající tento způsob přidělení trestní věci neobstojí, jelikož jej umožňuje ustanovení §2 odst. 2 bod 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, podle něhož je specializace soudních oddělení na trestním úseku zajištěna mj. zejména ve věcech dopravní kriminality. Navíc obviněný nenamítal nesprávnost přidělení jeho odvolání v rozporu s rozvrhem práce Krajského soudu v Praze, ale své námitky zaměřil do samotného rozvrhu práce jako takového. Z uvedeného je zřejmé, že věc byla přidělena za splnění podmínek současné právní úpravy, tj. i podle ustanovení §42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, a obviněný tak nebyl odňat svému zákonnému soudci.
Druhý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Při aplikaci shora uvedených zásad na posuzovaný případ je třeba nutno zmínit, že námitky o nedostatečnosti výsledků měření alkoholu v dechu dovolatele provedeném kalibrovaným dechovým analyzátorem ALCO SENSOR IV CM, verze 369A pro právní závěr o naplnění znaku stavu vylučujícím způsobilost řídit motorová vozidla ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku uplatňoval obviněný po celou dobu trestního řízení, takže se jí zabývaly oba soudy nižších stupňů. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že k opakované zkoušce přítomnosti alkoholu v dechu obviněného s obdobným výsledkem lze přiřadit i projevy opilosti vypozorované policisty, že z obviněného byl cítit alkohol, což vyvrací jeho obhajobu, že se sám nijak necítil být ovlivněn alkoholem. Tato skutečnost svědčí o značné míře ovlivnění alkoholem, čehož si musel být obviněný vědom. Odvolací soud doplnil, že pochybnosti o způsobilosti řidiče bezpečně ovládat motorové vozidlo by vyvstaly pouze za předpokladu, že by naměřená hodnota přesahovala jen nevýrazně hranici jedné promile alkoholu v dechu řidiče. Poté by bylo třeba v souladu se současnou judikaturou odebrat vzorek krve a provést laboratorní vyšetření, případně opatřit další důkazy, což s ohledem na opakované naměření více jak 1,3 promile alkoholu v dechu obviněného nebylo třeba.
S takovými závěry obou soudů se ztotožňuje i Nejvyšší soud a zároveň dodává, že podstatným důkazem o stavu vylučujícím způsobilost obviněného řídit motorové vozidlo bezpečně a s jistotou podle §274 odst. 1 tr. zákoníku je mj. především jeho doznání, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, neboť před předmětnou jízdou podle jeho vyjádření požil deset velkých desetistupňových piv a šest rumů v grogu. Ač ukončil jeho konzumaci v 5:00 hodin ráno téhož dne, kdy byl poté v 16:15 poprvé podroben detekci přítomnosti alkoholu v jeho dechu policisty při silniční kontrole, je zcela evidentní, že množství požitého alkoholu bylo natolik značné, že ještě po více jak jedenácti hodinách od konzumace naměřená hodnota v rozmezí 1,36 – 1,49 promile alkoholu výrazně přesahovala hranici alespoň 1,00g/kg, tj. 1 promile, jež je podle poznatků lékařské vědy a ustálené judikatury považována za limitní, kdy při jejím dosažení žádný ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla není schopen bezpečně řídit takové vozidlo. Závěr o naplnění znaku stavu vylučujícího způsobilost řídit motorová vozidla ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku totiž nevyžaduje stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností alkoholem, které vylučuje způsobilost řídit vozidlo, při němž by mohlo dojít k ohrožení života nebo zdraví lidí nebo ke způsobení značné škody na majetku. Nelze totiž bez zohlednění souvisejících okolností (druhu a množství alkoholu požitého řidičem před jízdou, doby, kdy k požití došlo, způsobu jeho jízdy, celkového chování a tělesných projevů apod.) jednoznačně dospět k závěru, že by (opakovaná) zkouška směřující k zjištění alkoholu v dechu řidiče nepostačovala pro právní kvalifikaci stavu obviněného, jako vylučujícího způsobilost řídit motorová vozidla podle §274 odst. 1 tr. zákoníku stejně, jako je tomu u přesného zjištění jeho alkoholu v krvi prostřednictvím odběru a vyšetření krve. Stav vylučující způsobilost obviněného řídit motorové vozidlo tak byl v posuzovaném případě náležitě zjištěn a argumentaci obviněného je nutno odmítnout.
Pokud jde o namítané nedostatečné posouzení subjektivní stránky stíhaného přečinu, jedná se o zjevně neopodstatněné tvrzení. Soud prvního stupně poukázal na to, že pocit obviněného o subjektivní schopnosti řídit vozidlo jednoznačně pramenil z jeho opilosti, jelikož opilý člověk nemá patřičný náhled na svůj stav tím spíše, pokud obviněný požíval značné množství alkoholu do brzkých ranních hodin dne, kdy řídil automobil, jež může zapříčinit jeho opilost ještě odpoledne téhož dne.
K tomu lze dodat, že obviněný po předchozím zkonzumování značné dávky alkoholu, aniž se přesvědčil, zda tímto požitým alkoholem je či není stále ovlivněn nad přípustnou míru, z vlastního rozhodnutí usedl do svého motorového vozidla a toto řídil. Tedy jinými slovy vozidlo řídil v situaci, kdy si byl vědom požití většího množství alkoholu a nemohl se opodstatněně spoléhat na to, že již není požitým alkoholem ovlivněn natolik, že je schopen řídit vozidlo bezpečně a s jistotou. O příčetnosti a rozumném uvažování obviněného nevznikly v průběhu řízení jakékoli pochybnosti a lze tak prohlásit, že v dané situaci si musel být vědom toho, že vozidlo může řídit ve stavu, kdy s ohledem na výši tzv. zbytkového alkoholu v krvi může ohrozit ostatní účastníky silničního provozu, případně majetkové hodnoty. Jednání obviněného proto bylo správně kvalifikováno jako spáchané v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy obviněný věděl, že může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že je způsobí, s tím musel být srozuměn.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. Ř. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněný v něm uplatnil zjevně neopodstatněné námitky. Oba soudy nižších stupňů se s těmito již dříve uplatněnými námitkami řádně vypořádaly a správně kvalifikovaly jednání obviněného jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 11. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c