ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.289.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 289/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2012 dovolání, které podal obviněný F. U. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. 4 To 404/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 54/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. U. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný F. U. byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 2 T 54/2011 uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 21. 1. 2011 kolem 20:00 hodin ve sklepě domu na ulici O. v obci B. n. S., okres B.-v., zcela zjevně použil nepřiměřenou obranu proti útoku M. K., kdy jeho útok vedený násadou od koštěte na jeho osobu odvracel útokem olověnou trubkou, kterou nejméně 6x udeřil M. K., do hlavy a rukou, čímž mu způsobil tržně zhmožděné rány na čele o velikosti 3 cm, ve vlasaté části hlavy o velikostech 4 cm, 2,5 cm a 2,5 cm a způsobil mu dále šikmou zlomeninu pod hlavičkou 2. záprstní kůstky na pravé ruce, otok a krevní výron nad pravou lopatkou, kdy M. K. tímto útokem utrpěl lehké zranění s dobou citelného omezení v obvyklém způsobu života po dobu 4 až 5 týdnů.
Za to byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro Jihomoravský kraj, Územnímu pracovišti Brno-venkov, se sídlem v B., F., škodu ve výši 5.369,- Kč.
Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, jež Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. 4 To 404/2011 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. 4 To 404/2011 obviněný podal prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení) a podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. [odvolací soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)].
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že zásadně nesouhlasí s kategorickými závěry soudu prvního stupně o tom, že se skutkový děj odehrál tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozsudku a na něj navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu. Oba soudy se nevypořádaly se všemi fakty uváděnými v rámci obhajoby obviněného a zejména nebyly s to správně vyhodnotit ku prospěchu obviněného jednotlivé rozpory ve výpovědích obviněného a poškozeného. Poukazuje zejména na to, že právě poškozený byl iniciátorem celého incidentu, když si šel posílen alkoholem objektivně zjištěným během dechové zkoušky vysvětlit názory družstva na jednání obviněného a jeho soužití s ostatními obyvateli domu. Obviněný si bez jakéhokoliv úmyslu chtěl vybrat zavařeninu ve svém sklepě a nečekal jakýkoliv atak poškozeného. První fázi útoku ze strany poškozeného popisuje obviněný i poškozený téměř shodně, avšak poškozený byl osobou vstupující do sklepa obviněného s úmyslem způsobit fyzické zranění obviněnému a za tím účelem se vyzbrojil dřevěnou násadou. Využil tmy, když zhasl osvětlení, a zcela nekompromisně a záludně zaútočil dřevěnou násadou na horní část těla obviněného, kde mu způsobil podlitinu. Zda bylo útoků více či se jednalo pouze o jeden útok, nelze dnes přesně určit. Pouze spekulovat. Obviněný měl na výběr vícero prostředků na svoji obranu (např. kosu, kladivo a předmětnou olověnou trubku). Kdyby na svou obranu použil například kosu, byly by pro poškozeného následky mnohem horší než pár škrábanců na temeni hlavy, o jejichž vzniku byla vyslovena určitá pochybnost. Vypracovaný znalecký posudek ani výslech znalkyně jasně nepotvrdil, zda bylo poškození lebky poškozeného způsobeno obranou obviněného nebo vzniklo jindy či na jiném místě. Šikmá zlomenina pod hlavičkou druhé záprstní kůstky na pravé ruce, otok a krevní výron nad pravou lopatkou poškozeného pak vůbec nemusela být způsobena během jejich konfliktu. Soud prvního stupně rovněž nezohlednil ani jejich somatické vlastnosti, věkový rozdíl, když obviněný je mnohem starší než poškozený. Dále neposoudil ani způsob provedení ataku poškozeného vůči obviněnému, zejména fyzické rozložení sil, využití tmy a momentu překvapení ze strany poškozeného, když právě obviněný odvracel atak poškozeného podle jeho názoru tím nejvhodnějším možným způsobem.
Nalézací soud pak podle dovolatele zcela rezignoval na možnost provést místní šetření, příp. rekonstrukci na místě samém, což by mohlo objasnit postavení obou aktérů, resp. učinit si představu o prostorových a světelných podmínkách a vzdálenostech místnosti, kde mělo dojít ke spáchání předmětného skutku. Dovolatel se domnívá, že skutková věta výroku o vině nevypovídá o zjevném použití nepřiměřené obrany obviněného proti útoku poškozeného a má za to, že argumentace obou soudů není konstruována v souladu s tím, jak má soud hodnotit provedené důkazy podle §2 odst. 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. Obviněny shrnuje, že nebylo shromážděno tolik přímých či nepřímých důkazů tvořících pevný řetězec, aby bylo možné obviněného pro daný skutek odsoudit. Je patrné, že se soud zcela jasně a konkrétně nevypořádal s provedenými důkazy zejména se vzniklými rozpory mezi nimi. Odvolací soud pak zcela pominul a neprovedl důkazy, které obviněný označil ve svém přípisu ze dne 10. 11. 2011 vyhotoveném k výzvě odvolacího soudu, tj. výslech svědkyně H. D. - předsedkyně sdružení nájemníků domu, kde bydlí obviněný i poškozený, policistky nprap. D. R. ke zjištění, proč zahájila úkony trestního řízení proti obviněnému a neprovedla řadu úkonů v trestním řízení, dále svědka R. U. a taktéž rekonstrukci na místě činu a důkaz přiloženými fotografiemi z místa činu.
Dovolatel deklaruje, že je mu známo, že Nejvyššímu soudu v dovolacím řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu podle §2 odst. 5 tr. ř. a ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování a zabývat se otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., jelikož v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají povahu relevantních námitek. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možné namítat, že stíhaný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako přečin, třebaže nejde o trestný čin, když obviněný jednal pouze v duchu ustanovení §29 tr. zákoníku o nutné obraně. Z těchto skutečností pak vyplývá, že se Nejvyšší soud nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejícím řízení. Protože není oprávněn v dovolacím řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto Nejvyšší soud vázán zjištěným skutkovým stavem (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02 a IV. ÚS 449/03). V souvislosti s problematikou nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními obecných soudů a práva na spravedlivý proces poukazuje dovolatel také na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 1. 1999 sp. zn. ÚS 401/98.
Obviněný dále namítá nenaplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť neměl v úmyslu přímém ani nepřímém někomu jinému způsobit zranění a škodu. Pouze se bránil atakům poškozeného. Nelze dospět k závěru, že je lepší se nechat zbít či až zmrzačit než se zákonným způsobem bránit, odvrátit nebezpečí a přežít. Poškozený pak jako útočník odchází z boje, který vyvolal, jako vítěz, snad potrestaný v přestupkovém řízení. Nelze v tomto případě odhlédnout ani od vzájemných vztahů obviněného a „poškozeného“. Nejen tyto ale veškeré úvahy k otázce hodnocení důkazů musí být způsobem vyjádřeným v §125 odst. 1 tr. ř. (event. §134 odst. 2 tr. ř.) rozvedeny v rozhodnutích soudu. Ve vztahu k subjektivní stránce stíhaného přečinu tyto úvahy v rozhodnutích soudů podle obviněného chybí.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném podání ze dne 29. 2. 2012 uvedl, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. 4 To 404/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti prvního dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný sice dovolání označil jako podané mj. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve své podstatě nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl převážně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, protože neodstranily rozpory ve výpovědích obviněného a poškozeného, nezajistily dostatek přímých i nepřímých důkazů k náležitému prokázání viny obviněného a nevypořádaly se s jeho obhajobou. Lze tedy konstatovat, že obviněný v dovolání uplatnil zejména svou verzi průběhu skutkového děje, vlastní hodnocení provedených důkazů, ale neuplatnil námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem. Z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, případně procesních, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho dovozuje údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neúplně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud se jimi ani není oprávněn zabývat.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že pokud obviněný v dovolání namítl neúplně provedené dokazování, když podle jeho tvrzení nebyly provedeny důkazy navrhované obviněným (výslech H. D., nprap. D. R. a R. U. a provedení rekonstrukce, příp. místního šetření a důkazu přiloženými fotografiemi z místa činu), z předloženého spisu je patrné, že nalézací soud v hlavním líčení usnesením návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků R. U., H. D. a policistky R. zamítl (viz protokoly o hlavních líčení ze dne 11. 7. 2011, č. l. 84 a ze dne 22. 9. 2011, č. l. 149) a ve svém rozsudku na straně 4 se touto skutečností detailně zabýval a patřičně zdůvodnil, z jakého důvodu není třeba, aby byly tyto důkazy v řízení před soudem provedeny. Odvolací soud se taktéž touto námitkou obviněného zabýval, neboť ten ji v totožném znění uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku. Navíc je patrné, že ohledání místa činu bylo provedeno, jak vyplývá z úředního záznamu o ohledání místa přestupku založeného v trestním spise na č. l. 31 a jeho příloh na č. l. 32 - 35, jež vyhotovil pprap. J. M., který byl poté v hlavním líčení vyslechnut jako svědek. Nejvyšší soud proto odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění uvedených rozhodnutí obou soudů. V žádném případě se tak nemůže jednat o opomenuté důkazy, které by mohly zdůvodňovat průlom do zásady, že dovolací soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Zjevně se nejedná ani o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno učiněné rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Jediné námitky obviněného, které bylo možno subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou tak jeho tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a o splnění podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Tyto však Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné z následujících důvodů.
Přečinu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Ten bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
Pro přečin ublížení na zdraví ve smyslu §146 tr. zákoníku je vyžadováno, aby byl spáchán úmyslně , tzn. aby byl v souladu s §15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán v přímém úmyslu , kdy pachatel podle písm. a) tohoto ustanovení chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo v nepřímém úmyslu podle písm. b) , kdy pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se podle odst. 2 tohoto ustanovení rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nepostačí, jednal-li pachatel úmyslně. Musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. č 22/1968-I., shodně č 19/1963 Sb. rozh. tr.). Pokud pachatel jednal v takovém úmyslu, avšak k ublížení na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 tr. zákoníku. Při právním posouzení jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. č 16/1964 Sb. rozh. tr.; dále Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, s. 1375).
Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný reagoval svým jednáním na původní atak poškozeného, který jej po předchozí vzájemné komunikaci napadl píchnutím násady od koštěte, jemuž se obviněný začal bránit tím, že poškozeného opakovaně udeřil olověnou trubkou do hlavy za situace, kdy útok ze strany poškozeného již nehrozil ani netrval a navíc intenzita, místo, kam bylo udeřeno a četnost úderů ze strany obviněného rozhodně nebyly přiměřené povaze a způsobu útoku. Obviněný proto nejednal za splnění podmínek nutné obrany, v důsledku čehož je nezbytné jeho jednání vůči poškozenému, byť tento byl zpočátku útočníkem, považovat za protiprávní. Soud prvého stupně proto shledal, že jednání obviněného naplnilo po stránce objektivní i subjektivní veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil minimálně ve formě úmyslu nepřímého.
Soud druhého stupně se plně ztotožnil s těmito závěry soudu nalézacího o tom, že jednání obviněného nebylo přiměřené povaze a způsobu útoku ze strany poškozeného. Obviněný nejednal za splnění podmínek nutné obrany a svým jednáním popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku způsobil poškozenému zranění prokázaná lékařskými zprávami. Soud prvého stupně se podle něj vypořádal s obhajobou obviněného, jenž zpochybňoval vznik zranění poškozeného po úderu olověnou trubkou, neboť ze znaleckého posudku a výpovědi znalkyně vyplynulo, že pokud jde o mechanismus vzniku zranění poškozeného, v době, kdy byl poškozený opakovaně udeřen do hlavy, klečel zády k obviněnému. Nalézací soud pak podle soudu odvolacího ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil odpovídající právní závěry s tím, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty předmětného přečinu.
Nejvyšší soud konstatuje, že naplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá již z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Pokud obviněný odvracel útok poškozeného M. K., který jej násadou od koštěte píchl do hrudní oblasti tím, že uchopil olověnou trubku a opakovaně jí alespoň šestkrát udeřil poškozeného do hlavy a rukou a způsobil mu tak shora uvedená zranění, je zřejmé, že obviněný tak jednal nejméně v nepřímém úmyslu způsobit jmenovanému újmu na zdraví. Vzhledem k četnosti, opakování úderů do oblasti hlavy (mj. i do oblasti čelní a na rozhraní temenní oblasti přibližně uprostřed), kde je umístěn mozek jako životně důležitý orgán, neobstojí tvrzení obviněného, že jeho jednání nesměřovalo k úmyslnému způsobení následku - poruchy zdraví poškozeného, která ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti po dobu alespoň 7 dnů (srov. č II/1965, č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Tato doba byla v konkrétním případě výrazně překročena, jestliže poškozený byl takto omezen po dobu 4 až 5 týdnů. Nelze tedy akceptovat tvrzení, že obviněný nevěděl, případně nebyl minimálně srozuměn s tím, že poškozenému může takové zranění způsobit. To celé pak za situace, kdy obviněný poškozenému zasazoval opakovně údery trubkou i v době, kdy na něho M. K. již fyzicky ani slovně neútočil, tedy zjevně z jeho strany útok netrval ani bezprostředně nehrozil, jelikož v té době poškozený podle znaleckého posudku klečel na zemi zády k obviněnému. Navíc jak sám obviněný uvedl v hlavním líčení, ohrožen na životě se necítil, protože poškozený K. byl dost opilý a dřevěnou násadu měl moc dlouhou (viz protokol o hlavním líčení ze dne 11. 7. 2011, č. l. 77). Obviněný proto musel vidět, že poškozený jej již nikterak neohrožuje a je zraněn, čemuž odpovídají i nalezené masivní krevní stopy na zemi a u zadní stěny ve sklepě a přesto v úderech do hlavy poškozeného pokračoval. Z celého jednání obviněného je tak zjevné, že po odražení prvotního ataku poškozeného vůči své osobě, se rozhodl M. K. tzv. „ztrestat“ i za cenu, že mu svým následným jednáním ublíží na zdraví. Tím byl znak „srozumění“ bez jakékoli pochybnosti naplněn, čili o úmyslu obviněného není na základě skutkového zjištění učiněného soudy nižších stupňů důvodné pochybovat.
Současně pak tyto závěry umožnily důvodně odmítnout i tu argumentaci dovolatele, že z popisu skutku nevyplývá, že by použil nepřiměřenou obranu proti útoku poškozeného. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku o nutnou obranu nejde, byla-li obrana zcela nepřiměřená způsobu útoku. V této souvislosti je třeba prohlásit, že soud prvního stupně tento poznatek doslovně uvedl v tzv. skutkové větě výrokové části svého rozsudku a touto okolností se velmi podrobně zabýval i v jeho odůvodnění na straně 4 a 5. S jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud. Nejvyšší soud proto považuje za nadbytečné se předmětnou okolností opakovaně zabývat a to i s ohledem na to, co konstatoval výše ve svém vyjádření k subjektivní stránce spáchaného přečinu. Uzavírá proto, že obviněný podle skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně zcela jednoznačně v nutné obraně nejednal. Jím zvolená obrana nejenom, že byla zcela neadekvátní předchozímu útoku M. K., ale poté, co obviněný útok jmenovaného odrazil a tento na něj již neútočil, ani jej neohrožoval, zasadil mu přesto několik úderů olověnou trubkou do hlavy a rukou, čímž mu způsobil popsaná zranění. Obviněný tudíž jednak překročil meze přiměřené obrany, ale zejména ji užil i v době (čili se v pravém smyslu toho slova již o obranu nejednalo), kdy již o odvracení přímo hrozícího či trvajícího útoku M. K. vůbec nelze hovořit. Tudíž zde ve své podstatě nebyly naplněny podmínky nutné obrany, jako okolnosti vylučující protiprávnost spáchaného jednání, vyjádřené v ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku. Výslednému závěru nalézacího i odvolacího soudu proto nelze nic zásadního vytknout.
Pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by však měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného podle ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a odvolání obviněného podle ustanovení §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřicházelo v úvahu.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy mohl být (a byl) uplatněn toliko v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obviněného zde byl dán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak, jak bylo shora Nejvyšším soudem konstatováno, argumentace obviněného podřazená pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla v relevantně uplatněné části shledána jako zjevně neopodstatněná a ve zbývající části jako argumentačně uplatněná způsobem míjícím se s tímto dovolacím důvodem. Obviněný se totiž v podstatné části svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec tohoto deklarovaného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že se s právním hodnocením jednání obviněného ztotožňuje a podotýká, že především nalézací soud se náležitě pečlivě a svědomitě vypořádal se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo, v souladu se zákonem vyložil a řádně odůvodnil všechny rozhodné závěry z hlediska jím použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledal naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného F. U. jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 24. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c