ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.426.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 426/2012-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 o dovolání, které podal obviněný V. L. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 4 To 515/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 87/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 4 To 515/2010 v jeho odsuzující části, kdy bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto o vině obviněného V. L. S. trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Teplicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 9. 2010 sp. zn. 4 T 87/2010 byl obviněný V. L. S. uznán vinným jednáním popsaným pod body 1) až 5) rozsudku, které bylo kvalifikováno jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb. v účinném znění (dále jen tr. zák)., v jednočinném souběhu s trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (body ad 2 až ad 4). V bodě 6) byl obviněný uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 13. 11. 2009 v 17.35 hod. na parkovišti u obchodního domu O. v T., okres T., při kontrole jeho vozidla zn. VW Touareg, hlídkou Celní správy, měl v odkládacím prostoru pod loketní opěrkou ke střelbě způsobilou samonabíjecí pistoli značky Kevin.380 Auto, ráže 9 mm Browning Court, se šesti náboji ráže 9 mm v zásobníku, kdy uvedená samonabíjecí pistole zn. Kevin je zbraní kategorie B ve smyslu §5 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, v účinném znění, a kdy obviněný S. nebyl a není držitelem jakéhokoliv zbrojního průkazu, tedy ani s oprávněním kategorie B.
Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 4 roky s výkonem ve věznici s ostrahou.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání a to proti všem jeho výrokům, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 4 To 515/2010. Tím podle §258 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.zrušil napadený rozsudek s výjimkou výroku o vině pod bodem 6) v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že v přesně nezjištěných dnech v měsíci říjnu 2009 na různých místech v T., nejméně ve 4 případech, vyhledal poškozeného, vystupujícího pod jménem J. N., opakovaně ho přiměl k nastoupení do vozidla VW Touareg, ve vozidle a i mimo něj, po něm požadoval, aby pro něho dalším osobám prodával heroin, který mu ve dvou případech, a to v sáčku zabaleném izolepou a v zabaleném průhledném igelitovém sáčku ukázal a snažil se mu heroin předat, a protože poškozený na tento požadavek odmítal přistoupit, opakovaně mu vyhrožoval, že ho zbije, odveze do lesa, zbije ho před jeho rodinou, zabije ho, stejně si ho najde a nenechá ho být, přičemž po něm nejméně ve dvou případech požadoval zaplacení částky 18.000,- (osmnáctitisíc) Kč, i když heroin k prodeji nepřevezme a v souvislosti s tím jej jednou fyzicky napadl úderem otevřenou dlaní do obličeje, čímž spáchal trestné činy nedovolené výroby a držení omamných látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, obviněnému uložil podle §187 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, k jehož výkonu jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §260 tr. ř. věc ohledně skutku pod bodem 5) výroku o vině napadeného rozsudku vrátil státnímu zástupci k došetření.
Proti cit. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, konkrétně proti jeho odsuzující části, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K uplatněnému dovolacímu důvodu dovolatel nejprve uvedl, že si je vědom specifičnosti dovolání, jako mimořádného opravného prostředku i toho, že dovolací soud nenahrazuje soud odvolací. Přesto chce upozornit na skutečnosti, které měly vliv na nesprávné právní posouzení skutku a posouzení viny obviněného. Předně namítá, že v předchozím řízení došlo k výraznému porušení jeho ústavně zakotveného práva na obhajobu a na spravedlivý proces, když došlo i k porušení zásady rovnosti zbraní vyjádřené v Listině základních práv a svobod. Pokud jde o odsuzující část rozsudku odvolacího soudu, která je dovoláním napadána, je dovolatel názoru, že došlo k nesprávné aplikaci §2 odst. 1 tr. zákoníku, neboť s ohledem na nové znění zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, mělo být postupováno podle ustanovení §283 odst. 1 tohoto zákona.
Pokud jde o napadený skutek, jediným důkazem ve věci je výslech svědka J. N., osoby vystupující pod smyšleným jménem ve smyslu §55 odst. 2 tr. ř. Závěr o vině dovolatele je tak učiněn jen a toliko na základě výpovědi osoby vypovídající jako utajený svědek, z čehož dovolatel vyvozuje porušení principu spravedlivého procesu. Celé řízení tak nebylo spravedlivé a bylo v rozporu s článkem 6. část 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolatel také rozporuje obavy svědka zmiňované při prvním podání vysvětlení, neboť z žádného z protokolů nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení, potažmo soud ověřily opodstatnění strachu svědka z dovolatele. Mělo dojít k řádnému a úplnému šetření závažnosti a podloženosti důvodů utajování svědků. Dovolatel zdůrazňuje, že nelze v trestním řízení odsoudit obviněného pouze na výpovědi anonymního svědka, aniž by tyto důkazy byly podporovány důkazy dalšími. Tento případ se blíží tomu, že mnoho svědků vyslýchaných v režimu §55 odst. 2 tr. ř. jsou takto vyslýcháni právě proto, že nechtějí přijít s obviněným do styku a své utajení si dá jako podmínku výpovědi. Dovolatel je tedy toho názoru, že v průběhu celého řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by odůvodňoval nutnost utajení zmiňovaného svědka v režimu utajení, které tak bylo provedeno pouze na základě jeho neodůvodněného přání. V posuzované věci tak došlo ke zneužití institutu utajení svědka a k porušení zásady rovnosti zbraní vyjádřené v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Na základě těchto skutečností dovolatel tvrdí, že důkazy proti nimž brojí, a které byly proti němu použité, byly zčásti opatřeny a provedeny způsobem odporujícím zákonu a tím byla porušena jeho práva zaručená mu Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a Úmluvou. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obviněnému v trestním procesu možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty. Prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obviněného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu i s principem rovnosti účastníků. Za rozhodující kriteria institutu výslechu svědka pod utajením nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity, tedy lze ji využít jen tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak a jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazů tímto svědkem nepochybně dochází. Dovolatel také napadá postup soudu, jemuž zákon ukládá, aby i bez návrhu učinil všechny potřebné úkony k ověření věrohodnosti u hlavního líčení vyslechnutého svědka, jehož totožnost byla podle ust. §55 odst. 2 tr. řádu utajena (§209 odst. 2 tr. řádu), neboť v daném řízení tomu tak vůbec nebylo. Soud prvního stupně provedl důkaz toliko opisy Rejstříku trestů utajených svědků, což však k naplnění této zákonné povinnosti určitě nestačí. Soud měl nad rámce tohoto ještě vyžádat zprávy o pověsti či znalecké vyšetření duševního stavu svědka ve smyslu §118 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Dovolatel je přesvědčen, že rozhodnutí, které napadá tímto dovoláním ve spojení s odsuzujícím rozsudkem soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.).
Navrhl proto dovolacímu soudu, aby rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc obviněného vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání písemně vyjádřilo prostřednictvím u něho činné státní zástupkyně. Ta nejprve rekapitulovala postup a rozhodnutí jednotlivých soudů nižších stupňů i obsah podaného dovolání obviněného. V této souvislosti zdůraznila, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř neumožňuje otevírat v rámci dovolacího řízení polemiku ohledně všech otázek, které obviněný ve svém dovolání nastolil. Především se to týká námitek, které zpochybňují vůbec zahájení úkonů trestního řízení a posléze trestního stíhání vůči jeho osobě. Není úkolem dovolacího soudu přezkoumávat postup policejního orgánu, který v počátcích trestního řízení přípravného ve smyslu §158 odst. 3 tr. ř. samostatně rozhodne o zahájení úkonů trestního řízení tak, aby byly objasněny a prověřeny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Dozor nad postupem policejního orgánu vykonává v přípravném řízení státní zástupce. Zákon ostatně nestanoví okruh podkladů, kterými orgány činné v přípravném řízení trestním musí disponovat, aby mohly postupovat podle §158 odst. 3 tr. ř., případně podle §160 odst. 1 tr. ř. V daných fázích trestního řízení se pracuje s určitou mírou pravděpodobnosti, která v momentě zahájení trestního stíhání již sice musí dosahovat vyšší úrovně než v okamžiku zpracování v zásadě informativního záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, avšak nejedná se o závěry konečné, dokonce nemusí jít ani o závěry hodnověrné. V každém případě jde o otázky pro dovolací řízení naprosto irelevantní.
Podle státní zástupkyně s odkazem na uplatněný dovolací důvod lze výjimečně připustit zásah do skutkových zjištění v těch případech, kdy extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy naráží na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. O takový rozpor jde podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudu z důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu dokazování apod. Obviněný V. L. S. skutková zjištění soudů napadá s důrazem na výrazné porušení práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti zbraní, kdy základním dovolacím argumentem je tvrzené zneužití institutu utajeného svědka.
Dále konstatuje, že institut tzv. utajených svědků skutečně významně omezuje možnost obhajoby verifikovat pravdivost vůči obviněnému směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. V každém konkrétním případě půjde o vyvážení dvou kolidujících veřejných zájmů, kdy na jedné straně stojí řádný a spravedlivý proces zahrnující právo na obhajobu, a na straně druhé stojí zájem na ochraně společnosti před závažnou kriminalitou a zájem na ochraně života a zdraví svědků. Citovat lze v této souvislosti Nejvyšší soud, konkrétně usnesení ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 7 Tdo 149/2010. Přehledně rekapituluje náhled vysokých soudních instancí na danou problematiku: „Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku je zřejmé, že použití výpovědi tzv. anonymních svědků omezuje právo obhajoby obviněného a může být přijato jen tehdy, je-li absolutně nezbytné (srov. rozhodnutí ve věci V. M. a ostatní proti Nizozemí ze dne 23. 4. 1997). Vyplývá z ní také, že svědků s utajenou totožností může být využíváno ve spojení s dalšími důkazy opatřenými ve věci jen ve zcela nezbytné míře a při zajištění dostatečné kompenzace překážek, na které naráží obhajoba při použití anonymních svědectví. Z těchto hledisek je pak třeba přistupovat k použití a výkladu všech ustanovení upravujících problematiku tzv. utajených svědků (srov. Šámal P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 286 – 287). Obdobně posuzuje otázku použití výpovědi tzv. anonymních svědků i Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, publ. pod č. 214/1994 Sb., a nálezy sp. zn. IV. ÚS 37/01, III. ÚS 291/03, I. ÚS 481/04), který mimo jiné zdůrazňuje, že v případě ochrany svědka nelze vycházet toliko z jeho přesvědčení o tom, že mu hrozí ze strany obviněného újma na právech, ale je na orgánech činných v trestním řízení a zejména obecných soudech, aby případné omezení práv obhajoby ve prospěch utajení svědka podrobily testu proporcionality (srov. nález sp. zn. III. ÚS 291/03).
Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku se v daném smyslu vymezil vůči postupu soudů opakovaně, a to také vůči České republice. V rozsudku ze dne 28. února 2006 ve věci K. v. Česká republika konstatoval porušení článku 6 §1 a §3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Shledal řízení celkově nespravedlivým mimo jiné též s odůvodněním, že okresní soud opřel stěžovatelovo usvědčení přinejmenším v rozhodující míře o výpovědi anonymních svědků. Soud v tomto rozsudku odkázal na případ D. v. Nizozemsko (rozsudek ze dne 26. března 1996, Reports of Judgments and Decisions 1996-II, §71) a případ V. M. a ostatní v. Nizozemsko (rozsudek ze dne 23. dubna 1997, Reports 1997-III, str. 711, §52) s tím, že použití výpovědí učiněných anonymními svědky k docílení usvědčení není za všech okolností neslučitelné s Úmluvou. Jestliže je však anonymita svědků obžaloby zachována, pak se obhajoba dostává do neobyčejných potíží. Proto soud uznal, že v takovýchto případech článek 6 §1 ve spojení s článkem 6 §3 písm. d) vyžaduje, aby nevýhody, za nichž obhajoba působí, byly dostatečně vyváženy postupem soudních orgánů. U vědomí toho nelze stěžovateli bránit v otestování spolehlivosti anonymních svědků (viz rovněž rozsudek ve věci K. v. Nizozemsko ze dne 20. listopadu 1989, Série A č. 166, str. 20, §42). Kromě toho, žádné odsouzení se nesmí opírat buď výlučně nebo v rozhodující míře o výpovědi anonymních svědků (viz V. M. a ostatní). Soud rovněž podtrhl, že se svědeckými výpověďmi získanými za podmínek, v nichž práva obhajoby nemohou být zajištěna v rozsahu normálně vyžadovaném Úmluvou, je třeba zacházet s extrémní péčí.
Ústavní soud shrnul kritéria ústavnosti institutu výslechu anonymního svědka v nálezu ze dne 09.02.2006 sp. zn. III. ÚS 499/04. Předně je podle něj nezbytné zajistit dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), a dále minimalizovat omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází, a to vlivem zřetelné kolize mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a důvodnou snahou ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně druhé; požadavky proporcionality přitom nutno vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné, ale rovněž v neztenčené míře platí i v oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísné restriktivní aplikace ustanovení zákona (§55 a 209 tr. ř.). Ze strany orgánů činných v trestním řízení musí být patrná snaha kompenzovat překážky, jež obhajobě v důsledku použití anonymních svědků vznikly. Zmíněná „kompenzace“ se však musí podle Ústavního soudu promítnout i do roviny hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, což se projevuje tím, že výpovědi anonymních svědků musí podporovat další důkazy, a tedy k odsouzení obžalovaného nemůže dojít výlučně a ani v převážné míře na základě předmětných výpovědí.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. (původně podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.) a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. výlučně na základě výpovědi svědka J. N., který pod tímto jménem vystupoval na základě §55 odst. 2 tr. ř. Nalézací soud výslovně opřel výrok o vině „toliko o výpověď svědka vystupujícího pod jménem J. N.“, viz str. 8 odst. 7 odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud tento postup stvrdil. Zabýval se splněním podmínek uvedených v §55 odst. 2 tr. ř. a na rozdíl od skutku týkajícího se anonymního svědka R. Č. (viz výrok o vrácení státnímu zástupci k došetření) shledal důvodnost utajení identity anonymního svědka J. N. Nalézací soud podle něj nepochybil, když skutková zjištění postavil právě na jeho výpovědi. S odvolacím argumentem obviněného, že v trestním řízení nelze nikoho odsoudit pouze na základě anonymních svědků, aniž by tyto důkazy byly podporovány důkazy dalšími, se nijak nevypořádal.
Dovolatel byl tedy ve shora uvedeném rozsahu odsouzen nejen v převážné míře na základě výpovědi anonymního svědka, ale výlučně na základě takové výpovědi, což se neslučuje s principy spravedlivého procesu, a to i za situace, kdy samotné utajení pravé totožnosti svědka je možné shledat správným. Spisový materiál neobsahuje jakoukoli vazbu obviněného na distribuci drog. Jako usvědčující důkaz neposloužila provedená domovní prohlídka (č. l. 29-30 spisu), prohlídka jiných prostor a pozemků (č.l. 32-33 spisu) ani zjišťování údajů o telekomunikačním provozu (č. l. 37 spisu). Skutková zjištění nejsou v důsledku uvedeného podpořena provedeným dokazováním. Soudy rezignovaly na striktní požadavky extrémní péče, kterou je třeba věnovat případům, kdy práva obhajoby nemohou být uplatněna v maximální míře, což souvisí také s výhradami vůči provádění dokazování podle §209 odst. 2 tr. ř. Soud podle něho učiní i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření věrohodnosti svědka, jehož totožnost byla při výslechu u hlavního líčení utajena (§55 odst. 2 tr. ř.). Je sice skutečností, že vymezení konkrétních úkonů, které jsou nezbytné k ověření věrohodnosti svědka (včetně vyžadování zpráv o pověsti svědka nebo dokonce možného znaleckého zkoumání duševního stavu svědka), přísluší zásadně soudu, který provádí dokazování, avšak důkladné prověření osoby svědka a jeho vztahu k projednávané věci a obviněnému je zvláště na místě, pokud je jeho věrohodnost obhajobou důrazně zpochybňována. Proces, kde došlo k porušení základních zásad trestního řízení zahrnujíc v ně také uznávanou zásadu rovnosti zbraní, nelze označit za férový, a proto státní zástupkyně shledává dovolání obviněného v popsaném směru důvodným.
Naopak za nedůvodný považuje argument obviněného týkající se nesprávného použití ustanovení o časové působnosti trestních zákonů. Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje pouze tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (obdobně srov. §16 odst. 1 tr. zák.). Z porovnání právní úpravy trestního zákona a nového trestního zákoníku, jehož aplikace se dovolatel domáhá, je zřejmé, že nová právní úprava není pro obviněného příznivější, a to zejména s ohledem na přísněji trestnou právní úpravu trestného činu vydírání, který měl být spáchán s drogovou trestnou činností v jednočinném souběhu.
S ohledem na shora uvedené pokládá dovolání obviněného v podstatné části za důvodné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 4 To 515/2010 ve výroku, kterým znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl o vině a trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. a obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud nejprve musel posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. neodmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího se posuzuje v řízení o dovolání podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy rozhodnutí bylo učiněno, popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo (ex tunc). Zákon zde tzv. nova (nové skutečnosti a důkazy) nepřipouští, protože ta by mohla být důvodem k obnově řízení.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. K uvedenému je vhodné též uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Jak bylo již shora zmíněno, Nejvyšší soud po přezkoumání uplatněného dovolání shledal, že obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za relevantně vznesenou námitku ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu lze označit tu, v níž nesouhlasí s aplikací trestního zákona na tu část jeho jednání, za níž byl napadeným rozsudkem odsouzen a domáhá se aplikace trestního zákoníku. K tomu je třeba zároveň uvést, že zmíněná výhrada nebyla podrobněji konkretizována.
Jestliže jednání obviněného, jehož se dopustil ještě před účinností zák. č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník) a za nějž byl odvolacím soudem odsouzen, bylo právně kvalifikováno jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., jenž je postižitelný trestem odnětí svobody na 1 rok až 5 let, a jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., který je postižitelný trestem odnětí svobody až na 3 léta, nelze souhlasit s námitkou dovolatele, že takový skutek měl být posouzen podle trestního zákoníku. Určujícím z hlediska trestní sazby byl první z uvedených trestných činů. Zákonné znaky trestných činů podle §187 odst. 1 tr. zák. a podle §283 odst. 1 tr. zákoníku jsou v podstatě identické. Za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, jenž by se tedy na jednání obviněného vztahoval, lze uložit trest odnětí svobody na 1 rok až 5 let nebo peněžitý trest. Jelikož odvolací soud v daném případě neuvažoval, že by obviněného postihnul trestem peněžitým, ale rozhodl se uložit mu trest odnětí svobody, správně na jednání obviněného aplikoval trestní zákon účinný v době spáchání činu, jelikož trestní sazba odnětí svobody je u obou trestných činů shodná, čili jinými slovy novější trestní zákoník pro obviněného není příznivější (viz ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zák.). Trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku je oproti předchozí zákonné úpravě dokonce přísněji sankcionován, neboť lze za něj pachateli uložit trest odnětí svobody na 6 měsíců až 4 léta. Čili lze uzavřít, že takováto námitka dovolatele byla uplatněna neopodstatněně.
Pokud v další převážné části dovolání byly vzneseny výhrady vůči postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy jako z jediného usvědčujícího důkazu vycházely z výpovědi utajeného svědka J. N., když podle dovolatele nebyly naplněny zákonné důvody pro utajení skutečné identity takového svědka a zároveň soudy nebyla dostatečně prověřena jeho věrohodnost, lze k tomu uvést následující.
Nejvyšší soud vychází v souladu s judikaturou Ústavního soudu z názoru, že výklad dovolacích důvodů musí respektovat ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení, zakotvený mimo jiné v článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod s tím, že dovolací řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, přičemž rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, týkající se rovnosti účastníků a práva obviněného v trestním řízení).
Zde je třeba rovněž zmínit, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Dovolací soud se proto věcně zabýval i těmi námitkami dovolatele, které byly namířeny proti procesnímu postupu soudů ohledně utajení svědka vystupujícího pod jménem J. N., ověření jeho věrohodnosti, jakož i rozsahem dokazování, hodnocením provedených důkazů a z nich vyvozenými závěry a dospěl ke konstatování, že lze připustit jejich částečnou opodstatněnost, byť takové výhrady byly obviněným vzneseny již v odvolacím řízení a ve své podstatě se míjejí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na tomto místě je možno poukázat na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž se problematikou tzv. utajeného svědka zabýval (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94, publ. pod č. 214/1994 Sb., či nálezy sp. zn. III. ÚS 210/98, IV. ÚS 37/01 nebo I. ÚS 481/04). Z nich lze zejména poukázat na myšlenky, podle nichž smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obviněnému v trestním procesu možnost verifikace důkazů směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti; tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho právo na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu i s principem rovnosti účastníků. K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Zásadní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. V případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do druhého z nich. Tento závěr lze odvodit i z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, a sice v tom smyslu, že základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky rovněž v případě jejich vzájemné kolize.
Za rozhodující kritéria ústavnosti institutu výslechu anonymního svědka, je podle názoru Ústavního soudu nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází, a to zřetelnou kolizí mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a důvodnou snahou ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně druhé; požadavky proporcionality přitom nutno vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné, ale rovněž v neztenčené míře i k oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísně restriktivní aplikace ustanovení zákona (§55 a §209 tr. ř.).
V daném případě Nejvyšší soud nepokládá tvrzení dovolatele o nezákonnosti předchozího postupu, pokud jde o utajení svědka vystupujícího pod smyšleným jménem J. N., za důvodné. Nalézací soud a po něm i soud odvolací ve svých rozhodnutích podrobně vysvětlily, proč pokládaly takové opatření za nezbytné a souladné s podmínkami obsaženými v ustanovení §55 odst. 2 tr. ř. Dovolací soud se s důvody utajení tohoto svědka ztotožnil, neboť svědek přesvědčivě vysvětlil, proč se on, resp. jeho rodina cítí obviněným vážně ohroženi. K tomu lze dodat, že vlastní osoba obviněného (bývalý boxer, částečně ještě aktivní), důvod jeho dřívějšího soudního postihu, povaha stíhaného jednání, mj. též za trestný čin nedovoleného ozbrojování, byly důvody dostatečně pádné k tomu, aby bylo přistoupeno k utajení skutečné totožnosti svědka a tento byl vyslýchán za podmínek §55 odst. 2 tr. ř. pod smyšleným jménem, s důrazem na neprozrazení jeho pravé identity. V tomto ohledu tudíž k porušení zákona ze strany soudů, resp. orgánů přípravného řízení rozhodně nedošlo.
Poněkud jiná je ale situace týkající se ověření věrohodnosti utajeného svědka J. N. vyslechnutého v hlavním líčení ze strany soudů nižších stupňů. Ustanovení §209 odst. 2 tr. ř. nalézacímu soudu ukládá povinnost i bez návrhu učinit všechny potřebné úkony k ověření věrohodnosti takového svědka. Ze spisu i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ale vyplývá, že v tomto směru byl opatřen a v hlavním líčení jako důkaz proveden pouze opis z rejstříku trestů tohoto utajeného svědka, k jehož obsahu při hodnocení důkazů soud přihlédl. Jiné doklady k prověření jeho věrohodnosti vyžádány a provedeny coby důkaz nebyly. Potřebné doplnění neprovedl ani soud odvolací. Jedná se zejména o hodnocení osoby utajeného svědka z místa bydliště, ale i z výkonu trestu odnětí svobody, který v minulosti vykonával, případně i o zdroje jiné, z nichž by bylo možné posoudit hodnověrnost jeho tvrzení, jímž obviněného ze spáchaného jednání usvědčoval. Zde je tedy možno konstatovat, že soudy neprojevily dostatek snahy kompenzovat překážky, jež obhajobě v důsledku použití anonymního svědka vznikly.
Takovou kompenzaci ale nestačí učinit jen ohledně ověření věrohodnosti utajeného svědka, ale musí se promítnout i do roviny hodnocení důkazů, což se projevuje zejména tím, že výpověď anonymního svědka (svědků) musí podporovat i důkazy další. K odsouzení obviněného tedy nemůže dojít ani výlučně, ani v převážné míře na základě výpovědí svědka utajeného (viz rozhodnutí ESLP, případ D. v. T. N. ze dne 23. 6. 1996; nález ÚS sp.zn. III. 499/04 ).
Jak je patrno z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, svědectví utajeného svědka J. N. bylo jediným přímým důkazem, který obviněného usvědčoval z jednání, o němž tento utajený svědek vypovídal. K výpovědi dalšího utajeného svědka vystupujícího pod jménem R. Č., který vypovídal k té části skutku, jež byla v rozsudku soudu prvního stupně označena pod bodem 5), přihlíženo nebylo, a ani to nebylo možné, neboť v této části byl rozsudek nalézacího soudu v odvolacím řízení zrušen v podstatě výhradně proto, že k utajení tohoto svědka nebyly splněny podmínky vyplývající z §55 odst. 2 tr. ř. a tudíž se nejednalo o procesně použitelný důkaz. (Ohledně tohoto dílčího skutku se po vrácení věci státnímu zástupci t. č. tato nachází ve stádiu řízení před soudem prvního stupně, který o ní dosud meritorně nerozhodl).
Z ostatních provedených důkazů pak ohledně odsouzené části skutku odvolacím soudem nevyplynulo nic, co by podpořilo tvrzení obžaloby (negativní výsledky domovní prohlídky v bydlišti obviněného a prohlídky vozidla jeho družky, negativní údaje o telekomunikačním provozu – viz úřední záznam č. l. 37 spisu). Pokud jde o další skutečnosti o něž nalézací soud své závěry o vině obviněného zřejmě opřel a odvolací soud je bez dalšího převzal, jako jsou okolnosti nákupu a zejména nákupní cena vozidla VW Touareg družkou obviněného v září 2009, která v kritické době nežádala Úřad práce v Teplicích o zprostředkování zaměstnání a pobírala pouze dávky sociální podpory, od poloviny roku 2008 byla na rodičovské dovolené, přičemž měla v roce 2010 uzavřenu nájemní smlouvu na byt, kdy holé nájemné činilo 5 tisíc Kč měsíčně; obviněný, který sice byl u Úřadu práce v Děčíně veden v evidenci uchazečů o zaměstnání do prosince 2009, ale pro nespolupráci byl vyřazen a podpora v nezaměstnanosti mu přiznána nebyla, nelze než konstatovat, že takovéto skutečnosti pouze napovídají tomu, že obviněný a jeho družka žili způsobem života, který neodpovídal jejich v kritické době prokazatelným příjmům. Tímto ale nebylo nikterak, a to ani nepřímo, spolehlivě prokázáno, že obviněný získával finanční prostředky protiprávním jednáním spočívajícím v distribuci drog, resp. nebylo vyvráceno, že obviněný či jeho družka mohli mít finanční úspory z doby předchozí, obviněný pak zejména z doby, kdy se věnoval aktivně boxu. Odvolací soud v tomto směru dříve shromážděné a provedené důkazy nikterak nerozšířil, přesto učinil ty skutkové a právní závěry, které jsou obsahem jeho rozhodnutí.
Lze tedy shrnout, že stěžejní roli pro odsouzení obviněného hrál právě výslech utajeného svědka J. N. Ostatní procesně použitelné důkazy se ke konkrétnímu skutku, pro který byl obviněný stíhán a pravomocně odsouzen, přímo ale i dostatečně přesvědčivě nepřímo nevztahují a jsou podle názoru Nejvyššího soudu důkazy nepostačujícími. Proto byl učiněn závěr, že obviněný byl výhradně odsouzen na základě výpovědi anonymního svědka, což se neslučuje s principy spravedlivého procesu (viz čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Nejvyšší soud proto pokládá za nutné se vyjádřit k tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, který byl napaden dovoláním obviněného. Především lze poukázat na to, že v tzv. skutkové větě musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v konkrétním případě obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen. Po přezkoumání zjistil, že z výsledků provedeného dokazování není dosud provedenými důkazy spolehlivě a bez důvodných pochybností prokázáno, že by obviněný po utajeném svědkovi J. N. v kritické době opakovaně požadoval, aby pro něho dalším osobám prodával heroin, který mu ukazoval v sáčku zabaleném izolepou a snažil se mu heroin předat, a protože ten odmítal na tento požadavek přistoupit, vyhrožoval mu, že ho zbije , odveze do lesa, zbije ho před jeho rodinou, zabije ho ... atd. Nejvyšší soud tak shledal, že rozsudek odvolacího soudu v jeho odsuzující části spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V řízení, které předcházelo tomuto rozsudku, bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces a byla porušena zásada presumpce neviny. Z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 460/04). Soudem nebyly respektovány základní zásady trestního řízení. Celé trestní stíhání obviněného postrádá znaky nestrannosti a byla porušena uznávaná zásada rovnosti zbraní. Ve svém souhrnu tyto vady řízení představují extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší soud proto výjimečně zasáhl do skutkového základu rozhodnutí. Současně shledal, že v řízení před soudy obou stupňů a jejich rozsudky byla porušena zásada účinné soudní ochrany , která je zakotvena v článcích 6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež byla posílena také článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené dne 7. 12. 2000 v Nice.
Nejvyšší soud tak z výše uvedených důvodů podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v jeho odsuzující části včetně všech dalších rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Teplicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Takto rozhodl zejména proto, že věc obviněného pokud jde o část skutku týkající se bodu 5) původního rozsudku nalézacího soudu bude tento soud z příkazu soudu odvolacího nově projednávat. V opětovném hlavním líčení by měl být vyslechnut svědek, který dříve vypovídal pod smyšleným jménem R. Č., a to v režimu po zrušení utajení jeho pravé identity. Opětovně proto bude třeba vyslechnout ke zbývající části skutku utajeného svědka J. N., pokud bude na utajení své skutečné identity nadále trvat, v opačném případě jako svědka ve standardním režimu, s důrazem na větší podrobnosti celé transakce ohledně následného prodeje heroinu, k čemuž jej obviněný měl pod pohrůžkami násilí i jinými pohrůžkami opakovaně nutit a též k tomu, zda jeho tvrzení může potvrdit některá z dalších osob. Pokud ano, bude třeba ji též vyslechnout, v případě potřeby a za splnění zákonných podmínek též jako utajeného svědka. Nezbytné bude též k přesvědčivější verifikaci výpovědi utajeného svědka J. N. vyžádat a jako důkazy provést jeho hodnocení z místa bydliště, případně pracoviště i z věznice, kde v minulosti vykonával trest odnětí svobody. Obdobné by se týkalo i dalšího případného utajeného svědka. Vyloučit nelze ani nutnost opatření důkazů dalších, které by mohly spolehlivě prokázat či naopak vyloučit, zda se obviněný žalovaného jednání skutečně dopustil. Teprve poté bude možné objektivně rozhodnout o případné celkové vině obviněného V. L. S. a event. o trestu, který mu bude nutné uložit. V současné procesní situaci je zatím evidentní, že obviněnému bude třeba uložit trest minimálně za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně (skutek ad 6), ohledně něhož zůstal výrok o vině rozsudkem odvolacího soudu nedotčen a dovoláním obviněného napaden nebyl.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je okresní soud, jemuž byla věc v uvedené části přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem Nejvyššího soudu a je povinen provést nařízené úkony a doplnění. Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže podle §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 16. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c