ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1612.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1612/2011-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. února 2012 o dovolání obviněného M. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. 4 To 5/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 6/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 10. 2010 sp. zn. 43 T 6/2003 podle §45 tr. zákoníku zrušil ve vztahu k obviněnému M. V. výrok o vině o pokračujícím trestném činu podvodu podle §250 odst. l, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. u skutků popsaných pod body 4, 7, 12, 14, 15, 18, 19, o trestném činu pojistného podvodu podle §250a odst. l, odst. 4 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem dokonaným u skutku popsaného pod bodem 7, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. l tr. zák. u skutku popsaného pod bodem 6, o trestném činu zpronevěry podle §248 odst. l, odst. 2 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., u skutku popsaného pod bodem 6, o pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. l, odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., u skutku popsaného pod bodem 4, o pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. l, odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., u skutku popsaného pod bodem 12, o pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. l, odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., u skutku popsaného pod bodem 14, o pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1, písm. c) tr. zák. k §250a odst. l, odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve stadiu pokusu podle §8 odst. l tr. zák., u skutku popsaného pod bodem 15, a celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a to z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008 č.j. 43 T 6/2003-4793 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. 4 To 12/2009 a znovu rozhodl tak, že obviněného M. V. uznal vinným následujícími skutky:
4) obviněný M. V.
společně s pravomocně odsouzeným T. B. po předchozí vzájemné dohodě podvodně uzavřít leasingovou smlouvu, sjednané podmínky neplnit, leasingové splátky nehradit a vozidlo si následně přisvojit, odsouzený T. B. po předložení nepravdivých padělaných dokladů o výši svých příjmů, které mu opatřil obviněný M. V., uzavřel dne 16. 3. 2000 v B. leasingovou smlouvu se společností Omnipol, a.s., ve společnosti Bec Trading, s.r.o. v B., K., k osobnímu vozidlu zn. Škoda Fabia Clasic 1,4, v hodnotě 381.000,-Kč, vozidlo po úhradě akontace ve výši 76.200,- Kč téhož dne převzal, následně dne 7.4.2000 odsouzený T. B. nahlásil na Policii České republiky dopravní nehodu tohoto vozidla, k níž však ve skutečnosti nedošlo, a kterou oba obvinění zinscenovali, následně pak dne 18. 4. 2000 v B. nahlásil obžalovaný T. B. po dohodě s obviněným M. V. tuto fingovanou dopravní nehodu jako pojistnou událost u ČS-Živnostenské pojišťovny, a.s., v důsledku čehož ČS -Živnostenská pojišťovna, a.s., vyplatila majiteli vozidla společnosti Omnipol, a.s., pojistné plnění ve výši 287.000,- Kč, obžalovanému B. pak byla poukázána ze strany společnosti Omnipol, a.s., částka 35.656,- Kč, a vozidlo zůstalo jako totálně zničené v majetku obžalovaného T. B., přičemž vozidlo bylo prodáno za částku 300.000,- Kč, a tímto jednáním byla způsobena společnosti Omnipol, a.s., podvodným vylákáním vozidla škoda ve výši 304.800,- Kč, a společnosti ČS-Živnostenské pojišťovně, a.s., se sídlem P., S. (později Pojišťovna České spořitelny, a.s., a nyní Kooperativa pojišťovna, a.s. se sídlem T., P.), vylákáním pojistného plnění na základě fingovaného pojistné události škoda ve výši 287.000,- Kč (dílčí skutek, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008, č. j. 43 T 6/2003- 4793 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9 .6. 2009, sp. zn. 4 To 12/2009) ,
6) obviněný M. V. sám
poté, co dne 25. 2. 2000 uzavřel J. R. leasingovou smlouvu k osobnímu vozidlu zn. Škoda Felicia, v hodnotě 349.900,30 Kč, vozidlo v červnu 2000 zapůjčil obviněnému M. V., který s vozidlem dne 18. 6. 2000 havaroval, obviněný M. V. poté J. R. předal jako doklad pro pojišťovnu padělanou fakturu za opravu vozidla znějící na částku 58.523,40 Kč vystavenou neexistující firmou Autoservis Jevem s.r.o. Š., ačkoli vozidlo opraveno vůbec nebylo, což J.R. nesdělil, kdy J. R. dne 27. 7. 2000 v B. nahlásil tuto pojistnou událost u České pojišťovny, a.s., a předložil tuto padělanou fakturu, avšak pojistné plnění ve výši nejméně 49.000,- Kč nebylo Českou pojišťovnou, a.s., se sídlem v P., S., vyplaceno z důvodu odhalení fiktivní faktury, přičemž samotné vozidlo obviněný M. V. přesně nezjištěného dne v červnu nebo červenci 2000 neoprávněně bez vědomí a souhlasu J. R. předal Ing. N. do autobazaru spol.R+H, s.r.o., B., O., s pokynem, aby vozidlo Ing. N. prodal, kdy Ing. N. následně toto vozidlo prodal, čímž obviněný M. V. způsobil majiteli vozidla leasingové společnosti ŠkoFIN, s.r.o., P., P., škodu ve výši nejméně 49.600,- Kč(dílčí skutek, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22 .4. 2008, čj. 43 T 6/2003-4793 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2009, sp.zn. 4 To 12/2009),
7) obviněný M. V. sám
po předchozí žádosti P. V. o zprostředkování koupě předváděcího osobního vozidla zn. VW Passat Variant V6 2,5 TDI 4M, v hodnotě 1.352.684,90 Kč převzal od P. V. částku 600.000,- Kč, a jménem J. U. a bez jeho vědomí uzavřel dne 22. 6. 2000 v B. se společností GE Capital Leasing, a.s., se sídlem v P., V., leasingovou smlouvu k předmětnému vozidlu, po uhrazení akontace ve výši 562.734,- Kč vozidlo převzal a předal je P. V., aniž by mu sdělil, že předmětné vozidlo je na leasing, P. V. vozidlo v dobré víře prodal P. P., který jej ve dvou případech zapůjčil obviněnému M. V., kdy tento s vozidlem zinscenoval dne 7. 9. 2000 dopravní nehodu údajného řidiče J. U., tato fingovaná nehoda byla ohlášena na Česko-rakouskou pojišťovnu, a.s., se sídlem P., Š. (nyní UNIQA pojišťovna, a.s., se sídlem v P., B.), jako pojistná událost a dne 5. 10. 2000 ve Z. požádal v postavení J. U. o proplacení zálohy na opravu vozidla, která byla ve výši 380.000,- Kč vyplacena na účet T. B. a následně T. B. předána obviněnému M. V. a dne 14. 12. 2000 byla společností UNIQA pojišťovna, a.s. (dříve Česko-rakouská pojišťovna, a.s.) zaslána leasingové společnosti GE Capital Leasing, a.s. částka 409.535,- Kč, přičemž provedené opravy byly doloženy fakturou vystavenou neexistující firmou Jevem s.r.o. Š. na částku 831.088,62 Kč, a tímto jednáním způsobil společnosti GE Capital Leasing, a.s., podvodným vylákáním vozidla škodu ve výši 789.950,90 Kč a společnosti UNIQA pojišťovna, a.s., se sídlem v P., B. (dříve Česko-rakouská pojišťovna, a.s., se sídlem v P., Š.), vylákáním pojistného plnění na základě fingované pojistné události škodu ve výši 789.535,- Kč (dílčí skutek, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008, č. j. 43 T 6/2003-4793 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 4 To 12/2009),
10) obviněný M. V.
s dalším obžalovaným, který je stíhaný zvlášť, společně v úmyslu uzavřít podvodně leasingovou smlouvu, sjednané podmínky leasingové smlouvy neplnit, leasingové splátky nehradit a vozidlo si následně přisvojit poté, co za použití nepravdivých padělaných dokladů, které předložil obviněný M. V., jenž složil zálohu ve výši 100.000,-Kč, tak obžalovaný P. P. dne 25. 8. 2000 ve Z. uzavřel se společností S Morava, s.r.o., se sídlem ve Z., H. n., leasingovou smlouvu k osobnímu vozidlu zn. Mercedes Benz 270 CDI, v hodnotě 2.096.798,- Kč, vozidlo po uhrazení akontace ve výši 629.039,- Kč převzal a předal obviněnému M. V.; předmětné vozidlo pak bylo blíže neustanovenou osobou bez dokladů k vozidlu prodáno v době od 1. 12. do 24. 12. 2000 za částku 1.000.000,- Kč J. R., a takto způsobil společnosti S Morava, s.r.o., se sídlem ve Z., H. n., podvodným vylákáním vozidla škodu ve výši nejméně 1.467.759,- Kč,
11) obviněný M. V. a D. K.
když obžalovaný D. K. po předchozí vzájemné dohodě s blíže neustanovenými osobami v úmyslu podvodně uzavřít leasingovou smlouvu, sjednané podmínky leasingové smlouvy neplnit, leasingové splátky nehradit a vozidlo si následně přisvojit, poté, co za použití nepravdivých a padělaných dokladů o výši svých příjmů obžalovaný D. K. dne 6. 9. 2000 ve Z. uzavřel se společností S Morava, s.r.o., se sídlem ve Z., H. n., leasingovou smlouvu k osobnímu vozidlu zn. VW Passat 1,9 TDI, v hodnotě 1.097.100,90 Kč, vozidlo po uhrazení akontace ve výši 401.538,60 Kč převzal a poté předal obviněnému M. V.; dne 29. 9. 2009 obžalovaný D. K. na základě nepravdivého tvrzení obviněného M. V., že se dopravní nehoda dne 27. 9. 2000 skutečně stala, přestože k nehodě ve skutečnosti nedošlo a že řidič P. J. ji sám nemůže nahlásit kvůli problémům s řidičským průkazem, tak obžalovaný D. K. nahlásil dopravní nehodu tohoto vozidla mezi K. a Ž. u B., přestože ve skutečnosti k nehodě nedošlo, tuto nehodu pak ohlásil obžalovaný D. K. Policii České republiky a následně dne 9. 10. 2000 ve Z. jako pojistnou událost i ČS - Živnostenské pojišťovně, a.s., se sídlem P., nám. R. (nyní Pojišťovna České spořitelny, a.s.), přičemž obžalovaný D. K. poté předložil pojišťovně padělané doklady o opravě vozidla, které mu předal obviněný M. V., kdy ze strany ČS -Živnostenské pojišťovny, a.s., došlo k vyplacení pojistného plnění ve výši 416.491,- Kč a obviněný M. V. předmětné vozidlo přesně nezjištěného dne měsíce října 2000 prodal P. J., za částku 200.000,- Kč, a tímto jednáním tak obžalovaný D. K. společnosti S Morava, s.r.o., se sídlem ve Z., H. n. podvodným vylákáním vozidla způsobil škodu ve výši 695.562,30 Kč, a obviněný M. V. pak ČS -Živnostenské pojišťovně, a.s., se sídlem P., nám. R. (později Pojišťovna České spořitelny, a.s., a nyní Kooperativa pojišťovna, a.s. se sídlem T., P.) způsobil podvodným vylákáním pojistného plnění na základě fingované pojistné události způsobil škodu ve výši 416.491,- Kč,
12) obviněný M. V. společně s pravomocně odsouzeným P. P.
po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu podvodně uzavřít leasingovou smlouvu, sjednané podmínky leasingové smlouvy neplnit, leasingové splátky nehradit a vozidlo si následně přisvojit, poté, co odsouzený P. P. předal obviněnému M. V. kopii svého občanského průkazu, kopii svého živnostenského listu a kopii daňového přiznání, obviněný M. V.a tyto doklady předal dosud neustanovené osobě, která pak jménem odsouzeného P. P. uzavřela dne 24. 8. 2000 v B. se společností ŠkoFIN, s.r.o., se sídlem v P., P., leasingovou smlouvu k osobnímu vozidlu zn. VW Passat Variant 1,9 TDI, v hodnotě 888.145,40 Kč, vozidlo po uhrazení akontace ve výši 266.443,60 Kč převzala a téhož dne předala obviněnému M. V., a dne 26. 9. 2000 obviněný M. V. a odsouzený P. P. zinscenovali dopravní nehodu tohoto vozidla mezi M. K. a obcí M., okres Z., k níž ve skutečnosti nedošlo, tuto nehodu pak obžalovaný P. P. po dohodě s obviněným M. V. ohlásil Policii České republiky a následně dne 6. 10. 2000 jako pojistnou událost i Česko-rakouské pojišťovně, a.s., se sídlem v P., Š. (nyní UNIQA pojišťovna, a.s., se sídlem v P., B.), přičemž ze strany Česko-rakouské pojišťovny, a.s. došlo v důsledku uznání totální škody k vyplacení pojistného plnění ve výši 558.000,- Kč, a obviněný M. V. předmětné vozidlo přesně nezjištěného dne měsíce října 2000 prodal A. K.,, a tímto jednáním tak způsobili společnosti ŠkoFIN, s.r.o., podvodným vylákáním vozidla škodu ve výši 621.701,80 Kč a společnosti UNIQA pojišťovna, a.s., se sídlem v P., B. (dříve Česko-rakouská pojišťovna, a.s., se sídlem v P., Š.), vylákáním pojistného plnění na základě fingované pojistné události škodu ve výši 558.000,- Kč (dílčí skutek, kterým byl obviněný M. V. uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008, č. j. 43 T 6/2003-4793 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2009, sp.zn. 4 To 12/2009),
13) obviněný M. V.
společně s již odsouzeným P. P. v úmyslu sjednané podmínky leasingové smlouvy neplnit, leasingové splátky nehradit a vozidlo si následně přisvojit poté, co za použití padělaných dokladů o výši svých příjmů dodaných obviněným M. V. uzavřel obžalovaný P. P. dne 25. 9. 2000 v B. se společností Mercedes - Benz Leasing Bohemia, s.r.o., se sídlem v P., B. (nyní Daimler Chrysler Services Bohemia, s.r.o., se sídlem v P., B.), leasingovou smlouvu k osobnímu vozidlu zn. Mercedes Benz E 270 CDI, v hodnotě 2.423.659,- Kč, vozidlo po uhrazení zálohy ve výši 915.080,- Kč obviněným M. V. převzal a téhož dne předal obviněnému M. V., vozidlo nebylo majiteli vráceno, a takto způsobili společnosti Mercedes - Benz Leasing Bohemia, s.r.o., se sídlem v P., B. (nyní Daimler Chrysler Services Bohemia, s.r.o., se sídlem v P., B.), podvodným vylákáním vozidla škodu ve výši nejméně 1.508.579,- Kč,
14) obžalovaný J. U. společně s obviněným M. V. a pravomocně odsouzeným L. J.
po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu podvodně uzavřít smlouvu o změně nájemce z leasingové smlouvy, sjednané podmínky leasingové smlouvy neplnit, leasingové splátky nehradit a vozidlo si následně přisvojit, poté, co obžalovaný J. U. vyzval odsouzeného L. J. k podvodnému uzavření leasingové smlouvy a zavezl jej za tímto účelem do T., odsouzený L. J. za použití padělaných nepravdivých dokladů dodaných obviněným M. V. uzavřel jako nový leasingový nájemce dne 11. 10. 2000 v T. se společností S Morava, s.r.o., se sídlem ve Z., H. n., smlouvu o změně nájemce leasingové smlouvy k osobnímu vozidlu zn. Alfa Romeo 145, v hodnotě 312.526,- Kč, dne 25.11.2000 pak obviněný M. V. společně s odsouzeným L. J. zinscenovali dopravní nehodu tohoto vozidla mezi obcemi T. a S., okres B.-v., k níž ve skutečnosti nedošlo, tuto nehodu pak po dohodě s obviněným M. V. odsouzený L. J. ohlásil Policii České republiky a následně dne 28. 11. 2000 v B. jako pojistnou událost i ČS - Živnostenské pojišťovně, a.s., se sídlem v P., nám. R. (nyní Pojišťovna České spořitelny, a.s.), přičemž ze strany pojišťovny bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 386.355,- Kč, kdy na základě písemné žádosti odsouzeného L. J. ze dne 26. 1. 2001 o vrácení přeplatku z pojistné události byla odsouzenému L. J. společností S Morava, s.r.o., vyplacena částka ve výši 90.638,70 Kč a dne 25. 1. 2001 bylo vozidlo jako havarované prodáno společností S Morava, s.r.o. odsouzenému L. J. za částku 50.492,- Kč, a takto způsobili společnosti S Morava, s.r.o., se sídlem ve Z., H. n., podvodným vylákáním vozidla škodu ve výši 312.526,- Kč a ČS -Živnostenské pojišťovně, a.s., se sídlem P., nám. R. (později Pojišťovna České spořitelny, a.s., a nyní Kooperativa pojišťovna, a.s. se sídlem T., P.), podvodným vylákáním pojistného plnění na základě fingované pojistné události škodu ve výši 386.355,- Kč (dílčí skutek, kterým byl obviněný M. V. uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008, č. j. 43 T 6/2003-4793 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 4 To 12/2009),
15) obžalovaný J. U. spolu s obviněným M. V. a pravomocně odsouzeným L. J.
nejprve obžalovaný J. U. s obviněným M. V. a odsouzeným L. J. společně v úmyslu podvodně uzavřít leasingovou smlouvu, sjednané podmínky leasingové smlouvy neplnit, leasingové splátky nehradit a vozidlo si následně přisvojit, poté, co obžalovaný J. U. vyzval odsouzeného L. J. k podvodnému uzavření leasingové smlouvy a zavezl jej za tímto účelem do B., odsouzený L. J. s pomocí padělaných dokladů o výši svých příjmů dodaných obviněným M. V. uzavřel dne 25. 9. 2000 v B. se společností Škofin, s.r.o., se sídlem v P., P., leasingovou smlouvu k osobnímu vozidlu zn. Škoda Fabia Classic, v hodnotě 349.900,20 Kč, které dne 5. 10. 2000 po uhrazení akontace ve výši 104.970,- Kč převzal a téhož dne předal obžalovanému J. U., a následně dne 16. 1 .2001 obviněný M. V. společně s další dosud neustanovenou osobou zinscenovali dopravní nehodu s předmětným vozidlem mezi obcemi Ú. a V. u B., k níž ve skutečnosti nedošlo, tuto nehodu ohlásil odsouzený M. M. Policii České republiky a následně dne 22. 1. 2001 ve Z. odsouzený L. J. na žádost obviněného M. V. oznámil tuto nehodu jako pojistnou událost i České pojišťovně, a.s., se sídlem v P., S., přičemž ze strany pojišťovny nebylo dosud pojistné plnění ve výši nejméně 165.297,- Kč vyplaceno, vozidlo majiteli nevrátili, a tímto jednáním tak způsobili společnosti ŠkoFIN, s.r.o., podvodným vylákáním vozidla škodu ve výši 244.930,20 Kč (dílčí skutek, kterým byl obviněný M. V. uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008, č.j. 43 T 6/2003-4793 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9 .6. 2009, sp. zn. 4 To 12/2009),
17) obviněný M. V. spolu s pravomocně odsouzeným M. H.
v úmyslu podvodně vylákat finanční částku od spol. Omnipol, a.s., sjednané podmínky leasingové smlouvy neplnit, leasingové splátky nehradit, dne 25. 9. 2000 zakoupil obviněný M. V. jménem P. P., avšak bez jeho vědomí, vyhořelý vrak nákladního vozidla zn. Iveco ML 75 E14, za kupní cenu 76.860,- Kč, a poté po předchozí vzájemné dohodě s odsouzeným M. H. dne 13. 12. 2000 v B. uzavřel odsouzený M. H. jako leasingový nájemce se společností Omnipol, a.s., se sídlem v P., N., zastoupenou společností BEC Trading, s.r.o., B., K., jako pronajimatelem, leasingovou smlouvu, na základě níž mělo být toto vozidlo dodáno P. P. odsouzenému M. H. s tím, že spol. Omnipol, a.s., se stane vlastníkem vozidla, uhradí kupní cenu vozidla P. P. a odsouzený M. H. bude vozidlo na základě uvedené leasingové smlouvy používat, kdy odsouzený M. H. společnosti Omnipol, a.s., v rozporu se skutečností uvedl, že technický stav vozidla je dobrý a pořizovací cena vozidla činí 870.000,- Kč, poté odsouzený M. H. uhradil pouze zálohu na leasingové splátky ve výši 318.420,- Kč, přičemž na základě této smlouvy pak společnost Omnipol, a.s., uhradila P. P. postupně částku v celkové výši 870.000,- Kč, které P. P. předal obviněnému M. V., přičemž odsouzený M. H. další splátky neuhradil, a takto společnosti Omnipol, a.s. způsobili škodu ve výši 551.580,- Kč (dílčí skutek, kterým byl obviněný M. V. uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008, č. j. 43 T 6/2003-4793 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 4 To 12/2009),
18) obviněný M. V., J. U. spolu s pravomocně odsouzeným I. J. společně
v úmyslu sjednané podmínky leasingové smlouvy neplnit, leasingové splátky nehradit a vozidlo si následně přisvojit poté, co se obžalovaný J. U. a odsouzený I. J. dohodli, že odsouzený I. J. uzavře leasingovou smlouvu na auto a po převzetí pak auto předá jiné osobě, obžalovaný J. U. společně s obviněným M. V. opatřili pro odsouzeného I. J. padělané doklady o výši příjmů a přivezli jej do Z., kde odsouzený I. J. dne 4. 9. 2000 uzavřel se společností S Morava, s.r.o., se sídlem ve Z., H. n., leasingovou smlouvu k osobnímu vozidlu zn.VW Golf 1,9 TDI, v hodnotě 804.903,- Kč, poté po uhrazení akontace ve výši 241.470,- Kč dne 6. 9. 2000 vozidlo převzal a předal je obviněnému M. V. a obviněný M. V. dále dodavateli vozidla společnosti Intermobil, s.r.o. Z., předložil padělanou fakturu vystavenou údajně společností JEVEM, s.r.o. na částku 299.993,10 Kč, jakožto doklad o dodatečné instalaci příplatkové výbavy, která ovšem do vozidla nikdy namontována nebyla, předmětná finanční částka byla vrácena a cestou bankovního účtu odsouzeného T. B. předána obviněnému M. V., který vozidlo přesně nezjištěného dne měsíce září 2000 prodal za částku 240.000,- Kč P. V., a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti S Morava, s.r.o., podvodným vylákáním vozidla škodu ve výši nejméně 563.432,- Kč (dílčí skutek, kterým byl obviněný M. V. uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008, č. j. 43 T 6/2003-4793 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 4 To 12/2009),
19) obviněný M. V. společně s pravomocně odsouzeným T. B.
v úmyslu podvodně uzavřít leasingovou smlouvu, sjednané podmínky neplnit, leasingové splátky nehradit a vozidlo si následně přisvojit, poté, co za použití padělaných a nepravdivých dokladů o výši svých příjmů a zaměstnání opatřených obviněným M. V. odsouzený T. B. dne 16. 8. 2000 v B. uzavřel se společností CAC Leasing, a.s., se sídlem v P., J. n., leasingovou smlouvu k osobnímu vozidlu zn. VW Polo 1, 9 D, v hodnotě 413.680,10 Kč, uhradil obviněný M. V. akontaci ve výši 124.104,- Kč a dne 18. 8. 2000 odsouzený T. B. vozidlo převzal a předal je obviněnému M. V., který si ho ponechal a nevrátil ho, splátky nebyly řádně hrazeny, a tímto jednáním způsobili společnosti CAC Leasing, a.s., podvodným vylákáním vozidla škodu ve výši 289.576,10 Kč (dílčí skutek, kterým byl obviněný M. V. uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008, č. j. 43 T 6/2003-4793 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9.6.2009, sp.zn. 4 To 12/2009),
které kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku (ad 4, 7, 10, 12, 13, 14, 15, 17, 18, 19), trestný čin pojistného podvodu podle §210 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný (ad 7, 11, 13), dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (ad 6), trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku (ad 6), trestný čin pojistného podvodu podle §210 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, a to jako účastníka - pomocníka podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (ad 4), trestný čin pojistného podvodu podle §210 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, a to jako účastníka - pomocníka podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (ad 12), trestný čin pojistného podvodu podle §210 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, a to jako účastníka - pomocníka podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (ad 14), trestný čin pojistného podvodu podle §210 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to jako účastník - pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (ad 15).
Za tyto trestné činy a za sbíhající trestný čin podvodu podle §250 odst. l, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2001 č. j. 3 T 257/2000-506, byl obviněný M. V. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 tr. zákoníku odsouzen za pokračování v trestném činu ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2001 sp. zn. 3 T 257/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil Krajský soud v Brně obviněnému M. V. povinnost nahradit škodu poškozené ČSOB Pojišťovně, a.s., člen holdingu ČSOB, se sídlem P. – Z. p., M. n., (dříve IPB Pojišťovna, a.s.,) výši 473.733,- Kč, poškozené ČP Leasing, a.s., se sídlem v P., W., ve výši 615.603,98 Kč, poškozené Česká pojišťovně, a.s., se sídlem v P., S., ve výši 113.900,- Kč, poškozené UNIQA pojišťovně, a.s., se sídlem v P., B., ve výši 789.535,- Kč, poškozené UNIQA pojišťovna, a.s., se sídlem v P., B., ve výši 225.000,- Kč, poškozené Alianz pojišťovně, a.s., se sídlem v P., Ř., ve výši 193.309,- Kč, poškozené S Morava, s.r.o., se sídlem ve Z., H. n., zastoupené zmocněncem Mgr. V. Š., advokátem, se sídlem AK Z., nám. R., ve výši 825.253,67 Kč, poškozené Kooperativa, pojišťovně, a.s. se sídlem T., P., ve výši 416.491,- Kč, společně a nerozdílně s P. P. poškozené UNIQA pojišťovně, a.s., se sídlem v P., B., ve výši 558.000,- Kč, společně a nerozdílně s P. P. poškozené Daimler Chrysler Services Bohemia, s.r.o., se sídlem v P., B., ve výši 813.638,43 Kč, společně a nerozdílně s obžalovaným J. U. a L. J. poškozené Kooperativa pojišťovně, a.s. se sídlem T., P., ve výši 386.355,- Kč, společně a nerozdílně s odsouzeným M. H. poškozené Omnipol, a.s., se sídlem v P., N., ve výši 551.580,- Kč, poškozené CAC Leasing, a.s., se sídlem v P., J.n., ve výši 268.854,- Kč, společně a nerozdílně s odsouzeným T. B. poškozené Kooperativa pojišťovně, a.s., se sídlem T., P., ve výši 287.000,- Kč, společně a nerozdílně s obžalovaným D. K. společnosti S Morava, s.r.o., se sídlem ve Z., H. n., ve výši 695.562,30 Kč.
Podle §229 odst.l tr. ř. byla poškozená Omnipol, a.s., se sídlem v P., N., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních poškození: ČP Leasing, a.s., se sídlem v P., W., Česká pojišťovna, a.s., se sídlem v P., S. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních poškození: OB Leasing, a.s., se sídlem v P., R., společnost IPB Pojišťovna, a.s.
V další části rozsudku pak byl obviněný M. V. zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. pro zde popsané skutky označené pod body 1 a), b), 8 a 9 a podle §226 písm. b) tr. ř. pro zde popsané skutky pod body 2 a 3.
Kromě dalších obviněných podal i obviněný M. V. proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně odvolání a Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. 4 To 5/2011 mj. podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v jeho odsuzující části ve vztahu k obviněným M. V. a D. K. ve výroku o náhradě škody, kterým byli podle §228 odst. 1 tr. ř. společně zavázáni k náhradě škody ve výši 695.562,30 Kč poškozené společnosti S Morava, s.r.o., se sídlem ve Z., H. n. Sám pak podle §228 odst. 1 tr. ř. též uložil obviněnému J. U. zaplatit společně a nerozdílně s obviněným M. V. a pravomocně odsouzeným L. J. poškozené Kooperativa pojišťovna, a.s., se sídlem T., P., škodu ve výši 386.355,- Kč. Ohledně obviněného M. V. odvolací soud dále rozhodl, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn.
Současně je třeba poukázat na skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodoval v této trestní věci již podruhé, neboť původní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. 43 T 6/2003 byl k odvolání obviněného M. V. jeho rozsudkem ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. 4 To 12/2009 částečně zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k tomuto obviněnému v celé jeho odsuzující části (výrok I.). Podle §259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud ohledně obviněného M. V. nově rozhodl o skutcích popsaných pod body 4, 6, 7, 12, 14, 15, 17, 18, 19 výroku odsuzující části napadeného rozsudku (výrok II.) a obviněnému uložil trest. Zároveň podle §259 odst. 1 tr. ř. věc ve vztahu k obviněnému M. V. u skutků popsaných pod body 1a), b), 2, 3, 8, 9, 10, 11, 13 výroku odsuzující části napadeného rozsudku vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ačkoli citované rozhodnutí odvolacího soudu bylo v jeho odsuzující části napadeno dovoláním obviněného M. V. ze dne 22. 9. 2010, předmětný spis nebyl spolu s dovoláním předložen Nejvyššímu soudu, jelikož krátce na to bylo soudem prvního stupně ve věci opětovně rozhodnuto a to výše uvedeným rozsudkem ze dne 15. 10. 2010.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. 4 To 5/2011 podal obviněný M. V. prostřednictvím obhájce opětovně dovolání a to do výroku o vině, výroku o trestu a způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a navazujícího výroku o náhradě škody rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2010 sp. zn. 43 T 6/2003. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel stejně jako v předchozím dovolání o dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V konkrétní rovině obviněný uvedl, že si je vědom skutečnosti, že v dovolacím řízení nemůže v rámci vymezeného dovolacího důvodu namítat nesprávnost skutkových zjištění, ani nesprávnost hodnocení důkazů. Avšak nelze podle něj tyto striktně oddělit a skutková zjištění, na podkladě kterých byla učiněna napadená rozhodnutí, ve stručnosti nezmínit, neboť mezi skutkovými zjištěními a právními závěry existuje extrémní nesoulad. Skutková zjištění obou soudů jsou alternativní a proto nepřípustná, čímž došlo k porušení zásady zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. jako základní zásady trestního řízení, protože nebyl zjištěn skutkový stav věci v rozsahu nevzbuzujícím důvodné pochybnosti.
Obviněný dále namítá rozpor mezi popisem jednotlivých skutků pod bodem 4, 6, 7, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 17, 18 a 19 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 10. 2010 a užitou právní kvalifikací. Za sporné považuje to, zda jednání zde popsané vůbec vykazuje znaky skutkových podstat trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným. Dovolatel již ve svých odvoláních proti oběma rozsudkům Krajského soudu v Brně namítal vadnost těchto rozhodnutí spočívající v nejasných, neúplných a nesprávných skutkových zjištění, mj. v popisu jednotlivých skutků, jež neměly oporu v provedených důkazech. Je tak sporné v důsledku namítané vadnosti, zda jsou vůbec popsané skutky trestnými činy.
Z jednání obviněného popsaného pod body 4, 12, 14, 15, 17, 18 a 19 rozsudku nalézacího soudu ze dne 15. 10. 2010 vyplývá, že leasingové smlouvy měly být uzavírány v podvodném úmyslu po předchozí vzájemné dohodě obviněného a dalších pravomocně odsouzených osob. Odpovídá tomu použitá formulace po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu podvodně uzavřít leasingovou smlouvu, ... u skutků ad 4, 12 a 14 a vzájemná dohoda a společné jednání u skutků ad 15, 17, 18 a 19. Z takto formulovaného podvodného jednání při uzavírání leasingových smluv podle obviněného vyplývá, že mělo dojít k naplnění pojmu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Tomu ovšem neodpovídá použitá právní kvalifikace. Pojmovými znaky spolupachatelství jsou společné jednání dvou nebo více osob a jejich společný úmysl. Z popisu podvodného jednání při uzavírání leasingových smluv pod body 4, 12, 14, 15, 17, 18 a 19 ani z odůvodnění všech rozsudků vydaných soudem prvního a druhého stupně není zřejmé, v jaké formě měla být vůbec vzájemná dohoda uzavřena a co mělo být jejím obsahem, ačkoliv závěr soudu o existenci dohody mezi spolupachateli je stěžejní a musí být důkazně podložen.
Dovolatel se rovněž domnívá, že provedeným dokazováním nebyla objasněna jeho úloha na trestné činnosti popsané pod jednotlivými body rozsudku nalézacího soudu ze dne 15. 10. 2010 a zrušeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2009, pro kterou byl odsouzen.
Podle jeho názoru v rozsudku nalézacího soudu ze dne 15. 10. 2010 není u zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku specifikován znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu a není tak z tohoto rozsudku zřejmé, jakým způsobem měla být kvalifikovaná skutková podstata vůbec naplněna. Rozhodně se nejedná o ryze formální pochybení, jak shledal soud odvolací v odůvodnění napadeného rozsudku. V důsledku tohoto pochybení není zřejmé, jaká kvalifikovaná skutková podstata zločinu podvodu byla naplněna a použita a odvolací soud toto namítané pochybení nenapravil.
Z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 10. 2010 je patrné, že obviněný byl uznán vinným trestným činem pojistného podvodu pod bodem 13, jehož se nedopustil. Ani v tomto případě však odvolací soud pochybení, které sám zmiňuje v napadeném rozsudku, nijak nenapravil. Rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 10. 2010 je proto podle obviněného kusý, nepřesvědčivý a v určité míře nedostatečně popisující učiněná skutková zjištění a úvahy, kterými se nalézací soud při rozhodování řídil. Závěry obou soudů o vině obviněného skutky popsanými pod jednotlivými body rozsudku soudu nalézacího jsou založeny na vadách dokazování, když byly důkazy nesprávně hodnoceny, a právní závěry soudu prvního stupně jsou tak v extrémním nepoměru s dosud učiněnými skutkovými zjištěními.
Obviněný proto v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. 4 To 5/2011 ve vztahu k němu a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že předchozí dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. 4 To 12/2009 bylo pokud jde o konkrétní námitky koncipováno totožně, pochopitelně pouze ve vztahu k jeho odsuzující části týkající se skutků pod body 4, 7, 12, 14,15, 17, 18 a 19, ale se stejnou argumentací, jako je tomu u dovolání ze dne 8. 8. 2011. Nejvyšší soud to zmiňuje záměrně, aby bylo zřejmé, že na předmětné dovolací námitky obviněného bude po obsahové stránce reagováno dovolacím soudem současně ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, jelikož odsuzující část rozsudku vrchního soudu ze dne 9. 6. 2009, aniž mohla být samostatně přezkoumána dovolacím soudem, byla následně vydaným rozsudkem krajského soudu ze dne 15. 10. 2010 mj. i ve výroku o vině zrušena v souladu s ustanovením §45 tr. zákoníku, upravujícím ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu. To jinými slovy znamená, že odsuzující část rozsudku vrchního soudu ze dne 9. 6. 2009 jako takovou již nelze samostatně v dovolacím řízení přezkoumat, ale protože dovolání obviněného bylo proti předmětnému rozsudku včas a řádně podáno, byl dovolací soud povinen se v něm vznesenými námitkami obviněného zabývat v rámci později podaného dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu ze dne 3. 5. 2011, které navazuje na rozsudek krajského soudu ze dne 15. 10. 2010, jímž bylo o celém pokračujícím skutku pod body 4, 6, 7, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 17, 18 a 19 ve vztahu k obviněnému M. V. opětovně rozhodnuto.
Státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství využila svého práva a k věci se vyjádřila. K výhradám obviněného ohledně jím namítaného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a nesprávným právním posouzením skutků uvedla, že i přesto, že si je obviněný vědom zákonných mezí a tím i omezeného rozsahu, jakým může v dovolacím řízení napadat postup soudu při rozhodování o společném trestu za pokračující trestnou činnost podle §45 tr. zákoníku a zákonných podmínek spojených s jeho aplikací, přehlíží, že odvolací soud se těmito jeho výhradami ve svém rozhodnutí zabýval. V odůvodnění napadeného rozhodnutí na č. l. 20 odvolací soud vysvětluje v daném případě splněné hmotně právní podmínky postupu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku, ale rovněž především zdůrazňuje tam vyjádřený procesní aspekt nového rozhodování o vině pokračujícím trestným činem včetně jeho (nově přisouzených) dílčích skutků s tím, že při rozhodování ohledně původně přisouzených útoků je tak třeba činit při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku. Odvolací soud tímto způsobem také postupoval, pokud svoji přezkumnou činnost ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. v otázce posuzování správnosti rozhodných skutkových zjištění zaměřil pouze a výhradně na nově přisouzené dílčí útoky pokračujícího trestného činu (resp. zvlášť závažného zločinu) podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku pod body 10 a 13, jakož i na dílčí útok pokračujícího trestného činu (resp. zločinu) pojistného podvodu podle §210 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku pod bodem 11. Dovolatel tedy mohl výlučně v uvedeném rozsahu uplatnit námitku extrémního rozporu mezi důkazy ke konkrétní míře jeho zapojení do trestné součinnosti spolupachatelů a skutkovými zjištěními, které vzaly soudy v uvedeném směru za prokázané.
V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu státní zástupkyně připomíná, že v dovolacím řízení je namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu výjimečným rozsahem dovolacího přezkumu. Vzhledem k tomu, že obviněný uplatnil výtku extrémního nesouladu pouze formálně, aniž by ji blíže odůvodnil v duchu výše uvedených předpokladů takové kvality dovolacího přezkumu, není tato jeho námitka věcně přezkoumatelná.
Při aplikovaném postupu podle ustanovení §45 tr. zákoníku je podle státní zástupkyně dále nutné zdůraznit, že soud je vždy vázán též použitou právní kvalifikací ohledně dílčích útoků pokračujícího trestného činu v dřívějším pravomocném odsuzujícím rozsudku v tom smyslu, že musí vycházet z této právní kvalifikace při posuzování, zda později projednávaný skutek je dílčím útokem téhož pokračujícího trestného činu, t. j. jestli dílčí útoky dříve odsouzené a i nyní projednávané naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu (srov. R 56/2008 - I.). Tímto způsobem pak soudy postupovaly, pokud při respektu k dřívějšímu pravomocnému výroku o vině (již tehdy pokračujícím) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2009 posoudily nově přisouzené skutky ad 10 a 13, jako dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu, který byl za použití ustanovení o časové působnosti trestních zákonů překvalifikován na pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku tvořený množinou dílčích útoků (ad 4, 7, 10, 12, 13, 14, 15, 17, 18, 19). Dovolatel se přesto ve vztahu k celé této části výroku o vině zabývá výhradami k popisu jeho tzv. skutkových vět, ze kterého mu není zřejmé, zda jednal po předchozí vzájemné dohodě ve společném úmyslu na dosažení společného trestného záměru a tedy způsobem naplňujícím pojem spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku.
S poukazem na výše uvedená pravidla postupu podle §45 tr. zákoníku je však podle státní zástupkyně z popisu nově přisouzených podvodných útoků ad 10, 11 a 13 ve zpochybněném směru zcela zřejmé, že okolnost jednání obviněného na podkladě vzájemné dohody s tam uvedenými spoluobviněnými, uzavřené v úmyslu tam blíže specifikovaném a pokrývajícím znaky objektivní stránky podvodného jednání, je obsažena i u těchto útoků, které se tak mohly stát dílčími útoky pokračujícího trestného činu podvodu ve shora uvedené právní kvalifikaci. Jednání obviněného ve spolupachatelství za podmínek §23 tr. zákoníku tak jednoznačně vyplývá z popisu skutkových okolností obsažených v této části výroku o jeho vině, když o zvláštní formu trestného činu se nejedná a ve výroku o vině se proto pojem „ve spolupachatelství“ ani neuvádí (srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 To 121/01).
Znak způsobení škody velkého rozsahu kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož absenci namítal obviněný, je podle státní zástupkyně v daném případě náležitým způsobem naplněn. Přestože popis přisouzených podvodných útoků neobsahuje údaj o vyčíslení celkové výše způsobené škody, nelze přehlédnout, že součet položek dílčích škodlivých následků specifikovaných v tomu odpovídajících dílčích skutkových větách této části výroku o vině představuje částku výrazně přesahující zákonnou hranici škody velkého rozsahu (tj. více něž o 1.100.000,- Kč).
Shodný postup obou soudů jako shora je podle státní zástupkyně zřejmý i ve vztahu k té části výroku o vině, která se týká pokračujícího zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož dílčími skutky se vedle skutků ad 6, 7 staly nově přisouzené útoky pod body 11 a 13.
Výhradu, kterou mohl dovolatel podle názoru státní zástupkyně ve vztahu k posledně specifikované části výroku o vině důvodně uplatnit, lze směřovat vůči popisu dílčího skutku pokračujícího zločinu pojistného podvodu pod bodem 13, který zcela absentuje a z hlediska přisouzených skutkových okolností je omezen pouze na popis podvodného jednání ve smyslu prve uvedeného zvláště závažného zločinu podvodu spáchaného v jednočinném souběhu s předmětným zločinem pojistného podvodu. Tento vnitřní nesoulad výroku o vině dovolatele (navíc vykazující rozpor s podmínkami jeho procesních náležitostí ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř.) by bylo možno označit za písařské pochybení, jak uvedl odvolací soud, pouze v návaznosti na bezvadnost vyhlášeného výroku o vině. Na straně druhé je zřejmé, že ani případné omezení této části výroku o vině obviněného pouze na zbývající útoky pokračujícího trestného činu pojistného podvodu by se nikterak nemohla odrazit na dosaženém kvalifikačním znaku značné škody tak, jak bylo obviněnému podle §210 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku přisouzeno.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného M. V. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby dovolací soud učinil takové rozhodnutí rovněž v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. 4 To 5/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být zároveň vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti takovéto právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009.
Obviněný především namítal (stejně jako v předchozích odvoláních a částečně i v dovolání) vadnost rozsudků obou soudů spočívající v nejasných, neúplných a nesprávných skutkových zjištění, mj. v popisu jednotlivých skutků, jež neměly oporu v provedených důkazech a je tak podle obviněného sporné v důsledku této namítané vadnosti, zda jsou vůbec popsané skutky trestnými činy. Dále také namítl, že se nedopustil trestného činu pojistného podvodu, jímž byl uznán vinným pod bodem 13 rozsudku nalézacího soudu ze dne 15. 10. 2010 a odvolací soud podle něj pochybil, pokud tyto vady nenapravil. Rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 10. 2010 je podle obviněného kusý, nepřesvědčivý a v určité míře nedostatečně popisující učiněná skutková zjištění a úvahy, kterými se nalézací soud při rozhodování řídil. Oba rozsudky jsou založeny na vadách dokazování, když byly podle něj důkazy nesprávně hodnoceny.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když skutková zjištění jsou nesprávná, nejasná a neúplná, taktéž nesprávně hodnotily provedené důkazy a provedené dokazování je podle něj nedostatečné, neboť jeho vina nebyla dostatečně prokázána, trestného činu pojistného podvodu, jímž byl uznán vinným pod bodem 13 rozsudku nalézacího soudu ze dne 15. 10. 2010 se nedopustil a nalézací soud ve svém rozsudku nedostatečně popsal učiněná skutková zjištění a úvahy, kterými se při rozhodování o vině obviněného řídil. Výhrady obviněného se tedy v převážné části soustředily jen proti správnosti zjištění, že se obviněný předmětného jednání skutečně dopustil.
Obviněný v dovolání tudíž ve skutečnosti neuvedl námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému oběma soudy a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nesprávného vyhodnocení provedených důkazů a nedostatečně provedeného dokazování. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu. Tuto zásadu nelze uplatnit pouze v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Dovolací soud v tomto směru odkazuje na podrobná odůvodnění rozsudku odvolacího i nalézacího soudu, které se náležitě zabývaly všemi skutečnostmi, jež vyšly v řízení najevo, na základě nichž byly zjištěné skutky správně právně kvalifikovány. V této trestní věci se tedy nejedná o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolatel tak ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil pouze dvě relevantní právní námitky, přičemž první z nich uváděl již i ve svém v pořadí prvním dovolání. Ta spočívá ve výhradě o nesprávné právní kvalifikaci jednání obviněného při uzavírání leasingových smluv, když je oba soudy neposoudily jako spáchané ve spolupachatelství v souladu s §23 tr. zákoníku a v tvrzení, že z popisu podvodného jednání při uzavírání leasingových smluv pod body 4, 12, 14, 15, 17, 18 a 19 ani z odůvodnění všech rozsudků vydaných soudem prvního a druhého stupně není zřejmé, v jaké formě měla být vzájemná dohoda uzavřena a co mělo být jejím obsahem, ačkoliv závěr soudů o existenci dohody mezi spolupachateli je stěžejní a musí být důkazně podložen. Druhou námitkou je pak tvrzení obviněného o chybějící specifikaci znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku v rozsudku nalézacího soudu ze dne 15. 10. 2010, když není patrné, jakým způsobem měla být kvalifikovaná skutková podstata vůbec naplněna, přičemž se podle dovolatele nejedná o ryze formální pochybení, jak shledal soud odvolací v odůvodnění napadeného rozsudku, a popsané pochybení nalézacího soudu tak nenapravil.
Obviněný nejprve uvedl, že nebyla objasněna jeho úloha na spáchaných skutcích. Obviněný se rovněž domnívá, že byla nesprávně užita právní kvalifikace skutků popsaných pod body 4, 12, 14, 15, 17, 18 a 19 rozsudku nalézacího soudu ze dne 15. 10. 2010, neboť pokud oba soudy dospěly k závěru, že leasingové smlouvy měly být uzavírány v podvodném úmyslu po předchozí vzájemné dohodě obviněného a dalších pravomocně odsouzených osob, o čemž svědčí použitá formulace po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu podvodně uzavřít leasingovou smlouvu, ... u skutků ad 4, 12 a 14 a vzájemná dohoda a společné jednání u skutků ad 15, 17, 18 a 19, měly takové jednání posoudit jako spáchané ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Tuto argumentaci obviněného je však třeba vzhledem k následně uvedenému jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Nalézací soud na straně 89 v odůvodnění svého rozsudku ze dne 15. 10. 2010 ohledně naplnění subjektivní stránky a spáchání zločinu podvodu ve formě spolupachatelství uvedl, že zjištěný skutkový stav věci ve výroku rozsudku ohledně subjektivní stránky trestného činu podvodu byl kvalifikován jako podvodný úmysl požadovaný skutkovou podstatou trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, když je podle nalézacího soudu zcela zřejmé, že obviněný M. V. spolu s těmi obviněnými, s nimiž jednal ve spolupachatelství, již v době uzavření předmětných leasingových smluv, když jednali s vědomím, že přebírají jako předmět leasingu věci - motorová vozidla u finančního leasingu, přičemž jednotlivé leasingové společnosti uváděli v omyl předkládáním padělaných dokladů o výši příjmů těch obviněných, jejichž jménem byly leasingové smlouvy uzavírány, a proto jednali s úmyslem od samého počátku sjednané splátky nehradit, čímž jednotlivé leasingové společnosti uváděli v omyl a způsobili jim škodu. Odvolací soud v napadeném rozsudku k okolnosti spáchání zločinu podvodu ve formě spolupachatelství ničeho neuvádí, avšak především na straně 23 vytýká nalézacímu soudu podle jeho názoru ryze formální pochybení a dále zde shledává právní pochybení soudu prvního stupně, která se však nevztahují na obviněného M. V. Nesprávnost právní kvalifikace však ve vztahu k obviněnému V. neshledal.
K úloze obviněného V. oba soudy shodně uvedly, že obviněný byl již v minulosti za obdobnou podvodnou činnost pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2001 sp. zn. 3 T 257/2000, přičemž své podvodné jednání s vylákáváním automobilů na leasing oproti tehdejší trestné činnosti v nyní projednávané trestní věci vylepšil, když přidal i fingování dopravních nehod s těmito podvodně vylákanými vozy a zapojil do ní i větší množství pachatelů. Nalézací soud konstatoval, že nebylo nadevší pochybnost prokázáno, že by obviněný zosnoval, nebo řídil trestný čin pojistného podvodu, i když se jeho aktivity, které v této souvislosti vyvíjel v období od prosince 1999 do října 2000, blíží k tomu, aby bylo možné na jeho jednání nahlížet jako na řízení jednotlivých trestných činů pojistného podvodu podle §210 tr. zákoníku, které pak vykonali další obvinění v úlohách, které se blížily rolím tzv. bílých koňů. Obviněný se podle nalézacího soudu dopustil jednání, kterými umožnil několika pachatelům spáchat trestný čin podvodu (ať už dokonaný, nebo ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku). Nebylo však možné posoudit danou trestnou činnost jako pokračující pomoc, protože je v daném případě vzhledem k různým pachatelům vyloučeno pokračování a zásada akcesority účastenství brání konstruovat pokračování v pomoci, což pro obviněného znamenalo, že byly skutky popsanými pod body 4, 12, 14, 15 posouzeny samostatně, takže nebylo možné sčítat škody jednotlivých skutků z hlediska právní kvalifikace.
Není proto pravdivé tvrzení obviněného o tom, že by oba soudy nekvalifikovaly shora uvedené skutky jako společné jednání dvou nebo více osob podle §23 tr. zákoníku, když v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je tato otázka patřičně posouzena, jak je patrno ze shora uvedeného, a odvolací soud se s touto právní kvalifikací ztotožnil. Ve skutcích vymezených pod body 4, 12, 14, 15, 17, 18 a 19 rozsudku nalézacího soudu je dostatečným způsobem popsáno jednání, které naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Ve výroku o vině napadeného rozsudku sice není výslovně konstatováno, že by se obviněný dopustil trestného činu jako spolupachatel (srov. §23 tr. zákoníku), ale je třeba dodat, že není nutné tuto skutečnost vyjadřovat zvlášť ve výroku rozsudku, neboť nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 1. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 1011). Popis skutku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Které skutečnosti bude důležité uvést, záleží ovšem na povaze konkrétního skutku. Na rozdíl od přípravy trestného činu (§20 tr. zákoníku), pokusu trestného činu (§21tr. zákoníku) nebo účastenství ve formě organizátorství, návodu a pomoci (§24 tr. zákoníku), které trestní zákoník výslovně označuje za zvláštní formy trestného činu (§111 tr. zákoníku), spolupachatelství (§23 tr. zákoníku) tuto povahu nemá a žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby bylo vyjádřeno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku též výslovným právním závěrem o tom, že trestný čin spáchal obviněný jako spolupachatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 944/2003, publikované v Trestněprávní revue č. 5/2004, Praha: C. H. Beck 2004, s. 152, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 946/2007). Oba soudy se rovněž náležitě a dostatečně zabývaly objasněním úlohy obviněného na spáchané trestné činnosti, když dospěly k závěru, že obviněný M. V. zastával vůdčí roli a ostatní pachatele dále úkoloval. Nejvyšší soud proto odkazuje na podrobná odůvodnění obou rozsudků, kde je úloha obviněného patřičným způsobem posouzena.
Pokud dále dovolatel uplatnil námitku ohledně nedostatečného zjištění a prokázání formy a obsahu vzájemné dohody, tak k popisu podvodného jednání při uzavírání leasingových smluv pod body 4, 12, 14, 15, 17, 18 a 19 je nutno uvést, že jde o polemiku obviněného se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, a jedná se proto o námitku skutkového charakteru, kterou jako takovou nelze úspěšně namítat při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.. Výsledkem provedeného dokazování byla zjištění zahrnutá i do popisu skutků pod body 4, 12, 14, 15, 17, 18 a 19, z nichž vyplývá, že obviněný M. V. po předchozí vzájemné domluvě buď obstaral padělané listiny potřebné k uzavření leasingových smluv (viz skutek 4, 14, 15, 18, 19), předal doklady jiné osobě (skutek 12), dohodl se s jinou osobou o uzavření této smlouvy (ad skutek 17), dále pomocí ostatních pachatelů zinscenoval dopravní nehody (ad 4, 12, 14, 15), případně se dohodl s těmito pachateli na jiném způsobu podvodného jednání za účelem vylákání peněz od leasingových společností (ad skutek 17, 18). Je proto zcela zjevné, že z popisu skutkového stavu je patrné, že činy obviněného a dalších pachatelů vycházely a byly činěny na základě uvedených dohod, když jednali společně v souladu s vytyčeným záměrem.
Poslední právně relevantní tvrzení obviněného uplatněné v dovolání se týká absence specifikace znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v rozsudku nalézacího soudu ze dne 15. 10. 2010. Podle obviněného z něj není zřejmé, jakým způsobem měla být kvalifikovaná skutková podstata vůbec naplněna, přičemž se nejedná o ryze formální pochybení, jak shledal soud odvolací v odůvodnění napadeného rozsudku, a pochybil, pokud popsané pochybení nalézacího soudu nenapravil.
Podle ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Podle ustanovení §209 odst. 5 tr. zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na pět až deset let, způsobí-li podle písm. a) činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, nebo podle písm. b) spáchá-li takový čin v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlastizrady (§309), teroristického útoku (§311) nebo teroru (§312).
Obviněný byl shledán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ad skutky 4, 7, 10, 12, 13, 14, 15, 17, 18, 19), jelikož ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Znakem této kvalifikované skutkové podstaty je skutečnost, že je zločinem spáchána škoda velkého rozsahu , kterou je v souladu s ustanovením §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč. Celková výše škody způsobená obviněným tímto zločinem činí podle nalézacího soudu 6.654.835,- Kč . Je nutno přisvědčit námitce obviněného, že nalézací soud ve výrokové části svého rozsudku ze dne 15. 10. 2010 neuvedl, že znakem kvalifikované skutkové podstaty je znak v souladu s písm. a) ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, avšak soud prvního stupně naplnění předmětného znaku konstatoval v právní větě svého rozsudku, tento znak dále vyplývá z popisu daných skutků a rovněž z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Pakliže nalézací soud opomněl tento znak uvést i ve výroku o vině, jedná se jednoznačně o písařskou chybu, neboť naplnění znaku této kvalifikované podstaty, tzn. škody velkého rozsahu vyplývá zcela jednoznačně z ostatních částí rozsudku. Proto i takto vymezenou dovolací námitku obviněného lze označit za zjevně neopodstatněnou.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěných skutků ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady dovolatele nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani rozhodnutí soudu odvolacího vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny rozhodné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplnění skutkových podstat zde uvedených trestných činů.
Ačkoli dovolatel v úvodu podaného mimořádného opravného prostředku uvedl, že dovolání podává též proti výroku o trestu, způsobu jeho výkonu a proti navazujícímu výroku o náhradě škody, nikterak blíže své výhrady věcně nespecifikoval. Z tohoto základního důvodu se dovolací soud těmito námitkami nezabýval ani z hlediska posouzení, zda je lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 9. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c