ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.226.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 226/2012-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2012 dovolání obviněného K. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 8 To 204/2011, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 1 T 165/2010, takto:
Dovolání obviněného K. B. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 1 T 165/2010, byl obviněný K. B. uznán vinným trestnými činy ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon) a svádění k pohlavnímu styku podle §217a odst. 1 tr. zákona, za což mu byl v sazbě §217 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §59 odst. 2 a §26 odst. 4 písm. e) tr. zákona bylo obviněnému uloženo omezení spočívající v zákazu jakéhokoli kontaktu s V. N. Podle §72 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě.
Podle rozsudku soudu prvního stupně se uvedených trestných činů dopustil tím, že
dne 29. 8. 2009 v době kolem 17.00 hod. ve svém pokoji v místě svého trvalého bydliště v ulici N. Ú. v I., přiměl mladistvého k sexuálním aktivitám, a to tak, že mu nejprve pustil DVD „Ženy hříchu“ s pornografickou tématikou, přičemž při sledování této nahrávky na poškozeného začal vyvíjet psychický nátlak, aby mu mladistvý dovolil třít pohlavní úd až do jeho úplného vyvrcholení s tím, že pokud tak neučiní řekne otci mladistvého špatné věci, které mladistvý prováděl v minulosti, kdy mladistvý pod tíhou těchto pohrůžek souhlasil a obviněný poté provedl mladistvému felaci pod příslibem, že mu za to do dvou měsíců opatří dívku, s níž bude mít mladistvý pohlavní styk.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v zákonné osmidenní lhůtě odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně. Ve veřejném zasedání, jež bylo konáno dne 14. 6. 2011, poté odvolací soud opravný prostředek obviněného zamítl jako nedůvodný podle §256 tr. řádu usnesením sp. zn. 8 To 204/2011.
Obviněný K. B. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě stanovené §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 8 To 204/2011, dovolání, jímž napadl citované usnesení v celém rozsahu s odkazem na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Znění skutkové věty pokládá za nepřesné a nelogické. Výpovědi slyšených svědků V. N., E. N., J., D., K. a B. byly soudem částečně vadně interpretovány, když z těchto výpovědí se buď podávaly nebo nepodávaly jiné varianty významné pro skutkové závěry soudu, což nalézací soud pominul, takže hodnocení těchto výpovědí nekonvenuje §2 odst. 6 tr. řádu. Zpochybnil rovněž i závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Tvrzení znalkyně, že psychiatrické léčení obviněného ambulantní formou je nepřiléhavé kvůli osobnostním rysům obviněného, pokládá za předčasné a nepodložené. Závěry psychologického znaleckého posudku byly učiněny na podkladě nedostatečně provedeného vyšetření, nadto znalkyně dle přesvědčení obviněného zřejmě nepřípadně ve svých závěrech akcentovala zjištění plynoucí ze zdravotnické dokumentace obviněného z let 1996-1998 a 2001. Výslech obou znalkyň v hlavním líčení obviněnému utvrdil v dojmu, že jsou osobně zainteresovány na tom, aby se podrobil ústavní léčbě.
Vzhledem k nedostatečně provedenému dokazování navrhl obviněný opakované výslechy svědků již slyšených - N., B., svědků nových - Mgr. V., revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie na obviněného a nový psychologický posudek na poškozeného.
Výčet shora uvedených pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani soud odvolací, přičemž je zřejmé, že v důsledku těchto vad je zpochybněna i právní kvalifikace skutku, která se mu jeví jako nepřípadná.
Závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podanému dovolání vyhověl, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 8 To 204/2011, stejně jako rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 1 T 165/2010, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemným sdělením ze dne 17. 2. 2012, sp. zn. 1 Nzo 1162/2011, podle §265h odst. 2 tr. řádu vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Byť dovolání formálně deklaruje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti všechny uplatněné námitky směřují proti neúplnosti dokazování, takže dovolání fakticky napadá skutková zjištění. Dále brojí proti údajným vadám procesního charakteru, které však dovoláním napadeny být nemohou. Obviněný polemizuje také se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, což je rovněž nutno považovat za námitky proti hodnocení provedených důkazů.
Státní zástupce pokládá provedená skutková zjištění za dostačující pro právní závěry, které z nich soudy vyvodily, přičemž dokazování i hodnocení provedených důkazů je v souladu se zákonnými požadavky na tuto procesní činnost soudu. Státní zástupce neshledal ani okolnosti, které by umožňovaly závěr, že existují extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z uvedených důvodů podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, přičemž současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby ve věci rozhodl Nejvyšší soud České republiky za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s formálním odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítl, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, případně nesprávném hmotně právním posouzení“, avšak v celém obsahu svého mimořádného opravného prostředku nevznesl žádnou námitku hmotně právní povahy. Dovolatel tak nikterak nespecifikované nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení namítl toliko na podkladě zpochybnění skutkových zjištění soudu, s výtkou nedostatečného rozsahu dokazování, se svým vlastním hodnocením důkazů a vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu. Znamená to, že dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
Je třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby zjistil skutkový stav věcí bez důvodných pochybností a procesu dokazování, jakož i hodnocení jeho výsledků se věnoval zvlášť pečlivě. V písemném odůvodnění rozsudku nalézací soud velmi podrobně rozebral provedené důkazy, nepominul zjištěné rozpory mezi některými z nich, těmi se zabýval a řádně se s nimi vypořádal. Argumentace nalézacího soudu při hodnocení všech důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu je především logická, jasná a neponechává prostor k pochybnostem. Soud prvního stupně rovněž zcela pregnantně vyložil své opodstatněné úvahy vztahující se k užité právní kvalifikaci činu, přičemž Nejvyšší soud se s těmito logickými a odůvodněnými závěry plně ztotožnil a plně na ně pro jejich správnost odkazuje. Není povinností soudu prvního stupně v situaci, kdy je skutkový stav řádně zjištěn a objasněn, akceptovat další návrhy na doplnění dokazování a je plně v jeho pravomoci posoudit důvodnost takového návrhu. Rozsudek nalézacího soudu plně konvenuje požadavkům uvedeným v ustanovení §125 tr. řádu, neboť je v něm vyloženo, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, zejména, pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění je rovněž patrno jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané jednání podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Rozsudek je tak plně přezkoumatelný a zákonný.
V posuzovaném případě nemohl Nejvyšší soud konstatovat ani tzv. extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž v tomto ohledu je nutno odkázat na výše učiněné závěry ve vztahu k úplnosti dokazování, hodnocení důkazů, stanovení právní kvalifikace činu a uložení adekvátního druhu a výměry trestu. Ke stejným závěrům nutně dospěl i odvolací soud, které prezentoval v dovoláním napadeném usnesení, a těm je třeba plně přisvědčit. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, a vyložil proč je nepokládá za důvodné. Výrok, který učinil podle §256 tr. řádu, má plnou oporu v jím učiněných závěrech.
Závěrem Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného K. B. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. února 2012
Předsedkyně senátu:
J
UDr. Danuše N o v o t n á