ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.232.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 232/2012-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. dubna 2012 o dovolání, které podal obviněný F. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. 8 To 413/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 28/2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný F. K. byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. 7. 2011 sp. zn. 1 T 28/2011 přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v době od 13. 7. 2010 do 30. 11. 2010 v obci N., v okr. V. a jinde mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že bez závažného důvodu nenastoupil k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, ke kterému byl odsouzen na základě rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 3. 2010, č. j. 1 T 319/2009-82, který nabyl právní moci dne 20. 5. 2010, ačkoliv byl k nástupu výkonu tohoto trestu odnětí svobody nejpozději do 12. 7. 2010 ze strany Okresního soudu ve Vyškově písemně vyzván, kdy tuto výzvu si prokazatelně převzal do vlastních rukou dne 2. 7. 2010 . Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně tak, že jej usnesením ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. 8 To 413/2011 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednicím svého obhájce dovolání do všech výroků obou rozhodnutí a rovněž proti všem výrokům souvisejícím, které opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na celé řadě nesrovnalostí a mylných informací, kdy se vytváří naprosto zavádějící obraz souhrnu důkazů a skutečností, které vedly k jeho rozhodnutí. Obviněný nesouhlasí s tím, že by mařil výkon rozhodnutí a uvádí, že rozsudkem nalézacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož soud neprovedl obviněným navržené důkazy, čímž mu znemožnil účinně se bránit, resp. porušil zásadu rovnosti zbraní. Výše trestu je podle něj neadekvátní a nepřiměřeně vysoká s ohledem na předchozí odsouzení obviněného a je odezvou na odvolání státního zástupce. Obviněný popírá skutečnost, že by mu byla výzva k výkonu trestu doručena dne 2. 7. 2010 do vlastních rukou. Doporučenou poštu nepřevzal, podle svého tvrzení neměl v úmyslu se vyhýbat nástupu výkonu trestu. Pokud by mu byla výzva doručena či sdělena zákonem stanoveným způsobem, jistě by do výkonu trestu nastoupil, ale za dané situace musí trvat na své nevině. Dne 2. 7. 2010 se v místě svého bydliště vůbec nezdržoval, neboť v období od 27. 6. do 8. 7. 2010 pobýval se svojí přítelkyní na rybách na řece D. Obviněný od počátku řízení tvrdil, že výzvu nepřevzal a že podpis na doručence není jeho. Nalézací soud odmítl jeho návrh na doplnění dokazování výpovědí L. Š., která s ním byla na dovolené a mohla by proto dosvědčit jeho obhajobu, a ani jiným způsobem se nevypořádal s jeho tvrzením o nepřevzetí doručené pošty (např. vyhotovením znaleckého posudku z oboru grafologie). V odůvodnění svého rozhodnutí na straně 3 nalézací soud pouze konstatoval, že obviněný obdržel i výzvu k nástupu tohoto trestu s termínem nejpozději do 12. 7. 2010, což bylo prokázáno zprávou policie a kopií doručenky o doručení výzvy k nástupu tohoto trestu , což však nelze považovat za dostatečný způsob vypořádání se s tvrzením obviněného, že podpis na doručence není jeho. Pokud by obviněný nechtěl nastoupit do výkonu trestu, jistě by se nevracel do místa svého trvalého bydliště, kde ho mohla Policie ČR zastihnout, což potvrzuje i to, že soused obviněného je příslušník policie. Orgány činné v trestním řízení se dopustily porušení přezkumné povinnosti zakotvené v ustanovení §2 tr. ř., jelikož se těmito okolnostmi nijak nezabývaly, neučinily nic pro zajištění důkazů svědčících ve prospěch obviněného, ačkoliv je jejich povinností zjistit vše, co by mohlo napomoci k objasnění trestné činnosti obviněného.
Obviněný je zároveň přesvědčen, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, a to ani formou úmyslu eventuálního, protože nevěděl, že mu byl výkon trestu odnětí svobody nařízen. Doporučený dopis nepřevzal, nebyl příslušníky Policie ČR vyrozuměn o své povinnosti nastoupit do výkonu trestu, přestože měli k dispozici jeho telefonní číslo.
V závěru svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. 8 To 413/2011 a přikázal Okresnímu soudu ve Vyškově, aby ve věci opětovně jednal a rozhodl, případně nechť je nařízeno, aby věc projednal jiný okresní soud.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem dovolání obviněného nevyužil svého práva a k věci se věcně nevyjádřil. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř., a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. 8 To 413/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný sice dovolání označil jako podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a nedostatečně se nevypořádaly s obhajobou obviněného. Dovolatel popřel, že by mu byla výzva k nástupu trestu odnětí svobody doručena, že by ji převzal a že podpis na doručence je pravým podpisem obviněného, což namítal i v předešlém průběhu řízení, avšak soudy obou stupňů se podle jeho názoru s touto jeho obhajobou dostatečně nevypořádaly. V rozhodné době byl se svou přítelkyní na rybách na řece D. a nemohl se proto zdržovat na adrese svého trvalého bydliště. Pokud by nechtěl nastoupit do výkonu trestu, nevracel by se do místa svého trvalého bydliště, kde ho mohla Policie ČR zastihnout, což potvrzuje i to, že soused obviněného je příslušník Policie ČR. Policie disponovala jeho telefonním číslem, mohli mu proto zavolat a informovat ho o tom, že je povinen do výkonu trestu nastoupit. Výhrady dovolatele se tedy soustředily jen proti správnosti zjištění, že se skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti a na polemiku s provedenými důkazy. Skutkovou námitkou obviněného je bezesporu i jeho tvrzení, že nebyla naplněna subjektivní stránka stíhaného trestného činu z důvodu absence jeho úmyslu tento trestný čin spáchat, protože vzhledem k nedoručení výzvy k nastoupení trestu obviněný nevěděl, že má do výkonu trestu odnětí svobody nastoupit. Takový argument obviněného totiž pouze polemizuje se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně i přesto, že doručenka prokazující osobní převzetí této výzvy obviněným je součástí trestního spisu na č. l. 10.
Lze tudíž uzavřít, že obviněný v dovolání uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje, když ve skutečnosti v dovolání neuplatnil námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neúplně a nesprávně provedeného dokazování. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným výtkám na jejich adresu.
Nejvyšší soud rovněž podotýká, že pokud obviněný v dovolání namítá neúplně provedené dokazování a nedostatečné vypořádání se obou soudů s obhajobou obviněného spočívající v tom, že obviněný navrhoval výslech L. Š. a vyhotovení znaleckého posudku z oboru grafologie pro zjištění pravosti podpisu obviněného na předmětné doručence, je nutné upozornit na to, že tyto návrhy na doplnění dokazování nalézací soud usnesením zamítl (č. l. 50) a v odůvodnění svého rozsudku na straně 3 podrobně uvedl, proč tyto důkazy neprovedl. Obdobné námitky poté obviněný uplatnil rovněž ve svém řádném opravném prostředku. Nejvyšší soud tak shledal, že se nalézací i odvolací soud těmito důkazy náležitě zabývaly, a rovněž zdůvodnily, proč dospěly k závěru o nadbytečnosti shora uvedených návrhů obviněného na doplnění dokazování. V podrobnostech proto dovolací soud odkazuje na pečlivé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu i usnesení soudu druhého stupně napadeného dovoláním. V žádném případě se tak nemůže jednat o opomenuté důkazy, které by mohly opodstatnit průlom do zásady, že dovolací soud nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejedná se tedy o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolatel dále pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumoval i námitku ohledně nepřiměřenosti trestu, který je podle jeho názoru odezvou na odvolání státního zástupce. Takto uplatněná námitka však taktéž není hmotně právního charakteru, neboť obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale pouze se dovolává toho, že mu měl být uložen přiměřený trest, což se v posuzovaném případě podle něj nestalo. Obviněný by sice mohl své dovolání podat z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. To však obviněný neučinil. Navíc tímto dovolacím důvodem by mohl obviněný napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu je podle zákona nepřípustný či výměra trestu byla určena mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Avšak ani k takovému pochybení v posuzovaném případě nedošlo.
Je tedy zřejmé, že dovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny obviněným, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, avšak konkrétně uplatnil pouze námitky, které tento dovolací důvod svým obsahem nenaplňují.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 4. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c